KAPITOLA TŘINÁCTÁ Pátek 3. září

Vyhlédl jsem do ranního světla. Černá kočka ležela pod šípkovým keřem vedle silnice. Mohl jsem ji pohřbívat třeba dvakrát denně, cestu zpátky na svět si stejně našla.

Táta se oholil a slušně oblékl, nejspíš ho čekala schůzka s lidmi, kteří chtějí po Šumavě hledat spousty schovaných věcí, a nepřejí si, aby je schovával nějaký hadrník.

„V sobotu večer se vrátíme z Prahy a já v neděli opravím komín. Máma začne péct, Paša mi slíbil borůvky…“

Táta své plány nedokončil, protože se ozvalo zaklepání na dve­ře.

„To máme ale hodně časnou návštěvu,“ prohlásila máma, když otevřela dveře.

„Dobrý den. Já jsem Tereza Urmanová.“

„To jsem ráda, že ses tu konečně zastavila!“

„Přišla jsem se na něco zeptat.“

„Tak prosím, jen pojď dál!“

Tereza měla na sobě světle šedivé tričko a černobílou kostkovanou sukni. Vypadala svěží a plná energie, jako by právě něco důležitého vykonala. A to bylo teprve za devět minut sedm.

„Dobrý den,“ pozdravila tátu.

„Ahoj,“ usmál se, protože Tereza byla dívka, na kterou se dospělí rádi usmívali.

„Paní učitelka Běhounová pořádá o víkendu lesní brigádu. Bude­me přespávat v hájovně nad Českými Žleby. Chtěla jsem se zeptat, jestli by Tomáš nejel s námi.“

„Zítra? V sobotu?“

„Ano. Potřebuje spacák, oblečení do lesa, repelent a dobré boty. A taky svačinu.“

„Není to nějak narychlo?“

„Paní Běhounové nefunguje telefon, byla včera večer u nás a prosila mě, abych sem ráno zašla a všechno vyřídila.“

Máma se ke mně obrátila. „Chtěl bys jet s dětma z vaší třídy na brigádu?“

„Nechtěl,“ řekl jsem, protože jsem se hodlal držet Tereziny taktiky. Zatím to šlo docela snadno.

„Pomáhal bys čistit les,“ ozval se táta, jako by o nic nešlo, ale já stejně v jeho hlase slyšel: Máš šanci udělat něco, co je správný, přidat se k lidem, který to se Šumavou myslí dobře, tak mi neříkej, ty holomku, že se na ně vykašleš! Jsi můj syn, zvedni zadek a koukej mazat! „To je přece výbornej nápad, ne?“

„Moc dobrej nápad to není.“

„A v kolik máte sraz?“

„V osm.“

„Vážně tam, Tomáši, nechceš jet?“ zeptala se máma nevěřícně.

„Nechci.“

„No, víš, Terezo, my jsme chtěli v sobotu vyrazit do Prahy. Možná proto se Tomášovi nechce,“ omlouvala mě. Pak se otočila na tátu. „Nemůžeme jet jindy?“

„Musíme bejt doma v sobotu ráno v devět a čas máme jenom do deseti, pak začnou zase přestavovat byt.“

„To je smůla,“ litovala máma. „Víš, Terezo, Tomáš si potřebuje vyzvednout nějaké věci. Škoda, že jsme se to dozvěděli tak pozdě.“

„A kdybysme v sobotu nejeli do Prahy,“ ozval se táta, „tak bys na tu brigádu šel?“

Dostávat potomky do úzkých šlo tátovi stejně dobře jako schovávat věci po Šumavě.

„Nevím.“

„Co je to za odpověď, prokristapána!“ zařval táta.

„Asi se nedá nic dělat,“ pronesla Tereza. „Třeba někdo onemocní a nepojede a pak to nebude vypadat tak divně, že je Tomáš jediný, kdo nejede.“

„To jedete úplně všichni?“

„Celá třída.“

Musel jsem Terezu obdivovat: ze lhaní by určitě dostala jedničku podtrženou.

„To mě opravdu moc mrzí,“ litovala máma.

„Tak já radši půjdu,“ navrhla Tereza.

„Nechceš, abych tě vzal ke škole? Stejně za chvíli pojedu do Vimperka,“ nabízel jí táta.

„Tereza nechce,“ řekl jsem.

„Tebe jsem se neptal.“

„Děkuju, ale pojedu autobusem. Už půjdeš?“ otočila se na mě.

„Ještě ne,“ řekl jsem popuzeně. Celá tahle komedie mi byla dost nepříjemná.

„Tak na shledanou,“ rozloučila se Tereza se svým zářivým úsměvem a vydala se k zastávce.

„Moc šikovná holka,“ řekl táta a zavřel dveře. „A ty nikam nechoď,“ procedil mezi zuby.

„Přece nikam nejdu.“

„To se nemůžeš sebrat a ject na brigádu!?“

„Nekřič na něj!“ bránila mě máma.

Vydali se do ložnice, zatímco já zůstal v předsíni. Cítil jsem se jako pizza, kterou doručili někam, kde si ji nikdo neobjednal.

I přes zavřené dveře jsem slyšel, jak táta nadává.

„Nemůžu uvěřit, že všechny ty krámy, který jsme mu jak blbci nakoupili za takovou fůru prachů, vymění za kus čistýho lesa. Proč jsem ho sem asi vozil? Abych se přesvědčil, že je to naprostej městskej trotl? Jeden z těch magorů, co vysedávaj celý dny u počítače a v životě nepochopí, co je správný?“

Jeho slova dopadala na hlavu mé mámy. To ona ze mě udělala rozmazleného zápecníčka. Byla jako velryba, která se musí vynořit na hladinu života naší rodiny a schytat všechny rány harpunám.

Proč to táta neříká mně?

Táta vyšel z ložnice, práskl za sebou dveřmi, ze stolu sebral klíče, prošel kolem mě a zastavil ve dveřích, nejspíš proto, aby mi vynadal.

Ale pak jen mávl rukou a vyšel ven.

Minutu po něm se ve dveřích ložnice objevila máma. Vypadala klidná, jako by se všechny rány na její kůži zázračně hojily.

„Ani jsem Tereze nenabídla nic k jídlu.“

„Máme jenom knäckebroty,“ připomenul jsem jí.

„Vzal sis všechno do školy?“

„Vzal.“

V tom okamžiku jsem dostal chuť se jí svěřit.

Mami, musím ti něco říct.

Kdybych to dokázal, možná by všechno dopadlo nějak jinak. Jenže jsem neřekl nic.

„Narovnej se a přestaň se hrbit.“

Narovnal jsem se a přestal se hrbit.

„Tady máš tatranku. Dej si jí do batohu.“

Vzal jsem si tatranku. A dal si ji do batohu.

Pak jsme spolu postáli ve dveřích, já na místě, kde stála Tereza, máma na místě, kde stál táta. Potom jsem se vydal na zastávku.

U táty jsem všechno prohrál. Existovala jediná cesta, jak to napravit.

A černá kočka ležela vedle cesty.

Tereza si na zastávce hrála s větvičkami. Když jsem tu čekal na autobus já, žádné větvičky jsem neviděl. Tereza si všechno, co potřebovala k životu, nejspíš nosila s sebou.

Byla takové dítě-hračkářství.

„Máš pas?“ zeptala se, když jsem došel až k ní a spatřil můstek z větviček přes vysychající louži.

„Jo.“

„Kde?“

„U mámy v šupleti v nočním stolku.“

„Šuplata v nočním stolku jsou nejhorší.“

„Proč?“

„Jednou jsem hledala očkovací průkaz a našla ty hnusný fotky.“

„Jaký fotky?“

„Tátovy ženský.“

„Aha,“ řekl jsem rozpačitě.

„Ale tím se netrap, máma potom taky měla chlapa.“

„Já si ten pas seženu,“ řekl jsem.

„Nemůžeš si od táty půjčit nějaký papíry z geocachingu? Mohly by se hodit, kdyby nás v Bavorsku chytili.“

„Myslíš, že někdo přijde na to, že žádná brigáda nebyla?“

„Radši budem počítat se vším.“ Zdvihl se vítr a my se dívali, jak se můstek z větviček kymácí.

„Táta je na mě pěkně naštvanej. Přivezl mě sem, aby mě zocelil, a teď má pocit, že se žádný zocelení konat nebude a ze mě nikdy nevyroste opravdickej chlap.“

„Jen se neboj.“

„Tobě se to řekne!“

„Tak poslouchej! Odpoledne se vrátíš ze školy a večer zajdeš za vašima. Řekneš: Tati a mami, já si to rozmyslel a na tu brigádu bych docela rád jel.“

„Nemůžu to říct už odpoledne?“

„Ne. Mohli by zjišťovat, jak to s brigádou je.“

„To by mohli.“

„A mysli na to, jakou radost bude mít tvůj táta, až se večer dozví, jakej jsi hrdina.“

Nedokázal jsem porovnat radost, kterou bude mít táta dneska večer, se vztekem, který cítí teď. „Dokážeš mu, že jsi borec. Víš, co uděláme?“

„Ne.“

„Projdem si stezku Krále Šumavy. Sami.“

„Ty víš, kudy chodil?“

„Jasně, že jo. Ví to všichni, i pan Lampa nám to vykládal. Dojdeme až do Röhrnbachu, najdem Kiliánův hrob a pohřbíme kočku. A to není všechno.“

„Ne?“

„Ne.“ Tereza se spiklenecky usmívala a oči jí zářily. „Děda říkal, že tvůj táta napsal článek o Kiliánovi, že jo?“

„Jo. Chce o něm dát dohromady celou knížku.“

„A byl někdy v Röhrnbachu za Kiliánem? Co když tam má Kilián pořád ještě příbuzný?“

Tohle mě nenapadlo. Kdybych našel někoho, kdo si v Röhrnbachu Kiliána pamatuje, nebo získal jeho fotku, kterou nikdo nemá, to by táta zíral!

A pan Lampa a všichni ostatní taky! Mohli bysme si založit blog Hrob Krále Šumavy! Přijel autobus a my nastoupili.

„Máš průkazku?“ zeptal se mě řidič.

„Ne.“

„Hele, Maradono, tady nejsi v Praze, kde můžeš jezdit načerno celej rok. Pochopils to vůbec?“

„Jo,“ řekl jsem naštvaně a zaplatil šest korun.

„Řekni tátovi, ať ti ji zařídí.“

Sedl jsem si a průkazku okamžitě pustil z hlavy, protože jsem musel myslet na náš plán.

„Mluvíš německy?“ zeptal jsem se Terezy.

„Jasně, že jo. Děda taky mluví německy. Ty snad německy neumíš? Přece tvůj děda…“

„Němčina mě nikdy nebavila,“ řekl jsem naštvaně. „Máš foťák?“

„I diktafon. V kolik odjíždějí vaši?“

„V osm.“

„V půl devátý vyrazíme. A kdyby to náhodou prasklo, všechno můžeš hodit na mě. O ničem nevíš, do všeho jsem tě navezla já.“

„Fajn.“ To se mi docela zamlouvalo; o brigádě jsem slyšel od Terezy, paní Běhounová volala Tereze, a jak by mě mohlo napadnout, že si moje spolužačka vymyslí brigádu v lese?

Mohl jsem být úplně v klidu – byl jsem z toho venku.

Miklosz se choval, jako bych už neexistoval. Než zazvonilo, vyhlédl jsem z okna. Silnice z Borové Lady byla opuštěná, žádný náklaďák nekřižoval Šumavu s nákladem čerstvě nařezaných kmenů.

Netrpělivě jsem vyhlížel z okna a těšil se, až s Terezou vyrazím za lidmi, kteří znávali Kiliána Nowotného.

Co se to děje? Jak to, že nemyslím na Janise a na naši kapelu?! Přece patřím do Prahy! Jsem Pražák!

Pak jsem se podíval na Terezu. Otočila se na mě a já pochopil, že poznala, že o ní přemýšlím.

Měli jsme své tajemství.

A když s někým sdílíte tajemství, patříte najednou do jiného světa.

Paní učitelka na sobě měla šaty barvy čerstvě vyloupnutého hrášku. Odložila třídnici na stolek a zaraženě pohlédla na moji modřinu. „To ti udělal Miklosz?“

„Ne,“ řekl jsem.

„Mikloszi, vstaň.“

Miklosz vstal a mračil se přitom jako politik, na kterého někdo vyhrabal pořádně starou prašivinu. Paní učitelka sáhla do přihrádky pro list papíru.

„Mikloszi, včera jsem poslala e-mail docentu Šoušovi. Docent Šouša je náš největší odborník na hospodářské reformy ve třicátých letech.

Tohle mi odepsal:

Vážená paní učitelko,

za ta léta, co se zabývám historií hospodářské krize, jsem se setkal s mnoha bizarními nápady, jak řešit naši tehdejší tíživou situaci.

Prodej části Šumavy však nebyl možný. Masarykovské Česko­slovensko mohlo disponovat pouze pozemky státních lesů a statků. Tehdejší demokratická republika byla právním státem a vlastnictví bylo nedotknutelné, tedy kromě zákonem stanovených případů za náhradu.

Přeji Vám i Vašim žákům mnoho úspěchů

S pozdravem

Jiří Šouša

Rozumíš tomu?“

„Ano.“ Miklosz stál v lavici a mírně se červenal. Ale i tak mi připadalo, že mu žádný odborník ty jeho nesmysly nevymluví.

„Sníš o tom, že celá Šumava bude jednou tvoje?“

Miklosz neodpověděl.

„Když se podívám na tu krásnou krajinu kolem sebe, taky bych si přála, aby mi patřila. Možná bych uměla rozhodnout, co udělat správně, líp než spousta lidí, protože mi přirostla k srdci. Možná to, co se s ní dá udělat, víš i ty. Nebo ne?“

Miklosz se při svém neodpovídání vztekle kousal do rtů.

„Já věřím, že ti Šumava může jednoho dne patřit. Vystuduješ, třeba se staneš ředitelem národního parku a uděláš, co si myslíš, že je správné. Každý z nás může zachránit Šumavu. Rozumíte tomu?“

Nikdo nic neřekl. Miklosz se narovnal a já se přistihl, že zírám s otevřenou pusou.

Zmlátil mě jak psa a nakonec se dozví, že je všechno v pořádku?

A co by se asi stalo, kdyby se Miklosz stal ředitelem národního parku? Udělal by ze školy exekutorský úřad a ze školáků poslíčky s obsílkami?

„Sedni si a už nikoho nemlať,“ uzavřela svůj proslov paní učitelka.