KAPITOLA PATNÁCTÁ Pátek 3. září

Budík ukazoval půl sedmé.

Bolela mě kolena, stehna a záda. Všude kolem mě se vznášela nasládlá vůně šumavského. Trochu jsem litoval, že jsem tátovi lhal, ale na druhou stranu jsem si říkal, že věci, které s Terezou v Bavorsku o Kiliánovi zjistíme, za těch pár lží stojí.

Za okny stála mrazivá bílá mlha. Byla tak hustá, až se zdálo, že se naše chalupa ani nedotýká země. Pluli jsme v šumavském moři, ze kterého jako útesy vykukovaly koruny bříz.

Sešel jsem po schodech a nakoukl do ložnice. Z tátových po­otevřených úst vytékaly na polštář sliny zabarvené šumavským bylinným a máminy rozcuchané vlasy se matně leskly.

Došel jsem do kuchyně, kde se mi sušily boty, připravil si svačinu a přemýšlel, co si zabalím. Navrch batohu jsem nacpal papíry s nápisem Geocaching – Šumavský národní park. V ložnici zazvonil budík. Táta s mámou se vypotáceli z postelí jako astronauti ve Vetřelci, kteří se probírají z hlubokého spánku a centrální počítač je volá k sobě.

U snídaně byl táta opuchlý, jako by mu někdo přes noc držel hlavu v oparu dvaceti tajemných bylin.

„Máš pláštěnku?“

„Ne.“

„Dám ti ji do batohu,“ nabídla se máma.

„To je dobrý, mami, já si ji přibalím.“ Ještě aby otevřela batoh a našla papíry o geocachingu! Taková školácká chyba! A bůhví kolik jsem jich v našem dokonalém plánu ještě udělal.

„Odkud jedete?“ zeptala se máma.

„Ze Svinný Lady.“

„Proč nejedete od školy?“

„Tam stavíme až potom.“

„Divný, že autobus staví nejdřív na Svinný Ladě,“ divila se máma.

„Autobusák je z Kvildy,“ upozornil ji táta.

„Přesně,“ dodal jsem a hlas mi trochu přeskočil.

„Neděje se něco?“ zeptala se máma.

„Ne. Co by se dělo?“ řekl jsem rádoby bezstarostně a poprvé mě napadlo, že jestli se něco zvrtne, budou si to do smrti dávat za vinu.

„No tak my už vyrazíme,“ řekl táta a pohladil mě po hlavě. „Zvlád­neš zamknout?“

„Jasně že jo. To je v pohodě.“

Šel jsem s nimi až k autu, protože bych je v mlze neviděl odjíždět.

„Škoda, že padla taková sibiř. Nejsou vidět pojžahy,“ řekl táta.

„Pojžahy!“

„Ty nevíš, čemu se na Šumavě říká pojžahy?“

„Ne.“

„Pojžahy jsou první ranní mraky na nebi. Ale musí bejt podlouhlý, jinak to nejsou pojžahy.“

Máma mě políbila na vlasy a táta poplácal po zádech. Nastoupili a já tesklivě pohlédl na bezpečí zadního sedadla. Ještě před týdnem jsem se vozil na nákupy do Teska v Letňanech a byl šťastný jako blecha, i když jsem o tom nevěděl.

Teď mě čekalo trmácení do cizí země. Najednou jsem zatoužil sedět v autě a poslouchat písničky od Green Day.

Jenže na to už bylo pozdě.

Stál jsem u okna v opuštěném domě a vyhlížel do mlhy, která neměla začátek ani konec. Ohrady byly pryč, slať byla pryč, silnice byla pryč a mí rodiče byli taky pryč. Připadal jsem si jako první den na zastávce, jen já a dokonale všudypřítomný prostor.

Vydal jsem se do ložnice, z tátova šuplete vytáhl osm eur a potom uslyšel, jak Tereza volá moje jméno.

Stála před domem v zelené gumové bundě s kapucí, tmavých kalhotách a s horalkami na nohou.

„Máš kočku?“

Přikývla. „A ty lopatku?“

„Sakra.“ Doběhl jsem do kůlny, vrátil se s lopatkou a strčil ji do batohu.

„Udobřil ses s tátou?“

„Jo. Co vaši?“

„V pohodě. Máma jela ráno na nákup do Vimperka a děda leží v knížce o Kaltenbachu.“

Vyšli jsme ven, já zamkl chalupu a oběhl ji, abych klíč schoval za okno.

Po sto metrech jsme přelezli ohradu a vydali se pastvinou směrem na Františkov. Mlha začala mizet, téměř se zdálo, že začala ustupovat v okamžiku, kdy jsme vstoupili na pastvinu.

Skřivani zpívali a krávy přežvykovaly trávu stejně pečlivě, jako by začínal obyčejný pracovní den. Kolem fialových bodláků a šedohnědých kravinců poletovali včely a motýli.

Pěšinu na kraji lesa svíraly větve borovic. Teprve v okamžiku, kdy jsem v lesním světle udělal první krok, jsem ucítil, že naše cesta začíná. Vzduch byl studený, ale z modrého nebe a zelených pastvin do něj pronikalo cosi teplého a vlahého.

Po pravé straně něco zašustilo ve větvích. Objevila se velká hlava hnědé krávy, za ní další a mezi nimi otáčelo hlavou ze strany na stranu úplně černé telátko.

„To je nádherný!“ Tereza se ho snažila pohladit, telátko uhýbalo, ale nakonec ho zkrotila a hladila po hlavě. Krávy si nás prohlížely, bučely a jejich obrovská břicha se nafukovala. Připadaly mi jako tajemné lesní bytosti – možná to byly skutečné víly Čech.

Tereza hladila telátko asi dvacet minut. Tímhle tempem jsme se mohli dostat do Bavorska nejdřív v listopadu. Když ji omrzelo, pustili jsme se mezi kořeny pařezů a velkými kameny do údolí Františkova.

„Víš, že tu za války schovávali nacisti továrnu na letadla?“

„Tady?“

„Jo, údolí Františkova je tak sevřený lesy, že průzkumný americký letadla neviděly vůbec nic a Němci si tady vyráběli, co chtěli. Pod nohama máš stovky podzemních chodeb.“

Nedůvěřivě jsem shlédl na zem. Pod nohama jsem měl veliké černé mravence, borové šišky, smrkové jehličí a keříčky borůvek, ale ani stopu po továrně.

Silnice z Kvildy na Borovou Ladu se klikatila podél Vltavy. Pře­kročili jsme ji po úzkém mostě a dali se vzhůru po lesní cestě.

Za námi zase něco zapraskalo, takže jsem se otočil a pomyslel si, že se krávy vydaly za námi. Bude opravdu nenápadné, když se dva školáci a tele pokusí překročit hranici.

Jenže mezi stromy stál dvoumetrový chlap oblečený v maskáčích. V ruce držel dlouhou kovovou tyč, skloněnou k zemi. Díval se na ni a nás si vůbec nevšímal.

A já pochopil proč – na uších měl sluchátka. Jenže právě v tom okamžiku tyč ožila a natočila se ke mně. Muž mě zpozoroval a zamračil se. Byl to černovlasý zarostlý chlap s černými kotletami. Na rameni měl velkou výšivku US ARMY.

Tyč se jako kovová krajta zdvihala ke mně a zastavila se mi u břicha.

„Máš u sebe něco kovovýho, že jo?“ zařval chlap.

„Nůž.“

„Uhni.“

Ustoupil jsem o dva kroky dozadu a muž na místě, kde jsem stál, přiložil tyč k zemi.

„Neviděl jsi nějakou louži, ve který bylo moc oleje?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ani nějakej strom, co tu obvykle neroste? Kámen s vyrytým číslem nebo obrázkem?“

Znovu jsem zavrtěl hlavou a pro jistotu ještě otevřel ústa ke slovu ne, které by muž stejně neslyšel.

„Ukaž batoh!“

Sundal jsem batoh a otevřel ho.

„Jo tak!“ zařval. „Ten praštěnej geocaching nám byl čert dlužnej!“

Přikývl jsem a radši neříkal, že ho pro park obstarává můj táta.

„Nikoho jsi tu neviděl, jasný! A teď zmiz!“ hulákal na mě. Tereza pro něj neexistovala, byl to muž, který jedná výhradně s muži.

Co by asi dělal, kdyby otevřel Terezin batoh a našel mrtvou kočku?

Na druhou stranu to byl první chlap, který se neusmíval a nehlaholil: Ahoj, Terezo! Jak se máš? Terezu ignoroval tak dokonale, jak to už nejspíš nikdo neudělá.

Hodil jsem batoh na záda a napadlo mě, že to, co Tereza říkala o nacistické továrně, je nejspíš pravda.

Kdybych našel ještě i podzemní továrnu, to už bych byl hotovej Indiana Jones Jr.!

„Znáš ho?“ zeptal jsem se, když jsme se dostali z mužova dohledu.

„Ne. Ale byl v pohodě.“

„V pohodě?“

„Hledal jen vchod do podzemí. Kdyby nás chytil někdo z parku, platili bysme pokutu a ještě by volali k nám domů.“

Pěšina se před námi stáčela k jámě, z níž vyčníval obrovský kořen vyvráceného smrku. Když jsme na kořen vylezli, pěšinu jsme ve svahu zarostlém trávou vůbec neviděli. Všude navíc leželo tolik popadaných větví, že jsme si připadali jako na hřbitově uhynulých slonů.

Každý sám jsme se vydali do svahu.

„Tady!“ zakřičela asi po pěti minutách Tereza.

Pěšina pokračovala za dvěma vyvrácenými smrky až po padesáti metrech!

Dovlekli jsme na vrchol svahu, který připomínal obrovské spáleniště – v hromadách popela ležely zčernalé ohořelé větve. Po těžkých lesních strojích zůstávaly v zemi hluboké rýhy.

„Schválně tu ničí starý stezky.“

„Proč?“

„Aby se tu nikdo nevyznal. Říká se, že na týhle straně Vltavy je tajnej vojenskej prostor.“

„To by tu někdo hlídal. A jít můžeme tudy,“ ukázal jsem na cestu, po které stroje opouštěly paseku.

„Ta vede zpátky na Kvildu.“

Ať jsme vyrazili jakýmkoli směrem, po dvaceti metrech jsme se ztratili v hradbě větví poražených smrků, které se zapichovaly do stehen a žeber. Pořád a pořád jsme se ztráceli a pořád a pořád hledali, kudy jít dál. Nakonec jsme to vzdali a vyšli na úzké asfaltové cestě.

„Tudy by Kilián nikdy nešel,“ pronesla Tereza zklamaně. „A hlavně nás někdo uvidí, protože na Bučinu je to ještě pět kilometrů,“ vzdychla si a vyrazila po silnici doprava.

„Neměli bysme jít na druhou stranu?“ Nikde nevisel jediný ukazatel ani turistická značka. Ztratit se v lesích byla vážně hračka.

„Ne, Bučina je tamhle. A dávej bacha, aby tě nevidělo žádný auto, protože tady smí jezdit jen ochranáři.“

„Nedáme si svačinu?“

„Až v Bavorsku.“

Ušli jsme asi padesát metrů, když se za námi ozval zvuk motoru.

„Sakra!“

„Co řeknem?“

„Že jdem se školou na výlet.“

Na silnici od Kvildy se blížila tmavě zelená dodávka. Zastavila u nás. Řidič byl čtyřicetiletý vousatý chlap v tmavomodrých montérkách. Na dveřích naštěstí neměl emblém národního parku.

„Kam jdete, děcka?“

„Na Bučinu.“

„Co na Bučině?“

„Výlet se školou.“

„Já vás tam hodím. Ale musíte si vzít tohle. Radši ty,“ kývl na Terezu a podal jí zmačkaný obvaz. „Kdyby nás zastavili ochranáři, udělala sis něco s nohou. Na tuhle silnici se bez propustky nesmí a já jí nemám. Vážně.“

Tereza pokrčila rameny a obvaz si natáhla na koleno. Nejspíš byla ráda, že si na nohy nemusí patlat hmotu, která simuluje zranění, a polévat ji peroxidem.

„Takhle to stačí, ušpiněná jsi dost,“ chválil ji řidič. „Sedni si dopředu.“

Naskládali jsme se do auta.

„Znáte Bučinu?“ zeptal se nás.

„Jo.“

„Novej majitel celej hotel na Bučině zrekonstruoval, postavil ukázku železný opony, a jen co ho otevřel, úředníci z parku mu řekli, že na propustky pro hosty nemá nárok. Takže hosti vystoupí na Kvildě z autobusu a táhnou si kufry pět kilometrů. Nebo pro ně musí pokaždý sjet, jenže to znamená bejt nahoře uvázanej pořád. Takže hotel Bučina je taková šumavská hospoda Na Mýtince.“

Dodávka páchla po mase. Ohlédl jsem se za sebe; v úložném prostoru leželi srnky, jeleni a dokonce i divočák. Táta říkal, že jedna z nejlepších obživ v Čechách je pytlačení. To jsme se dívali na reportáž, ve které reportér navštívil tři restaurace – na vesnici, na malém městě a v Praze – a vyptával se, jestli by provozní nekoupili jelena, kterého srazil.

Ve všech mu zaplatili a ještě ho prosili, aby jim vysoké sehnal co nejvíc.

„Neboj, nejsem pytlák,“ zasmál se, když si všiml mého vyděšeného pohledu. „Ale někdy si říkám, že bych radši pytlák byl. Víš, kolik si ty parchanti vydělaj?“

„Asi dost.“

„Ve Vimperku žije pan Kadoch a ten o pytlácích napsal spousty knížek,“ řekla Tereza. „Obchází vesnice a vyptává se na ně. U nás byl taky.“

„Jasně, Kadocha znám.“

„Co by se stalo, kdybyste v lese našel louži, ve který by plaval olej?“ zeptal jsem se.

„Nehledáte vy dva náhodou tu starou podzemní fabriku na messer­schmidty?“

„Ne. Jenom jsme někoho potkali.“

„Nějakýho pošuka s mapou a detektorem kovů, že jo? Helejte, děcka, olej v lesní louži znamená, že zrovna pod ní může bejt schovaný strojní zařízení. Tihle chlapi se vyptávaj na znaky vyříznutý do kůry stromů, značky vytesaný do kamenů, propadlý místa, nevěřili byste, podle čeho jsou schopný ty svý poklady hledat.“

„Myslíte, že tu ta továrna je?“

„Jasně, že tu je. A víte proč? Protože přitáhne turisty.“ Muž sáhl do krabičky pro cigaretu a připálil si, „Hele, já objíždím se zvěřinou hotely a penziony. Když přijedu na Kvildu, nestačím se divit, jaký davy turistů se sem valí. Když se večer vrátěj z toulání po kopcích, daj si večeři za sto pade a vyzunknou šest plzní po čtyřiceti kačkách. Víte, co věčně plný penziony a hospody pro lidi tady znamenaj? Spousta starejch ženskejch, který neseženou práci, tam dělá uklízečky. A Bavoráci na to koukaj jak vyvoraný myši. Na druhý straně Šumavy, třeba ve Finsterau, ani neví, co to je turista.

A co sem lidi táhne? Legendy. Tajná nacistická továrna na messer­schmidty. Neprobádaný podzemí Stanový a Stolový hory, kolem kterýho věčně hlídaj vojáci a jedná se o něm v parlamentu. No a Král Šumavy – místní by měli Kalčíkovi a Kachyňovi postavit pomník, stejně jako se postavil Kiliánovi. Jen si nemysli, ono to nebylo tak černobílý. Kachyňovi třeba z ÚV KSČ nařizovali, že si má pro Krále Šumavy vybrat nějakou krásnou vesničku, aby nikdo neviděl, jak zoufale to v pohraničí vypadá. Kachyňa ale trval na svým, že chce mít Kvildu takovou, jaká je, a basta.“

„Znáte ten film?“

„Prosím tě, kdo by ho tady neznal? Na Kvildě se Král Šumavy promítá každý léto pod širým nebem dva tejdny za sebou. A vždycky je vyprodáno!“

„Jste z Kvildy?“ zeptala se Tereza.

„Ne, ale moje babička sem jezdívala. V roce osmdesát osm prodala chalupu za čtyřicet tisíc. Kdybych jí teď chtěl koupit zpátky, potřeboval bych dvanáct milionů. Jo, babička. Klidně mohla hrát v Králi Šumavy.“

„A nehrála?“

„Ne, znávala Kiliána a věděla, že lidem pomáhal. Kalčíka prohlásila v obchodě na Kvildě za lháře a všechny filmaře za podvodníky a lupiče. Za pět let toho pěkně litovala – chtěla roli v Markétě Lazarový, kterou na Kvildě natáčel Vláčil, a spousta Kvildských, co hráli už v Králi Šumavy, si zahrála i v ní. Jenom babičku vynechali.“

Vyjeli jsme z lesa. Na levé straně se rozkládaly pastviny a na pravé se ve svahu tyčil opuštěný hotel Alpská vyhlídka. U příjezdové cesty stály obrovské dřevěné sloupy obehnané ostnatým drátem.

„To je železná opona.“

„Já vím, ukazoval mi jí táta.“

„Kde máte sraz?“

„Až u hranice.“

„Já vás tam hodím.“

„To jste vážně hodnej!“

„Hlavně si ještě nesundavej ten obvaz. A koukejte na jih, někdy jsou vidět Alpy.“

Pohlédl jsem kupředu a spatřil něco, co mě zarazilo. Kopec proti nám byl úplně holý. Holé smrky stály na jeho svazích jako párátka a kdesi za kopcem řvala motorová pila.

„To je Siebensteinkopf, Hlava sedmi kamenů.“

„Přes ten chodil Kilián!“ vykřikl jsem.

„Jo,“ muž se usmál a zastavil. „Tak jsme tu.“

Tereza si sundala obvaz.

„Docela ti slušel,“ vysekl jí řidič poklonu.

Vystoupili jsme, muž se s dodávkou otočil na louce a ještě Tereze zamával.

Za dřevěným mostem stál na červenožlutočerně pomalovaném sloupu německý státní znak – černá orlice s roztaženými křídly a červeným zobákem na žlutém podkladě. O kus dál se tyčil modrobílý sloup s nápisem Freistaat Bayern.

Asi dvacet metrů za hranicí stálo opuštěné parkoviště. Čekal jsem, že se to v Německu bude hemžit Němci. Ale nebyl tu vůbec nikdo, tedy kromě dřevorubce schovaného v lesích.

Zastavili jsme se na hranici. Vedla uprostřed můstku nad potokem, který se v Bavorsku jmenoval Teufelbach a v Čechách Čertova voda.

„Tak jdem?“ zdvihl jsem nohu, abych udělal svůj první krok do cizí země.

V tom okamžiku mi zazvonil mobil.