KAPITOLA PÁTÁ Středa 1. září

„Vstávej,“ řekla máma. „Musíš do školy.“

Bylo prvního září, čtvrt na sedm. Přál jsem si, aby za okny zazvonila tramvaj nebo se alespoň nabourala nějaká auta.

Shodil jsem ze sebe peřinu. Okamžitě se do mě dala taková zima, že jsem si ji zase natáhl zpátky.

„Tomáši, dělej, je už skoro půl sedmý!“

V kuchyni stál na stole bílý hrnek s čajem a na talířku ležely tři ploché tvrdé suchary. Máma mi podala sklenici meruňkové marmelády, ramu a nůž.

„Víš co, mami?“

„Co?“

„Utečeme spolu! Tobě se tady přece taky nelíbí. Vrátíme se do Prahy!“

„Zůstanem tady.“

Najít sílu na útěk je asi těžší, než se zdá. Anebo máma nemůže sílu na útěk najít, protože nikdy neutíká. Třeba ani neví, kde se taková síla hledá a jak vypadá.

„Táta ti vzkazuje, že to zvládneš.“

„Hm.“

„Nechceš, abych šla s tebou?“

„Mami, prosím tě, to ne.“

Černá kočka ležela v křoví u silnice a já se jí radši obloukem vyhnul.

Na zastávce jsem čekal úplně sám. Byl to zvláštní pocit, protože v Praze člověk nikdy tak naprosto sám nečeká, dokonce ani v čekárně u zubaře ne.

Zato tady jsem byl jen já a prostor.

Autobus přijel na minutu přesně, v 7.22. Nebyl to bachratý předpotopní stroj, který se nahazuje klikou, ale sněhově bílý autobus s modrým nápisem ČSAD České Budějovice a cedulí Kvilda–Vimperk.

Řidič byl světlovlasý rozložitý chlap asi kolem padesátky.

„Ty jsi mladej Jungwirth?“

„Ano.“

„Máš průkazku?“

„Ne.“

„Tak to bude šest korun.“

Vytáhl jsem z kapsy desetikorunu. Řidič mi vrátil drobné: „Do­jedeš si do Vimperka na nádraží pro průkazku! Rozumíš?“

„Ano.“ Schoval jsem drobné a vydal se uličkou.

Vzadu v autobuse sedělo pět kluků a před nimi tři holky, jinak byl autobus prázdný. Svým způsobem to byl školní autobus. Připadal jsem si jako Bart Simpson na cestě do školy ve Springfieldu. Noví spolužáci si mě zvědavě prohlíželi. Kráčel jsem uličkou, dělal, že je nevidím, a sedl si tři sedadla před ně.

Autobus se rozjel. Řidič neměl puštěné rádio, takže nikdo nehlásil reklamy a ani Karel Gott tu nezpíval. Nadešla chvíle, ve které se během cesty nedá dělat nic jiného než pročítat všechno, co je vytištěné na jízdence.

„Hej ty!“ ozvalo se za mnou a evidentně to patřilo mně.

„No?“ řekl jsem a tak napůl se otočil.

„Máš nějakou fóbii?“ zeptal se mě světlovlasý kluk.

„Co?“

„Jestli máš nějakou fóbii!“

„Nemám.“

„V Praze má každej nějakou fóbii. Bez fóbie jsi vyřízenej.“

„Přesně, bez fóbie jsi totální lůzr,“ zahlásil někdo. „Miklosz ti to vysvětlí,“ dodal a všichni se zasmáli. „Hele, máš v Praze nějakou žížalu?“

Nechápal jsem, na co se mě ptají, ale naštěstí jsme vjeli do Borové Lady. Vystoupil jsem jako poslední a říkal si, že můj první kontakt s novými spolužáky dopadl docela dobře, nikdo z nich nevypadal jako postava z filmu Mafiáni, který mi pouštěl táta.

Na zastávce čekal dav školáků. Chtěl jsem se prodrat vpřed, ale ze všech stran do mě narážely bundy, svetry a batohy.

„Ty jsi Tomáš?“ oslovila mě paní ve světlém kabátě.

„Ano.“

„Já mám na starosti školní družinu. Tady na zastávce se každé ráno shromáždíme a všichni jdeme společně do školy.“

„To myslíte jako všichni najednou?“

„Ano. Vždycky chodíme všichni najednou.“

Nemůžu jít ani sám do školy?! To je ale pakárna!

Děti se poslušně seřadily do dvojstupu. Nikde jsem neviděl nikoho ve stylu emo, ani kluky s černou kapucí a plandavými kalhotami, ani holky s vlasy obarvenými dozrzava nebo nazeleno.

To, co jsem viděl, bylo mnohem horší.

Některé děti mi byly sotva po ramena a neměly přední zuby. Jedna holčička vykládala druhé, co všechno rozkouše, až jí zase narostou.

Zezadu do mě vrazil asi sedmiletý kluk s nudlí u nosu. V ruce držel pytlík bonbonů a byl tak malý, že jsem se proti němu cítil jak žižkovský vysílač.

Dav se dal do pohybu. Na poslední chvíli se mi podařilo vmáčknout se za dva kluky z autobusu.

„V Japonsku vůbec nemají prázdniny,“ říkal ten světlovlasý. „Proto je japonská mafie tak drsná.“

„V Austrálii začíná škola až 20. září,“ prohodila černovlasá dívka, která s námi nejela. „To jsou docela hustý prázdniny, ne?“

„Ale jsou to zimní prázdniny, protože jsi v Austrálii.“

Pak se řeč dostala na nějaký film, který jsem neznal.

„Kdyby měl Brad Pitt piercing, zahrál by to líp.“

„Nejlepší by bylo,“ prohlásila černovlasá holka, „kdyby všechny herce světa vzali a dali do jednoho filmu, to by bylo hned vidět, kdo je nejlepší.“

Všichni naráz zastavili a já do nich vrazil.

„V Praze ti nepřidělali brzdy?“ zeptal se mě světlovlasý kluk a ostatní se zasmáli.

„Slávista asi myslí, že tu máme semafory.“

Zaznělo ještě pár hlášek a já se tvářil, že se mě netýkají.

Za mostem stál na pravé straně domek a fotbalové hřiště. Na louce, o které táta říkal, že na ní za jeho mládí začínalo hraniční pásmo, se rozkládaly rodinné domky obklopené hromadami hlíny s trsy kopřiv a bodláků.

Před prvním domem seděla starší paní a četla si nějaký časopis. Před druhým a třetím domem parkovala auta s holandskou značkou a žlutý bagr. Čtvrtý a pátý dům zdobily nápisy Prodej zahájen a mezi nimi stála základní škola – hranatá budova obehnaná nízkým plotem. Po silnici se hnaly kamiony naložené kmeny a já pochopil, proč nás paní družinářka odvádí do školy.

Kráčet po kraji takové silnice se rovnalo rozsudku smrti.

Tohle bylo srdce Šumavy, které mě mělo zocelit.

V dřevěných skříních podél chodby stály nekonečné řady běžek a lyžařských bot. Natáhl jsem si své pražské bačkory a vydal se po schodišti.

Světový rekord ve stavění sněhuláků byl čtyřicet dva – děti na Borové Ladě jich dokázaly postavit třicet jedna. S fotkami všech jednatřiceti nerekordních sněhuláků jsem se seznámil cestou do prvního patra, kde byla třída, už skoro zaplněná dětmi.

Instinktivně jsem zamířil do poslední lavice. Po pár krocích mi cestu zastoupil černovlasý kluk o dvě hlavy větší než já a asi tak šedesátkrát silnější.

Jediné volné místo na mě zůstalo v lavici ve třetí řadě. Jenže na ní ležel růžový penál s mořskou pannou a já si s holkou sedat nehodlal.

Pomalu jsem si začal připouštět jedinou možnost – první lavici přímo před stolkem, místo, kam si žádný rozumný člověk nikdy nesedl.

„Kolik máš v Praze žížal?“ zeptal se mě černovlasý kluk a mně došlo, že tohle bude Miklosz.

„Co?“

„Ptám se, kolik máš žížal a jestli mi dáš jejich e-mail.“

„Nemám žádný žížaly.“

„O velký přestávce je z tebe stejně vytluču,“ oznámil mi a pak zazvonilo na mou první hodinu v nové škole.

Paní učitelka měla nakrátko ostříhané tmavohnědé vlasy. Byla štíhlá a opálená, jako by celé léto strávila plaváním v moři.

„Sedněte si. Ještě než vás po prázdninách přivítám, představím vám vašeho nového spolužáka. Jmenuje se Tomáš Jungwirth a je z Prahy. Ty už jsi v páté třídě, Tomáši, viď?“

„Ano.“

„Sedneš si do třetí lavice, tamhle mezi páťáky.“

Posbíral jsem si věci a zamířil do třetí lavice. Růžový penál patřil holce, která chtěla všechny herce světa obsadit do jediného filmu.

„Chce se někdo Tomáše na něco zeptat?“

Přihlásil se světlovlasý kluk, který se mnou cestoval v autobuse.

„Tak prosím, Danieli.“

„Jak dlouho ti v Praze trvá cesta do školy?“

„Tři minuty. Tramvají.“

Třída ztichla. Nejspíš jsem neměl být tak krutý – neskutečné pražské údaje jsem mohl převést na jiné jednotky.

Jenže ani sto osmdesát vteřin nezní jako věčnost.

„V kolik vstáváš?“ zeptal se Miklosz.

„Ve čtvrt na osm.“

Vypukl šrumec, moji noví spolužáci začali probírat, jaké to asi je spát až do čtvrt na osm.

„Na co se díváš z okna?“

„Na kostel svatého Antonína.“

Vyhlédl jsem z okna, ale žádný kostel nebyl v dohledu, když tu všechny zbořili. „Naše tělocvična je bývalá kaple,“ dodal jsem.

„Hrajete fotbal v bývalý kapli? To máte jenom jednu branku?“

„Tak to by stačilo,“ přerušila naši debatu paní učitelka. „My ti teď, Tomáši, řekneme něco o naší škole. Třeba ty, Terezo.“

Moje sousedka v lavici vstala. „Dřív byly na Borové Ladě dvě školy – Němci měli svoji ve vsi a Češi u lesa. Česky se tu učilo jen rok, pak přišla válka a školu zavřeli. Na konci války sem nastěhovali německé zajatce. Všechno bylo zničené. Okna byla vymlácená, podlaha taky. Bylo tu málo dětí, protože Němci odešli. Vlastně všichni odešli. Všichni odešli a nikdo tu nezbyl. A teď jsme tu my.“

Tereza na chvilku rozpačitě zaváhala a pak si sedla.

„Děkuju, Terezo,“ řekla paní učitelka. „Také existovala kočovná škola – tři dny se učilo na Nových Hutích a dva dny na Borové Ladě. Paní učitelka musela chodit z Nových Hutí. Když bylo hezky, šla dvě hodiny, když napadl sníh, tři. Do školy chodívaly děti i dvanáct kilometrů, a protože se nemohly dostat přes několikametrové závěje, zřizovaly se ve vesnici na půli cesty takzvané… Danieli?“

„Zimní školy.“

„Správně. Děti neměly tužky, pera, papír ani tabulky na psaní. A přitom se našel učitel, který na Novém Světě odučil šedesát pět let. Tolik k naší škole. Chceš se, Tomáši, ještě na něco zeptat?“

„Můžu tady na internet? Rád bych poslal mail.“

„To samozřejmě můžeš. Ale až o přestávce.“

V druhé lavici zdvihla ruku holčička, která vyprávěla, co všechno rozkouše, až jí narostou zuby.

„Můžeme už jít domů?“ zeptala se.

„Ano.“

Páni, to je skvělé! Vůbec jsem nečekal, že to tady bude prvního září stejné jako v Praze a že půjdeme domů! Žádná velká přestávka nebude a nikdo mě nezmlátí!

„Ale byla bych ráda, kdyby tu třeťáci, čtvrťáci a páťáci po přestávce zůstali. Přivedla jsem dnes na návštěvu zajímavého hosta.“

Zazvonilo.

Okamžitě jsem se zdvihl a rychle zasedl místo u počítače. Jakmile jsem se dotkl klávesnice, věděl jsem, že počítač je krajina, kterou znám. Pustil jsem se do psaní a na okamžik měl pocit, že jsem zase s Janisem.

„Potřebuju se na něco mrknout,“ strčil do mě Daniel.

„Jo, jasně.“ Odeslal jsem e-mail. Prváci a druháci vybíhali ze školy, ale nezdálo se, že by někdo ze starších odcházel. Kluci, co se mnou jeli v autobuse, vybalili svačiny. Vyhlédl jsem na chodbu. Po Mikloszovi nebylo nikde ani stopy.

Co budu dělat?

Vydal jsem se na záchod a zastavil se před třemi malými mušlemi a výhledem na Chalupskou slať.

V zrcadle jsem viděl dvanáctiletého kluka ztraceného v ohromující osamělosti.

Jestli zůstanu, Miklosz mě zmlátí.

Ale jestli uteču, budu si připadat jako zbabělec.

„Ten mail se ti vrátil,“ oznámil mi Daniel, když jsem se vrátil do třídy.

Sedl jsem si zdrceně do lavice a poslouchal, jak zvoní na druhou hodinu.

Byla to hodina, po které měl nastat můj konec.