KAPITOLA DVACÁTÁ Neděle 5. září

Všude kolem mě planulo světlo nového dne. Z bavorských lesů stoupaly cáry mlhy, jako by byl každý kopec bitevní lodí, z jejíhož boku se právě vystřelilo.

Vypadalo to krásně a já se otočil, abych řekl: Terezo, koukej, kopce bojujou v bitvě!

Jenže jsem byl na posedu sám. V noci se do mě nejspíš dala zima, protože jsem se přikryl i tím hnusným zeleným svetrem.

Cesta byla opuštěná a zapadaná ulámanými větvemi. Tak už mám taky holku, dokonce v cizině, pomyslel jsem si, když jsem uviděl bavorskou žížalu.

Sáhl jsem instinktivně po mobilu, abych se podíval, kolik je, ale zapomněl jsem, že nefunguje. Slunce slabě svítilo v šedivých mracích, mohlo být osm, deset nebo taky půl jedné.

V zadní kapse kalhot jsem měl dopis, který Tereza posílala mámě. Napsala, jak mě vodila za nos, nebo mě vylíčila jako pražské neviňátko? Měl jsem sto chutí si ho přečíst, ale nakonec jsem ho neotevřel.

Všechno, co mi Tereza potřebovala říct, mi už řekla.

Pěšina na asfaltovou cestu, kterou jsem v noci marně hledal, vedla asi dvacet metrů od místa, kde jsem bojoval s křovím. Stopy po mých pokusech najít cestu i stopy po pneumatikách déšť odplavil do údolí.

Parkoviště u Čertovy vody bylo opuštěné. Ze svahů Siebenstein­kopfu nestoupal jediný obláček páry – mezi loděmi šumavských hor připomínal křižník, kterému došla munice.

„Haló!“ zakřičel jsem. „Je tu někdo?“

Nikdo se neozval.

Vydal jsem se kolem plochého kamene, na kterém jsem seděl, když mi volal táta. Překročil jsem hranici a minul opuštěný hotel s mrazáky nacpanými divočinou.

Za ohybem cesty stála bílá dodávka, která tu včera určitě neparkovala. Kousek za mnou se ozvalo zašustění, a než jsem se stačil otočit, projela kolem mě cyklistka v červené přilbě a modré mikině. Šlapala tak rychle, že za pár vteřin byla u dodávky. Dveře vzadu se otevřely a něčí ruce vtáhly kolo dovnitř.

„Počkejte!“ vykřikl jsem a rozběhl se.

Dívka se otočila a sledovala, jak namáhavě běžím s batohem na zádech.

„Ahoj,“ pozdravil jsem udýchaně. Byla určitě o pár let starší než já a na sobě měla tmavě modrou bundu s nápisem Cyklo Team Vimperk. „Nejedete náhodou na Vimperk?“

„Jedem.“

„Nemohli byste mě vzít na Hutě?“

„Zeptám se,“ řekla a zmizela vpředu.

Teprve v tom okamžiku jsem si všiml, že mě z dodávky pozorují další dvě dívky. Uhnul jsem očima a prohlížel si svoje zablácené boty.

Z okénka se vyklonil řidič. Byl o pár let starší než můj táta, ale vypadal jako člověk, který hodně sportuje a díky tomu působí pořád jako kluk.

„Můžu tě vyhodit na Studeným potoce,“ řekl.

„To je skvělý! Děkuju.“

Vlezl jsem do dodávky a sundal batoh. Tři dívky v tmavomodrých bundách si prohlížely velké barevné fotografie, nehodlaly se vybavovat s dvanáctiletým klukem, který vypadá jako hastrman.

Ta, se kterou jsem mluvil, byla černovlasá a měla velké hnědé oči.

A musím říct, že byla opravdu krásná. Jenže já už stejně žádné holce nikdy věřit nebudu.

„Kde se tu bereš?“ zeptal se řidič, když jsme vyrazili po úzké asfaltové silničce na Kvildu a minuli místo, kde jsme se s Terezou snažili najít cestu na Bučinu.

„Byl jsem na výletě.“

„Kde?“

„Ve Finsterau.“

Muž se odmlčel, byl ze Šumavy, takže mu toulání po kopcích nepřipadalo podezřelé.

„Chodíš do školy na Borovce?“

„Jo.“

„Kolik ti je?“

„Dvanáct.“

„To je dobrej věk. To ještě děti stojí o rady rodičů a trenérů.“

Holky obrátily oči v sloup. Nijak jsem netoužil, aby tahle trapná debata pokračovala.

Vjeli jsme na Kvildu. Stará kvildská hospoda, ve které seděli esenbáci v Králi Šumavy, se proměnila v restauraci Šumava Inn. Z potravin, ve kterých prodávala Jiřina Švorcová, se staly turistické potřeby. Na rohu dvou křižovatek visela cedule PENZION KILIÁN. Celá Kvilda byla přecpaná koly, dodávkami, náklaďáky a autobusy plnými turistů.

Marně jsem pátral po policejní stanici.

Projeli jsme Kvildou a na Nové Hutě mířili od Zadova, takže jsme míjeli místo, kde stával Kiliánův dům. Na louce plné kopretin po něm nebyla ani stopa. Dívky si povídaly o stoupáních, klesáních a závodech a já dumal nad tím, jak jsem to všechno mohl tak dokonale podělat.

Řidič mi zastavil na rozcestí u Studeného potoka a vlastně rozhodl za mě: nejdřív se to dozví Terezina máma, až potom naši.

Ve větvích zakrslých bříz se chvěly pavučiny a světle zelená tráva se ohýbala k mrakům na modrém nebi. Tady Tereza poskakovala v trávě a smála se. V trávě u silnice ležela hromádka hlíny, hrob neznámé veverky. Stačilo jen přemýšlet a celý nesmysl s černou kočkou jsem mohl prokouknout už na začátku.

Za ohybem cesty, těsně předtím, než se objevila Terezina chalupa, jsem se zastavil. Něco se ve mně zaseklo a já měl chuť se na všechno vykašlat.

Stopování mi přece jde! Pro toulání jsem se narodil! Do Prahy se dostanu raz dva. Seriál se u nás doma natáčí jen dva dny v týdnu, pět dní budu spát ve svém pokoji a ty dva někde přežiju, třeba na letišti nebo na nádražích.

Jenže pak mě do nosu udeřil závan štiplavého kouře.

Hromada starých matrací, krabic a rozlomených dvířek, kterou měl odvézt Paša, nebezpečně doutnala. Z matrací letěl nažloutlý štiplavý dým a tu a tam na nich vyskočily plameny, v nichž jsem ke svému údivu zahlédl notebook Vaio a věci, které jsem viděl u Terezy v pokoji. Indiana Jones i jeho dlouho postrádaný otec černali na plakátu poslední křížové výpravy stejně jako plakáty na nábor do nikdy nezaložené kapely.

„Krámy pitomý, šmejdy zasraný!“ uslyšel jsem křik Tereziny mámy. Potom jsem uslyšel, jak se po schodech rozléhají kroky.

„Volala jsem do Žlebů! Je pryč, že jo?“

„Já o tom nevěděl!“

„Všichni jste lháři!“ Z očí jí vytryskly slzy. Na den, kdy jsem vstoupil do jejího domu, už nikdy nezapomene.

„Tereza vám posílá dopis.“

Paní Urmanová roztrhla obálku a vrátila se do kuchyně pro brýle. Otevřeným oknem jsem viděl, jak si sedá ke stolu.

Ve dveřích se zastavil Terezin děda s dvěma prázdnými vědry v ruce.

„Já za to nemůžu,“ vykřikl jsem s pláčem na krajíčku, protože mi bylo jasné, že mi to nikdy neuvěří.

„Ať za to můžeš nebo ne, já už Terezu nikdy neuvidím,“ odpověděl a zmizel ve dveřích.

Na silnici od Studeného potoka se objevila modrá fabia a zastavila u domu. Míra Zátka měl na sobě montérky a hnědé pracovní boty. Podíval se na mě a na hromadu matrací, ze kterých se valil šedivý kouř.

„Tereza utekla?“ Nejspíš mu došlo, co se stalo, a jakou roli v tom hraje jeden pražský jeliman.

„Já za to nemůžu!“

„Proč dětem nikdy nedojde, jaký jsou jejich mámy skvělý?“ povzdychl si a vydal se k ohni. Byl to zoufale zbytečný oheň a Míra Zátka to dobře věděl.

Ze dveří vyšel Terezin děda s dvěma vědry naplněnými vodou. „Nechte to, já se vo to postarám.“

Míra Zátka přikývl a nejspíš chtěl něco dodat, jenže v tom okamžiku mu zazvonil mobil. Zdvihl ho a řekl: „No?“

Potom se zamračil a podíval na mě.

„Dobře,“ pronesl do telefonu a hovor ukončil. Nespouštěl ze mě oči, ani když říkal: „Tak u vás už taky hoří.“

Existují dva způsoby, jak přemýšlet o tom, co nechceme, aby se stalo. V tom prvním je lepší si představovat do všech podrobností, co hrozného se může stát, protože samotným představováním můžeme zabránit všem variantám budoucnosti. V tom druhém je lepší si nic nepředstavovat, protože bychom to svou představou jen zbytečně přivolali.

Já se rozhodl pro tu první.

Před naším domem leží hromada papírů; máma se dozvěděla, co jsem provedl, a rozhodla se skoncovat se vším – s naší rodinou i celou svojí firmou.

Seděl jsem vedle Míry Zátky a blížil se k našemu domu. Nějak jsem se necítil v bezpečí, i když jsem seděl v autě s hasičem, který už ve třinácti letech zachraňoval celou školu.

Jak asi bylo Janisovi, když se vracel do Řecka zachváceného plameny? A co když se u nás doma už taky všechno rozpadá?

„Je ti dobře?“ Nezdálo se, že by na mě byl Míra Zátka naštvaný. „Hele, žádný strachy, volali nám nějaký cyklisti, a i když ty jejich informace byly dost na draka, nehlásili žádný zraněný. Rozumíš?“

Přikývl jsem.

„Víš, že jsem si na tvýho tátu hned nevzpomněl? Nejezdil na žádný srazy spolužáků, úplně se od nás odstřihl.“

„Takže jste ho znal?“

„Jo, ale na rovinu – někdy mi připadalo, že vůbec neví, co se děje. Takoví chlapi se občas hlásí do sboru, ale u mě nemaj šanci.“

Aspoň v něčem mi táta nelhal.

„Myslel jsem, že tvůj táta nikdy neodejde, že bude jedním z těch, co zůstanou, ale zmizel do Prahy. Víš, kdybych ho tady někdy uviděl stát osamělýho v dešti na kraji lesa, řekl bych chlapům v hospodě Víte, koho jsem dneska viděl? Jirku Jungwirtha.

A chlapi by řekli Hm, a napili se. A někdo by se zeptal: Co asi dělá? Pak bysme nadávali na Pražáky a vedli ty řeči jako Hele, co myslíte, chlapi, že je horší, když vám dají počítač, nebo když vás pošlou do Prahy na školení? A pak by někoho napadlo: A má ten Jirka nějaký děti? A co jeho žena? Chodí aspoň namalovaná vod ucha k uchu? A tak dál, víš, byl by tady pořád trochu s náma. Ale takhle – takhle lidi zapomenou.“

Byl to zvláštní pocit mluvit o tátovi s někým, kdo s ním chodil do školy.

„Nenapsal tvůj táta něco o pašerácích?“

„Napsal.“

„Můj děda říkával, že pašeráci byli podvodníci, který akorát čekali, až někdo vyhlásí embargo, a pak začali šmelit. Když to vezmeš kolem a kolem, tak to byli zloději, ne lidi, ze kterejch by si člověk moh brát nějakej příklad.“

Nějak jsem po tom všem, co se mi stalo, cítil, že Míra Zátka, který ukazoval ostatním už ve třinácti, co znamená být dospělý, má nejspíš pravdu.

„A nemysli si, že to tady někdy skončilo. Viděl jsem chlapy, co tu v devadesátejch letech převáděli Albánce a Rusy. Vozili se v taxíkách a frajeřili v kasinech a hernách na Strážným. A mezi náma, žádný hrdinové to nebyli.“

Nevěděl jsem, co říct, jen jsem se modlil, aby se věci zase vrátily do starých kolejí.

Protože to je domov – místo, kde se věci nemění, i když všechno kolem hoří.

Konečně jsme vjeli do zatáčky, odkud jsem uviděl Magdinu chalupu.

Z předních dveří a z oken kuchyně se valil šedivý kouř, jako by uvnitř chalupy čoudilo padesát brutarů.

Míra Zátka zatroubil a vyběhl z auta. Já vyskočil za ním. Měl jsem strach, protože jsem mámu nikde neviděl.

Ale objevila se za domem s kovovou vanou plnou vody. Na sobě měla tmavomodrou zástěru a vlasy rozcuchané mnohem víc než obvykle.

„Chtěla jsem jenom upéct, tak jsem zatopila v kamnech!“ vykřikla. Pak si všimla mě. „Tomáši! Co tady děláš?“

„Vrátil jsem se.“

„No, jak vidím, manžel to asi neprotáhl,“ poznamenal Míra Zátka.

„Zkoušela jsem to sama, ale asi špatně.“

„Počkejte tady a nikam nechoďte.“ Míra Zátka zmizel uvnitř. Ještě pár hodin a celá Šumava bude v plamenech. Možná, napadlo mě, jsou i lži živel, kterému nikdo nezabrání v cestě vpřed.

„Jaká byla brigáda?“ zeptala se mě máma.

„Nic moc.“ Máma podle všeho ještě nic nevěděla. Úleva z toho, že je v pořádku, byla obrovská, ale pořád jsem nevěděl, jak jí to vysvětlím. Tohle rozhodně nebyla vhodná chvilka – starostí měla nad hlavu a další jobovka by ji nejspíš zničila.

„Kde je táta?“

„V hospodě. Mobil nechal schválně doma.“

„Dojdu pro něj,“ nabídl jsem se.

„Tak jo.“

Z chalupy se ozvalo několik tlumených ran a Míra Zátka vyběhl se strašlivým záchvatem kašle.

„Neměla byste nějakou starou roztrhanou košili?“ zeptal se sípavým hlasem, když záchvat pominul.

Máma přinesla tátovu kostkovanou košili, kterou nechal viset v kůlně, a Míra Zátka se pustil do opravy komína.

Byl to muž, který umí opravit všechno bez toho, že by nejdřív vysvětloval, v čem bude hlavní problém, a jak se věci nejspíš pokazí.