KAPITOLA TŘETÍ Pondělí 30. srpna

„Támhle je Chalupská slať.“ Táta ukazoval na zkroucené stromy v údolí pod Novým Světem. „Tudy chodíval Kilián Nowotný, Král Šumavy. Byl to jedinej člověk, kterej dokázal slať přejít – tady utíkal financům i esenbákům.“

Táta byl pašeráky úplně posedlý. Když jsem byl malý, strašil mě hadrovou postavičkou, kterou udělal z kapesníku: Vezme si tě pašerák!

Film Král Šumavy mi pouštěl asi desetkrát. Tedy pouštěl – bylo to rodičovské vydírání uváděné slovy: Nemusíš jít ještě do postele, jestli nechceš, klidně se můžem podívat na nějakej film.

Co třeba na Krále Šumavy?

A já samozřejmě souhlasil, protože se mi nechtělo jít spát. Táta u filmu nadával a divil se, jak komunisti dokázali plést hlavu milionům lidí. Nejhorší ze všeho jsou lži. Nikdy se nesmíš nechat dát zblbnout, rozumíš? Jak ti někdo něco nakecá, je s tebou konec, kladl mi na srdce.

O Kiliánovi Nowotném, nejslavnějším pašerákovi Šumavy, napsal článek, který vyšel v Jihočeských listech. A poslední dobou mluvil o tom, že bude na Šumavě trávit víc času a dá dohromady celou knížku.

Vyhoupli jsme se na kopeček a pod námi se ukázala další vesnice podobná Novému Světu. Na ceduli stálo Borová Lada.

Táta ukázal na obrovské staveniště: „Asi byste neřekli, že zrovna tady bejvala taková krásná louka. Za ni se už nesmělo, tekla tam Vltava a začínalo hraniční pásmo.“

Vltava? O čem to táta mluví? Vltava je přece veletok, který se valí u nábřeží Kapitána Jaroše, a ne takovej zchudlej potok!

„Co jsem se tu jako kluk nachodil!“ Táta nostalgicky vzdychl a strčil do přehrávače cédéčko. „Pustíme si hudbu Šumavy.“

„Toma Waitse?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Jo, Black Rider je na motivy Čarostřelce od Carla Marii Webera. Pověst o kouzelný kulce, kterou myslivci ulije ďábel, pochází ze Šumavy, ze starý bavorský pašerácký stezky.“

„A kde ta stezka je?“ zeptala se máma. „Třeba by se tam Tomášovi líbilo.“

„Je to tajná stezka. Bude lepší, když se o ní nikdo nedozví.“

Jasně, všechny pašerácké stezky si bude táta procházet sám, protože já jsem a navěky zůstanu malej rozmazlenej Pražák.

Projeli jsme Borovou Ladou, přejeli most a u nízkého dřevěného domku s cedulí Svinná Lada odbočili. Minuli jsme dřevěný srub s nápisem Národní park Šumava – Informační středisko a pokračovali kolem dvou opravovaných domů na pravé straně.

Silnička se zužovala. Teď už jsme jeli určitě po nejužší silnici v Čechách. Po levé ruce se k lesu táhla pastvina. Po pravé jsem měl planinu porostlou zakrslými břízami, borovicemi a smrčky.

„Víš, co to je?“

„Ne.“

„Přece Chalupská slať!“

„Vždyť jsme kolem ní už jeli!“

„Jo, to jsme byli támhle nahoře!“ smál se táta a ukazoval nahoru na opačnou stranu.

U silnice stála chalupa. Byla tak rozložitá, až se zdálo, že ji chtěl původní stavitel roztáhnout po celém údolí. Připomínala mlýn, kterému vichřice urvala mlýnské kolo.

Z dřevěné střechy vystupoval ohromný komín. Po anténě nebo satelitním disku nebyla ani stopa. Černá prkna ve štítě byla tak ošlehaná větrem, až se leskla.

Doufal jsem, že se chalupa nerozpadne a nesesune na naše auto, zrovna když pojedeme kolem.

Táta to nejspíš cítil taky, protože zpomalil.

Potom zastavil a vypnul motor.

„Tak jsme tu.“

Oběma rukama jsem se chytil držadla na dveřích. Naše auto byla moje jediná záchrana. Střecha oktávky vydrží nejmíň sto let.

„To je ale chalupa,“ zašeptala máma. Pochopil jsem, že i jí rozlehlost a vratkost stavení nahání hrůzu. Když táta nebyl doma, pustil jsem jí horor o rodině, která tráví víkend v opuštěném domě a pak se nestačí divit, co všechno se do takového baráku vejde.

„Pojď nosit věci!“

Vystoupil jsem a vydal se neochotně ke kufru. Proč to za všechny Pražáky odskáčeme zrovna my? Je nás milion dvě stě tisíc a kolik takhle rozpadlých chalup může být na Šumavě?

Dvě?

Vytáhl jsem batoh. Máma posbírala tašky a něco říkala. Táta vlekl obrovský kufr. Vyrazil k domu, jako by jednou částí své mysli poslouchal to, co mu vykládala máma, a druhou vyhlížel do krajiny: rozdvojený jako kmen stromu pokrytý z jedné strany lišejníky a z druhé hladkou kůrou.

Tak jsme se vydali k chalupě.

V koutě kuchyně stál kovový sporák spojený s kamny rourou, která se kroutila jako plechová tasemnice zavrtaná do zdi. Zdi byly poseté skvrnami od sazí a pavučin. Visely na nich lebky s parohy a růžky a z šedých lebek zíraly prázdné oční důlky. Zůstal jsem na ně hyp­notizovaně koukat – měl jsem pocit, že důlky chtějí, abych vylezl na židli a prohlédl si jejich prázdnotu pěkně zblízka.

Nad rozložitým stolem visely hodiny s kukačkou. V místnosti bylo takové šero, až se zdálo, že se okna chalupy propadají do země. I když stála u cesty, v dohledu nebylo nic jiného než slať na jedné a les na druhé straně.

Byl to přesně ten dům, který si čekání na své oběti pěkně užívá.

„Spát budeš nahoře,“ řekla máma.

Vystoupali jsme po dřevěném schodišti. Vpravo se válely rámy od kol a bedny se zaprášenými zavařovacími sklenicemi.

Můj pokoj vypadal jako bedýnka, kterou někdo schoval na půdu a pak na ni zapomněl. V rohu stála skládací židlička, ale kdybych si na ni chtěl sednout, musel bych ji rozložit a přilepit na zeď.

„Líbí se ti tady?“

„Ne.“

Máma se vydala dolů, aby tátovi řekla, že se mi tu líbí, a já se natáhl na postel. Matrace byly hrbolaté a zaprášené.

Vyběhl jsem na chodbu a zařval:

„Nemůžeme jet zpátky do Prahy?“

Nikdo mi neodpověděl.

K večeři jsme měli chleba s paštikou, protože na rozdělávání ohně už bylo pozdě. Chleba byl tvrdý, táta tašku s čerstvým pečivem zapomněl doma. Aby nás rozveselil, vzpomínal na svoje dětství ve Vimperku a na svého spolužáka Míru Zátku.

Míra Zátka se už v sedmé třídě oženil. Ve třinácti letech pil, kouřil a chrchlal jako padesátiletý zedník. Ve škole si dělal, co chtěl, a na učitele kašlal. Toužil být hasičem a v sedmé třídě polil v šatně jednomu deváťákovi bundu benzinem. Potom strhl ze zdi hasicí přístroj, bundu uhasil, a na pár hodin – než se přišlo na to, jak to bylo – se stal školním hrdinou.

Táta byl zrovna uprostřed vzpomínání, jak si Míra Zátka otevíral v sedmé třídě pivo o radiátor, když dveře zapraštěly, jako by do nich někdo něco hodil. Táta je otevřel a něco zavolal do tmy.

„To je Paša,“ řekl, když se vrátil do kuchyně.

„Kdo?“

„Jeden můj kamarád.“

„On je Turek?“ zeptal jsem se.

„Ne, říká se mu Paša, protože jeho děda byl pašerák.“

„Jako Král Šumavy?“

„Jo, jako Král Šumavy.“

„A co chce?“ zeptala se máma.

„Zve mě na Borovku do hospody. Nebude ti vadit, když půjdu?“

„Proč nejde dál?“

„Je tady na mopedu a nesmí vypnout motor. Ale nemysli si, Paša není žádnej pandrhola.“

Máma si povzdychla. Vždycky, když táta používal svoje šumavská slova, šlo do tuhého.

„Kdo je to pandrhola?“ zeptal jsem se.

„Člověk, kterej nikdy nejezdí metrem,“ odsekl táta. „To si ani neuděláme oheň?“

„Domluvili jsme se na zejtra.“

„A co když bude zejtra pršet? Nebo sněžit?“

„Tak si uděláme oheň ve sněhu. Pil jsi už čaj z jehličí?“

Proto jsme polykali starý chleba – abychom se zítra pořádně rozšoupli a pochutnali si na jehličí.

„Ne, tati, nepil.“

„Kluk, co nepil čaj z jehličí, nemá ánunk, co je to dětství.“

„Já vím, co je to dětství – poslouchat řeči o tom, že nevím, jaký je to bejt dítě.“

„Hele, jsi z toho přesunu celej auf. Jdi si radši lehnout. A ty se neboj,“ naklonil se k mámě a dal jí pusu. „Do jedný jsem doma.“ Natáhl na sebe ošoupaný kožený kabát, kterému říkal slatiňák, a vyšel do tmy.

Máma stála ve dveřích a dívala se za ním, i když ho ve tmě neviděla. Nevypadala naštvaně jako jindy, když se táta rozhodl jít na pivo.

Vstal jsem, abych zapnul televizi. Jenže na všech kanálech se objevilo jen bílé zrnění.

„Počítač tu asi není, co?“

„Ne,“ řekla máma.

„Ach jo. Táta se sebere, jde na pivo a nás nechá bez zábavy!“

Máma moje výhrady nijak nekomentovala. Sklízela nádobí ze stolu a vypadala, že má svých starostí dost.

Otevřel jsem dveře svého minipokojíčku a natáhl se na postel, na kterou mi máma připravila peřinu. Byla vlhká, vážila tunu a drtila mi kosti. Potil jsem se, jenže když jsem ji ze sebe odkopal, třásl jsem se zimou.

Zítra je poslední den prázdnin. Co to bylo za nápad jezdit sem na jeden den?

Pak jsem uslyšel, jak jde máma po schodech. Otevřela dveře a zašeptala:

„Tomáši, spíš?“

Neozval jsem se a ze všech sil oddychoval, jako bych spal. Máma si sedla na postel. „Víš, že když ti bylo pět, šel jsi na operaci mandlí?“

„Asi,“ zašeptal jsem, i když jsem si to nepamatoval.

„Po operaci tě dali na pooperační pokoj, bylo tam šest dětí a všechny brečely a fňukaly: Mami, to bolí! Když jsem přišla, ty jsi spal. Sedla jsem si k posteli, otevřela knížku a začala si číst. Rodiče na mě zírali, protože všechny děti bědovaly, jak to bolí, a nechtěly jíst. Když přinesli oběd, otevřel jsi oči, vyskočil z postele, utíkal ke stolu a první, co jsi řekl, bylo: Mami, můžu si pak přidat?“

„To si nepamatuju.“

„Tenkrát jsem se královsky bavila. Připadalo mi, že mám místo dítěte robůtka.“ Máma se rozesmála a já měl radost, že ji pobavila vzpomínka na to, co jsem dělal.

Poslední rok byla totiž dost smutná. S kamarádkou si založila firmu na rozvoz teplých jídel. Asi tři měsíce si vedly docela dobře. Jenže pak po nich úřednice chtěly nějaké papíry a máma je nemohla mít v pořádku, protože jí nikdo nebyl schopný říct, co vlastně potřebují. Těm úřednickým bábám se nelíbilo, že po Praze jezdí s obědy někdo, koho neznají, zjevně čekaly, až je máma podmaže, a pak na ni posílaly jednu kontrolu za druhou.

Máma nakonec onemocněla a její kamarádka otěhotněla, takže firmu zavřely. Ale máma si říkala, že když je nemocná, alespoň všechna nařízení nastuduje a pokusí se přijít na to, co po ní mají právo chtít a co ne. Z Prahy si přivezla velkou igelitovou tašku plnou připomínek z Městského úřadu Prahy 7.

„Jak je možný, že nejsi nikdy naštvaná?“

„Ale jsem, jenom to nikdo nevidí.“

„Hm,“ zabručel jsem, protože moji naštvanost viděli vždycky úplně všichni. „Asi bych potřeboval lampičku.“

„Já se po ní podívám. Dobrou noc, broučku.“

„Dobrou.“

Sklonila se a dala mi pusu. Ve světle z chodby jsem viděl rozcuchané vlasy, jaké nemá žádná jiná máma na světě. Jestli se někdy ožením, tak jen se stejně rozcuchanou ženou.

Dveře se zavřely. Myslel jsem na tátu, který zdrhnul do hospody, a pak jsem si představoval rozcuchané matky, které vyrážejí do Řecka, aby našli svým synům spolužáky, se kterými bývali šťastní.

Potom jsem konečně usnul.

Uprostřed noci mě probudily podivné zvuky. Nejdřív jsem si myslel, že po střeše skáče nějaké zvíře, ale pak jsem uslyšel šramocení z kuchyně.

Tma v pokoji byla tak hustá, že jsem skoro nenašel dveře. Chvilku jsem šátral nohama ve vzduchoprázdnu, dokud jsem nenašel schodiště.

Máma stála v kuchyni u okna a vyhlížela ven. Hodiny na zdi ukazovaly tři čtvrtě na tři a i kukačka dávno spala.

„Mami? Proč nespíš?“

„Táta se asi ztratil.“

„Táta je ze Šumavy, jak by se tu mohl ztratit! Možná jenom usnul na posedu.“ Vyhlédl jsem ven. Tma visela na nebi jako černá vata napuštěná inkoustem.

Nikdy jsem takovou tmu neviděl, protože v Praze zářila na nočním nebi vždycky nějaká světla.

„O čem se táta s lidma v hospodě baví?“

„Jaký jsou Pražáci chudáci a jak skvělý na Šumavě všechno je. A že vychovávat dítě v Praze může jenom sadista,“ řekla, polkla a pak vykřikla: „Paša!? Co to je vůbec za jméno? A jeho děda byl pašerák! Aby tak spolu utekli do Německa…“

„Proč by táta utíkal do Německa?“

„Vůbec nevíš, co tahle pustina s lidma dělá. Radši jdi spát. Je zbytečný, aby ses trápil i ty.“

„Nemáme baterku?“

Máma sáhla na polici a podala mi starou rezavou baterku.

„Mami, ta nesvítí!“

Máma popadla baterku, zezdola do ní dlaní praštila a baterka se rozsvítila.

Vydal jsem se do pokoje vyzbrojený proužkem bledého světla. Znovu jsem se zavrtal do peřin a sliboval si, že zítra uteču do Řecka.

A pak se na střeše zase ozval ten divný zvuk – jako by mi nad hlavou přeběhla veverka.

Něco sjelo po střeše až k okapu.

Popadl jsem baterku, otevřel okno a vystrčil hlavu. Venku panovala černočerná tma, jen nad krajem střechy světélkovali šumavští svatojánci.

Praštil jsem do baterky a ta se po třetím úderu rozblikala – a v proužku jejího světla ležela nějaká věc.

Natáhl jsem ruku a mezi prsty sevřel krabičku z tvrdého papíru.

Z kulatého rámečku se na mě dívala fotografie asi dvanáctiletého hnědovlasého kluka v bílém tričku.

Pod obrázkem stálo:

Tak tě u nás vítám, hrdino.