KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ Neděle 5. září

Na rozdíl od prázdných bavorských gasthausů bylo v hospodě U Černého vlka na Borové Ladě plno. Táta seděl u výčepu se zarostlým lesákem.

„No to je dost, že jsi zpátky! Představ si, co říkali chlapi! Prej v Českejch Žlebech žádná brigáda nebyla.“

Tátovy oči se leskly; v ruce držel půllitr s nápisem Platan – žezlo, kterým vládl Šumavě.

Od rána nejspíš vykládal, jaký jsem kabrňák; vypravím se z Prahy odtahat největší smrky, za rok vytěžím všechno popadané dřevo, za dva vyženu z národního parku kůrovce i politiky a za deset let budu nejmladším náměstkem ministra životního prostředí v Čechách.

A pak někdo nadhodil, že se žádná brigáda v Českých Žlebech nekoná.

„Tak si u nás sedni.“

Posadil jsem se na otlučenou dřevěnou židli.

Lesák vedle mě strašně smrděl. V pracovní dny na to měl nejspíš právo – ale mohl si takhle páchnout i v neděli?

„Dáš si limonádu?“

„Tati, musím ti něco říct.“

„Jo? A co?“

„Prosím tě, tati, pojď ven!“

„Já myslím, že bude lepší, když to proberem tady.“

„Tak co, mladej? Byla brigáda, nebo ne?“ vyzvídal lesák.

„Nebyla.“

„No co jsem říkal!“ trumfoval a hodil do sebe panáka.

„Nic si z toho nedělej,“ konejšil mě táta. „Brigád tu zažiješ miliony! Co by to bylo za Šumavu bez pořádný brigády! Víš, kolikrát jsme jako kluci jezdili na kamení? A teprve po letech mi došlo, že to kamení, co taháme ze země, jsou rozbořený baráky po Němcích! To nám neřekli, propagandisti učitelský!“

„Tati, něco se stalo. Musíme domů.“

„Prosím tě! Co doma?“

„Hoří nám barák! Máma zkoušela zatopit v kamnech!“

„Ten zatracenej začouzenej komín!“

„Jo, přesně to říkal Míra Zátka taky.“

„Míra Zátka je u nás?“

„Jo.“

„Tak to bude opravený raz dva! Zbytečně bysme se tam Mírovi pletli.“

„Tati, musíme na policii.“

„Kvůli komínu přece nebudem votravovat policajty! Eště by Magda dostala pokutu, že ho nečistí!“

„Já jsem něco provedl.“

„Já vím, nešel jsi na brigádu – to je toho! Tady chlapi rozřežou za hodinu dřeva, že bys ho z bláta nevytahal za rok, ani kdybys dřel jako kůň!“

Lesák se zasmál a zapálil si další cigaretu.

„Tati, zjistil jsem něco důležitýho! Musím ti to říct venku, je to tajný!“

„No dobře.“

„Nedáme si na ty tajný informace panáka?“ navrhl lesák.

„Tati, prosím tě, pojď.“ Jestli tátu neodvedu, stane se něco strašného. Vrátíme se domů a na stole v kuchyni bude čekat mámy vzkaz:

Už toho mám dost – vracím se do Prahy.

Myslel někdy vůbec táta na to, že by od něj máma odešla?

Možná že ne – zato mně se po včerejšku zdálo, že stát se může úplně všechno. Pochopil jsem spoustu věcí. A proč? Protože mě někdo, komu jsem věřil, pořádně napálil.

„Tati, vím, jak to bylo s Kiliánem!“ vykřikl jsem zoufale.

„Prosím tě, snad těm pohádkám nevěříš,“ odfrkl si lesák.

Vzpomněl jsem si, co říkala paní učitelka. Nejstarším starousedlíkem na Borové Ladě byla paní Běhounová, která přišla v roce 1953. Tohohle chlapa paní učitelka do školy nepozvala, takže na Borovku mohl přijít kdy? 1970? 1980? Nejspíš ho ovládala propaganda. Nejspíš věřil Kalčíkovi.

„Víš, co mi na celý tý historce o Kiliánovi připadá nejlepší?“ zasmál se na mě. „Že ho nikdy nechytli.“

„Místní mu pomáhali.“

„A co finančáci? Ty taky?“

„Jasně že jo,“ řekl táta. „Finančáci věřili Masarykovi a s komunistama a esenbákama nechtěli mít nic společnýho. Taky proto finanční stráž zrušili.“

„Všechno o Kiliánovi jsou jen babský tlachy,“ namítl lesák. „Nako­nec se ukáže, že to byl agent StB.“

„Jak jinak, že jo?“ v tátově hlase jsem poznal dlouho zadržovaný vztek. „Všichni lidi, který sebrali odvahu a byli aspoň na chvíli statečný, byli agenti StB, že jo? A platila je CIA.“

„Přesně, jako Kiliána, toho taky platili Američani. Eště řekni, že to není pravda.“

„Jasně že je to pravda. A ta druhá pravda taky je, že lidi jako ty budou na všechny akorát házet špínu. Celej život sedět v hospodě, chlastat a pomlouvat.“ Cítil jsem, jak to v tátovi vře, jako jednou, když jsme si šli zahrát na Letenskou pláň fotbal a parta chlapů nás vyhodila, protože si prý hřiště zamluvili předem.

„Kilián nebyl žádnej agent,“ řekl jsem.

„Ty seš mi nějakej chytrej pionýr,“ divil se lesák.

„Byl jsem v Röhrnbachu,“ prohlásil jsem naštvaně. „Co? Kde jsi byl?“

„Byl jsem v Röhrnbachu za dcerou Kiliána Nowotnýho.“

„Cože? To mi říkáš jen tak?“ Táta se konečně probral a zavolal na číšníka:

„Platím dva platany a ty malý kůrovce!“

„Všechny?“

„Jo, všechny.“

Lesák se ohradil. „Svoje frťany si zaplatím sám. Vod tebe, Pražáku, nic nechci.“

„Fajn,“ řekl táta a konečně se zvedl.

Slabé slunce svítilo na přilby cyklistů, lesklé rámy kol i na lesy obklopující údolí Studené Vltavy. Na nebi plula bílá oblaka.

„Ten lesák byl divnej,“ řekl jsem.

„Historie tady nikoho nezajímá, nanejvýš místním připomene, že nejsou nic víc než naplavenina. V každý vesnici najdeš nanejvejš dva tři lidi, který chtěj vědět, co se tu dělo.“ Zastavil se, vytáhl cigaretu a zapálil si. „Vážně jsi byl v Röhrnbachu?“

„Jo, ale je to jinak, než myslíš.“

Začal jsem vykládat, jak jsme se s Terezou vypravili na cestu do Bavor, jak jsme se dostali k faráři v Röhrnbachu, dozvěděli se, jak Kalčík zabil Kiliána, jak estébáci Kiliánově rodině vyhrožovali, a skončil jsem u osidlování Šumavy, ke kterému patřila naše rodinná historie.

„Náš prapraprapradědeček zabil poslední medvědici?“

Přikývl jsem a nedodával, že zvířecí magie je nejspíš stejný podfuk jako trik s černou kočkou.

Pak jsem se dostal k okamžiku, kdy se Tereza setkala se svým tátou.

„Víš, co to znamená Ich brauche Geld?“ zeptal se táta.

„Potřebuju pomoc.“

„Jo, to určitě! Znamená to: Potřebuju peníze!“

„Vidíš, tati, jak to na mě nahráli! Musíme zavolat policajty!“

„Vsadím se, že je Terezina máma už zavolala. Podle mě už budou u nás doma.“

Zezadu na nás zatroubil stříbrný džíp. Uhnuli jsme z cesty, džíp projel a ve vzduchu po něm zůstal viset fialový oblak výfukových plynů.

„Sráč jeden,“ nadával táta. „Když jsem byl kluk, projel tu nanejvýš jeden gazík za den. Víš, co to byl gazík?“

„Ne.“ Chtěl jsem být doma. Chtěl jsem mámě říct všechno, co se stalo. Chtěl jsem to už mít za sebou.

Ale táta se opíral o ohradu a klidně si pokuřoval.

„Tyhle ohrady jsem stavěl, když jsem tu byl jako kluk na brigádě. Borovka,“ dodal zasněně.

„Tati, musíme jít.“

„Hele, mezi náma – ty ses do tý holky zabouchl, že jo?“

„Ne,“ řekl jsem a celý zčervenal.

„Jen neříkej.“

„Možná,“ pronesl jsem roztřeseným hlasem, „jsem měl pocit, že Tereza dělá svět nějak hezčí. Tati, musíme se vrátit do Prahy.“

„Jo.“ Táta se podíval do dálky a já měl stejný pocit jako první den tady – že půlka jeho tváře patří kopcům a slatinám a druhá půlka mně a mámě. „Člověk si maluje, že začne novej život, dokud nezjistí, že žádnej novej život neexistuje. Tady mi už lidi maj za zlý, že jsem si jich na chodníku nevšiml a nepozdravil je. A to, že jsem šel do Prahy, mi nikdy nezapomenou.“ Ztěžka si povzdychl. „Neboj se, slibuju, že po Vánocích pojedem zpátky.“

„A co budeš dělat?“

„Volal mi jeden kamarád, budem na internetu prodávat vybavení na geocaching. A ty se vrátíš do školy a uděláš přijímačky.“

„Dobře,“ souhlasil jsem docela ulehčeně.

„Tereza chtěla moc pryč, že jo?“

„Jo, to teda chtěla,“ souhlasil jsem.

Z chalupy se už nevalil kouř. Modrá fabia Míry Zátky byla pryč a na jejím místě parkovala bílá oktávka se zeleným nápisem POLICIE.

Při pohledu na těch sedm písmen se mi sevřelo srdce.

Musím to vidět z té lepší stránky, namlouval jsem si. Aspoň jsem tátu dovedl domů.

„Máme opravenej komín. A policajti jsou tady, takže se za nima nebudeme muset hnát bůhvíkam,“ sděloval jsem tátovi, aby bylo jasné, že už všechno půjde jako po drátkách.

„Jo. Nejspíš jsme si ušetřili jednu cestu.“

„Myslíš, že mě to policajti nechaj říct mámě?“

Táta mi položil ruku na rameno. „Jestli chceš, já jí to řeknu.“

„Ne, tati, řeknu jí to sám.“

Z vozu vystoupil vysoký obtloustlý policista a vydal se ke mně.

„Dobrý den,“ pozdravil tátu.

„Dobrej.“

„Ty jsi Tomáš Jungwirth?“

„Jo. Všechno vám řeknu, ale nejdřív bych chtěl mluvit s mámou.“

Policista se netvářil dvakrát vstřícně, ale táta rezolutně prohlásil: „Je to jen chvilka. A můžete jít s náma.“

Policista přikývl.

Máma vyšla z domu. Ruce měla ušpiněné od sazí a vlasy pořád rozcuchané.

Podívala se na tátu a pochopila, že je opilý. Pak se podívala na mě a tím, co se stalo mně, si už tolik jistá nebyla. Potom se podívala na policejní auto.

Jestli přijelo těsně před námi, máma pořád nic neví.

„Mami, musím ti něco říct.“

„Co?“

„Udělal jsem něco hroznýho. Něco, co už nepůjde napravit.“

„Všechno jde napravit.“

„Tohle ne. Tohle už nepůjde napravit nikdy.“

Sedli jsme si na lavičku. Policista postával kousek od nás. Táta seděl v trávě a kouřil. Vyprávěl jsem a díval se střídavě na máminy ruce, na slať a na ptáky, kteří kroužili nad Magdinou chalupou.

„Proč jsi mi neřekl, co chceš udělat?“ Na světě najednou neexistovalo nic než máminy světle modré oči.

„Nevím.“

„Proč mi lžeš?“

Bylo to divné, ale na tak jednoduchou otázku jsem neměl žádnou odpověď.

„Nestojím ti za to, abys mi říkal pravdu?“

„Ale mami, to je přece něco úplně jinýho.“

„Nesnáším lži a ty to víš.“

„Mami, já…“ nevěděl jsem, co říct. Policista využil chvilky našeho mlčení a řekl: „Musím s Tomášem sepsat hlášení, potřebuju si ověřit, co měla Tereza na sobě, a tak.“

Máma vstala z lavičky.

„Vážně jsi o tom nevěděl?“

„Mami, vážně, věř mi, všechno je to pravda, Tereza si to všechno vymyslela!“

„Dobře. Já ti věřím.“ Máma mě pohladila po vlasech a já se vydal k autu.

Vrátil jsem se asi po půlhodině. Naši popíjeli kávu na lavičce u dveří, protože kuchyně připomínala vnitřek ponorky po menším požáru. Máma vypadala klidně a vyrovnaně a vlasy už měla upravené. Špinavá stará košile, ve které Míra Zátka prováděl nezbytné opravy, ležela v koši na prádlo. Z chalupy i nadále vycházel štiplavý pach, jako by se proměnila v ďáblovu alchymickou dílnu.

„Zítra v osm přijedou policajti do školy,“ naznačil jsem rodičům svou budoucnost.

„Hm.“

„Mrzí mě to, mami.“

„Teď už s tím nic nenaděláme. Možná bych se měla zastavit za Terezinou maminkou.“

„To není moc dobrej nápad,“ řekl táta.

„Stejně tam zajdu.“

Potom bylo ticho, v takové té zvláštní chvilce, ve které všichni ví, že by někdo měl něco říct.

„Nemám rozdělat oheň?“ nabídl se táta. „Opekli bysme si špekáčky!“

Na opékání jsem nějak neměl náladu – plamenů jsem dneska viděl až až.

Jenže máma se ke mně otočila: „Proč ne,“ a mně došlo, že by byla ráda, kdybychom spolu večer poseděli venku a ne v začouzené kuchyni.

„Tak jo.“

„Skvělý!“ radoval se táta.

„Ale žádný pití! A pomůžete mi uklidit kuchyň.“

Uklízeli jsme asi hodinu a pak s tátou rozdělali oheň. Na údolí Nového Světa se snášel soumrak a mně přišlo úplně neskutečné, že jsem včera touhle dobou seděl na faře v Röhrnbachu a chroupal Bayerische Zuckerwerk.

Táta přiložil pár polínek a já si lehl na prkno, které postavil na dva špalky, a přikryl se dekou.

„Máma zejtra upeče perník,“ vykládal, aby mě ubezpečil, že je všechno v pořádku. Věděl jsem, že dělá všechno proto, aby se s mámou udobřil, protože se oholil, vyčistil si zuby a popíjel kafe a minerálku. Táta s mámou byli naštěstí dva lidi, kteří by dali všechno za to, aby se udobřili.

Co mi asi zítra ráno řekne paní učitelka? Chodil jsem tu do školy teprve týden a už jsem měl na triku takovýhle průšvih. Bude mi věřit, že jsem se nechal napálit? Bude mě omlouvat, jako omlouvala Miklosze, když mě zmlátil?

Táta si poposedl. „Víš, že jsem si vždycky přál, abysme si spolu prošli Kiliánovu stezku?“

Po trmácení v Kiliánových stopách jsem už rozhodně netoužil. Asi jsme na to s tátou nenašli tu správnou chvíli. Protože tu správnou chvíli objevila Tereza.

Jak mě mohla tak napálit?

Nejhorší ze všeho jsou lži. Jak ti někdo něco nakecá, je s tebou konec.

A jak se ukazovalo, táta měl pravdu.

„Tati, měl jsi vůbec nějaký dětství, když ti všichni pořád tak lhali?“

„Ale měl. Všude tu byly lesy a zvířata a ty ti nelžou. Teď občas narazím na kousek propagandy, tak si to dávám pomalu dohromady. Víš, zjistit, v čem všem ti ostatní lhali, je docela zajímavý.“

„Ale smutný, ne?“

„Jo, to je.“

Najednou jsem tátovi rozuměl. Nebo jsem alespoň měl ten pocit. Táta si nejspíš uměl představit sám sebe jako dítě, kterýmu někdo něco nakuká, a nejspíš proto se na mě nezlobil.

Ležel jsem vedle něj přikrytý dekou. Oheň plápolal klidně a mírumilovně, jako by ho měl pod kontrolou sám Míra Zátka.

„Jsi na Šumavě pár dní a už je z tebe převaděč,“ řekl táta, ale ani já, ani on jsme se nezasmáli.

Pak se mi hlavou mihla vzpomínka na chvíli, kdy jsem Terezu viděl poprvé.

V Japonsku vůbec nemají prázdniny, říkal Daniel.

V Austrálii začíná školní rok až 20. září, prohodila Tereza.

„Já asi vím, kde je Tereza!“

„A kde?“

„V Austrálii! Věděla, že tam školní rok začíná až dvacátýho září!“

„Neřekla to jen proto, aby tě napálila?“

Na chvíli jsem se zamyslel a připustil: „Jo, to je taky možný.“

Jestlipak Terezu ještě někdy uvidím? Nebo to jednou risknu a vy­pravím se do Austrálie na vlastní pěst? A proč? Abych jí řekl, že je zatracená lhářka?

Děsilo mě, že ji nemůžu dostat z hlavy. Pak jsem uslyšel, jak se k chalupě blíží Pašův moped. Zastavil na kraji silnice, táta vstal a vydal se k němu.

Díval jsem se do plamenů a poslouchal hlasy, abych nemusel myslet na Terezu.

„Tak jsem to sehnal!“ oznamoval Paša tátovi.

„To je skvělý! Dík moc! Nechceš s náma posedět?“

„Ne, dneska se to moc nehodí.“

„Jasný, chápu. Hele, Tomáš za to nemohl.“

„Já vím, Tereza je hrozná potvora. Ta lže, kudy chodí.“

„Tak na pivo zajdem jindy. Ale za tohle cédéčko jich u mě máš pět. Sháněl jsem ho roky!“

„Víš vůbec, co je tady novýho? Že se vaří nový pivo – Král Šumavy!?“

„Vážně?“

„Jasně, máme už jedenáctku klostrmánka, co bysme se nepustili do Kiliána!“

Potom Paša nastartoval a táta se vrátil k ohni.

„Koukej, co mám!“ ukázal mi cédéčko.

„16 bloků?“

„Ne, rozhlasový interview s Kiliánem Nowotným! Nahrál ho člověk, kterej si ze Svobodný Evropy archivoval v osmašedesátým úplně všechno. Tajně.“

Cédéčko se mu mihotavě lesklo v ruce.

„Je to naprostá rarita! Teď jsem s tím chlápkem jediný lidi na světě, co ho maj. To je, co? Víš, co tam Kilián vypráví? Že Krále Šumavy viděl, když ho v šedesátejch letech vysílala česká televize! Bydlel blízko hranice, takže v pohodě chytal signál.

A prej se přitom za břicho popadal! To je, co!?“

Asi jsem neprojevoval dostatečné známky nadšení, protože táta pokračoval:

„A teď to nejlepší! Za komunistů se dvakrát podíval domů na Nový Hutě! Zase přešel hranici! Frnknul pohraniční stráži na padělaný papíry!“ křičel táta a mával cédéčkem. „Kdepak, legenda nikdy nezahyne, o to se už postarám!“

Vzpomněl jsem si, co říkal farář v Röhrnbachu. Mám tátovi říct, že na té nahrávce není Kilián? Že za sebe do rádia poslal někoho, kdo komunistům nakecal spoustu báchorek, stejně jako je o sobě trousil tady na Šumavě? Jenže co by se změnilo?

Tátu to nepřestane zajímat, dokud ho někdo nenapálí, jako napálil mě.

„Jdu si to poslechnout. Nechceš jít se mnou?“

„Ani ne.“

„Špekáčky si dáme potom, jo?“

Táta se vydal do chalupy a já se díval na hvězdy. Planuly tak vysoko nade mnou, jako by se ode mě vzdalovaly. Téměř jsem zase začal myslet na Terezu, a vtom si vedle mě sedla máma. Přišla tiše, jako duch, položila mi ruku na vlasy a nechala ji tam.

V odlescích plamenů jsem viděl naše auto. Připadalo mi jako jediný bezpečný úkryt, který jsem tu měl.

Všechno kolem mě byla jen lež, která patřila k téhle pustině.

„Mami?“

„Copak?“

„Táta mi sliboval, že se na Vánoce vrátíme do Prahy.“

„To je pravda.“

„Až se vrátíme, chci mít v pokoji všechno, jak to bylo, když jsme odjížděli. Je to přece můj domov, ne, i když ho přestavujou a všude jsou světla a kamery? Je to snad pořád můj domov, i když tam na chvíli žijou cizí lidi?“

„To víš, že je to tvůj domov. A vždycky bude.“

„To je dobře, mami.“

„Viď, že mi nikdy neutečeš?“

„Ne, neuteču.“

„Pustíme se konečně do toho opékání?“ máma sáhla pro pruty, které připravil táta. „Jé, zapomněla jsem v kuchyni chleby,“ vzpomněla si najednou.

„Já pro ně dojdu,“ řekl jsem a vstal.

Táta seděl u počítače a pouštěl si rozhovor s člověkem, který mohl klidně vypadat jako Kilián Nowotný, už proto, že nikdo nevěděl, jak Kilián vypadal, což se týkalo i redaktorů rádia ve Vídni.

„Co je?“

„Jdu pro chleba. Přijdeš za náma?“

„Přijdu za chvíli, tohle je strašně důležitý.“

Přijdu za chvíli říkal táta vždycky, když se mu nikam nechtělo.

„Vážně se nechceš kouknout na Kiliána?“

„Ne.“

Sáhl jsem po ošatce s chlebem a vyšel z přítmí chalupy do šumavské noci. Hvězdy se rozsvěcovaly nad Chalupskou slatí. Vysoko nad námi stál Nový Svět, a dole za kopcem ležela Borová Lada. Zase jsem si vzpomněl na Terezu a napadlo mě, jak moc bojovala o svůj domov.

Domov.

Pro mě je domov místo, kde nechci žít ve lži. Nechci, aby mi lhali, a nechci, abych někomu lhal nebo něco předstíral. Cítil jsem to jako ještě nikdy ve svém životě.

Vrátil jsem se do kuchyně a ošatku položil na stůl tak hlasitě, aby si toho táta všiml.

Nic.

„Tati, to není Kilián.“

„Říkal jsem, že přijdu za chvíli. Vážně jsem tam za minutku.“

„Tati, poslouchej! Tohle není Kilián Nowotný, ale chlápek, kterýho tam Kilián poslal.“

„Proč by to dělal?“

„Protože Kilián věřil, že se ještě vrátí domů, a nechtěl po sobě nechat žádnou stopu. Byl to největší pašerák Evropy a uměl bejt vopatrnej, proto mu lidi věřili a měli ho rádi! Tati, prosím tě, vypni to a pojď ven.“

Táta z počítače nespouštěl oči.

Vytáhl jsem poslední triumf.

„Řeknu ti, proč zápornou postavu ve filmu pojmenovali zrovna Paleček.“

„Paleček je jenom jméno.“

„Není to jméno. Paleček je symbol Šumavy.“

„Jakej symbol?“

„Pojď si s náma sednout.“

„Dobře,“ prohlásil táta a vypnul počítač.

Vyšli jsme ven.

„No to je dost, že jste tady,“ vítala nás máma.

Táta sáhl po jednom prutu a já po druhém. Napíchli jsme špekáčky, začali je opékat a já vykládal o hajném Palečkovi, o rodině, jejíž synové po mnoho generací sloužili v šumavských lesích, a táta s mámou seděli vedle sebe a poslouchali.

„Hm, to je pěkný,“ řekl táta, „že se jim všichni potomci tak povedli. A taky že měli v životě jasno, co budou dělat.“

Chvíli jsme se dívali do plamenů a poslouchali praskání ohně. Pak se na mě táta podíval a řekl: „Napadlo tě to už?“

„Co?“

„Že se sem jednou Tereza vrátí.“

„Proč by se vracela?“

„Je to její domov. A ty se sem taky vrátíš.“

„Já?“

„Jo, bude se ti stýskat po těch lidech.“

Vzpomněl jsem si na pana Lampu, paní Běhounovou, pana Stuch­lého, na všechny, kdo tu žili už tak dlouho a byli úplně jiní než lidé, které jsem znal v Praze. Chtěli mi, stejně jako táta, ukázat, jaký je rozdíl mezi pravdou a lží.

Nechtěli, aby mě někdo vodil za nos.

„Jo, možná se vrátím,“ zamumlal jsem, abych tátovi udělal radost.

„Vrátíš a budeš nosit náš kabát, slatiňák.“

„Prosím vás, už toho nechte. Já mám hlad!“ ozvala se máma.

Podal jsem jí první opečený špekáček. Potom jsme seděli a mlčky jedli pod zářivými hvězdami, na kraji Chalupské slatě, která už navždy zůstane domovem Kiliána Nowotného, protože ji prochodil jako nikdo jiný.