KAPITOLA OSMÁ Středa 1. září

Táta poprvé slyšel o filmu Král Šumavy, když mu bylo deset a chodil do školy ve Vimperku. Soudružka učitelka vykládala učivo a najednou zjistila, že tátův spolužák usnul na lavici s hlavou položenou na penále. Jmenoval se Marian Penzesz a jeho táta byl známý vimperský střelmistr, který pro lesy odstřeloval dynamitem pařezy, se kterými si lakatoše nevěděly rady. Kluci ze třídy měli pana Penzesze rádi, protože jim občas v lese předváděl, co dynamit s pařezy dokáže.

Jak to, že tu spíš, Mariane?! V kolik jsi šel do postele?

Ve tři čtvrtě na dvanáct, soudružko učitelko, povídá rozespalý Marian.

Ale takhle pozdě přece nemůžeš chodit spát!

Díval jsem se na Krále Šumavy.

Aha, zaváhala na okamžik soudružka učitelka a všichni pochopili, že se dívala taky. Víš, proč ten film vysílají tak pozdě?

To právě nevím.

Protože není vhodný pro děti.

Ale co když jsou některý děti zvědavý, co byl ten Král Šumavy vlastně zač?

Na tuhle otázku mu paní učitelka neodpověděla.

O přestávce se všichni spolužáci nahrnuli kolem Mariana. Do­zvěděli se, že Pražáky, kteří neznali cestu přes močál, polykala rašelina, že esenbáci pálili po pašerákách sapíkama v opuštěným mlýně, ale stejně to schytalo víc esenbáků i jeden krásnej šedivej vlčák, ale ten se nakonec uzdravil, i když podle Mariana, který měl doma lovecké psy a chodil s tátou střílet, by se z takovejch ran nikdy nevylízal.

Mého tátu nejvíc zajímala jedna věc: Jak to, že Mariana nechali rodiče koukat?

Máma s tátou se dívali taky, povídá Marian. Táta říkal, že to bude pořádnej napínák. A taky že byl, ráno jsem měl z močálů takovej vítr, že jsem radši do louží na cestě vždycky nejdřív zapíchl větev.

Můj táta dorazil ze školy domů a hned na dědu uhodil.

Proč jste mě nenechali koukat? Marian Penzesz se díval i s rodičema!

Nechcem, aby tě tu od mala krmili lží, vysvětlil mu děda. Na Krále Šumavy se nebudeš dívat, co budu živ, protože já vím, že Kilián byl slušnej člověk, kterej zachránil život spoustě lidí.

Dědu jsem nepoznal, umřel ve Vimperku, když mi byly dva roky, ale teď mi došlo, že jestli obchodoval s Lampou a kupoval od něj topení, mohl Kiliána znát.

Táta pak viděl Krále Šumavy, až když mu bylo osmnáct. Od té doby ho viděl asi čtyřicetkrát, napsal o něm článek a teď se holedbal, že napíše knihu. Zjistil, že po válce Kiliána odsunuli do Bavorska, do Röhrnbachu, kde měl obchod s palivovým dřívím. Po Únoru ho kontaktovali Američani a on pro ně převáděl lidi každý den a za každého počasí.

Teď film naskočil na obrazovce a mě napadlo, že je to poprvé, co se na něj nedívám doma.

Král Šumavy pro mě byl nejrodinnějším filmem ze všech rodinných filmů světa.

A dneska jsem ho poprvé neviděl doma. Z pravé strany na mě funěl děda a nalevo se vrtěla otrávená Tereza.

„Můžu si vzít sušenku?“ ozvala se znovu.

„Nebudeš mi tu chroustat jak nějakej kůrovec,“ zpražil ji děda.

Možná bude Tereza schválně prudit a brát si sušenku za sušenkou. Vyhlédl jsem ven – za okny stálo šero, kterému se v údolí Studeného potoka říkalo světlo.

Napadlo mě, že na sledování Krále Šumavy to je jedno z nejlepších osvětlení, jaká jsem kdy zažil.

A seděl jsem jen kousek od Chalupské slati, kterou přecházel Kilián Nowotný.

Film začíná v mlze a dešti vrčením telefonních drátů na silnici na Kvildu. Všechno se v něm matně leskne, jako když o prázdninách celé dny prší.

Jsou režiséři, kteří umí natočit filmy, jako by je celé napustili v nějaké emulzi. S Janisem jsme viděli v kině Oko Twin Peaks – Ohni, se mnou pojď a oba jsme cítili, že je o elektřině, o drátech, ze kterých srší jiskry. Všechno, na co jsme cestou z kina sáhli, vydávalo slabé elektrické impulzy a my po každé ráně křičeli:

Ohni, se mnou pojď! Ohni, se mnou pojď!

A přesně takový je i Král Šumavy, vyrobený z tajemné prapodivné látky, na kterou něco ve vás odmítá zapomenout. Je to film o lese, slatinách a tajných stezkách, které vedou jen na jednu stranu – do tajemné vzdálené země, která se jmenuje Bavorsko.

Hned po titulcích se objeví mlha tak hustá, jako by na Šumavu padla už před tisíci lety.

„Víš, proč je tam ta mlha?“ zeptal se děda.

„Ne.“

„Protože tady od nepaměti žijou zlomyslný šedý přízraky, který na lidi navlékaj závoje mlhy. V takovým závoji ztratíš cestu, zabloudíš a přijdeš o duši.“

„Ta mlha je tam proto, aby se divák ztratil a přišel o duši?“

„To si piš. Je umělá, filmaři si ji museli nechat vyrobit, protože během natáčení bylo pořád hezky. Ani počasí na Šumavě se ten nápad nelíbil.“

Zápletku jsem znal nazpaměť. Na vojnu na Šumavu přijíždí strážmistr Zeman. Jeho velitelem je Kot. Kot řídí oddíl, který má za úkol likvidovat převaděče a pašeráky. Nejslavnější pašerák se jmenuje Kilián. Po válce odešel do Bavorska, odkud podniká výpravy do Čech. Nikdo neví, kudy se přes slatě dostává, a všichni ho chtějí chytit a zabít.

„Nikdo se tady nevyznal jako Kilián,“ povzdechl si děda. „Narodil se tady, na Starejch Hutích. Pocházel z německý rodiny, ale jeho máma byla Češka ze Stach. Praděda byl slavnej pašerák, děda ještě slavnější a Kiliánův táta byl už vyhlášenej král pašeráků. Už od devíti let bral mladýho Kiliána s sebou, aby ho zasvětil do řemesla a ukázal mu všechny pašerácký stezky a schovávačky. Tátu nakonec zastřelila finanční stráž, ale díky němu měl Kilián výbornou fyzičku. Víš, co se v Německu říkalo ve třicátejch letech? Že z Kiliána bude nejslavnější pašerák Evropy! To jsi věděl?“

„Ne. Jak to, že se mu povedlo tolikrát projít?“

„Vrtá ti hlavou, proč ho nikdo nechytil, co? Já ti řeknu proč: pomáhali mu místní. Nikdy se nestalo, že by Kilián někoho podrazil. Lidi věděli, že je chytrej a opatrnej. Takže když ho hledali finančáci a vyptávali se, kde je, nedozvěděli se nic.

Máte to ale smůlu, pane financ, ten šel zrovna na borůvky. – Nowotnej? Ten povídal něco vo chrastí a šiškách na zimu. – Začaly růst houby, to víte, táhnul na Leichenberg. A mezi četníkama a financema měl taky kamarády. Třeba šéfa finanční stráže se na Kvildě chystali zatknout, protože v prosinci 1948 zakázal svejm lidem střílet na lidi a nechal starý německý pašeráky, jako byli Hönes a Kilián, na pokoji. Měli dělat, že je nevidí. Ten šéf měl příbuzný na Staších a v Praze, takže vždycky věděl, co se v Praze chystá, a nakonec včas utekl do Německa. A byli jiní, jako strážmistr Nusko z Kvildy, ten taky pomohl přes hranice spoustě lidí.

Pak se po Únoru začali objevovat převaděči, který nebyli ze Šumavy. Třeba Vávra z Prahy, ten lidi udával a ještě proti nim u soudu svědčil.

A taky nesmíš zapomínat, že v tý době žilo na Kaltenbachu asi osm rodin Nowotných, to Kiliánovi taky pomáhalo, protože lidi, co přišli odjinud, vůbec nevěděli, o kom je řeč.“

Na obrazovce se objevila tmavá postava se samopalem prodírající se močálem.

„Víš, kdo hrál Kiliána?“ zeptal se mě děda.

„Nějakej voják.“

„Kapitán Novák z výcvikovýho střediska VB. Dělal na Kvildě instruktora psovodskejch kurzů. Když se vybírali psi do filmu, Novák se objevil na schodišti a režisér Kachyňa, hned jak ho uviděl, zařval: Pocem, tvůj ksicht potřebuju, ty budeš hrát Kiliána!“

Vzpomněl jsem si na Twin Peaks, kde nejzápornější postavu hrál taky chlápek, kterého režisér uviděl, jak ve studiu pokládá kabely. Okamžitě zařval: To je on! Toho chci!

„Polda měl takovej poďobanej vošklivej vobličej, že z něj hned udělali Kiliána.“

„Vypadal jako Kilián?“

„To je dost těžká otázka, protože kdo vlastně ví, jak Kilián vypadal?“

„Všichni ho viděli jen ve tmě, že jo?“

„Jo, v šeru lesa a ve tmě.“

„Copak neexistuje žádná fotka?“

„Jedna, v německý knize o Kaltenbachu, která se nedá sehnat.“

Sotva to dořekl, Kiliána ve mlýně zastřelili.

„To je, co?“ rozčílil se děda. „Pětadvacet minut a legenda Šumavy je po smrti. Esenbáci s ním zamávali, co? A víš, co je na tom nejlepší?“

„Že Kiliána ve skutečnosti nikdy nechytili!“

„Přesně. V padesátým roce udělali ohromnej zátah, všechny silnice z Vimperka až na Kvildu byly obsazený esenbákama a jejich pomocníkama, to byly stovky lidí, a Kilián jim stejně utekl.“

Film pokračoval. Ráno po zastřelení Kiliána se pohraničníci procházejí po Kvildě osvobozené od přízraku největšího pašeráka Evropy. Po troskách rozbořených domů poskakujou kluci a křičí:

Já jsem Kilián, Král Šumavy!

„Tohle je taky pěkná pitomost, s těma klukama, že jo? Kde by se tam asi takový děti vzaly? V rozbořený německý vesnici! Na Kvildě nezůstal v tý době jedinej starousedlík! Lidi na Kvildu akorát jezdili plundrovat baráky po Němcích. Jsou takoví, co se ještě před dvaceti rokama vytahovali, že si odsud přivezli kuchyni nebo výbavu na svatbu!“

Film pokračoval a děda pořád cosi vykládal, ale já ve skutečnosti vnímal něco úplně jiného.

Protože teprve dnes jsem si všiml černé kočky.

Černá kočka vítá Zemana už v okamžiku, kdy vstupuje do budovy velitelství. V okně zbořeniny sedí a dívá se přímo na Zemana, jako by na něj čekala. Zeman se kočce ukloní a povídá: Má úcta!

Zeman se zamiluje do místní prodavačky. Je v jejím bytě, a když si prohlíží fotku jejího manžela, který emigroval do Německa, ozve se zamňoukání. Zeman chce kočku pohladit, ta uteče a shodí ze stolu zapalovač, který nakonec prozradí hlavního padoucha, polesného Palečka.

Když Zeman hledá svou milou, ta je už pryč – její bývalý manžel si pro ni přišel ze západního Německa. A na jejím místě na posteli sedí černá kočka.

A vždycky, když se mluví o nepřátelích země, je černá kočka nablízku.

Zatímco jsem si lámal hlavu s černou kočkou, film dospěl ke své nejslavnější scéně, ve které se Zemanova milá utopí v močálu.

„Ten rok, kdy natáčeli,“ řekl děda, „bylo pořád sucho a horko. Vítr dělaly letecký motory, déšť stříkali hasiči a mlha stoupala z dýmovnic. Viděls ten močál? Jak se v něm odrážej tváře pohraničníků! Docela efektní, ne? Má to jedinou chybu, takový zrcadlový močály na Šumavě neexistujou.“

„Jak je udělali?“

„Vojáci minometama rozstříleli zem kolem Prášilskýho potoka u jezera Laka, potok přehradili a svedli do vystřílenejch jam. Močál se dal podle potřeby i napouštět. Pro herečku Švorcovou se vykopala jáma a hadicí se do ní napustila voda. Švorcovou navlíkli do gumovýho obleku a dělala, že se topí – přitom jí pod hladinu stahovali lanem ukotveným na dně.

Chalupská slať, kterou Kilián dokázal jako jedinej přejít, se ve filmu vůbec neobjevila. Močál strčili filmaři na hranici, i když tam takovej močál nikde nenajdeš.“

Nakonec se ukázalo, že hlavním převaděčem nebyl Kilián, ale polesný Paleček.

„Víš, co jméno Paleček tady na Šumavě znamená?“

„Ne,“ řekl jsem, protože mi příjmení Paleček připadalo úplně nevinné.

„Palečkové byli legendární šumavský hajní, který pro Schwar­zen­bergy sloužili stovky let. Nejstarší byl Pavel Paleček, ten knížeti dokonce zachránil život. Palečkové byli taky první lyžaři Šumavy, o tři roky před krkonošskejma, a podnikli první přechod Šumavy na lyžích. A všichni byli hajný, přes dvě stě let! Takovou oddanost lesům v jiný rodině nenajdeš! A žádný pytláci na ně nevyzráli, mohli to do nich šít zprava zleva.“

Podal mi novinový výstřižek:

S DVAADVACETI BROKY V PLICÍCH SE HAJNÝ PALEČEK VRÁTIL DO SLUŽBY

Hajný Paleček se nedal v sušické nemocnici udržet a 24. listopadu 1937 odešel bez souhlasu lékařů ke svému lesu na Březníku, k ženě a dětem.

Případů, kdy bavorští pytláci pronikají do našich, českých lesů, neustále přibývá. Muži zelené krve mají v těchto končinách těžkou službu. Hajný Walter Paleček se musel z místa, kde ho pytlák postřelil, odplazit ve sněhu celé čtyři kilometry až ke své hájence na Březníku. Na doktora, který dorazil z Kvildy, čekal celý den.

„Už chápeš, proč se další bídák, hned po Kiliánovi, musel jmenovat Paleček? Jeho sestra ještě žije ve Vimperku. Paní učitelka Pelešková, možná tě učila.“

„Chodil jsem do školy v Praze,“ prohodil jsem, ale pak mě napadlo, že táta bude koukat, co jsem objevil.

„Není to jenom falešnej film o lidech, který tu žili, ale i o týhle zemi. Nejsou to ani Čechy, ani Šumava, je to už uměle vytvořená komunistická země. Představ si, že by takovej film o tobě natáčeli u tebe doma, a přitom bys tam nebyl ty, ani by to už nebyl tvůj domov. To by bylo, co?“

Mlčky jsem přikývl, protože jsem si vzpomněl, co se děje v mém pokoji.

„Takovejhle film není propaganda jako Anna proletářka nebo Občan Brych, protože ty nikdy ani neexistovali. Jenže Kilián No­wotný tady opravdu žil a lidi ho měli rádi. Víš, co komunistům vadilo nejvíc? Když si obyčejný lidi vážili někoho stejně obyčejnýho jako oni, kdo nebyl ve straně. A Kilián byl ještě k tomu Němec. Znáš film Krakonoš a lyžníci_?“_

Přikývl jsem.

„Ten je taky o pašerákách, že jo? Jenže když pašujou Češi, je všechno v pořádku a pro děti to maj bejt hrdinové.“

„Pořád tam byla ta černá kočka.“

„To je stará šumavská pověst. Uslyšíš ji na Klatovsku, psal o ní už Vrchlický, když byl v bavorský Železný Rudě.“

„Co je to za pověst?“

„Je o kočce, kterou najdeš u cesty a nemůžeš pohřbít, protože v tý kočce je zakletá duše. Musíš zjistit, komu ta duše patří, a pak tu kočku pohřbíš tam, kde ten mrtvej spí. Počkej,“ zamyslel se děda, „o tý kočce mluvila ta vaše pražská hvězda.“

„Jaká hvězda?“

„Ten kluk, co hrál ve filmu o tom jezevci.“

„Myslíte Tomáše Holýho?“

„Jo, zrovna toho. Jednou jsem se stavil za Najmanovou, co ho chvíli učila. Potřebovala protáhnout komín. Najmanová je jedna z mála starousedlíků, ta ještě pamatuje časy, kdy se Novýmu Světu říkalo Neugebau. Je to Němka, jako všichni místní před válkou. Odsunuli jí, ale dům nechali stát. Šla do Němec, v šedesátejch letech se v Německu vdala, pak se rozvedla, ale pod novým jménem se přestěhovala do severních Čech a na konci sedmdesátejch let si koupila od jednoho Pražáka svojí rodnou chalupu. Udělala to mazaně, nikomu na úřadech nedošlo, že to je místní vysídlená Němka.“

„Ta učila Tomáše Holýho?“

„Jo.“

„A co říkal Tomáš Holý o černý kočce?“

„Že se jí nemůže zbavit nebo něco takovýho. Co jen to bylo?“ přemýšlel děda a já se podíval na hodinky.

„Už budu muset domů.“

„Jo, jen jdi, já si stejně nevzpomenu. A domů se musí chodit včas, že jo? My taky Terezu nenecháváme nikde trajdat.“

Tereza se znovu zamračila. Dnešní odpoledne si určitě představovala jinak.

„Pozdravuj tátu.“

„Budu.“

„Kam já ten jeho článek dal? A příště zase přijď. Ale sušenky si chroupej doma,“ loučil se se mnou děda.

Cesta domů od Studeného potoka se vinula mezi pastvinou a slatí. Tereza kopala do všech kamínků, které na asfaltu našla.

„To, co říkal tvůj děda, bylo vážně zajímavý.“

Tereza vybuchla. „Furt mi všechno zakazuje, má strach, že se někde ztratím! Kdybych došla až k zatáčce, vyrazí za mnou. Nemůžu mít ani psa. A nejvíc ho štve, že ještě nikdo nenapsal historii Nových Hutí, protože Němci si v Bavorsku knížku o Kaltenbachu už dávno vydali.“ Podívala se na mě. „Proč ti to připadá tak zajímavý?“

Neodpověděl jsem hned, měl jsem strach, že se mi Tereza vysměje. „Protože jsem tu kočku viděl.“

„Kde?“

„Zakopal jsem jí u naší chalupy a ona druhej den ráno ležela na cestě.“

„Dostala se ven?“

„Jo.“

Tereza chvilku nic neříkala. „Takže je to mrtvá duše?“

„Asi.“

„Musíš zjistit, komu patří.“

„A jak?“

„Zeptáme se paní Najmanový.“

„To by možná šlo,“ souhlasil jsem trochu neochotně.

„Co zejtra po škole?“

„Ještě uvidím,“ vyhnul jsem se jasné odpovědi, protože mi začínalo docházet, co to znamená mít široko daleko jen jediného vrstevníka.