KAPITOLA JEDENÁCTÁ Čtvrtek 2. září

Stoupali jsme do prudkého kopce, dokud jsme se nedostali na lesní cestu. Slunce pražilo a já si vzpomněl, že jak jsem na obědě pospíchal, zapomněl jsem se napít, a teď jsem dostal pořádnou žízeň.

Taky nás hasiči mohli aspoň postříkat!

„Musím na záchod,“ řekla Tereza v jedné zatáčce a vydala se mezi stromy.

Zůstal jsem stát uprostřed lesní cesty sevřené z obou stran trsy ostružiní, maliní a kopřiv. Louže v písku na cestě vypadala celkem čistě. Sehnul jsem se, abych prozkoumal, jestli se v ní nemnoží nějaké mikroorganismy.

Pak se za mnou ozvaly kroky. Zvedl jsem se, abych se zeptal Terezy, jak daleko to ještě je.

Jenže místo otázky musely mé hlasivky zápasit s dvěma chapadly, která mě popadla za krk a pořádně ho stiskla.

Mikloszova tvář mě uhranula, jako bych ji viděl poprvé. Šedivé oči měly barvu ostří nože a pod nosem mu jako hřebíčky rašily tmavé vousy.

„Tvůj táta dělá geocaching, co?“

„Uuuuuuu…“ Sevření povolilo, abych mohl zašeptat jediné slovo: „Jo.“

„Dá se na tom trhnout?“

„Ne.“

„Taky mi to přijde ujetý. Takže se zeptám jenom jednou.“ Z kapsy vytáhl lovecký nůž, jehož čepel se na slunci hrozivě leskla. „Vo co v tom parku jde?“

„Já nevím.“

„Přemejšlej. Proč by chtěl někdo ovládat celou Šumavu?“

Čepel mi přejela po krku a moje nohy se zabořily do bláta. Připadal jsem si, jako bych se propadal do rašeliny.

„Říkám ti, že nevím, vo co jde!“

„Radši to vyklop.“

„A co?“

„Po čem jdete s Terezou?“

„Po ničem.“

„A co děláte tady? Tady přece nikdo nebydlí, jenom stará Naj­manka.“

„Jo.“ Konečně něco, s čím jsem mohl s Mikloszem souhlasit!

„Najmanová.“ Zamyslel se. „Ta učila Tomáše Holýho, že jo?“

Tentokrát jsem neodpověděl.

„Jde vo jeho trička? Nebo čepice? Pomohl bych vám je prodat.“

V Praze jsem znal dvanáctileté magory, které zajímalo jenom, jak vydělat prachy. Jako třeba Vytloukal, co prodával tatranky. Když zrovna nelákal spolužáky – zákazníky, vykládal o malých Američanech, kteří už na začátku puberty zakládali firmy a vydělávali miliony. Možná to má co dělat s hormonama, nesmíš prokaučovat jejich nástup, pošeptal mi jednou při vlastivědě.

„Dobře,“ řekl jsem. „Dáme ti dvacet procent z každýho trička.“

Jenže Miklosz chtěl slyšet něco jiného. Byl to přesně ten rozhovor, ve kterém říkáte výhradně to, co nikdo nechce slyšet – něco jako zkoušení u tabule.

Místo pětky do žákovské mě Miklosz sevřel jako ve svěráku.

„Nikdo tě tu nezná, že ne?“

„Ne.“

„A budeš se tu potulovat, že jo?“

„To asi budu.“

„Starý lidi ti budou leccos vykládat.“

„Možná.“

„Jestli uslyšíš něco o smlouvě z roku 1929, řekneš o tom jenom mně!“

„Jaká smlouva…?“

„Ptám se, jestli mi rozumíš?“

„Z roku 1929? Proč bys…?“

„Drž už zobák a řekni, že jo!“

„Ale proč…?“

Čepel nože se přestala dotýkat mého krku. Miklosz udělal krok vzad, aby se rozmáchl.

Natáhl mi takovou, že jsem se poroučel do příkopu.

Spadl jsem tak nešťastně, že jsem nedokázal vstát. Z jedné strany trčel vedle mojí hlavy pařez obrostlý ostružiním a z druhé ohromný trs kopřiv, které mě pálily na celém těle.

Natáhl jsem před sebe ruku a chvíli s ní mával ve vzduchoprázdnu. Pak jsem se opřel zády o zem a hmatal po něčem, co by mi pomohlo se zvednout, jenže moje ruce nacházely jen samé nepříjemné pichlavé věci – ostružiny, maliní a kopřivy.

Potom jsem uslyšel, jak se Tereza vrací z lesa a zpívá si nějakou písničku. Představil jsem si, jak u cesty vyčuhuje z hradby ostružiní opuštěná bezmocná ruka.

„Jsem tady!“ křičel jsem.

„Co se stalo?“

„Miklosz.“

Tereza seskočila do příkopu. Kopřivy a ostružiní ji šlehaly do kolenou a stehen, ale vytáhla mě ven. Znovu jsem si vzpomněl na nebožáky ztracené v rašelině a děkoval bohu, že jsem spadl jenom do ostružin.

„Dík,“ řekl jsem, když jsem se postavil na nohy. Z nosu mi tekla krev. V levé ruce jsem držel malinový šlahoun. Odhodil jsem ho na cestu a pak si z lýtek a stehen vytahoval ostružinové trny a škrábal se po celém těle.

„Někdo nás slyšel a řekl mu, kam jdem.“

Se zakloněnou hlavou jsem polykal krev. Občas mi kapka ukápla na tričko nebo na zem.

„Vypadáš jak postřelenej emigrant,“ řekla Tereza.

„Vtipný.“

„To není vtipný. Tady jednou našli chlapa, kterýho střelili, když utíkal do Němec. Děda povídá: Máme doma šroub na vytahování kulek. Tak mu kulku vytáhli. Jen co se uzdravil, zase se pokusil přejít čáru, a to ho už péesáci domordovali.

V Německu měl ženu a ta loni přijela a chtěla vidět místo, kde její manžel umřel. Děda jí ukázal, kam to dostal. Pak nám dala krabici s bonbonama a odjela. Letos v květnu umřela v Mauthu, deset kilometrů od hranic.“

Jak to vypadalo, na Šumavě se jen střílelo a střílelo. Finanční stráže střílely po pašerákách a pašeráci stříleli na finanční stráž a pohraničníky, Němci stříleli na Čechy, Češi stříleli na Němce a nakonec Češi stříleli na hranicích na Čechy.

Ještě že Miklosz nenosí pistoli.

„Jdu domů.“

„Jdem za paní Najmanovou.“

Na žádnou návštěvu jsem neměl náladu. Nejradši bych šel domů, umyl si nos a šel spát. Jenže jsem se podíval na Tereziny nohy a spatřil obrovské popáleniny od kopřiv.

Jako bychom se nevraceli z hasičského cvičení, ale z nepovedené exkurze do chemičky.

„Je pozdě. Co řeknem doma?“

„Že se hasičská soutěž protáhla, protože se Míra Zátka opil.“

„To by šlo. Jak je to daleko?“

„Asi jenom pět kilometrů.“

Pět kilometrů!?

Tereza vyrazila do dalšího kopce a já se trmácel za ní. Aspoň že mi přestávala téct krev. Nejspíš jsem jí měl už plný žaludek a organismu mě začínalo být líto.

„Co ti Miklosz chtěl?“

„Myslí si, že budem prodávat trička a čepice s Tomášem Holým. A taky říkal něco o smlouvě z roku 1929.“

„Jo, Mikloszova smlouva,“ usmála se Tereza.

„Co je to za smlouvu?“

„Děda říkal, že v roce 1929, když začínala krize, dostala naše vláda jedinečnej nápad: chtěla prodat půlku Šumavy.“

„A komu?“

„Jednomu maďarskýmu obchodníkovi.“

„Počkej…“ Zastavil jsem se mezi dvěma kalužemi a na chvíli přestal vnímat svědění.

„Jo, byl to Mikloszův pradědeček.“

„Miklosz si myslí, že je dědicem půlky Šumavy? A jeho táta je exekutor? Je to tahle půlka?“

„Jasně, že je to tahle půlka. Miklosz a jeho táta si namlouvají, že národní park vznikl jen proto, aby se nedostali ke svýmu majetku.“

Podíval jsem se na zem – rozbahněná šumavská půda možná patřila mému spolužákovi.

Kam se hrabal Vytloukal s tatrankami.

Klopýtali jsme po louce ke smrkovému lesu. Mezi stromy tekl úzký potůček ztracený v mechu, přepažený mnoha padlými smrky.

Sehnul jsem se a nabral vodu do dlaní. Voněla lesem, téměř jako by nevytékala ze země, ale prýštila z kořenů stromů.

Uhasil jsem žízeň a omyl si tvář a nos.

Další čtyři kilometry jsme se potáceli rozježděnými lesními cestami, mezi popadanými stromy, uřezanými větvemi a pařezy trčícími ze země. Když jsme konečně vyšli z lesa, spatřili jsme dům paní Najmanové. Bylo to nejmrňavější stavení, jaké jsem si uměl představit. Vypadalo jako domeček z větviček a mechu, který za jedno odpoledne stihla na škole v přírodě postavit třída čtvrťáků.

Rozhlédl jsem se do všech stran. Po Mikloszovi nebyla nikde ani stopa.

Došli jsme ke dveřím a Tereza zaklepala.