KAPITOLA ČTRNÁCTÁ Pátek 3. září

Za Terezinou chalupou ještě pořád ležela hromada starých matrací, krabic a rozlámaných dvířek.

„Paša to ještě neodvezl?“ divil jsem se.

„Ne.“ Tereza se zastavila. „Potřebuju, abys o té brigádě řekl u nás doma.“

S lhaním jsem upřímně řečeno moc nepočítal a podle toho jsem se i zatvářil.

„Co je?“

„Lhát je divný. Táta to nemá rád a máma to úplně nenávidí.“

„Za tu cestu to stojí.“

„A jak to vůbec uděláme s tou kočkou?“

„Když to s našima zvládneš, já se o ní postarám.“

„Jakože jí vyhrabeš?“

„Jo.“

„A poneseš?“

„Taky.“

Chvilku jsem nad její nabídkou přemýšlel. Vyměnit vyhrabání mrtvé kočky a její nošení za jednu malou lež se mi zdálo jako dobrý obchod. „Platí.“

„Ale ještě něco.“

„Co?“

„Musíš vzít zahradnickou lopatku, děda by si všiml, že nám chybí.“

„Tak jo.“

Kuchyně u Terezy dnes čerstvým koláčem bohužel nevoněla. V křesle u okna si Terezin děda četl v nějaké knize a nevypadal zdaleka tak hrozivě, jako když mluvil o filmařích.

„Koukejte, co mám!“ zdvihl knihu a my si přečetli její název.

Kaltenbach – Heimat im Böhmerwald

„Konečně mi přišlo druhý vydání, to první je úplně rozebraný! Tohle si vydali odsunutý Němci v Röhrnbachu s mapou všech domů na Nových Hutích z roku 1936. A je tu jediná fotka Kiliána, která existuje.“

Na černobílé fotografii stál muž v obleku, černém roláku a světlém klobouku s černou stuhou. U jeho nohou seděl velký světlý pes. Kilián rozhodně nevypadal jako pašerák, spíš jako spokojený obchodník z filmů s Hugem Haasem.

„Ta fotka je nejspíš ještě z doby před válkou. Podle mapy bydlel Kilián tady – přiženil se tam po válce.“ Děda ukázal na všechno, co zbylo z Kiliánova domova – čtvereček označený číslem 35 vedle silnice z Nových Hutí na Zadov. Kolem Nových Hutí neboli Kaltenbachu bylo takových čtverečků plno. Ale když jsem zdvihl oči, viděl jsem jen opuštěné stráně.

„Copak tu bylo tolik domů?“

„Před válkou tu žilo patnáct set lidí, teď tak sotva stovka.“

Celé údolí Nových Hutí vypadalo na fotografiích úplně jinak – bylo rozdělené na spousty políček a luk.

„Tam, kde jsou dneska pastviny, byly pole – místní pěstovali oves, ječmen, žito, brambory – a všude, kde jsou dneska mokřiny, byly louky, který se sekaly kosou. V létě 1945 se dělal soupis dobytka a byly tu tři tisíce kusů – kam se na ně hrabou jezeďáci! Ti byli rádi, když po všech vesnicích dali dohromady patnáct set kusů. A víš, co dělali starousedlíci, když se jim narodilo dítě?“

„Ne.“

„Vysazovali modříny. Všechny osaměle stojící modříny v polích, které komunisti v padesátých letech porazili, byly děti. Když měl sedlák na Kaltenbachu sedm dětí, vysázel sedm modřínů. Pamatuju si, že stávaly támhle.“ Děda pokývl hlavou směrem k prázdnému místu uprostřed rumiště zarostlého šedivou trávou. „Stejně se to dělalo na lesních samotách. Tam Němci zůstali ještě dlouho po válce, nikdo jinej totiž svážet dřevo neuměl. A byli strašně chudí. Jednou jsem se ptal starýho Hönese, proč ho neodsunuli. Povídá: Copak tys to nikdy nepochopil? Neodsunuli mě, protože na nás si Češi neměli co vzít – my byli ze všech Němců ti nejchudší.

Volili Henleina, to je pravda, protože se jim nelíbilo, jak jim práci ve státní správě berou Češi. Pak viděli, kam to Hitler vede, a už bylo pozdě. Museli do wehrmachtu a oni i jejich synové padali u Stalingradu jako mouchy. Na konci války tu žili jen ženský s dětma a starý lidi.“

Ženy na fotografiích byly vysoké, usměvavé a krásné. Na jednom zažloutlém záběru jich stálo šest kolem dřevěného povozu naloženého senem.

„Ještě když odcházely přes hranice, Češi je zastavovali a vybírali jim z batohu poslední věci. A co z toho nakonec kdo měl? Jenom prokletí, nic víc. Jako každá zlodějna u nás,“ vzdychl si a zaklapl knihu.

Nadechl jsem se ke lži a taky si připadal jako zloděj.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli by s náma mohla jet Tereza na brigádu.“

„Kam?“

„Do Českých Žlebů,“ řekl jsem.

„Máš pořádný boty? Když na Českejch Žlebech padá rosa, maj Pražáci strach, že se z hor valí povodeň!“ smál se děda a zdálo se, že brigádě věří stejně jako mí rodiče.

Domů jsem se vrátil v půl šesté. Táta byl v práci a máma dávala dohromady seznam věcí, které si chtěla přivézt z Prahy.

„Nehltej,“ napomenula mě u jídla. Potom zmizela v koupelně a já se vykradl do ložnice, abych přibalil pas a papíry o geocachingu.

Otevřel jsem horní šuple mámina nočního stolku a objevil obálku s očkovacími průkazy, průkazkami zdravotní pojišťovny, rodnými listy, oddacím listem vystaveným ve Vimperku v roce 1997 a dvě fotky.

První byla svatební fotografie mých rodičů. Máma s tátou stáli ve dveřích vimperského kostela. Máma měla na sobě světlé šaty a rozpuštěné vlasy. Táta byl oblečený v tmavém svetru, ze kterého vykukoval límeček košile. Vycházeli z přítmí kostela a zírali do světla náměstí před sebe, jako by ve slunci cosi vyhlíželi.

Na druhé fotce jsem byl já, miminko v kovové vaně naplněné mydlinami. Když jsem fotky položil vedle sebe, vypadalo to, že mí rodiče vyhlíželi ve svatební den ze schodů kostela právě mě – mimino s bezzubou kulatou hlavou a pěnou na uších.

Pas ležel ve spodním šupleti a platil ještě rok a půl. Naši mi ho nechali udělat, když jsme měli letět a nakonec neletěli do Egypta.

Pak jsem se otočil k tátovu nočnímu stolku.

V horním šupleti ležela spousta drobných, dokonce i marky, které už neplatily, rulička nevyplněných složenek VZP, ořezávátko a klíče.

A na samém dně čekala bílá obálka, kterou prosvítal tmavý obrys nějaké fotky.

Nejhorší jsou fotky v nočním stolku.

Blbost, napadlo mě. Naši jsou spolu šťastní. Klape jim to – tedy až na to, že máma nemá práci a nechce žít sto padesát kilometrů od Prahy na konci světa.

Otevřel jsem obálku. Jestli najdu fotky nějaké ženské, z Bavorska se už nevrátím.

Nahoře leželo několik složených papírů. Rozložil jsem ten první:

RAŠELINA

jak rád bych zabořil
hlavu do bláta
a cítil rozbředlou
vůni země

jak rád bych se válel
v loužích u lesa
a objímal pařezy
hnijící v dešti

ještě jsou strže
do kterých jsem nespad
ještě jsou strniště
kterýma jsem neproběh

jak rád bych vymyslel
nová sprostá slova
a šeptal je pahýlům
trčícím z vřesovišť

Páni, táta psal básně! O rašelině!

Takový básně nejspíš nepsal nikdo na světě! Psali snad o rašelině Mácha nebo Erben? Jediný, na koho se dalo vsadit, že psal o rašelině, byl Hašek – táta říkal, že po hospodách psal úplně o všem.

Za papíry ležela fotka.

Ale nebyla na ní žádná ženská.

U fotografického přístroje se stativem stál na louce můj táta a kudrnatý kluk, který měl stejný nos a oči jako paní Běhounová. Oba vypadali hrozně mladě a táta tak vyjukaně, jako by si říkal o to, aby ho propaganda pronásledovala i v téhle pustině.

Ale oba zároveň vypadali jako kluci, kteří se rozhodli přestavět Šumavu, a jsou si jistí, že to v pohodě zvládnou.

V tom okamžiku se za dveřmi ozvaly kroky.

Zalehl jsem pod postel a zatajil dech. Dveře ložnice se otevřely, máma nakoukla dovnitř. Modlil jsem se, abych po sobě na stolku nenechal žádnou stopu. Pas jsem měl v kapse. Nenapadlo mě si vzít peníze a s Terezou jsme o nich nemluvili, jako by na naší cestě nehrály žádnou roli.

Dveře se zase zavřely. Chvilku jsem počkal a pak sešel do kuchyně.

„Kde jsi byl?“

„Na půdě.“

„Pomůžeš mi s prádlem?“

Věšeli jsme prádlo na šňůru napnutou mezi stromy. Máma se vyptávala na Terezu, její maminku, školu, jídelnu, paní učitelku a brigádu.

Táta přijel, když jsem věšel poslední tričko. Mračil se a já se radši vytratil do pokoje, i když jsem dostal strach, že táta vyrazí do hospody a vrátí se až v noci. Seděl jsem si u okna a poslouchal, jak mi v kuchyni nadává a máma mu oponuje.

V půl sedmé máma zavolala, abych přišel na večeři. Odpověděl jsem, že se mi chce spát. Změřila mi teplotu, i když jsem vysvětloval, že jsem jenom utahaný.

Ve tři čtvrtě na devět jsem vstal a vydal se do kuchyně.

Táta psal u stolu něco do notebooku. Mračil se a vypadal mnohem starší než na svatební fotce. Máma si četla Vimperské noviny.

„Chtěl bych vám něco říct.“

„Jo? A co? Že ti máme koupit nějakou novou počítačovou hru? Třeba Doom, ne?“

„Rozhodl jsem se, že na tu brigádu pojedu.“

Tátův obličej ožil a jeho prsty se na klávesnici zastavily.

„Počkej,“ zarazila se máma. „Ty s náma nepojedeš do Prahy?“

„Ne. Vemte mi, co chcete. Stejně víte líp než já, co budu potřebovat.“

„No, to je skvělý! Já to snad tušil, nebo co! Víte, co se stalo? Počkejte tady!“ Táta vyběhl do tmy a za okamžik byl zpátky. V ruce držel věc tak špinavou od hlíny, že vypadala jako právě vykopaná hlava tisíce let pohřbeného faraona.

„Nemůžeš tady takhle svinit!“ křičela máma.

Vyšli jsme před dům a táta začal z hlavy odstraňovat hlínu. Za chvíli už ve světle padajícím z kuchyně vypadala jako pistole. Po oloupání další vrstvy bláta se v tátových rukách objevila litrová lahev.

„Tohle je poslední flaška šumavskýho bylinnýho v Čechách – vyrobená ve Vimperku. Zakopali jsme jí s Běhym s tím, že jí vykopeme, až nám bude v životě nejhůř.“

„Tobě je dneska v životě nejhůř?“ divila se máma.

„Jo, nejhůř mi bylo dneska ráno, když Tomáš nechtěl jít na brigádu.“

„A co Běhy?“ Vzpomněl jsem si na fotku, na které stál táta se svým kamarádem. „Neměls jí vykopat s ním?“

„Běhy je v Budějicích a navíc se jí pokusil už několikrát vykopat sám, když bylo nejhůř jemu, jenže jí nedokázal najít. Zakopali jsme jí na kraji slatě a zapomněli kde.“

„Tys byl u slatě vykopávat flašku?“ vyděsila se máma a mě napadlo, že jsem tátovy básně možná četl ve chvíli, kdy na okraji rašeliny hledal šumavské bylinné svého mládí.

„Jo. Dneska jí vypiju se svým synem.“

Podíval jsem se na nažloutlou tekutinu v zablácené litrové lahvi, za kterou na nebi probleskovaly hvězdy.

„Tomášovi je teprve dvanáct!“

„Ale pojede na brigádu!“

„Víš, co tohle svinstvo dokáže za věci! Jednou ses opil a myslel sis, že jsi poslední medvěd Šumavy a Běhy kníže Schwarzenberg.“

„No dobře,“ kapituloval táta. „Napijem se spolu a Tomášovi uděláme šťávu.“

„Já už ten blevajs nikdy pít nebudu,“ rozhodla se máma.

Vrátili jsme se dovnitř. Táta si nalil víno, máma a já jsme zdvihli skleničky s pomerančovou šťávou a přiťukli si.

„Tak, chlapče, na to, že jsi chlap,“ prohlásil táta, ale možná mi to za něj přálo šumavské. Podle viněty vydávalo vůni dvaceti tajných šumavských bylin.

„Tati, bál ses někdy, když jste chodili po Šumavě?“

„To víš, že bál. Jednou jsme s Běhym přecházeli v noci potok a na něm nebyla lávka, jen pohozený prkno. Bylo to na jaře, všude plavaly kusy ledu, já stál na prknu a najednou jsem se nedokázal hnout. Místní prostě ví, jak na to. Jako ta tvoje Tereza, ta taky vypadá, že má pro strach uděláno, ne? Řeknu ti, ta holka je celej její táta.

A je normální, že máš trochu strach, když jdeš dělat něco, cos ještě nedělal. Ale brigádu v lese zvládneš. Přece nemůžou chtít po malých dětech, aby tahaly spadlý stoletý smrky, ne?“

„Chodili jste i na Chalupskou slať?“

„Jasně že chodili.“

„A proč?“

„Protože je to tam jiný než všude na světě, jinak tam voní stromy i kytky a jinak tam svítí měsíc – pluje ti nad hlavou, jako by nebe bylo taky z rašeliny. A dokázal ji projít jedinej člověk na světě.“

„Kilián? Kudy chodil?“

„Jeho stezce se říkalo Kanál 54, což je odporný jméno, už proto, že ho vymysleli esenbáci. Na východním kraji slatě naskládal kameny přes Vydří potok. Lesem se dal k silnici do Františkova, kde se Vltava dala přebrodit na místě, co stávala bývalá papírna. S Běhym jsme si tu cestu prošli asi desetkrát.“

„Kolik vám bylo, když jste šli poprvý?“

„Šestnáct.“

„Prosím tě, tohle mu neříkej!“ rozčilovala se máma. „A ty jdi spát. Je půl desátý!“

Vstala od stolu a začala napouštět vodu do dřezu.

„Tati, něco jsem zjistil,“ zašeptal jsem. Původně jsem tátovi nechtěl nic říkat, dokud to všechno nenapíšu, ale líbilo se mi, že psal o rašelině a ještě do ní zakopával flašky.

Táta se na mě spiklenecky usmál.

Vydal jsem se nahoru do pokoje a zachumlal se do peřiny. Za pár minut se ve dveřích objevila lahev šumavského.

„Tak co?“ Táta usedl na okraj postele. „Cos mi chtěl říct?“

„Vím, kde stával dům, kde bydlel Kilián Nowotný.“

„Tys byl na Starejch Hutích?“

„Není to na Starejch Hutích!“ Vyprávěl jsem mu o čtverečku, který jsem viděl v knize.

„Vidíš! Všechno, co se psalo o Kiliánovi, jsou lži. Jenže to jako každá správná propaganda musí pokračovat dál, lež za lží, donekonečna.“ Táta upíjel šumavské a mával přitom rukama, jako by se snažil přivolat pravdu do světa, který tu býval – jako by pravda byla guma, kterou se dají utěsnit různé škvíry, aspoň tam, kde to ještě jde.

„Měli bysme to říct panu Lampovi.“

„Ty znáš pana Lampu?“

„Byl u nás ve škole. Ten by měl radost, kdyby viděl, co jsme zjistili! Proč všechny ty starý lidi nepozvem na jedno místo a neřeknem jim, jak to tenkrát bylo?“

„Jo, to by bylo pěkný,“ zasnil se táta.

„Pan Stuchlý mi řekl ještě něco,“ vytasil jsem se s posledním trumfem.

„Jo? A co?“

„Tati, já vím, kde na Hutích stávalo americký letiště!“ radostí jsem začal skákat po posteli. „Já ho našel!“

„Kde?“

„Na louce nad domem pana Stuchlého, nahoře nad farou.“

„Tohle jsi zjistil za dva dny?“

„Jo.“

„Ty jsi ale průzkumník! To bych do tebe nikdy neřekl! Ale přestaň s tím skákáním!“

Trochu jsem se uklidnil a lehl si do postele. „Vyprávěj mi ještě, jak jsi byl kluk!“

„Dobře. Hele, zejtra jedeš na brigádu s klukama z Borovky, tak já ti řeknu, jaký jsou. Tohle mi vyprávěl Běhy o školním výletě a stalo se to, když mu taky bylo dvanáct.

Večer před výletem do Prahy seděli kluci na břehu Vltavy u mostu na Borovce a vyprávěli si, co budou dělat v Praze. A Hušek povídá: Kluci, já hodím do řeky tohle poleno a zejtra se na něj v Praze podíváme.

Jo, to víš, že jo! smáli se, ale on ho tam stejně hodil.

Druhej den vyrazili do Prahy. Procházeli zrovna přes Karlův most, paní Běhounová vykládala o sochách a najednou Hušek křičí: Kluci, koukejte, támhle plave to poleno, co jsem tam hodil! Všechny děti se nahrnuly k okraji Karlova mostu, div nenapadaly do řeky, křičely jedno přes druhé a Hušek řval: Vidíte ho! Paní učitelko, já ho tam hodil!

Bohužel kolem zrovna procházeli dva esenbáci, který zarazil ten povyk.

Takže začal výslech celý třídy, koho shodili z Karlova mostu, a bylo to tak potupný, že se paní Běhounová na Karlově mostu přímo pod Pražským hradem pěkně naštvala a nakonec ji museli uklidňovat Japonci, kteří vyfotili celou třídu a fotku jim za dva měsíce poslali i s nějakými klikyháky.“ Táta se rozesmál. „Chápeš, tohle by nikoho ve městě nenapadlo – posílat poleno do Prahy a doufat, že uvidíš, jestli tam doplulo! Ten Hušek v sobě musí mít nějaký schwarzenberský geny!“

Tátovi zářily oči a já byl rád, že jsem mu řekl o letišti. Zčistajasna mě zaplavily vzpomínky na to, co pro mě udělal. Jednou, když naši hráli s Finy a nám nešla televize, se mnou šel na návštěvu ke svýmu kamarádovi. A přitom tátu hokej vůbec nebavil, usnul hned po druhém vhazování.

A když jsme neletěli do Egypta, vzal si tři dny volno a pronajal si se mnou chatičku na Lipně a za ty tři dny mě naučil plavat!

Vypadal teď stejně šťastný jako vždycky, když nastoupil do nové práce. Těšil se na nové prostředí a všichni se mu zdáli úžasní, ale za pár týdnů jsem ho přistihl, jak stojí v koupelně a říká: Já těm lidem nějak přestávám rozumět, copak jim jde jen o ty prachy a o nic víc?

Teď jsem měl poprvé pocit, že ho znám. Mohla za to básnička o rašelině, láhev vína a fotka, na které byl jako kluk.

A já byl rád, že v jeho hlavě nepřebývala cizí ženská, jen máma, já, Běhy a Kilián, Král Šumavy.

Tu noc mi ve tmě na kraji postele připadal táta poprvé jako kluk, který potřeboval najít místo, kam zakopal poklad, který může člověk schovat jen doma a nikde jinde na světě.