KAPITOLA DEVÁTÁ Čtvrtek 2. září

Táta odjížděl do práce až v devět, a tak jsme snídali všichni dohromady, jako v Praze.

Táta se přestal holit a začal nosit zelené kalhoty, košile a kabáty. Vypadal jako schwarzenberský hajný z poloviny osmnáctého století, který osidluje Šumavu.

Komín pořád nefungoval, a tak jsme popíjeli vodu se šťávou. Nijak mi to nevadilo, táta stejně v Praze dělal zelený čaj bez cukru, medu a citronu, který se nedal pít.

Největší nebezpečí ovšem představovaly jeho obrovské tlusté krajíce se sýrem ozdobené loveckým salámem, kterým říkával pašerácké chleby.

Tohle si dávali pašeráci k snídani. A víš, proč byly ty krajíce tak obrovský?

Protože vypadaly jako kláda, takže když pašeráci odcházeli z domova, všichni si mysleli, že to jsou dřevorubci, odsekl jsem.

Jsi vedle jak ta jedle. Ty chleby byly obrovský proto, aby neměli hlad a neztráceli čas na cestě. Když jíš, přestaneš se soustředit, že jo? Svačina pro ně byla otázka života a smrti.

Bohužel se to dnes díky Mikloszovi týkalo i mě.

„V sobotu vyrazíme do Prahy pro všechno, co Paša nepobral. Pojedeš s náma?“

„Jo,“ zamumlal jsem.

„Co kluci u vás ve třídě?“ vyzvídal táta.

„Jsou hrozně zvědavý, pořád se někdo na něco vyptává.“ Rozhodl jsem se, že tátovi o návštěvě pana Lampy nic říkat nebudu. Jestli se o Kiliánovi dozvím ještě něco, knížku, kterou chtěl táta dát dohromady, napíšu sám.

Nebo s Terezou – to, co psala v polodeníku, se mi docela líbilo.

„Máte ve třídě nějakýho výtečníka, jako byl Míra Zátka? Někoho, kdo už ve třinácti pije pivo?“

„Tati, dost tě zklamu, ale nikdo tak výjimečnej tam není.“

„Dneska jsou děti nějaký rozumnější. Víš, že škola v Borovce má nejlepší školní web na okrese a pravidelně vyhrává mezinárodní soutěže ve znalostech přírody? Mezi náma, je to postrach národního parku. Tyhle dětičky z Borový Lady přijedou na informační středisko a tam zaměstnanci zjistí, že desetiletý děti vědí o přírodě na Šumavě víc než oni. A to není zdaleka všechno, co jsem se o týhle základce dozvěděl,“ prohlásil táta tajuplně.

Nijak jsem nereagoval, protože jsem si vzpomněl, co mi táta vyprávěl – jak do školy na Borové Ladě jezdíval za svým kamarádem, který se jmenoval Radan Běhoun a všichni mu říkali Běhy. Jeho maminka bývala ředitelkou školy a ve škole mívala byt, kde táta o víkendech přespával. Tátovi bylo v tý době už víc než mně, nejmíň patnáct, a s Běhym na Borové Ladě vyváděl různá alotria.

„Tak poslouchej. Všechny děti, co tu v pátý třídě dělaly přijímačky, se bez problémů dostaly na gymnázium ve Vimperku. A to je, kamaráde, nejlepší střední škola na světě. Studovala tam Katka Neumannová, Tereza Huříková, Martin Kovář, každej druhej student z Vimperka je mistrem republiky. Co tomu říkáš?“

„Nic,“ řekl jsem.

„Hm.“ Táta se zklamaně odmlčel. „A mimochodem, vůbec mě nenapadlo, že se budeš kamarádit s holkama. Ale jsem rád, že sis tu někoho našel.“

„Znával jsi Terezy tátu? Chodíval do školy ve Vimperku.“

„Jo, bejval to takovej rabijáš.“

„Rabijáš?“

„Prostě kluk, co nemá pro ránu nikdy daleko. Pak se odstěhoval sem nahoru a já ho už moc nevídal. Prej se s Terezinou mámou rozvedli.“

„Jo, žije v Německu.“

„Měl v Bavorech průser, porval se s Turkama.“

„Přivedeš nám tu Terezu někdy ukázat?“ zeptala se máma. „Docela ráda bych se s ní seznámila.“

„Jestli bude chtít,“ řekl jsem vyhýbavě. „Ale dneska bych s ní ještě někam zašel.“

„A kam?“

„Za paní Najmanovou.“

„Proč?“

„Protože u ní Tereza hraje na klavír.“

Táta se na mě podezíravě podíval, ale kupodivu mou vyhýbavou odpověď nijak nekomentoval, nejspíš byl rád, že si nestěžuju a mluvím s ním normálně.

„Na jakej film jste se dívali?“

„16 bloků s Brucem Willisem.“

„A dobrý?“

„Skvělý.“

„To jsem rád, aspoň ti ho nemusím kupovat,“ zvedl se od stolu a poplácal mě po zádech.

Až ve dveřích autobusu jsem si vzpomněl, že nemám průkazku a že jsem pro její vyřízení vůbec nic neudělal. Řidiči to nevadilo, poslouchal rádio a nadával na Spartu, která prohrála se Žilinou a ještě se vytahovala, jaký solidní výkon předvedla.

„Ty zatracený Pražáci si asi myslí, že tady na horách jsme všichni úplně slepí,“ rozčiloval se.

Do školy jsem šel vedle Terezy. Občas se někdo z kluků ohlédl, aby se ujistil, že se bavím s holkou, a pak se zase otočila nějaká dívka a upřeně se zahleděla na Terezu.

„Kde je Miklosz?“

„Táta ho vozí až ke škole.“

„Co jeho táta dělá?“

„Exekutora. Bydlí támhle.“ Tereza ukázala na rozlehlou vilu na druhé straně silnice.

Modrá fólie zakrývala asi dvacetimetrový bazén. Za ním se rozkládal asfaltový plácek, na kterém přistávala helikoptéra, když se hlava rodiny vracela z exekucí.

Prosklená přední stěna nabízela pohled na dřevěné schodiště tak naleštěné, jako by se o něj staralo tisíc zaměstnanců. Vsadím se, že když jste po něm v noci scházeli do kuchyně, ani jednou nevrzlo.

Na takovém schodišti nebylo možné přesvědčit nějaké dítě, že duchové existují.

Miklosz dorazil do školy minutu před zvoněním a dělal, že nevidí nic jiného než mě, stejně jako já předstíral, že v téhle třídě neexistuju.

Začalo opakování z matematiky. Kružítko mi padalo z ruky a dělalo v sešitě negeometrické čáry a díry. Několik dlouhých minut jsem si představoval různé druhy zmlácení a pak jsem se otočil, abych zjistil, co Miklosz dělá.

Čmáral si něco pod lavicí.

„Mikloszi! Co to tam máš?“ Moje otáčení paní učitelce neušlo. „Pojď sem.“

Miklosz vstal a zamračil se na mě. Jasnozřivě jsem viděl jeho obrázky mé poškozené lebky a rozdrcených končetin.

Miklosz se zastavil u tabule. Díval se jako člověk, který pozoruje slupku od banánu pohozenou na zemi a přemýšlí, co se by se lidem na slupce mohlo stát.

Pak se podíval na mě, jako by to už věděl.

Uhnul jsem očima a raději se rozhlížel po třídě. Miklosz překvapivě všechno uměl, paní učitelka se ho ani nesnažila nachytat. Dostal jedničku, vrátil se do lavice, cestou se na mě zašklebil a potom zazvonilo.

Počkal jsem, až se Miklosz vytratí na záchod, a odplížil se zkontrolovat maily.

Na Facebooku nebylo nic, znovu jsem zkusil ICQ.

Marně.

Druhou hodinu se paní učitelka zastavila u mé lavice. „Tomáši, asi jsem ti zapomněla říct, že se dnes odpoledne účastníme hasičské soutěže. Daniel má pochroumané koleno, a tak místo něj budeš soutěžit ty. S Terezou.“

„Dobře,“ řekl jsem, i když se mi do žádné soutěže nechtělo.

„Zatím si přečti, co o loňském kole napsala Tereza.“ Paní učitelka mi podala výtisk školního časopisu Amos.

Na školní časopis vypadal docela slušně, měl spoustu barevných fotek a obrázků. Naše škola vydávala časopis jeden rok a pak zaniknul.

HASIČSKÁ SOUTĚŽ

Soutěž se odehrávala na fotbalovém hřišti v Borové Ladě. V naší kategorii jsme za naši školu soutěžili s Danielem.

Nejdříve byla zdravotnická soutěž. Začínali jsme na stanovišti číslo sedm. Tam jsme dostali notýsky o dárcovství krve. Potom jsme přešli na stanoviště číslo osm, kde se srazili dva cyklisti. Jeden měl zlomenou ruku a druhý otevřenou ránu na noze. Ti dobrovolníci (tedy ti zranění) měli rány z takové lepkavé hmoty a v ní jehličí. Daniel odmítal do hmoty nalít peroxid, protože se bál, že hmota vybouchne, ale zdravotnice říkala, ať se nebojí. Daniel zavřel oči, vylil pár kapek a udělalo se mu zle, protože pořád očekával výbuch. Zdravotnice mu řekla, ať si radši sedne na zdravý vzduch. Byla z Prachatic a nevěděla, že zdravý vzduch máme všude. Daniel si alespoň sedl tak, aby neviděl na žádné poranění.

Zraněný byl docela chudák, protože i když jsem mu na nohu navázala různé šátky a obvazy, moc jsem ho neuzdravila. Naopak, jeho stav se zhoršil – říkal, že lituje, že se nechal zranit, i když jen naoko, aby se ulil ze školy – teď měl strach, že se mu něco stane, a že se stejně příští rok soutěže radši nezúčastní.

Soutěž byla těžká, skončili jsme úplně poslední stejně jako loni, osmí z osmi škol, a nikam jsme nepostoupili.

Jako odměnu (i za to poslední místo) jsme dostali různé zákusky, ale Daniel nic nechtěl a já jsem jich snědla tolik, že mi bylo špatně.

Tereza Urmanová

Tereza do časopisu napsala spoustu článků: Jak jsme chytali ptáčky s panem Walterem, Jak jsme si ve škole hráli na Karla Klostermanna, Jak jsme nocovali ve škole a všechny se mi docela líbily.

Na poslední stránce časopisu byla přání Ježíškovi.

Milý Ježíšku.

Přál bych si na Borovce kasárny, letiště, Penny Market a Hlavní autobusové nádraží Florenc. Máme tady toho málo.

Patrik

Milý Ježíšku,

přála bych si obchod, protože na Horské Kvildě žádný nemáme a lidé si už potřebují něco nakoupit. Hlavně potraviny; musíme pro ně jezdit až do Vimperka.

Tvoje Marijánka

Já bych chtěl telefon nokiji a rádijo na cédečka, kombinezu, tlusté fiksi, tanka a auto

Ahoj Páťa

Dočetl jsem přání přesně v okamžiku, kdy do třídy vstoupila starší paní.

„Dnes se za námi přišla podívat paní Běhounová, kterou znáte už z loňské návštěvy. Jen pro ty, co jsou tu noví“ – paní učitelka se podívala na mě – „zopakuji, že paní Běhounová byla ředitelkou naší školy a učila na ní celých třicet pět let, od roku 1954 až do svého odchodu do důchodu v roce 1989. Navíc, protože přišla s manželem na Borovou Ladu v roce 1953, je už skoro nejstarším starousedlíkem naší obce.“

„Dobrý den, děti,“ pozdravila paní Běhounová. Měla kulaté brýle a šedivé vlasy. Vypadala klidně a vyrovnaně, jako každá učitelka, která ví, že se na světě dá spousta věcí zkazit a pak zase napravit. „Tak vidíte, uteklo to jako voda a najednou si mám z celé Borové Lady pamatovat nejvíc. No, hlavně že vás po prázdninách všechny vidím v pořádku, opálené a zdravé. Sedněte si.“

Všichni jsme si sedli.

„Tak ty jsi Tomáš.“

„Ano.“ Musela mě poznat, když můj táta – jen o něco starší než já – vyváděl lotroviny přímo v jejím obýváku.

Paní Běhounová si stoupla k tabuli, zatímco naše paní učitelka se opřela o piano. Obě se na sebe krátce podívaly a spiklenecky se usmály.

„Tak to jsem zvědavá, co by vás na mně, takové staré paní, mohlo ještě zajímat, když jsem vám loni už všechno řekla.“ Na rozdíl od pana Lampy nesípala a nekašlala, mluvila hlasitě a zřetelně.

„Co jste dělala nejradši, když jste neučila?“ zeptal se Daniel.

„Ráda jsem jezdila do Vimperka dívat se na výlohy obchodů. Jezdívaly jsme tam jednou za dva měsíce s paní učitelkou Frydlewiczovou, ta učila pětatřicet let na Kvildě, a byl to pro nás svátek.

Zastavily jsme se třeba na hodinu před výlohou obuvi. A boty jsme si jenom prohlížely, protože peníze jsme neměly. A když jsme se vracely zpátky večer autobusem, na Novém Světě nastupovala Cikánka, taková moc hezká ženská to byla. Říkala, že nikdy nebude mít děti, ráda chodila na pivo a povídala si s chlapama. A nikdy se nepřevlékala, v tom, v čem šla ráno do kravína, v holínkách a montérkách, šla večer i do hospody. Zpívala cikánské písničky a já si pamatuju, jak jsme si s paní Frydlewiczovou říkaly, jestli jsme ještě vůbec normální, jestli se každý den ráno neoblékáme úplně zbytečně a jestli by nebylo lepší chodit taky rovnou do hospody zpívat si písničky a pít pivo a na všechno se nevykašlat. Ale druhý den jsme zase vstaly, oblékly se a učesaly a šly učit a všechny písničky, které jsme si chtěly zazpívat, jsme si zazpívaly ve škole s dětmi.“

„Vyprávějte nám ještě jednou o tom strašně smutným klukovi!“ prosila Tereza.

„Myslíte Imrého?“

„To je on!“

„Ten chlapeček se jmenoval Imré a bylo mu šest, když se jeho rodiče přistěhovali. Na konci padesátých let dávaly Státní lesy a statky zaměstnancům za přistěhování krávu a patnáct tisíc korun na ruku. Podmínkou ale bylo, že zůstali v práci aspoň dva roky, jinak museli peníze vrátit.

Imrému bylo šest let a vůbec nemluvil česky. Ale děti ze školy ho vzaly mezi sebe a během školního roku se krásně rozpovídal.

Jednou, to byl říjen, venku fučelo a pořád pršelo, jsem ve čtyři ráno uslyšela dole u dveří rány. Oblékla jsem se, seběhla dolů a u dveří stál Imré v tričku a kalhotách. Neplakal, jenom říkal, že ho táta tluče. Vzala jsem ho dovnitř ke kamnům, oblékla do suchého, udělala mu snídani a povídala si s ním, protože jsem věděla, že už neusne.

Jeho táta byl Maďar, nemluvil česky, hrozně pil a ještě to odpoledne za mnou přišel a pořádně mi vynadal. Potom se až do května nic nedělo. Imré chodil domů, a i když nebyl zrovna jedničkář, držel se.

Pak jsem jednou odpoledne, to už děti odešly domů, našla na okně u jeho lavice vzkaz:

Jdu se utopit k jezírku.

Nazula jsem si boty, vběhla mezi stromy a našla Imrého, jak sedí na břehu a dívá se na černou vodu lesního jezírka. Vzala jsem ho za ruku a odvedla do školy.

Ten den nepromluvil ani slovo.

Zavolala jsem sociálku z Vimperka a bylo to jediné dítě, které jsem kdy sociálce předala, protože jsem si byla na mou duši jistá, že to tak bude lepší.“

„Co se s ním stalo potom?“

„Nevím. Už jsem ho nikdy neviděla a nikdy o něm neslyšela, jeho rodina se rozpadla a všichni pak odešli, stejně jako ostatní.“ Paní Běhounová si vzdychla a v tom okamžiku zazvonilo na velkou přestávku.

Nadešla chvíle, ve které mi měl Miklosz rozpárat hlavu.

Jenže ani teď se nikdo neměl k tomu, aby vstal a vyběhl na chodbu.

„Chodil k vám taky Péťa Hušek, paní učitelko?“ zeptal se Daniel.

„Chodil.“

„Je pravda, že ho táta nechával řídit lakatoš? Vytahoval se, že už ho v osmi letech otáčel na křižovatce!“

„To je pravda, ale jeho tatínek na něj dával opravdu bedlivý pozor.“

„Děda říkal, že nejlepší na škole byly třídní schůzky,“ přihlásila se Tereza.

„Tady škola posledních třicet let funguje jen na prvním stupni a potom všechny děti nastoupí na základní školu do Vimperka. Takže když jste byli páťáci ve Vimperku, jako býval tady Tomášův tatínek, dostali jste v šesté třídě spousty nových spolužáků ze samot. A rodiče dětí ze samot neměli čas se starat, jak děti ve škole prospívají, jet na třídní schůzku znamenalo vzít si volno v práci na celé odpoledne a ještě se vrátit domů pozdě. Takže na třídní schůzky svých dětí nejezdili.

Jednoho pana učitele ve Vimperku napadlo, že se tedy za rodiči vypraví sám. Začal pořádat třídní schůzky tak, že najal kapelu a udělal třídní schůzku v sobotu večer v nejbližší vsi jako zábavu – a na ní se sešel s rodiči. A víte, že hospoda byla vždycky plná? A všichni na toho učitele vzpomínali, protože si s ním dali štamprli a viděli, že je to normální chlap.“

Zazvonilo na další hodinu. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí! Jak to vypadalo, bude ze mě Pražák, kterého si Miklosz ke svačině jen tak nedá.

Paní Běhounová se na nás usmála z místa, kde pětatřicet let stála a dívala se, jak děti odcházejí:

„Mějte se hezky. A všem vám držím palce, abyste konečně postoupili do druhého kola hasičské soutěže.“

Zdvihla ruku, jako by nás posílala ven – ale já viděl, že se jí nechce loučit. Možná tu každý rok o prázdninách stojí, v opuštěných lavicích vidí všechny svoje žáky a doufá, že se Imré jednoho dne objeví ve dveřích a řekne jí moc pěknou češtinou, že se má pořád líp a líp.