KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ Sobota 4. září

„Ahoj,“ řekl táta. „Jak to jde? Už jsem ti volal v deset.“

„Neměl jsem signál.“ Ještě pořád jsem byl jednou nohou v Čechách a nemohl se zbavit pocitu, že se táta převlékl za pohraničníka a pozoruje mě z lesa.

„Chceš přivézt šipky?“

„Ani ne.“ Překročil jsem hranici a konečně stál na bavorské půdě. Sundal jsem si batoh a usedl na plochý kámen u cesty. Nedokázal jsem si vzpomenout na nic, co potřebuju.

Nad hlavou jsem měl nebe, pod nohama Německo a to mi nějak stačilo. Tedy až na nečekané zakručení v břiše.

„Koupíme čerstvý špekáčky, chceš? Pořádně to rozfajrujem, ne?“

„Jasně, tati.“

Vpravo na svahu Siebensteinkopfu padl strom a motorovka se dala znovu do práce.

„Slyším tam pilu! Nestojíš zrovna pod těma stromama?“

„Ne, tati, neboj.“

„Kolik je tam s váma lesáků?“

Zdvihl jsem oči na Siebensteinkopf. „Sedm.“

„Není tam moc mlha?“

„Ne, svítí tu sluníčko.“

„Tak bacha na zmije. Nesedej si na žádný nízký a plochý kameny, jasný?“

„Jasný,“ řekl jsem a slezl z kamene.

„Les je tam krásnej, co?“

„Jo, to je.“

„Vidíš do Bavorska?“

„Trochu.“

„Máma tě pozdravuje.“

„Tak jí taky pozdravuj,“ řekl jsem a zavěsil.

Zdvihl jsem batoh. Půda kolem bavorské louže byla úplně tmavá. Tady si mohli pašeráci skvěle začerňovat tváře!

Kolem nás stály uschlé smrky, vyhlazené větrem a sluncem. Vůbec nehnily, jak jsem čekal, připomínaly spíš tága zapíchnutá do země. Z Bučiny vypadal bavorský les hrůzostrašně, ale zblízka bylo vidět, že všude bují jeřabiny. Za pár let bude bavorská Šumava posetá jeřabinami.

„Půjdem tudy.“ I když se před námi táhla do dalšího kopce asfaltová silnička, Tereza ukázala na pěšinu vinoucí se mezi keři.

„Proč?“

„Musíme si najít místo na spaní, až se budem večer vracet.“

Bylo půl třetí odpoledne. Proto mi tak kručelo v břiše! Lesem jsme se trmáceli skoro půl dne!

„Nedáme si svačinu?“

„Nejdřív najdem posed.“

Na stromě přímo proti nám visela světle hnědá dřevěná destička, na které byl vyrytý obrázek zvířete – nejspíš vydry – s nápisem Rundweg Wasseramsel.

„Bavoři nemaj turistický značky, jenom tyhle trapný obrázky.“

Po dvou stech metrech jsme uviděli první bavorský posed. Vy­padal úplně jinak než posedy v Čechách; byla to nazeleno natřená dřevěná budka naražená na dřevěné tyče, které připomínaly pavoučí nohy.

Od země vedl nahrubo otesaný žebřík, který končil na úrovni dvířek. Byl tak široký, že jsme po něm mohli lézt vedle sebe.

Dvířka nebyla zamčená na zámek, visela na nich kovová petlice. V posedu stála lavice, na ní ležela hnědá deka, šedivý polštář a roztrhaný zelený svetr. Po podlaze se válely mrtvé mouchy. Plastová okna vedla do všech stran a dala se vyndavat, aby myslivec mohl střílet ze všech stran.

„Spala jsi někdy na posedu?“

„Jo, když jsem byla s tátou na čundru.“

„Kolik ti bylo?“

„Šest.“

„Cože?“ Skoro jsem sletěl ze žebříku. „V šesti tě vzal táta na čundr?“

„Jo.“

„Mně táta pořád sliboval, že mě někam vezme, a nikdy jsme nikam nejeli!“

Slezli jsme na cestu a vytáhli svačiny. Tereza se zakousla do čokolády a rohlíku. Já měl kousky uzeného s okurkou. Ukusoval jsem je a představoval si, jak se náš posed láme a kácí k zemi v děsivém bavorském uragánu.

„Spíš dobře?“ zeptala se Tereza.

„Jo.“

„Já někdy nemůžu usnout. Ale mám na to trik. Zavrtám se do peřiny a představuju si, že nastal konec světa, všude na celý planetě Zemi vládne děsivá zima a já jediná ležím v teplý jeskyni, kam mráz nemůže.“

Žádného spolužáka, který nemohl spát, jsem neznal a konec světa jsem si taky ještě nepromýšlel, takže jsem nic neřekl a vyhlížel do kraje.

Bavorské vesničky zářily na kopcích. Úzká kamenná věž kostela se na vrcholu toho nejbližšího leskla jako jehla. Mohla být od nás tak pět kilometrů, ale my byli pořád v naprosté pustině. Pila utichla a kolem nás bzučely mouchy.

„Je to dobrý místo na spaní,“ řekla Tereza. „Víš proč?“

„Ne.“

„Nejsou tu komáři. Tak jdem?“

Vstal jsem, i když bych rád seděl a jen se díval.

Po sto metrech jsme našli další posed, i když to byla jen židlička z tenisového kurtu přidělaná ke smrku.

Odbočili jsme k silnici a mezi stromy spatřili první německý dům. Byla to dvoupatrová usedlost s nápisem Wistlberg – Berghof Frank. Na louce u něj stál bílý karavan a o kus dál zelený stan. U stanu seděli kluk s holkou a prohlíželi si mapu. Kluk byl černovlasý a zarostlý a dívka měla světlé rozcuchané vlasy a já si vzpomněl na svatební fotku svých rodičů.

U druhého domu stál u dřevěné kozy asi osmdesátiletý německý děda. V ruce držel zubatou pilu s tmavě modrým rámem. Za sebou měl ohromnou hromadu podlouhlých polen a řezal, jako by už v životě neměl dělat nic jiného. Ani ten nás vůbec nevnímal.

Zatím jsme byli v Bavorsku stejně neviditelní jako ti nejostřílenější pašeráci.

Silnice padala prudkým svahem dolů a za zatáčkou začínalo Fin­sterau.

Na prvním domě vlála červenožlutočerná německá vlajka. U druhého parkoval bílý mercedes s motorovým člunem. Třetím domem byl malý supermarket Kralik nah und gut. Uvnitř bylo úplně prázdno. Ještě nikdy jsem neviděl tak opuštěný supermarket a vzpomněl si na prostranství před zastávkou v Borové Ladě, kde se turisté předháněli na kolech.

Chlap se zvěřinou měl pravdu – ve Finsterau ani nevěděli, co je to turista.

Finsterau se od Borové Lady lišilo úplně ve všem – zatímco šumavská vesnice ležela v údolí, Finsterau trůnilo na kopci. Nestály tu bytovky, nebydleli tu Holanďané, neparkovaly tu bagry, vysoká tráva na kraji vsi nevypadala jako tráva, která čeká, až ji bagr vyrve ze země, a uprostřed vsi nestál penzion, ale kostel.

Minuli jsme autoservis, hasičskou stanici, řadu rodinných domů a zastavili se pod kamenným kostelem s velkými hodinami. Ciferník i rafičky byly tak obalené zlatem, jako by je ve středověku namočili do zlaté omáčky.

Přímo pod nimi stála červená tyč autobusové zastávky i s jízdním řádem. Do Röhrnbachu to bylo ještě skoro třicet kilometrů.

„Taková dálka! Kolik asi stojí lístek?“

„To je fuk, kolik stojí,“ prohlásila Tereza. „Stejně nic nejede.“

„Jak to?“

„Dneska není Schultag.“

„Co je to Schultag?“

„Školní den.“

„To je jako Schoolday! Hele, a jak se řekne hranice?“

„Grenze a Potřebuju pomoc se řekne Ich brauche Geld¹.“

„Ich brauche Geld,“ opakoval jsem. „Říkám to dobře?“

„Jo.“

„No jasně, Ich je jako já, a Geld je jako anglicky Help. Ich brauche Geld. A jak se řekne Vimperk?“

„Winterberg.“

„No jo, táta mi to tisíckrát tloukl do hlavy!“

Sešli jsme pod kostel ve Finsterau, kde byla silnice rovná a přehledná.

„Tohle je dobrý místo,“ řekla Tereza.

„Bude lepší, když začneš ty,“ navrhl jsem, protože jsem se styděl přiznat, že jsem ještě nikdy nestopoval.

„Po kolika autech se budem střídat?“

„Mně je to jedno.“

„Tak po pěti.“

„A co řeknem, když nám zastaví policajti?“

„Že hledáme hrob mýho strejdy. A že je pohřbenej v Röhrnbachu a jmenuje se Nowotný.“

„Jenže v pasu uviděj jméno Urmanová.“

„Řeknu, že se moje máma za svobodna jmenovala Nowotná.“

Sedl jsem si na batoh a Tereza se postavila na kraj silnice. Za celou dobu naší poutě od hranic nás neminulo jediné auto. Byla sobota odpoledne, půl čtvrté. Na nebi stály bílé mraky, které se valily z kopců bavorské Šumavy, a tu a tam mezi nimi problesklo slabé zářijové slunce.

V zatáčce pod kostelem se objevil bílý Opel Corsa.

Za volantem seděl muž, kterému mohlo být asi sedmdesát. Ze sedadla vedle něj na nás zírala přibližně stejně stará žena s vlasy nabarvenými do fialova.

Tereza udělala krok do silnice, natáhla ruku a zdvihla palec. Opel sebou cukl, jako by se polekal. Žena otevřela ústa a já jí marně odezíral ze rtů. Kdyby to byli Češi, nejspíš bych rozluštil Ježíšikriste, dvě opuštěný děti, musíme jim zastavit!, ale s němčinou jsem neměl šanci. Na okamžik se zdálo, že opel zastaví, ale řidič přidal plyn a opatrně nás objel.

„Myslíš, že někdy viděli nějakýho stopaře?“

„Nevím.“

„Už jsi někdy někoho stopla?“

„Jasně. Když mi ujel autobus do školy, vždycky mi někdo zastavil. A co ty?“

„Já ještě nikdy nestopoval.“

„To myslíš vážně? Pročs to neřekl? Copak jsi nikdy neslyšel o začátečnickým štěstí? Co se tady dřu jak nějaká otrokyně?“

Zdvihl jsem se z batohu a stoupl si na okraj silnice. Rukou jsem cvičně zakýval nahoru a dolů. Do tváře se mi opřel teplý vánek. Světlo slunce protékalo mezi mraky a já se na okamžik cítil šťastný, a vůbec jsem nevěděl proč.

Možná jsem se narodil proto, abych se toulal.

Je mi dvanáct a stopuju! První auto, které pojede, mi zastaví!

A za zatáčkou se opravdu ozval motor. „Vstávej!“ zařval jsem na Terezu. „Vyrážíme za Kiliánem!“

„Nezapomeň pozdravit, až zastaví.“

„A jak?“

„Grüß Gott.“

„Grüß Gott, Grüß Gott,“ opakoval jsem si.

Ze zatáčky se vyřítil traktor s valníkem. Za volantem seděl asi patnáctiletý kluk. Nejspíš jsme ho vylekali, traktor sebou trhnul. Ale pak se řidiči vrátilo sebevědomí, šklebil se, troubil, vyplazoval na nás jazyk a asi dvacet metrů za námi odbočil na lesní cestu.

„Grüß Gott, debile,“ zakřičel jsem za ním.

Na silnici se objevilo další auto – zelený opel obsazený do posledního místa dětmi a jejich plyšovými hračkami.

Za ním řídila úplně prázdné červené audi asi stoletá řidička. V Čechách jsem nikdy tak starou řidičku neviděl.

Všechna auta vypadala, jako by si je Němci koupili před hodinou, zato Tereza a já jsme vypadali, jako bychom se rok prodírali pralesem.

„Nedá se do Röhrnbachu dojít pěšky?“

Tereza rozložila mapu. „Vidíš ty značky? To není jako v Čechách, kde jsou všechny turistický stezky propojený. Tady ujdeš kousek od hlavní silnice, stezka končí a ty se musíš vrátit na silnici.“

Ze zatáčky se vyřítil otlučený černý mercedes. Zdvihl jsem ruku, mercedes zabrzdil a zastavil. Ze dveří vyběhl menší zarostlý chlápek a otevřel nám přední i zadní dveře. Na sobě měl tmavě zelenou košili s barevnou výšivkou na rameni a tmavě zelené kalhoty s mnoha kapsami.

„Grüß Gott,“ řekla Tereza.

„Grüß Gott,“ pozdravil jsem.

„Tschüs,“ zakřičel Bavorák.

Co nejrychleji jsme se nasoukali dovnitř, já na zadní a Tereza na přední sedadlo.

„Wohin?“ zakřičel chlap a zařadil.

„Nach Röhrnbach,“ řekla Tereza.

„Was?“ zařval chlap.

„Röhrnbach!“

„Was?“

A je to tady! Tereza se nacpala na přední sedadlo a přitom neumí vyslovit jediné německé slovo! Nedokáže ani říct, kam jedeme!

„Röhrnbach!“

„Ja, Röhrnbach! Ich höre schlecht.“

„Říká, že špatně slyší,“ překládala Tereza. „Sie hören schlecht und ich spreche schlecht,“ dodala a zasmála se.

„Ja,“ Němec se taky rozesmál, „das ist eine Katastrophe, nicht wahr?“

„Co říká?“

„Říká, že špatně slyší, a já říkám, že špatně mluvím.“

„Není to ten dřevorubec, co jsme ho slyšeli v lese?“ Muž měl košili vyhrnutou až k loktům a na ruce spoustu šrámů a jizev.

Tereza mě ale neposlouchala: „Wir sind aus Kaltenbach.“

„Was?“

„Kaltenbach!“

„Ja, ja, Kaltenbach, ich kenne Kaltenbach sehr gut. Meine Oma stammte aus Kaltenbach!“

„Jaká Oma?“ zeptal jsem se.

„Jeho babička byla taky z Kaltenbachu!“

„Zeptej se na Kiliána!“

„Kannte Sie Herrn Kilián Nowotný?“

„Wen?“

„Herrn Kilián Nowotný. Den Paschkönig.“

„Es tut mir leid, aber nicht.“

„Jeho babička byla z Kaltenbachu, a on nezná Krále Šumavy? Co je to za dřevorubce?!“

„Koukej!“ vykřikla Tereza. Na návsi bavorské vesnice stála modro­bílá májka, na které byly z obou stran přitlučeny velké dřevěné postavy. Dřevaři řezali dřevo, ženské tloukly máslo, učitelé učili žáky a hasiči hasili oheň. Májka nejspíš zobrazovala všechna místní řemesla.

Prohlížel jsem si udiveně májku, zatímco Tereza cosi německy vykládala a řidič se už neptal Was?, ale pozorně poslouchal. Podíval jsem se na Terezu a vzpomněl si, jak jsem se chtěl na zastávce dotknout její ruky.

Takhle odvážnou holku jsem nikdy neviděl.

Co když jsem se zamiloval?

A jak to poznám? Nejspíš to bude hrozně divné, asi jako když vás sleduje nějaká tajná služba, ale vy přitom máte jen příjemné pocity.

Jako třeba dívat se na Terezu.

Zastavili jsme na křižovatce. Na ceduli nad námi stála slova Waldkirchen a Passau, ale obě byla přeškrtnuta obrovským nápisem UMLEITUNG.

„Scheise!“ zařval řidič.

„Proč se vzteká?“

„Je tu objížďka.“

Podél křižovatky se táhl nízký přízemní dům a před ním stála helikoptéra pokrytá mnoha maskovacími barvami. Ale i kdyby ji maskovaly jakkoli, poznal bych na jejím trupu červenomodrobílé razítko, které si česká armáda nechala namalovat na vše, z čeho kdy plánovala vystřelit. Vrtule visela na helikoptéře stejně zplihle jako křídla nemocné včelky Máji.

„To je naše helikoptéra! Řekni mu, že je naše!“

„Ja, ja,“ dřevorubec kýval hlavou a něco vysvětloval.

„Je to reklama na hampejz.“

„Jakej hampejz?“

Ani tuhle otázku Tereza nepřeložila.

Z hlavní silnice jsme odbočili na vedlejší a vjeli mezi kukuřičná pole. Uprostřed každého z nich stál velký železný kříž a na něm visel černý Ježíš Kristus. Nad jasně zelenými listy kukuřice vypadal jako pašerák, který se snaží přes pole a hranice propašovat hodně těžký kříž.

Kukuřičná pole vystřídala pole se zelím. Za vyrovnanými řádky disciplinovaně stáli vzpřímení bavorští strašáci. Hned prvním strašákem – nebo spíš strašičkou – byla postava v bílé košili se slaměným copem na zádech. Strašák na vedlejším poli měl černé sako, modrou košili a žlutou kravatu. Vypadal, jako by se cestou na obchodní jednání zastavil, aby si natrhal trochu zelí.

Na konci zelného pole se objevila cedule Röhrnbach. Město připomínalo kopeček uplácaný v rozlehlém údolí. Na vrcholu kopečku netrůnila špičatá věž bavorského kostela, ale cibulovitě baňatá barokní věž Čech.

Kluk asi stejně starý jako my pokuřoval na lavičce a dívka s vlasy nabarvenými na fialovo čekala, až jí nabídne cigaretu. Nad hlavami jim visel plakát na film Dämmerung. Na zdi se nad ním leskla obrovská graffiti, ze kterých jsem stihl přečíst jen EU QUOTE a MILCH.

Minuli jsme dva autoservisy a prodejnu aut. Dřevorubec zastavil za potokem, který se jmenoval Osterbach.

Vystoupili jsme, řidič nám zamával a na Terezu se přirozeně usmál.

„Jmenuje se Jürgen,“ řekla Tereza.

Potom první auto, které mi v mé stopařské kariéře zastavilo, zmizelo za rohem.

Byli jsme v nejnižším bodě údolí, na samém okraji Röhrnbachu. Po chodníku proti nám kráčela upravená stařenka v šedohnědém kostýmu.

„Grüß Gott!“ pozdravili jsme.

„Grüß Gott!“

„Entschuldigen Sie bitte, wo ist der Friedhof?²“ zeptala se Tereza.

Paní se usmála, jako by jí místo, kde spí mrtví, přinášelo radost, a ukázala nahoru, k baňaté věži kostela.