KAPITOLA DVANÁCTÁ Čtvrtek 2. září
Paní Najmanová měla bílé vlasy sčesané dozadu nad šedivýma živýma očima. Vypadala jako slečna Marplová, která se v důchodu přestěhovala na Šumavu.
Usadila nás do kuchyně a nabídla nám perník a mentolové bonbony. Perník byl výborný, plný rozinek a ořechů, a krásně voněl.
Komín paní Najmanové byl zřejmě v naprostém pořádku.
„Ty jsi Jungwirth?“
„Ano.“
„Víš, že mi tvůj děda dělal topení?“
„Ne.“
„Jednou večer se mu rozbil ventil. Hodil si na záda batoh a vyrazil do Vimperka – je to patnáct kilometrů. Ráno byl zpátky a topení dodělal. A víš, co říkal? Ten zatracenej ventil by mi stejně nedal spát.“
A je to tady – kdepak ventil a Vimperk! Můj děda byl taky pašerák! Zařizoval si kšefty s Kiliánem! Možná s Lampou pašovali do Bavorska topení.
„Letos je to už padesát let a radiátor mi šlape jako hodinky.“
Provedl jsem rychlý výpočet: děda dělal topení v roce 1960. Táta říkal, že železná opona se postavila v padesátých letech, potom, co esenbáci nedokázali chytit Kiliána.
Z toho vyplývalo, že můj děda pašerák nebyl, protože v roce 1960 byl s pašováním na Šumavě konec.
„Ještě hraješ na klavír?“ zeptala se paní Najmanová Terezy.
„Ne.“
„Ani doma?“
„Ne.“
„To je škoda. Nemělas toho nechávat. Jsi moc netrpělivá, Terezo. Proč chceš všechno hned?“
Tereza zčervenala. Na okamžik jsem měl pocit, že se paní Najmanová chce Terezy ještě na něco zeptat. Ale místo toho vstala a přinesla nám čaj.
Byl to naprostý opak čaje, který dělal můj táta. Tenhle byl ochucený cukrem, bezinkovou šťávou, medem a citronem. Kousky citronu byly tak velké, že vypadaly jako žluté knedlíčky a tekutina v hrnku se podobala polévce. Skoro jsem paní Najmanovou poprosil o lžíci.
„Přišli jsme se zeptat na Tomáše Holého,“ prohlásila Tereza.
„Tak to se musíme podívat tady pod kanape.“ Paní Najmanová se sklonila a vytáhla velký kožený kufr. „Tomáše učila jeho maminka, měli spolu krásný vztah. Ale nemohla tu být pořád, tak jsem ho pár týdnů měla na starosti já.“
Kufr byl až po okraj naplněný novinovými výstřižky a fotografiemi z obálek časopisů a dokonce tu byly i dva plakáty s Tomášovým podpisem. Fotek bylo tolik, že každý, kdo kufr otevřel, měl co dělat, aby ho zase zavřel.
„Co o Tomášovi víte?“
„Skoro nic,“ přiznali jsme.
„Ve filmech hrál už od devíti let. Jeho strýc dělal na Barrandově rekvizitáře a vodil ho mezi filmaře. První roli dostal v Marečku, podejte mi pero. Tomáš přijde do třídy, předá chemikáři vzkaz a cucá přitom bonbon. Určitě tu scénu znáte.“
„Ne,“ řekli jsme s Terezou.
„Hm,“ zavrtěla nad námi paní Najmanová hlavou, jako by tomu nehodlala uvěřit. „Pak šel na konkurz filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku, jenže režisérka Šimková-Plívová prohlásila, že vypadá jak obtloustlá tetička. Ale když odcházel z pódia, udělal zvláštní gesto. A ona pochopila, že má výjimečný dar.
Ten film ho proslavil. Před jeho domem postávaly děti s památníčky. Chodily mu tisíce dopisů. Byl na obálkách všech časopisů.“
Podala nám vystřiženou fotografii, na které Tomáš Holý postával v bílém tričku a světle modrých plátěných kalhotách.
„Co to je za časopis?“ zeptal jsem se.
„Sedmička pionýrů.“
„Byl taky v Bravíčku?“
„Kde?“
„V časopisu Bravo.“
„To v té době neexistovalo. Tedy ne u nás.“
„A kde?“
„V Německu.“ Paní Najmanová ukázala přes kopce na západ. „A pak natáčel tady, celou trilogii o jezevcích a pytlácích… Každý rok se dokončil jeden díl. Tomáš musel točit i o prázdninách. Zbožňoval zvířata a přírodu. A našel si tu kamaráda, na kterého se mě potom pořád vyptával, a tím jeho filmová kariéra skončila.“
„Jakého kamaráda?“
„Psa.“ Paní Najmanová vytáhla dvě černobílé fotografie. Na první seděl Tomáš Holý v trávě ve světlé zimní bundě a tlustém svetru a v náručí držel dva jezevčíky.
Na druhé fotce byl Tomáš a velký bílý pes.
„Vypadají jako Bella a Sebastián,“ poznamenal jsem.
„Oni byli jako Bella a Sebastián,“ podotkla paní Najmanová a pátravě se na mě zadívala. „Kolik ti je?“
„Dvanáct.“
„Vidíš, bylo mu jako tobě a díval se stejně udiveně jako ty. Kdyby o něm točili film, mohl bys ho klidně hrát.“
Tereza mě chvilku porovnávala s fotkou.
„Já myslím, že mu Tomáš není moc podobný.“
„Ale je.“
„Proč se vyptával na toho psa?“
„Chtěl vědět, odkud pocházel – a tak se dozvěděl všechno.“
„A odkud pocházel?“
„Ze samoty, která stávala u Zlaté studny. Lidé jí říkali Torfstich-Planie, to znamená rašeliniště na pláních. Uprostřed opuštěných lesů stával jediný dům, ve kterém bydlela rodina Franze Pösla.
Nikdo si už neumí představit, jak se na takové samotě žilo. Ti lidé o světě nevěděli vůbec nic. Měli tři krávy, pár ovcí, slepic a od rána do rána těžili rašelinu. Za celý život byli jen jednou ve městě.“
„Myslíte Prahu?“ zeptal jsem se.
„Myslím Vimperk. Na jaře roku 1950 zaťukal u Pöslů někdo na okno. Pösl otevřel a spatřil příbuzného, který před lety odešel do Německa a teď ho prosil o trochu jídla.
Pöslovi měli strach, protože den předtím viděli u domu vojáky. Nečetli noviny, o tom, že existuje televize a rádio, vůbec nevěděli, báli se, že začíná další válka. Příbuznému podali jídlo oknem, až když jim řekl, že on i jeho přátelé umírají hlady.
Ve skutečnosti to jídlo bylo pro kumpány Krále Šumavy.“
„To bylo tenkrát, když chtěl Kilián přejít hranici z Bavorska a na Františkově ho postřelili?“
„Ano, byl to Kiliánův poslední přechod. Vydali se s Grabmüllerem z Německa do Čech, aby převedli Veselého, a u můstku na Františkově na ně čekali pohraničníci. Kiliána střelili do zad a on se odplížil zpátky do Německa. Grabmüller s Veselým utekli a zamířili na samotu k Pöslům.“
„Takže to bylo jídlo pro pašeráky?“
„Ano, ale to Pöslovi nevěděli. Druhý den se esenbáci vrátili, vytáhli Pöslovy z postelí a odvezli je pryč.
Naši mi tam zakázali jít, ale já stejně šla. Z kraje lesa jsem viděla, jak esenbáci vytahali postele na dvůr a rozvalovali se v peřinách v zasviněných holínkách. Potom pochytali slepice a všechen dobytek odvezli. A nakonec dům zapálili.“
„Za to, že Pöslovi dali kousek chleba svému příbuznému?“
„Ano.“ Paní Najmanová se napila čaje. „Byla to poslední rodina, která na Šumavě dobývala rašelinu. A najednou byli pryč a jejich dům taky. A víte, co se mezi lidmi tady nahoře povídalo?“
„Že tu noc zemřela stará Šumava.“
Snažil jsem se přebrat si to v hlavě, ale pořád jsem nechápal, jak Kilián Nowotný souvisí s Tomášem Holým.
„Ale ten pes…“
„Z Pöslovy samoty zbyla dvě zvířata. První byla bílá fena. Vrátila se na spáleniště, kde mívala domov, a vyhrabala si díru, ve které přespávala. Nakonec si ji k sobě vzali lidé z Kaltenbachu – tedy Nových Hutí. Měla šest štěňat, všechna se prodala do Prahy a do Budějovic, až na jedno, to byla fenka, a ta měla štěňat pět. A s tím posledním se skamarádil Tomáš.“
„Pes na fotce je to štěně?“
„Ano.“
Znovu jsem se podíval na fotografii Tomáše Holého a velkého bílého psa.
„Musela jsem tam s ním jít,“ zašeptala paní Najmanová.
„Prosím?“
„Tomáš chtěl, abych mu ukázala, kde samota stávala. Jednou jsme se místo hodiny – stejně se nechtěl učit nic, co ho nebavilo, byl hrozně tvrdohlavý – vypravili na Torfstich-Planie. Pamatovala jsem si, kde dům stál, ale nic jsme nenašli. Tomáš tvrdil, že přece není možné, aby po celé rodině nezůstala ani stopa, a nechtěl odejít. Nakonec našel kousek zdi zarostlý jeřabinami. Nikdy nezapomenu, jak říkal:
Vidíte? Našel jsem starou Šumavu.
A pořád se vyptával, kolik domů se zbořilo, kolik lidí vytáhli v noci z postelí a poslali do vězení.
Nevěděla jsem, jestli mu to smím říct, chápete, kdyby se někdo v Praze dozvěděl, že Tomášovou učitelkou je odsunutá Němka…“ najednou se zarazila a pohlédla na Terezu. „Nejspíš ti to o mně děda řekl, že jo?“
Tereza přikývla.
„Tomáš chtěl vědět všechno. Musela jsem vyprávět, jak se v Kaltenbachu žilo před válkou, kde všude stály statky a jak tu lidé hospodařili. Tenhle svět si už dneska neumí nikdo představit.
Ten den Tomáš nechtěl spát na hotelu, chtěl přespat tady. To samozřejmě nešlo. Ale něco se v něm změnilo. Pořád se mě vyptával:
Copak ti lidé nic neměli? To celé dny jen pracovali? Všechno, co celý život viděli, byl jen les? To ani nevěděli, že existují noviny a rádio? Jako by Pöslova rodina přesídlila do jeho hlavy.“
„Co se stalo potom?“
„Tomáš se vrátil k natáčení a já děkovala Bohu, že se všechno dozvěděl až na konci trilogie. Jen co ji dotočil, s hraním přestal, i když nakonec přijal ještě dvě menší nabídky. Ale už to nikdy nebylo ono.
Právě tenkrát se rozhodl, že s herectvím skončí. Měl velký talent, ale ještě větší smysl pro spravedlnost – nesnášel jakoukoli křivdu.
Všichni čekali, že nastoupí na DAMU, měl před sebou skvělou kariéru, na festivalech za hranicemi ho považovali za velkou dětskou hvězdu, ale rozhodl se, že půjde na práva.“
„To už nikdy nehrál?“
„Ne. Udělal přijímačky a začal studovat. Když přišla řeč na filmy, ztichnul a nejradši by zalezl pod stůl.“ Podala nám dvě fotografie. „Tohle jsou jediné fotky, které mám, když dospěl.“
Na první fotce stál mladík, který pořád vypadal jako Tomáš Holý, jako by z dvanáctiletého kluka nic neztratil.
Na druhé fotografii vedle něj seděla krásná černovlasá dívka s výraznýma tmavýma očima.
„Já jí odněkud znám,“ řekla Tereza.
„Já taky!“ zakřičel jsem. „Kdo to je?“
„Hana Zaňáková.“
„Kdo?“
Paní Najmanová se na nás pobaveně usmála. Hrála si s námi stejně jako slečna Marplová s podezřelými.
„Teď se jmenuje Lucie Bílá.“
„Tomáš Holý chodil s Lucií Bílou?“
„Poslední rok svého života, bylo mu jednadvacet.“
„Copak už nežije?“
„Jeho kamarádům došly v hospodě peníze a on se nabídl, že pro nějaké sjede, jenže naboural. Jeho rodina odmítla s novináři komunikovat. Maminka se dohodla s kamarády, že o něm novinářům nic neřeknou. Nesnesla by, aby o Tomášovi psal bulvár.“
Vrátil jsem fotky zamyšleně do kufru. Pořád jsem měl pocit, že jsem na něco zapomněl. Vtom jsem si všiml titulku rozhovoru s dvanáctiletým Tomášem Holým:
LIDÉ ZAPOMENOU, ŽE JIM NĚKDO POMŮŽE, ALE ZVÍŘATA NE
„Říkala jste, že tam byla dvě zvířata!“ vykřikl jsem.
„Kromě psa zbyla po Pöslových ještě černá kočka.“
„Černá kočka?!“
„Ano, tu našel hajný Rippl. Zastřelili ji esenbáci. Víš, co se povídalo?“
„Ne.“
„Že ji nikdo nedokázal pohřbít. To jsou takové pověsti, kterým věřili staří Němci. Jezdila jsem k příbuzným do Železné Rudy, tam tu pověst všichni znali.“
„O čem ta pověst je?“
„Sedlák najde mrtvou černou kočku, večer ji pohřbí, ale kočka se ráno vždycky objeví na místě, kde ji pohřbil. Takže musí zjistit, komu její duše patří, a pochovat ji na jeho hrobě.“
„A komu patří?“
„Říkalo se, že Kiliánovi, Králi Šumavy. Prý Grabmüllera s Veselým prosil, aby k Pöslům v žádném případě nechodili. Tušil, že se jim esenbáci pomstí. Do smrti prý tvrdil, že to byla jeho vina.“
Paní Najmanová zavřela kufr a vrátila ho zpátky.
Na kraji lesa poletovala bledá světélka svatojánských mušek. Vzduch byl studený a po slunci zůstala v mracích slabá růžová šmouha.
„Ta duše je v tý kočce, a dokud jí nepohřbíme, nebude mít Král Šumavy pokoj,“ řekla Tereza.
„A co uděláme?“
„Musíme jí pohřbít tam, kde spí Král Šumavy.“
„A to je kde?“
„Na hřbitově v Röhrnbachu. To je sotva dvacet kilometrů od hranic.“
„Dvacet kilometrů…“ Dneska jsem jich urazil osm, dalších pět mě ještě čekalo a o žádných dvaceti jsem nechtěl ani slyšet.
Ale Kilián nachodil noc co noc padesát kilometrů, Tomáš Holý se místo školy toulal po kopcích, můj děda vyrážel v noci pro ventily a paní Najmanová se nachodila ze všech nejvíc, po válce ze Šumavy do Německa, pak z Německa do severních Čech a zase zpátky na Šumavu…
„Uděláme to o víkendu,“ prohlásila Tereza.
„A jak?“
„To ještě nevím.“
Překračovali jsme kořeny a popadané stromy, Tereza přemýšlela a já jsem se nemohl rozhodnout, jestli do toho půjdu, nebo ne.
Došli jsme na rozcestí na Studeném potoce. Všechno mě škrábalo a kousalo, jako by se mi na kůži množili mravenci.
„Přišla jsi na něco?“
„Ráno k vám zajdu a něco vymyslím. Ale ať navrhnu cokoli, ty prohlásíš, že nikam nechceš, jasný?“
„Jo.“
„Tak ráno. A nepokaž to.“
„Jen se neboj.“
Všude kolem padalo šero a nohy mě bolely tak, že jsem si říkal, že domů snad ani nedojdu. V ohybu cesty jsem spatřil náš dům – a kočku ležící pod šípkovým keřem. Vypadala jako černá Šípková Růženka.
Přece těm nesmyslům nebudu věřit, pomyslel jsem si.
Kočka už docela páchla. Popadl jsem špičatý kámen a začal rýt v zemi. Chtěl jsem vykopat opravdu velkou jámu, ale po pár minutách mi začaly docházet síly. Znovu jsem vzal dva klacky, kočku dostrkal do mělké prohlubně a zaházel hlínou.
Naši už seděli u další studené večeře, tentokrát u tlačenky s octem.
„Nezmlátil tě někdo?“
„Vrazil jsem do stromu.“
„Takhle pozdě nemůžeš chodit v lese. Tam přece není nic vidět,“ řekla máma.
„Jen ho nech,“ hájil mě táta. Vypadal taky docela utahaně, nejspíš ho šumavské flámování zmáhalo. „V lese je to nejlepší v noci. Kdybych neměl tolik práce, vyrazili bysme na čundr.“
Jasně, náš slavný čundr, na který jsme nikdy nešli, protože táta pořád jenom pracoval, pracoval, pracoval a pracoval. Původně jsem mu chtěl říct, že vím o letišti na Nových Hutích, ale teď jsem se rozhodl, že mu o tom nic vykládat nebudu. A o letišti taky napíšu sám! Táta se na to nikdy nezmůže.
A kdoví, co ještě s Terezou v Bavorsku objevíme!
„Co ve škole?“
„Dobrý.“ Odložil jsem vidličku. „Myslíš, tati, že jsme nějak spojený se zvířatama?“
„Jak to myslíš?“ zeptala se máma vyděšeně.
„Jestli naše osudy můžou bejt nějak propletený s osudama zvířat.“
„Jasně, že můžou. Vycházej o tom spousty knížek, třeba Kniha zvířecí magie. Děda říkal, že jsme spojený s medvědama.“
„A jak?“
„To mi už neřekl. Ale medvědi v tom hráli nějakou roli.“
„Kočky ne?“
Máma se na mě udiveně podívala.
„Ne, kočky ne.“
Dovlekl jsem se do koupelny a zapálil v brutaru. Šlo mi to už dobře, jenom mě představa, že si budu muset zatápět den co den až do Vánoc, začínala děsit.