Další truchlivý žert

Tak jsem se po mnoha letech octl zase najednou doma. Stál jsem na Václavském náměstí, po němž jsem nesčetněkrát prošel jako dítě, jako chlapec i jako mladík (alespoň myslím, že to bylo Václavské náměstí – nebo že by to bylo Mariánské náměstí?), a necítil jsem žádné dojetí. Turisté okolo mne horlivě fotografovali jakési hodiny se dvěma malými okénky, kterými se pohybovaly barevné sochy apoštolů, a já jsem jen lhostejně upíjel z pepsi-coly. Ale klamal jsem se: to, co jsem pojmenovával lhostejností, byla jako obvykle zášť. Na čem mi vlastně záleží? ptal jsem se v duchu. Na čem lpím? Na bohu? Na vlasti? Na lidech? Ne, odpovídal jsem si, jediné, na čem mi ještě záleží, je román. A možná ještě na tom koženém křesle, jež jsem dostal od Aragona, který ho dostal od Brežněva. Vlastně je to směšné. Jako láska.

Vždycky jsem toužil prožít všechno: sprosté i vznešené. Polovinu toho úkolu mám sice za sebou, ale na jeho druhou část mi mnoho času nezbývá. A to ještě musím napsat přinejmeším dva nebo tři opusy, jak po vzoru hudebních skladeb říkám svým románům. Opravdu musím, chci-li být tak velkým spisovatelem, jako byl Leoš Janáček.

Ještě jednou jsem obhlédl nepěkné náměstí a zamířil jsem k hotelu, kde jsem měl zamluven nocleh. Cestou jsem si ještě koupil nějaké notové sešity, abych měl i tady v Praze do čeho psát. Říkám sice psát, avšak většinu času musím bohužel věnovat opravám práce mých překladatelů. Všichni mě nejrůznějším způsobem vylepšují, namlouvajíce si, že je to možné. Když si na to vzpomenu, chytá mne běs. Jeden španělský překladatel dokonce namísto mé původní věty „Strčil jsem jí ukazováček do rozpálené řiti“ bezostyšně použil vlastní text ve znění „Políbil jsem ji na chladnou tvář“! Jindy jsem v jednom francouzském vydání Nesnesitelné lehkosti bytí ke svému zděšení objevil zářivé ilustrace Heleny Zmatlíkové. „Žertování je srozumitelným výrazem odstupu,“ vysvětlila mi s úsměvem Zmatlíková. To ale nebyl žert – to bylo Letadélko Káně!

Náhle jsem pocítil obrovskou, zuřivou touhu po ženě, po jakékoli ženě, čím méně oduševnělé, tím lépe. Ideální by byla ta krejčovská panna, se kterou se v Paříži scházívám v zadní části toho malého krámku na Quai des Orfèvres, ale kde ji tady vzít? Záštiplně jsem hleděl na všechny ženy, které jsem cestou do hotelu potkával, avšak ve chvíli, kdy jsem byl nejvíc naplněn nechutí, dostala moje nenávist některé rysy příznačné pro sympatii: začal jsem se na ně usmívat a jednu nebo dvě jsem i naoko mile oslovil.

Když jsem dorazil k hotelu, bylo půl čtvrté. Recepční mi úslužně podal klíč od pokoje. Od chvíle, kdy završím svůj přesně promyšlený plán, mne dělila necelá půlhodina. Pouhá půlhodinka a provedu svůj další pověstný žertík! Jsem jimi doslova proslulý: není to ani týden, co jsem řediteli od Gallimardů namazal kliku kanceláře zubní pastou – myslel jsem, že se potrhá smíchy! Jenom mne mrzí, když mi občas někteří lidé v Čechách sugerují, že by moje žerty mohly být proviněním – zřejmě tady opožděně doznívá ona nesmírná moc, kterou křesťanství podsouvalo věřícímu jeho základní a nepřetržitou hříšnost… Tyto úvahy mne trochu rozladily, ale horká sprcha v hotelovém pokoji mi znovu vrátila dobrou náladu a příjemný pocit trvalého vzteku. Pod magnetofon jsem připravil příslušné kazety a papírovým ubrouskem jsem vytřel skleničky na koňak. Potom jsem z kapsy saka vytáhl onu inkriminovanou pohlednici a bůhví po kolikáté jsem si přečetl její text:

„Milá Olgo,“ stálo tam, „pesimismus je morfium lidstva. Podepisovat petice má hluboký smysl – to ať se Kundera třeba staví na hlavu. Tvůj Vašek.“

Nalil jsem si na prst koňaku, ne víc: musel jsem zůstat naprosto střízlivý, aby v okamžiku pomsty byla má paměť nedotčena (a přítel Kostka mi to všechno pro jistotu ze sousedního pokoje tajně natočí na video). Pomsta! Fascinuje mne odjakživa. Dva roky jsem na Sicílii studoval vendetu – jak dobře jsem těm temperamentním lidem rozuměl! Připadal jsem si jako jeden z nich. (Na druhé straně těžko snáším tragickou rozpolcenost skutečnosti, že pomsta je sladká a já jsem diabetik. Nikdy to nemohu vychutnat.)

Za čtvrt hodiny přijde. Přátelsky jsem zamával na Kostku do falešného zrcadla a pyšně jsem zavzpomínal, jak lstivě jsem se vetřel do péče Výboru dobré vůle, předstíraje úspěšně, že jsem citový mrzák! Jak rafinovaně jsem si ujednal tuto schůzku! Můj pohled znovu zabloudil na připravenou postel a snad proto jsem začal přemýšlet o lásce: její fyziologická mašinerie je tak složitá, že v jistém údobí života se mladý muž musí soustředit téměř výhradně na pouhé její zvládání a uniká mu pak vlastní obsah lásky, to jest žena, kterou miluje. Potvrzovala to i moje vlastní zkušenost – také mně všechny ty otvory v ženě připadaly kdysi nesmírně složité, často jsem si je pletl – a ženy mi pak unikaly do koupelny.

Na patře náhle zastavil výtah. Kdosi zaklepal. Plán se vyvíjel zdárně: byl jsem skutečný tvůrce života.

„Chtěl jste se se mnou sejít?“ řekla s úsměvem.

Odpuzoval mne i způsob, jak mluvila. Najednou jsem dostal strach, že začne zlehčovat své manželství a okrádat mne tak o jeho hodnotu právě ve chvíli, kdy se má stát mou kořistí.

„Jen mi proboha neříkejte, že máte nešťastné manželství,“ řekl jsem rychle. „Vašek je skvělý muž – třeba jak přece podepisoval ty petice…“

Nechápala.

„Svlékněte se, Olgo,“ řekl jsem tichým hlasem.

Dívala se mi do očí strnulým pohledem.

„Prosím?“ řekla.

Poodstoupil jsem a svlékl si sako.

„Jsem vaše pokoušení,“ řekl jsem temně. „Svlékněte se. Předveďte mi tu vernisáž! A pěkně largo!“

Nezmohla se na jediné slovo. Přiblížil jsem se těsně k ní. Na jejím krku se zlatě zablýskla olympijská medaile.

„Jsi truchlivý vůl!“ zařval přítel Kostka ze sousedního pokoje. „Tohle je paní Čáslavská…“