Tichý Američan v Clichy

„Jeho cílem není psát o erotice,
ale vypsat celou pravdu o životě,
tak jak ho zná.“

— Karl Shapiro

„Nic než kunda. To je život!“

— Henry Miller

Když tak přemýšlím o tom období našeho společného života v Clichy, připadá mi to jako doba strávená v ráji. Montmartre byl plný špinavých, nemytých děvek, ke kterým člověk okamžitě přilnul a zjistil, že to, co kdysi měl za hnusné, nečisté a ubohé, je náhle půvabné, něžné a krásné. Byla to doba, kdy kunda visela ve vzduchu, přirozeně s výjimkou těch dnů, kdy byla teplotní inverze, celé se to otočilo a ve vzduchu visela prdel. Kavárny byly plné krásných elegantních žen, o kterých jste věděli, že s vámi kdykoli půjdou kamkoli, vykouří vás a nechají si za to zaplatit, ale to z nich, prokrista, ještě nedělalo kurvy. Byly tu Angličanky, Němky, Italky, byla tu hysterka Jeanna, věčně střídající nálady krajního veselí a té nejčernější melancho­lie – koupili jste jí třeba punčochy, celá se rozzářila a potom se na nich oběsila. Byla tu taky ta šílená lunatická šlapka, která si za úplňku vháněla do kundy měsíční světlo: když byla se zákazníkem, psala při tom básně, a nechávala se proto obdělávat výhradně zezadu – museli jste jí číst přes rameno a volit tempo podle tempa básně, abyste jí nenabourali trochej nebo daktyl, což by se vám mohlo ošklivě nevyplatit, protože nosila v kabelce odjištěný kalašnikov. A byla tu Carlova Eliana, mladá, štíhlá a mimořádně půvabná dívka, až na to, že měla ryšavý plnovous a boční vývod, ale v očích mého přítele tyto nedostatky její krásu jenom zvyšovaly. Ale především tu byla moje Nys.

Toho večera, kdy jsem ji na Place Clichy poprvé potkal, jsem měl jako obvykle plné ruce složitých filozofických knih a vybraných gramofonových desek. Viděla, že se nemůžu bránit, a hned mi zajela rukou do poklopce. Čurák mi pod jejím laskáním jásavě povstal jako španělský partyzán (ačkoli mám pocit, že zrovna ten den to partyzáni ve Španělsku nějak promrdali).

„Nesmíte se tak rychle vzrušovat,“ řekla a pohlédla na knihy v mém podpaží. „To je Kant?“

„Nesouhlasím s ním,“ informoval jsem ji. „Morálka je pro bezduché bytosti. A říkám-li duch, mám na mysli Ducha svatého. Ale co, nechme toho. Pojď, pohoním ti píču.“

Šli jsme k nám. Měla jednu z těch kund, co padnou jako boxerská rukavice. Nejdřív jsem do ní ale vklouzl prstem, aby pustila šťávu, pak jsem ji chvíli smažil po obou stranách, pár minut jsem ji nechal podusit a posléze jsem ji prošpikoval parádním kouskem slaniny. Nakonec jsem jí mezi kozy vložil plátek citrónu a snítku zelené petrželky. Můj žalud byl tak rozjařený, až se to přeneslo i na moji předkožku, která se konečně zbavila melancholické nálady posledních dní.

„Vite, cheri! Vite, cheri! Och, c’est bon,“ vzlykala šťastně Nys a ze mě to teklo jako z protržené přehrady.

Dal jsem jí všechny franky, co jsem měl u sebe, a když odešla, neměl jsem si ani co namazat na chleba, a tak jsem si s ním vytřel prdel. Vzápětí dorazil Carlo a přivedl s sebou asi sedm děvek a jednoho teplouše, kterému všichni bůhvíproč říkali Sněhurka. Byl jsem ale unavený a vyplivnutý a věděl jsem, že by holky musely vyvádět psí kusy, aby se mi alespoň s bídou postavil. Dvě nebo tři si mě vzaly do práce a chvíli jim pomáhal i Sněhurka, jenomže se mnou nebylo nic, i když mi ukazovaly zeširoka rozevřené kundy, a jedna dokonce vytáhla svoje rentgenové snímky. Pak ale ta maličká blondýnka pískla na svého jezevčíka – a v tu ránu jsem měl z čuráka ocelový píst parní lokomotivy a Sněhurka jenom koukal a houkal.

Pár dní poté přivedl Carlo domů docela mladičkou holku.

„Jmenuje se Coletta,“ povídá, „právě jsem ji přefik. To prostěradlo prodám japonskýmu velvyslanectví.“

Chvíli analyzoval své pocity – dokázal je rozebrat jako strojek švýcarských hodinek (nejvíc ho vždycky zajímalo péro), ale málokdy je uměl dát zpátky dohromady.

„Uč jí zeměpisu nebo něčemu takovýmu,“ požádal mě. „Je vděčná za každou maličkost.“

Hned jsem jí přinesl glóbus a zeptal jsem se jí, jestli by uměla najít Spojené státy: sehnula se, chuděrka pitomá, až někam k Ohňové zemi a přitom jí vypadly kozy a já do ní hned zezadu najel se samozřejmostí lokomotivy najíždějící na dvanáctiletou výhybku. Potom se šla převléknout a Carlo šel s ní. Po chvíli se vrátila, přefiknutá jako ze škatulky. Chci tím říct, že jsme všichni vycházeli naprosto skvěle, pokud se ovšem Coletta nedotkla Carlova psacího stroje: čurákem mu mohla lomcovat, jak chtěla, ale když mu jednou pohnula páčkou řádkovače, myslel jsem, že vyletí z kůže. Jinak se k ní ale choval hrozně hezky a koupil jí troje omalovánky, dvoje karamely a modurit, ze kterého si Coletta druhý den udělala umělý penis.

„Ta holka má místo hlavy píču,“ komentoval to Carlo a já mu musel dát za pravdu. Byla to podivuhodná bytost: hezká jako panenka, poslušná jako otrokyně a šťastná jako kráva. Byl to krásný, promrdaný čas.

Nakonec jsme se však málem ocitli v pěkném průšvihu, neboť pro Colettu si jednoho dne přijeli rodiče: zrovna jsem sral do vany, že si pak s Carlem zahrajeme naše oblíbené Ponorky, když vtom dole zazvonili. Vypadali dost rozčileně, ale ihned mi bylo jasné, že jsou to ti obvyklí tupě přežvykující měšťáci, kteří si čistí zuby, luxují a chodí nejspíš i do práce.

„Jsme Američani, ale četli jsme Balzaca,“ povídám klidně fotříkovi.

Bylo vidět, že to na něho udělalo dojem.

„Proust měl pracovnu obloženou korkem,“ přidal se pohotově Carlo. „Kvůli randálu.“

Z nejhoršího jsme byli venku.

„Voilà!“ zvolala matinka okouzleně a oba nás s Carlem políbila. Carlo jí přitom strčil jazyk do ucha.

„Alors, dlužíme vám omluvu,“ řekl rozpačitě fotřík. „Coletto, pojď honem sem a nabídni pánům literátům tu svoji šťavnatou kundu!“

Zkrátka, jak jsem řekl: Byla to doba, kdy kunda visela ve vzduchu.