Kapesné inteligentní ženy ve vinárně U Sudu

Červenec 1986. Teplý večer na terase vinárny luxusního hotelu kdesi na Jadranu. Ona se jmenuje Lucie, je jí dvacet čtyři let a je krásná: na dlouhé modiglianovské šíji nádherná hlava, ostře, řecky řezaný profil a velké oči ve tvaru mandlí, které, když ztmavnou, mají barvu dálek.

On se jmenuje Pavel Tigrid a je mu šedesát devět.

L: Už mě to všechno v tý Praze sere. Shánět pořád v Labuti ne­zbytnosti, který pak stejně nepotřebuju. Čekat dvacet minut na jedenáctku, která pak stejně nepřijede. Povlíkat po chlapech, co mě svlíkaj. Koukat na druhej program, kterej věčně zrní… Ale hlavně mi jde o to dítě – o Milana: nechci, aby vyrost v takovýho toho českýho skrčence s dvojí tváří a já mu pak v Labuti musela shánět věci na holení dvakrát! – Kdo za to, pane profesore, může? Kdo nám tenhle úděl nadělil?

T: (zvážní, zamyslí se)

L: Kdo nám může hejbat tou anténou?

T: (přemýšlivě) Jak jsme přišli k svému šedivému osudu, o němž víme s jistotou jen to, že nás tíží k neunesení a že potrvá? Ptáte se, kdo na nás uvalil to věčné břímě? (usměje se) Jestli chcete, Lucie, tak vám to vysvětlím. Je to otázka maximálně čtrnácti dnů…

L: (nadšeně) Jůůůůůů, fakticky? Teda vy jste boží! Děkan!

T: Je to moje povinnost. Člověk bez dějin je věčné dítě. Nezmapovaný osud je jako slepá mapa. Dala byste si langusty?

L: Třeba. (na chvíli se zadumá, potom se její čelo rozjasní) Už to mám! Můžou za to Rusové! Že jo? Že za to všechno můžou Rusové?

T: Částečně ano, ale je to trochu složitější. Mohu vám dolít?

L: (napije se) Že jo? Že kdyby Rusové nepřijeli s tankama, že by to všechno byla havaj?

T: (zaujatě) Předpokládejme tedy, že by Rusové nepřijeli. Pražské jaro se rozvíjí podle plánu, který se nazýval Akční program, a jiných tehdejších stranických dokumentů. Dále předpokládejme, že tohle všechno bylo řádně schváleno mimořádným sjezdem KSČ, který v klidu proběhl, jeho závěry byly přijaty v Moskvě vcelku bez problémů, i když s jistými zárukami ze strany Prahy. Takže v našem scénáři je pražskojarní obloha modrá jak trojúhelník ve státní vlajce, žijeme podle Akčního programu a ten nám slibuje mnoho dobrot. Vezměme jen ty politické: proklamované příští svobody a práva občanů –

L: Neznáte nějakej vtip? Politickej?

T: To, co vám teď vyprávím, je, Lucie, také vtip. Krutý vtip, protože, abych vás nenudil dlouho, všechna ta práva a svobody, které reformní program komunistů občanům nabídl, byly týmž programem popřeny. Právo politicky rozhodnout, co je v zájmu společnosti, nemá tato společnost sama, ale komunistická strana a její ideologie, tvrdil Mlynář – a Dubček mu nikterak neodporoval…

L: Viděla jsem Dubčeka v plavkách! Na fotce. Normálka skákal do bazénu. Připadalo mi to boží – papaláš, a skáče do bazénu… Měl docela dobrou figuru.

T: Ale pozor, Lucie, rozhodně to nebyl žádný demokrat, ba dokonce ani důsledný reformátor, ten usměvavý, bodrý Saša! Koneckonců pracoval čtrnáct let v mocenském aparátě po boku Novotného, znal železné a často zvlčilé zákony vládnoucích, boj o moc, intriky. A pokud jde o tu jeho figuru: už Smrkovský odhalil a také dokázal, že ona fotografie v Mladém světě byla prachsprostá koláž – hlava Dubček, ale tělo John Wayne. Určitě jste ho viděla v Tarzanovi…

L: Jste kruťák. Berete mi všecky iluze.

T: Honem si připijme, abych se vám docela nezprotivil! (připíjejí si) Věřte mi, Lucie, že to tak opravdu bylo. Podvody a nezákonné praktiky byly symbolem každé komunistické moci. A často šlo také o mnohem víc než o slova v nějakém programu nebo o hloupé fotografie: šlo o život, o mnoho životů… – Krátce před svou smrtí napsal Lenin Naděždě Krupské: „Je to neomalený člověk. Soustředil ve svých rukou nekontrolovatelnou moc a je otázkou, zda ji nezne­užije.“ Víte, koho měl na mysli?

L: (přemýšlivě vyfoukne kouř cigarety) Tolstoje?

T: Ne, Tolstého ne. Už jsem vám řekl, že jste úžasně milá?

L: (vraští soustředěné čelo) Mičurin?… Walt Disney?

T: Ne, upřímně řečeno ne. Napovím vám: Stalin.

L: Josif Vissarionovič Stalin.

T: Výborně! Na váš úspěch! (připíjejí si) Lenin to skutečně řekl o Stalinovi. Stalin… Kdo byl Stalin?

L: Politik?

T: Ano, politik a zároveň rozsévač hrůzy, mučitel a vrah svých skutečných i domnělých odpůrců, jakož i jejich rodinných příslušníků. V době jeho krutovlády přesáhl počet politických vězňů neuvěřitelných deset miliónů…

L: (odstrkuje talíř) To je hnus! Hrůza a hnus!

T: Ano, člověku se z toho chce zvracet.

L: Tak proč jste to objednával?

T: Rychle tu pachuť zapijte! Objednám vám raději kraby.

L: Jestli je zase nebudou mít, vážně si to s tou emigrací rozmyslím. Nemaj tady v long-drinku ani paraplíčka… Ale kdo za to teda může?

T: (trochu nejistě) Za co?

L: No že je blbá televize? Že i s úplatkama beru tak málo? Že nikde nic není? Kdo? Rusové, nebo ten Mlynář s Dubčekem?

T: Totiž – (chce cosi říci, ale je přerušen mladým černookým Černohorcem, který žádá Lucii o tanec)

L: No jestli tady prófa dovolí… (potěšeně vstává)

T: (naoko bodře) Jen běžte, jen běžte… Až se vrátíte, povím vám něco o mnichovské zradě.

_Doporučená četba k tomuto večeru:_

Tigrid, Pavel: Kvadratura kruhu. Edice Svědectví, Paříž 1970.

Tigrid, Pavel: Le printemps de Prague. Seuil, Paříž 1968.

Tigrid, Pavel: Why Dubček Fell (because he had never eaten our hamburger). MacDonald, Londýn 1968.

Šikl, Václav: Nač jaru nezbyl čas. Sixty-Eight Publishers, Toronto 1979.

Turgeněv, Ivan Sergejevič: Jarní vody. Lidové nakladatelství, Praha 1984.

O. Henry: Jaro na jídelním lístku. Práce, Praha 1988.

Erben, Karel Jaromír: Tři zlaté vlasy děda Vševěda, in: České pohádky. Albatros, Praha 1972.

Smyšlený, Jaromír: Aktuální otázky pohlavní sublimace. Avicenum, Praha 1990.