Když ti není pomoci, zkus vyběhnout do noci

Panelák číslo 666 stál v Leninově ulici v Gottwaldově. Měl čtyři podlaží. Postavili si ho lidé sdružení do bytového družstva. Postavili si ho svépomocí, aby měli kde bydlet. Postavili si ho z panelů. Bylo to v době, kdy se v Čechách stavěly paneláky z panelů.

Celkem v Paneláku bydlelo osm rodin v osmi bytech. Dohromady bydlelo v Paneláku osm žen, osm mužů a čtrnáct dětí. Ve vstupní hale viselo na zdi osm poštovních schránek označených číslicemi 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 a 8. Ve schránkách často bývaly dopisy, které měly v pravém horním rohu orazítkovanou známku. Ve sklepě měli obyvatelé Paneláku osm kójí označených číslicemi 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 a 8. V místnosti na úschovu kol měli obyvatelé Paneláku třicet jízdních kol, osm dámských, osm pánských a čtrnáct dětských. Bylo to v době, kdy se lidé v Čechách na kratší vzdálenosti s oblibou přepravovali pomocí jízdních kol.

Všichni muži, kteří v Paneláku bydleli, se poznali v době, kdy Panelák společně stavěli. Byli to Doktor, Řezník, Inženýr, Tesař, Pilot, Právník, Zedník a Lékárník. Lékárník o svých sousedech dlouhá léta přemýšlel. Ten dělá to a ten zase tohle, pochopil nakonec. Lékárník byl lékárník, ale měl sklony k filozoficko-sociologickým úvahám.

Jednou před lety, když lopatami a krumpáči společně hloubili základy budoucího Paneláku, prohlásil Řezník: – Chlapi, až to postavíme, budeme jenom žrát a chlastat a čumět na video a jebat. Znělo to jako program a všichni nadšeně souhlasili. A budeme o tom psát, předsevzal si Lékárník.

Toho večera, kdy Inženýr a jeho žena Prodavačka šli na návštěvu k Pilotovi, padaly na střechu Paneláku vločky sněhu. Bylo to v době, kdy v Čechách padal sníh v podobě vloček. Inženýr a jeho žena Prodavačka vyšli po šedivém schodišti kolem šedivého zábradlí do druhého patra, kde bydlel Pilot a jeho žena Letuška. Přede dveřmi stál botník, ve kterém byly zimní boty Pilota a zimní boty jeho ženy Letušky. Letní boty Pilota a letní boty jeho ženy Letušky byly uklizené ve sklepě označeném číslicí 3. Byl to sklep Pilota a jeho ženy Letušky. Uklidila je tam Pilotova žena Letuška. Bylo to v době, kdy v Čechách uklízely letní boty do sklepa ženy.

– Nezouvejte se, řekla Inženýrovi a jeho ženě Prodavačce Letuška, když jim otevřela. Inženýr a jeho žena Prodavačka se na ta slova zuli. Bylo to v době, kdy se lidé v Čechách na slova – Nezouvejte se automaticky zouvali. Pilot byl jako obyčejně opilý. – Už jste viděli ožralého pilota? použil Pilot svou obvyklou průpovídku. – Viděli, řekl Inženýr, protože Pilot byl opilý prakticky stále. Byl opilý i toho dne, kdy všechny obyvatele Paneláku naložil do letadla, které pilotoval, aby je v rámci levnějšího zkušebního letu takto výhodně přepravil na dovolenou do Dubrovniku. Tenkrát přistáli ve Varně. Jindy se stalo, že Pilot, který začínal na práškovacích letadlech, otevřel při přeletu nad Záhorskou nížinou zavazadlový prostor, protože se v opilosti domníval, že je to zásobník na hnojivo. Bylo to v době, kdy přítomnost dusičnanů v jednom litru české moči sedminásobně převyšovala přípustnou normu.

– Přinesl jsem novou kazetu, řekl Inženýr a založil kazetu do Pilotova videopřehrávače. Film se jmenoval Three Black Tails a líčil příběh tří mladých mužů tmavé pleti, kterým se líbily bělošky se světlými vlasy. Inženýr a Pilot se během projekce tvářili rozmrzele. Prodavačka a Letuška se chichotaly. Bylo to v době, kdy podle statistických průzkumů dvě třetiny mužů v Čechách věřilo, že existuje přímá spojitost mezi pohlavní výkonností a délkou penisu. – Někdy mám chuť od všeho utéct, řekl Inženýr, prostě se sebrat a běžet. Všichni tři černoši měli obrovitý, temně fialový žalud. Bylo to v době, kdy Sovětský svaz rozmísťoval v Čechách rakety s jadernými hlavicemi. – Já někdy taky, řekl znechuceně Pilot, už mě přestává bavit hledat Arabům kufry v Záhorský nížině.

Toho večera, kdy na střechu Paneláku padal sníh v podobě vloček, dostal Řezník další žlučníkový záchvat. Přibližně půl hodiny chodil po kuchyni a nenávistně hleděl na fritovací hrnec, mikrovlnou troubu a automatický opékač topinek. Nakonec bolest nevydržel a vybral z mrazicího boxu kilogram jater a pět vepřových kotlet a poslal svou ženu Úřednici, aby maso vyměnila s Lékárníkem za Febichol. Bylo to v době, kdy na londýnské burze neznatelně poklesla cena západoněmecké marky a kdy se v Ghaně schylovalo k výměně ministra školství.

Asi v půl dvanácté bolest konečně polevila a Řezník a jeho žena Úřednice se vydali navštívit Pilota a jeho ženu Letušku. V bytě Pilota a jeho ženy Letušky posléze zastihli nejen Inženýra a jeho ženu Prodavačku, ale i Lékárníka a jeho ženu Kadeřnici, kteří k Pilotovi přišli chvíli před nimi. – Co se to, chlapi, s náma děje? tázal se Řezník a bylo zřejmé, že mu tentokrát záleží na odpovědi. – Rostou vám pupky, řekla mu jeho žena Úřednice, protože moc žerete. – Moc chlastáte, řekla Pilotova žena Letuška. – Moc čumíte na video a málo jebáte, řekla Inženýrova žena Prodavačka. – Tak chlapi, chtěl vědět znovu Řezník, co budeme dělat? – Svlíknem se a budem běhat, řekl Inženýr. Všichni se zasmáli. – Myslím to naprosto vážně, řekl Inženýr. Všichni k němu tázavě vzhlédli. – Na Západě už běhá spousta lidí, pokračoval Inženýr. Běhají ve městě, na pěšinách parků, běhají na předměstích, kolem řeky i kolem benzínových čerpadel. Běhají mladí i staří, běloši i černoši, ačkoli ti by, jak jsme je viděli, nemuseli. A přesto běhají, protože běhají všichni. Trénují pro okamžik, který nastane, až přijde čas prchat před tím, co přichází, ať už je to cokoli. A my začneme běhat taky. Teď. O půlnoci. – Proboha proč zrovna o půlnoci? protestoval Pilot. – To nevím, řekl Inženýr, zřejmě je to tak zajímavější. Svlékl se do tílka a do trenýrek. – A co když to nepomůže? zapochyboval Řezník. – Musí to pomoct, řekl Inženýr a začal si zavazovat tkaničky maratónek, musí to pomoct, i kdybych měl běžet až na ÚVÉ… – Tak teda budeme běhat, povzdychl si Pilot a i on se začal svlékat. – A já o tom budu psát, řekl tiše Lékárník, zatímco Inženýr už vybíhal do noci jako půlnoční běžec, uvolněně a dlouhými kroky.