Prima večer

Čekal jsem na ni v portálu dveří Port Arthuru. Nešla, a tak jsem si strčil bambusový plátek do úst a představoval si, že je to plátek šunky. Proto jsem taky hrál na tenor, že se tak příjemně cucal. Irena přišla v úzké sukni, připojil jsem se k ní a jako zhypnotizovaný jsem se jí díval na pohyblivý zadeček.

„Ahoj, duše,“ řekl jsem. „Ty seš krásná!“

„Ale Danny,“ řekla a její hnědé oči se smály. „Copak chceš?“

„Nic.“

„Lžeš.“

„Nelžu.“

„Lžeš.“

„Vážně nelžu.“

„Vážně lžeš. Je to lež jako věž.“

„Teda, Ireno, ty seš!“

„Nejsem. Copak to nechceš?“

„Co?“

„To…“

„To? To ne.“

„Zase lžeš. Ty víš, že to chceš.“

„Kdy?“

„Furt.“

„Ale proč, Ireno? Proč?“

„Protože seš –“

„Co, Ireno? Co?“

„Sexuální loudil.“

„Ty seš krutá. Krutá a bezcitná.“

„To není pravda.“

„Je.“

„Seš úplně vedle,“ pravila Irena záhadně. Nad Kostelcem visel stříbrný měsíc a sněhová peřina kolem nás naplňovala ulici překrásným přísvětlím. „A vůbec,“ dodala, „to všechno jsou jen takový nicotný pubertální řeči, víš, Daníčku?“

„Tak to zase pr!“ řekl jsem a rozevřel jsem jí prsty pravé ruky. Udiveně mě pozorovala.

„A co je tohle, hé?“ ukázal jsem naštvaně do její prázdné dlaně. „To neviditelný, hé? Copak to není tvoje duše, hé? Copak ta tvoje duše nedává tomu našemu plácání třetí rozměr, hé?“ V literární teorii na mě nestačila.

„No jo,“ řekla užasle. „Tak leť, duše!“ – a odfoukla dušičku mezi zasněžené stromy.

Ohlédl jsem se. V kuželu zlatého světla pouliční lucerny se objevila Marie. Za ní šla Karla, Helena a Lucie a přicházely další. Nakonec jich bylo asi devatenáct. Připadal jsem si jako učitel na vyšší dívčí. Miloval jsem je a bylo mi z toho na umření. Náhle jsem si uvědomil, že jsem opravdu jejich třídní a že je můžu všechny osahat na školním výletě. Trochu mě zamrzelo, že mám kapavku. Irena se po mně koukla těma smějícíma se očima. Bože dej, ať ji získám! řekl jsem si v duchu. V teologii na mě taky nestačila. Začalo krápat.

„Čoeče, krápe,“ řekl jsem Ireně. „Revoluce se vodkládá na neur­čito.“

„Nekrápe,“ řekla Irena maličko podrážděně. „Prosakuje ti obvaz.“

Nevěděl jsem, co mám na to říct, ale jenom chvíli. Byly doby, kdy mi dialog dělal problémy a často jsem nevěděl, co kdy mám říct. V kvartě jsem přišel na to, že je to úplně jedno.

„Ty seš krásná, Ireno. Fakt.“

V umění konverzace jsem dosáhl skutečného mistrovství. V dětství jsem totiž dlouho stonal a nějakou dobu mě ošetřoval Ernest Hemingway.

„Zdeněk je po smrti,“ řekla najednou Irena.

„Němci?“ zeptal jsem se účastně. Všiml jsem si, že mi sako dělá fajn záhyby.

„Medvědí skála,“ řekla Irena tiše. „Rozvázala se mu Dračí smyčka.“

Blbec, pomyslel jsem si potěšeně. Chvíli jsem snil o tom, že by se zabili všichni kluci z kapely a já zůstal jediným jazzmanem v Kostelci. To by teprv byla prima sezóna!

U Granady nás holky došly. V přítmí podloubí stál nějaký voják. Karla tvrdila, že to musí být Němec, když je válka s Němci. Měl jsem strach, že nás všechny zastřelí, ale potom jsem ucítil nezaměnitelnou vůni peprmintové žvýkačky.

„Are you American?“ zeptal jsem se. Měl jsem radost, jak mi to jde. Irena a holky zpozorněly: už se viděly v najlonkách se švem. První se chytla příležitosti Lucie – popadla vojáka za uniformu a snažila se ho odvést ke kostelu:

„Dz čérč! Fyftýn senčury!“ řvala na něj. „Hef jú najlons?“

„I can speak better,“ řekla klidně Lenka. „I’m the best guide of all.“

Voják se ale tvářil jako Mongol, až jsem začal panikařit, že je to Rus. Nenápadně jsem schoval svoje zlaté hodinky do kapsy a přitom jsem se nechtěně dotkl zhnisané předkožky:

„Jááúúú!“ zařval jsem.

„Neser, čeče!“ řekl voják. Byl to Andělín Střevlíček.

„Na to se vyseru!“ povídám překvapeně.

„Kam si to sereš, Danny?“

„Sereme si to kolektývně,“ řekl jsem pyšně a ukázal jsem na holky.

„Nějak se sereš,“ povídá Andělín.

„Neposral ses?“

„Neser mi na hlavu: Sereš se jak velkej sráč!“

„Naser si, Andělíne!“

„Mám ti jednu nasrat?“

„Už strachy seru…“

„Vyserte si všichni voko,“ řekl znechuceně Andělín.

„Teď jsi nás teda přesral,“ řekl jsem pobaveně.

„Už mě ty vaše sprosťárny serou,“ řekla Irena. „Serete je totiž úplně všude.“

„Něco tam nasrat musíme,“ vysvětloval jí Andělín. Měl pravdu.

„Ireno, neser,“ řekl jsem. „Nevíš, co napsal Nezval: Mne oslní zahrada uprostřed věty / anebo latrína nezáleží na tom / již nerozeznám jevy podle půvabu / nebo ošklivosti kterou jste jim přiřkli!“

„Ten si zas nasral do krku,“ řekl Andělín.

Někdo navrhl, abychom se raději šli vykoupat.

„Nemám plavky!“ řekl jsem rychle. „A taky musím ke zpovědi.“

„Tě noha, idyote,“ řekla Marie.

„Jen pojď, Daníčku, hezky s náma,“ řekla pomstychtivě Irena.

Odtáhli mě s sebou. Zůstal jsem v kalhotách a sedl jsem si na lavičku pod skokanským můstkem. Dělal jsem, že se dívám do bazénu, ale ve skutečnosti jsem se díval, jak se holkám na skluzavce zařezávají plavky do rozkroku. Obzvlášť se mi líbila jedna blondýnka.

„Čechoameričanka,“ informoval mě plavčík. „Hrozně nám tu przní jazyk.“ Bylo znát, že je původní profesí bohemista. Přestal jsem ho poslouchat a zatvářil jsem se co nejsvůdničtěji. Za chvíli ke mně připlavala a chytila se okraje bazénu. Mezi ňadry se jí udělala rozkošná úžlabinka, ale já jsem se raději zadíval na spáru mezi dvěma dlaždičkami, protože vzrušení bolelo.

„Ty nelajkuješ swimování?“ zeptala se s úsměvem.

„Nemám plavky,“ řekl jsem opatrně. „I’ve no trunks.“

„Don’t worry.“

Vylezla z vody. Celá se leskla a voněla chlórem. Já jsem voněl penicilínem.

„Ty nenýduješ tranky,“ řekla. „Džojnuj se k nám na klouzačku.“ Cosi v jejím obličeji mě varovalo. Ještě jednou se připitoměle usmála a já jsem pochopil, že to musí být učitelka. Vyděsilo mě to: Všichni učitelé jsou polovzdělanci.

„Máš krásnou pinkovou skin,“ řekla obdivně a rozepnula mi příklopec.

„Jááúúúú!“ zařval jsem.

„Oh shit!“ zvolala. „Lúkněte na toho ilavýho bérdíka!“