Co hulákají věci

Hrdina příběhu se chystá navštívit svou milenku, zralou ženu, aby jí pogratuloval k svátku. Na odchodu ze svého bytu je však stále čímsi neviditelným zdržován: ví to, přesně to cítí, ale nedokáže to po­jmenovat. Znovu a znovu kontroluje uzávěr vody, hořáky plynového vařiče, balkónové dveře a veškerá světla, ale nenachází nic, co by jeho podivný neklid vysvětlilo. Už chce rezignovaně odejít, když mu jakási neznámá síla doslova vytrhne z rukou košíček s bábovkou a láhví vína. Hrdina to pochopí jako jednoznačné varování a ještě jednou se do bytu vrací: po krátké obhlídce nachází hořící cigaretu, zapadlou do tygří předložky.

Tato zdánlivě bezvýznamná příhoda zásadním způsobem poznamená život hrdiny. Zjišťuje, že věci jsou vlastně symboly živé řeči a že cvičené ucho jim dokáže naslouchat.

„Je to otázka empatie,“ říká.

Naslouchání se mu však zpočátku prakticky vůbec nedaří: věci mlčí. Hrdina se ale nenechává odradit a svůj výcvik náslechů zdvojnásobí. Zároveň, aby věcem porozuměl co nejlépe, studuje dějiny materiální výroby, s důrazem na historický vývoj předmětů osobní spotřeby.

„Mluv, mluv, zajímáš mě,“ naléhá v té době často na svůj psací stůl, který se neustále zdráhá artikulovat své poselství.

„Měl by ses konečně jednou přesvědčit, že věci neznamenají naprosto nic,“ marně ho přesvědčuje milenka.

Dva dny nato se dostaví první úspěch: nejprve promluví, byť zatím jen pět slov, stará alpaková tabatěrka – a ještě téhož večera šťastný hrdina krátce pohovoří se dvěma pruhy kuchyňského linolea. Hlasy věcí se pak rychle množí a nabývají na síle. Bez nadsázky křičí své významy.

„Já jsem židle!“ volá na hrdinu židle.

„Já jsem dveřní rám!“ křičí dveřní rám.

„Já jsem záchodová mísa!“ ječí záchodová mísa.

„To se máš čím chlubit!“ usmívá se hrdina spokojeně.

Některé věci si přímo zamiluje. Jednoho dne se dokonce rozhodne změnit dedikaci své sbírky milostných veršů ve prospěch čajového sítka. Jeho milenka, jíž měla být sbírka původně určena, mu to však nikterak nevyčítá: i ona již podlehla kouzlu věcí a podvádí hrdinu příběhu s košem na špinavé prádlo.

„Umí se sdělovat lépe než ty,“ vysvětluje později hrdinovi. „Mimo jiné,“ dodává významně.

Pro hrdinu nastávají těžké časy. Věci ho bombardují svými bizar­ními požadavky.

„Jeden po druhém! Jeden po druhém!“ tiší je hrdina unaveně. V té době se rozchází s čajovým sítkem a prožije krátký, bolestný románek s odsávačem kuchyňských par. Nějakou dobu se ještě bezvýsledně dvoří textilním tapetám v předsíni, až nakonec – veřejně a definitivně zesměšněn finským stavebnicovým nábytkem – prchá ze svého bytu na venkov k rodičům.

Zde se zprvu zdá být všechno v pořádku, avšak několikahodinová drásavá hádka s maminčiným jehelníčkem hrdinovu osobnost zcela rozvrátí: ještě té noci se vrhá z okna v nejvyšším patře, jakkoli se mu okenní těsnění snaží jeho zoufalý čin v poslední chvíli rozmluvit.