Jára Kinderman, pedagog

Dětství

Jára Kinderman se narodil roku 1812 jako páté dítě horského tkalce Alfonze Kindermana. Ten však záhy zemřel, a Jára tedy vyrůstal pouze pod dohledem matky. Matka malého Kindermana doslova zbožňovala a byla by pro něj udělala vše, co bylo v jejích silách – což, jak později poznamenává Kinderman sám, bylo zoufale málo.

V rodině panovala nepředstavitelná bída. Svědčí o tom mimo jiné Kindermanův deníkový zápis ze Štědrého dne roku 1821: „V rodině panuje nepředstavitelná bída,“ píše. „V místnosti je strašný mráz. Bratři asi zpívají koledy – nevidím je, protože mráz mi na sklech brýlí namaloval ledové květy, a tak není vyloučeno, že jenom naříkají hlady. Matka udělala na františku rysku, abychom viděli, kolik z něj letos smíme spálit. Ještě že jsme mohli stromeček zarazit rovnou do hliněné podlahy – nedovedu si totiž představit, kde bychom vzali peníze na stojánek.“

Na sklonku třicátých let se však na rodinu přece jen usměje štěstí: Kindermanovi bratři si ve Vídni zřizují pojízdnou čistírnu peří, která se stává zdrojem malého, ale pravidelného příjmu. Ambice mimořádně ctižádostivé Kindermanovy matky jsou tak beze zbytku ukojeny, a když se Jára později rozhodne pro učitelské povolání, matka s blahosklonnou lhostejností souhlasí.

Další léta

V létě roku 1839 se Kinderman žení s Annou Marií Fetterovou, která mu postupně dala sedm dětí. Není divu, že Kindermanův dům byl neustále plný rámusu a křiku: „Kindermanův dům,“ píše Kinderman ve svém deníku, „je neustále plný rámusu a křiku.“

Aby se mohl plně věnovat studiu pedagogiky, která ho v té době začíná stále silněji fascinovat, vyhradil proto Kinderman ve své zahradě nevelký úsek a nechal jej pečlivě oplotit: vzniká tak první dětská zahrádka v tehdejší Evropě a předchůdkyně pozdějších mateřských škol, proslulá Kindermanova Kindergarten. Svým vlastním sedmi dětem, které v zahrádce soustředil, opatřil Kinderman vychovatelku a vychovatele a svědomitě dohlížel na to, aby jim tyto najaté síly co možná nejvíce nahradily otce a matku. Sám ale nepřestával udržovat s ratolestmi pravidelný kontakt a navštěvoval je každou sudou středu lichého měsíce. Při svých návštěvách nikdy neopomněl přinést dětem nějaký ten dárek: ano, byly to ony pověstné Kindermanovy dárky, tak zvané gaben. Byly to v podstatě obyčejné, tuctové hračky; jejich výjimečnost se pokaždé rodila až během předávacího aktu: jak totiž Kinderman protlačoval dárky skrze drátěný plot dětské zahrádky, jejich jednotlivé součástky se ulamovaly a původní tvar se rozmanitým způsobem deformoval. Děti tudíž musely usilovně přemýšlet, jaký byl někdejší účel onoho torza, které se jim dostalo do rukou – a tím, jak zjistil Kinderman, rychle rozvíjely svou představivost a fantazii. Dochoval se originální zvukový záznam rozhovoru Kindermana s jeho nejstarším synem Klausem (pořízený pravděpodobně synovcem Thomase Edisona):

Klaus K: Was ist das, Father?

Jára K.: Gaben.

Klaus K: Ach so! Danke schön.

Jára K: Bitte schön.

Návštěva Pesttalozziho

Roku 1867 navštívil Kinderman Pesttalozziho v jeho výchovném ústavu na statku v Neuhoffu. Pesttalozzi však nebyl doma.

Další léta

Další léta se Kinderman věnuje především didaktice. Nejprve se kriticky vyrovnává s tehdy velmi rozšířenou biflovací metodou: „Kdo bifluje, ten krade,“ píše roku 1874 Kinderman. Zároveň definuje slavné formální stupně vyučovacího procesu, a to v přesném pořadí, v jakém za sebou následují v každé vyučovací hodině s výjimkou organické chemie:

1. Příklad

2. Asociace

3. Abstrakce

4. Svačina

5. Metoda

6. Deflorace

7. Deratizace

Jeho dětská zahrádka v té době velmi prosperuje a přijíždějí ji navštívit přední evropští státníci, umělci a školští pracovníci. Nikdo netuší, že nad osudem celého Kindermanova projektu se již stahují černá mračna – natož aby někdo tušil, že k jeho ztroskotání rozhodující měrou přispěje nevinná dětská hra v kuličky: Kinderman totiž – aby zamezil ustavičně se opakujícím hádkám – dětem kuličky po každé hře odebíral a po jejich přerozdělení navracel každému naprosto stejný počet. Takové rovnostářské praktiky, obsahující v sobě nebezpečné zárodky reálného socialismu, se však evropské aristokracii pochopitelně nelíbily. Výstižně o tom píše Bedřich Engels: „Dokud Jára působil jako pouhý filantrop, hřál se u aristokracie na výsluní přízně. Jakmile však začal kuličky přerozdělovat, karta se obrátila. Evropou tak začalo obcházet strašidlo a to strašidlo se jmenuje Kinderman.“

Shodou okolností se takřka současně vynořily zlovolné, absurdní pomluvy, že Kinderman údajně při výuce dětí používá polovojenských metod. Ministerstvo školství pověřilo zemského školního inspektora Müllera, aby celou situaci prověřil. Müller byl však během hospitace na Kindermanově hodině tělesné výchovy nešťastnou náhodou smrtelně zraněn střepinou dělostřeleckého šrapnelu – a vláda další provoz školky zakázala.

Druhá návštěva Pesttalozziho

Rozčarovaný Kinderman se znovu rozjíždí za Pesttalozzim: tentokrát je úspěšný. Pesttalozzi, který byl toho roku (1887) již šedesát let po smrti, Kindermana vlídně přijímá a po dlouhé večery se vzájemně škádlivě přou o optimální délku ukazovátka. Dychtivý Kinderman zároveň Pesttalozziho bombarduje otázkami, na které již léta marně hledá odpovědi a které ho provokují svou nejednoznačností: Mají děti po obědě spát? Mají mít večer zhasnuto? Mají si nechat punčocháče?

„Ano. Ano. Ne,“ zní Pesttalozziho odpověď.

Nemoc

Po triumfálním návratu od Pesttalozziho (traduje se, že ho na nádraží přišly přivítat hned dvě z jeho sedmi dětí, ačkoli na druhé straně je pravda i to, že ještě týž den dospívající Klaus vystřelil na otce celkem čtrnáctkrát z kulovnice) se Kinderman stěhuje do německo-českého pohraničí. Přihlašuje se zde k trvalému pobytu a k myšlence tzv. jazykového utrakvismu, to jest vyučování dvěma jazyky současně: zprvu postupuje tak, že příslušnou část učiva vyloží nejprve německy – a hned nato česky. To mu však brzy přirozeně připadá málo a zkouší paralelně překládat každou vyslovenou větu, později každé slovo a nakonec každou vyslovenou slabiku. Jeho odvážný pedagogický experiment je však předčasně ukončen: Kinderman dostává silný záchvat schizofrenie a je hospitalizován na pražské psychiatrické klinice.

„Špitálnice,“ zapisuje si do deníku lakonicky.

Poslední léta

Poslední léta svého života tráví Kinderman na Žatecku. V roce 1961 se přímo v Žatci seznamuje s mladým českým učitelem Zdeňkem Svěrákem a jeho půvabnou ženou. Vzájemný vztah této trojice je však obestřen četnými záhadami; za všechny uveďme alespoň zcela zmatený deníkový zápis paní Svěrákové, která si v květnu onoho roku poznamenává: „Ten Kinderman! Ve starých kamnech se skutečně topí nejlépe. 37 poloh!“

Na samém sklonku života se Kinderman, unavený nekonečným paternitním sporem o otcovství malého Jana Svěráka, vrací nazpět do Prahy. Zde se ještě pokouší založit pedagogický časopis Prager Kinder-freund (Pražský přítel dětí), avšak záhy po listopadové revoluci v roce 1989 získávají v jeho redakci převahu hlasy volající po přejmenování časopisu na název Hanbatý Filip a po jeho důsledné orientaci na dětskou pornografii – a Kinderman, na protest proti nekvalitním černobílým fotografiím, časopis definitivně opouští.

Až do své smrti trpí častými depresemi, které do značné míry poznamenají jeho poslední práci, nevelkou sbírku pedagogických aforismů: najdeme zde například parafrázi na známý Baconův výrok, že vědění je moc – „Vědění je nemoc,“ píše Kinderman. Z dalších mnoha aforismů jmenujme alespoň některé: „Člověk je sice čistá deska, ale stejně smrdí“, „Emil se nemyl, pane Rousseau!“, „Školní rozhlas je vůl“ nebo „Z. S. je paroháč!“

Kindermanova slova na smrtelné posteli potom už jen odpovídají na dávnou Černyševského otázku Co dělat?: „Vyprdnout se na všechno,“ tvrdí Kinderman.