Chvála metody

Ladislavu Fuksovi

I

Když přišel z nákupu, byla téměř tma, a tak hned v předsíňce rozsvítil. Objevil se jeho stín, a než se odvážil pohlédnout zpět na dveře, stín se vrhl na dopisní schránku a pak do pokoje.

Jeho stín stiskl knoflík lampy, roztrhl obálku a přelétl první a poslední řádku.

Klesl do křesla u psacího stolu a jeho oči ustrnuly na obrázku dobříšského zámku na bledém stínidle lampy.

„Mám zničené nervy, slípko,“ řekne svému psovi s pohledem upřeným na zámek, „když se ve schránce něco bělá, hned vidím pozvánku na večeři do Klubu spisovatelů nebo na besedu se čtenáři – a zatím jde o jakousi hloupost z dopravního inspektorátu…“ A potřásaje hlavou, vezme dopis a čte: „20. dubna 1974… … Vážený soudruhu…!“

Všecek rozrušen nese nákup do moderně zařízené kuchyně. „Uvaříme, slípko,“ kývne na psa, jenž ho zvědavě pozoruje, „dnes budeme hodovat,“ a ukáže mu zakoupené vepřové řízky. Chtěl by je obalit, ale neví jak. Nejprve ve strouhané housce? Nebo nejdříve ve vajíčku?

„Jak to ta paní Šternová dělala? To je takový postup!“

Ruce nad kuchyňským pultem se na okamžik zastavily v prázd­ném vzduchu. Postup. Metoda! Kdy to jen už slyšel?

II

Tehdy na počátku šedesátých let pracoval jako řadový úředník v Národní galerii. Bylo mu bezmála čtyřicet, ale dosud se mu podařilo publikovat jen jednu jedinou věc, odbornou práci o zámku Kynžvart. Jeho poštovní schránka zůstávala stále prázdná. Zoufal si.

Jednoho dne dostal v galerii úkol přenést několik velkých obrazů do druhého poschodí. Smutně a bezradně je pozoroval: bylo zřejmé, že bude muset jít přinejmenším třikrát. – A pak se začal naplňovat jeho osud.

Napadlo ho, že může obrazy naskládat na sebe, od největšího až po ten nejmenší. Učinil tak, podebral je nataženými pažemi a stoupal po schodišti vzhůru, zalitý potem, ale šťastný. Spolupracovníci, kteří ho potkávali, netušili, že stoupá ke hvězdám. Oči mu slzely podivným vzrušením: aby byl co nejdříve doma ve své garsonce, u svého psacího stroje.

Neboť panu Ladislavu Fuksovi začalo svítat. Ta první metodická otázka, kterou si na cestě domů, plné naděje a spásy, položil, zněla:

„Kdo dnes jako autor uspěje?“

A metodická odpověď byla:

„Ten, kdo na to jde prakticky, postupem, metodou.

Ten, kdo napíše něco, na čem se shodnou všichni.

Ten, kdo něco tradičního, osvědčeného napíše netradičně.

Ten, kdo napíše něco módně psychologického, ale přitom dostatečně pokrokového, třeba protifašistického.“

Doma nedočkavě svlékl kabát a dychtivě si přitáhl psací stroj. Rozsvítil lampu a z jejího stínidla proti němu zazářil dobříšský zámek. Jeho tělo už nevrhalo stín. Jeho pes už nebyl slípka.

„Pan Theodor Mundstock,“ napsal na titulní list.

III

A tak si i nyní po letech znovu připomněl ono tajemství záchrany: že takto metodicky musí myslet stále.

Bylo mu, jako by se znovu narodil.

A první metodická otázka, kterou si položil, zněla:

„Kdo dnes jako autor uspěje?“

A metodická odpověď byla:

„Ten, kdo napíše něco, na čem se shodnou všichni.

Ten, kdo alespoň trochu netradičně napíše něco tradičního, osvědčeného.

Ten, kdo napíše něco módně psychologického, ale přitom důkladně pokrokového, třeba něco kritického o poúnorové emigraci.

Ale především ten, kdo nepíše nic příliš temného.

A ten, kdo nepíše o židech.“

IV

Pan Ladislav Fuks se dívá, dívá se pozorně. Ale co vidí, to jeho pokojík není. To není kulatý stolek s křesílky, psací stůl s lampou, zrcadlo u okna, pohovka, která se navečer proměňuje v lůžko. Pan Ladislav Fuks se dívá pozorně a vidí – budovu nakladatelství.

V čem spočívá způsob pana Fukse? V kolosálním nalézání všech možných situací, v podrobných, do všech jednotlivostí vypracovaných postupech. Jak na Národní třídu pojede? V kolik hodin? Jak pozdraví? Čest práci? V které ruce ponese rukopis? V pravé? Ano, ta je silnější. Ale kterou pak podá šéfredaktorovi? Náhle mu bleskne hlavou, že jsou možná věci, na které se člověk ani nepřipraví.

Klid, jen klid, říká si. Je pouze třeba jít v oné metodě až do krajnosti. To zcela postačí. I kdyby měl psát pro děti o Fučíkovi. – A pan Ladislav Fuks, s blaženým úsměvem na tváři, bezmocně vzdychne.