ZorbasanebJak se zbavit Buddhy

Poprvé jsem ho potkal v přístavu v Pireu, když jsem odplouval na Krétu, abych konečně zanechal knih, zbavil se v sobě Buddhy a vyhnul se vojenské službě.

„Vezmi mě, pane, s sebou,“ požádal mne Zorbas. Byl to vysoký kostnatý stařec s nápadně neklidnýma očima.

„Byl jsem horník, ale zmlátil jsem majitele onoho dolu, protože to byl dobrák,“ vyprávěl. „Kromě toho umím vařit skvělé po­lévky.“

„I já mám na Krétě lignitový důl,“ řekl jsem. „Zmlátíš tedy i mne?“

„Copak já, pane, vím?“ odvětil Zorbas trochu podrážděně. „Mluvíš, pane, jako bys nevěděl, že lidský rozum je mlynářčina zadnice. Té se, mimochodem, bát nemusíš, ale bůh tě chraň mulina zadku a mnichova předku!“

Přišel jsem k poznání, že tenhle Zorbas je člověk, jakého jsem dlouho hledal a nemohl najít: vnímavé, citu přístupné srdce, velká, nezkažená duše, která se ještě neodpoutala od matky Země. Tento dělník mi vysvětlil nejprostšími slovy, co je umění, láska ke kráse, čistý cit, vášeň.

„Potřebuji se zbavit knih a –“ začal jsem.

„Těchhle?“ vykřikl Zorbas a hodil do moře velký kufr s mými osobními věcmi. Knihy zůstaly v tom druhém.

Tomu se říká svoboda, uvažoval jsem.

Plavba! Nesmrtelná krása Egejského moře a všech jeho ostrůvků, bílý jemný písek a rozkvetlé oleandry. Cítil jsem se jako v pohádce. Pak jsem se ale podíval na bledé cestující a pozvracenou palubu a zmocnil se mne obvyklý buddhistický soucit. Zorbas seděl na hromadě pozvraceného lanoví a i jeho planoucí zrak náhle potemněl.

„Hrome, řeknu ti, pane, že tenhle svět je záhada a člověk zvíře. Kde je můj prst, který jsem si uřízl společně s hlavou toho třináctého Turka? Kde jsou mé manželky a kolik jich vlastně bylo? Ani kohout si nevede záznamy! Co je to duše? Řekni mi, pane, co je život?“

Bylo vidět, že ho ty otázky velice souží.

Na Krétě nás vesničané poslali, abychom se ubytovali u jedné staré vdovy.

„Opravdu je to vdova?“ ožil Zorbas a začal si nakrucovat šedivý knír.

Vdova se jmenovala Hortensie. Ležela takřka bez hnutí ve špinavých peřinách a pozorovala nás vyhaslýma očima. Její pokožka měla barvu starého vosku.

„Ze staré slepice je nejlepší polévka,“ šeptal mi dychtivě Zorbas. „Rozumíš mi, pane, rozumíš?“

Nebyl jsem si úplně jist, ale Zorbas přinesl víno a celý se rozohnil.

„Bubulíno! Bubulíno!“ vykřikoval omámeně a chlípně ohmatával stařeniny proleženiny. Pochopil jsem, že před ním leží ne jedna umírající vdova, nýbrž celé ženské pokolení ve vší své svůdnosti.

„Kalhoty jí hoří!“ zajíkal se Zorbas. „Jdi, pane, pryč…“

Ještě té noci Hortensie zemřela. Ráno jsem zastihl Zorbase, jak tančí nad její mrtvolou: tleskal rukama, podřepoval a točil se ve vzduchu. Chvílemi vyskakoval tak vysoko, až jsem měl strach, že mi zmizí v mracích.

„Zorbasi,“ řekl jsem mu, „přišli horníci. Svolal jsem pracovní poradu.“

„Ráno, pane, mluvím nerad,“ řekl Zorbas neochotně. „Opravdu mě to namáhá. Udělejte tu poradu řekněme hodinu po obědě.“

Jeho duch postupoval daleko rychleji než ostatní svět. Ta slepičí polévka byla ovšem skvělá.

Odpoledne Zorbas zahájil na dole těžbu a na oslavu vypil sedm džbánů vína.

„Hrome, co je to?“ volal okouzleně: „Vypiješ sklenku vína a svět ti zmizí! Co je život, pane?“

K večeru horníci vyfárali na povrch a stěžovali si na špatné výdřevy a na metan.

„Co jsou to výdřevy? Co je to metan? Kdo mi vysvětlí všechny ty záhady?“ křičel Zorbas a oči mu žhnuly. Přinutil horníky znovu sfárat:

„Do práce, chlapi!“ hulákal na ně. „Pokřižujte se ve jménu božím!“

Cosi jsem namítl, ale Zorbas trval na svém:

„Přísného pána se dělníci bojí,“ vysvětlil mi. „Jsi kazatel – nebo kapitalista? Nevíš, že člověk je dobytek?“

Z hlubin dolu se ozývalo mohutné praskání a tlumené výbuchy. Naslouchal jsem co nejpozorněji, abych těm prostým lidem tam dole maximálně porozuměl.

Ráno za námi přišly jakési ženy.

„Kdo jsou ty ženy, pane, a proč tak zneklidňují moje smysly?“ hulákal potěšeně Zorbas.

Vyšlo najevo, že jsou to vdovy po hornících.

„Opravdu jsou to vdovy?“ jásal Zorbas.

Spočítal jsem je, a když jsem od toho odečetl náklady na důl, zjistil jsem, že jsem to štěstí pořídil vlastně velmi lacino.