Prosincové tornádo

Milá Dubenko

někdy když vstanu, když výjimečně procitám z mrákot, bolí mi celá místnost, celá ta moje cimra, bolí mi i předsíň a koupelna, protože mám ze samého pití zarostlé stoupačky, a trochu mi bolí i balkón, a po ulici chodí lidé, každý ví, kam má jít, jenom já to nevím, protože U Tygra malují, a říkám si Bohumile Hrabale, tak jsi se uvítězil na vrcholu prázdnoty, jak tě to učil Lao-c’, a myslím na toho mého doktora Franze Kafku, který chtěl skočit z okna, protože ho tak bolel svět, a myslím na Konstantina Biebla a na toho mého Senecu a na tatínka Arthura Schopenhauera, kteří skočili doopravdy, kteří udělali to, co já nemohu, protože můj anděl strážný mi řekl, že by to bylo málo odejít tak lehce, že já musím zbytek života prožít v takovém utrpení jako ten můj nešťastný poslední čínský císař, a že proto bude nejlepší, když budu jezdit městskou hromadnou dopravou, hi hi hi… A tak jsem tedy jel do Brčálky městským autobusem a připadal jsem si jako v pojízdné zpovědnici a potom jsem si poručil gulášek a pivo, ale když mi ten gulášek přinesli, uviděl jsem v něm ty nešťastné oči Chagallových kraviček, ty rozdrcené nožičky jatečních prasátek, ty vyřízlé jazyky jatečních koníčků a viděl jsem v něm i tu moji čistě rozporcovanou Otylku Vranskou… a musel jsem gulášek odstrčit a poručil jsem si flambovaný puding, ale když mi ho donesli, uviděl jsem v něm ty nešťastné hořící labutě… A prchal jsem Prahou až k Vltavě a šplíchal jsem si ledovou vodu na krk a na obličej, až jsem byl celý zmáčený a šťastný, protože hned po pivu mám nejraději vodu a nejšťastnější bývám, když se ve vaně celý ponořím a hadici od sprchy si zasunu do pupíku a sytím se vzpomínkami na placentu té mojí nešťastné maminky… A pak se mezi mraky objevilo prosincové slunce a já jsem si sundal kalhoty a ten svůj korvetní kabátek a klaněl jsem se svému obrazu v říční hladině, svému krásnému opálení a svým krásným nohám, ale přitom jsem zároveň trnul představou, co asi dělají ty moje kočičky v Kersku, hynul jsem představou, že mají hlad, a zase jsem se oblékl a šel jsem pro ně koupit kuřecí prsa, provinile jsem platil ty strašné peníze a styděl jsem se, že v Africe hladoví děti a já kupuji kočkám kuřecí prsa, a hroutil jsem se, že ti černoši jsou krásněji opálení než já… A potom jsem uviděl, jak se uprostřed řeky kdosi topí a volá o pomoc… a zhrozil jsem se, že to volání je určeno mně, neboť nikdo jiný na nábřeží nebyl, byl jsem tím voláním poctěn i zděšen… a vzpomněl jsem si, jak můj podpis pod článkem Dva tisíce slov nahradila ta moje Hra o pravdu a jak můj podpis na Několika větách nahradila ta moje Kouzelná flétna a už jsem neváhal darovat tomu člověku v řece život, nový život… a rozpřáhl jsem se a hodil jsem mu rukopis toho mého Vita nuova, hi hi hi… A prchal jsem a vrávoral dál a myslel jsem na toho mého T. S. Eliota a na Martina Heideggera a na Luise Célina, myslel jsem na Rolanda Barthese, na Buddhu, na Poseidona a na mladšího z bratří Veverků… a myslel jsem, Dubenko, na Vás, jak jste poprvé přišla ke Zlatému tygru ještě jako April Gifford oblečená celá do světla… a jak jste v noci vyšla ven s potřísněným kabátkem už jako moje Dubenka, ta Dubenka, která tak potěšila pana konzula, když se Vás ptal, co se učíte na tom slavistickém kursu, a Vy jste mu odpověděla Well, kam si to serete, Mr. Wonásek…? a couval jsem ve vzpomínkách dál, až k panu Růžičkovi, svatému muži, který celý svůj život vynášel ve kbelících lidské sračky a který každý dům posuzoval jen podle počtu těch vynesených kbelíků, takže když jsem ho jedenkrát přivedl na Pražský hrad, abych mu ukázal tu krásu, řekl mi Pěkný, ale vynášet sračky bych tu nechtěl… takhle mi to ten pan Růžička řekl, on, který dokázal uchopit naběrák se sračkami, jako by to byla zlatá monstrance a on kněz ve zlatem ornátě, celý umazaný tou krásou odevšaď prýštících lidských hříchů… a couval jsem dál až do sběrny starého papíru ve Spálené ulici a vzpomněl jsem si na tu moji krásnou cikánečku, která se vždycky u toho mého presu položila na záda na hromadu Erasma Rotterdamského a vyhrnula si sukni a měla krásné břicho a krásný chomáč chlupů a já jsem jí na to břicho nakreslil krásnou kruhovou výseč, do které jsem pak stříkal svoje horké semeno jako krásný sovětský kladivář Jurij Sedych a byl jsem zase jednička a mistr světa… a couval jsem ke svým prvním marginálním textům značky Perkeo, co měly zvolněný tep vertikální sekyry a horizontální sečení rakouské pily a kde věty vedlejší přívlastkové byly dělány švédským dlátem, a já byl tím psaním tak poctěný a pomazaný, že jsem si připadal, jako by mi krásná dívka mazala prsa husím sádlem, a to nemohl slyšet Vladimírek, který se zazdil ve vedlejším pokoji a skrze tu čerstvou zeď na mne pohrdavě křičel Doktore, to už si rovnou kupte záclony a ručníky, když máte takový měšťácký představy o umění a nedokážete si alespoň představit, že ta prsa mažete vy jí, natož abyste se dokázal vystřelit k vrcholné kosmické představě husy, pomazané sádlem té krásné dívky…! a couval jsem až do té mojí Poldinky, do té mojí jediné opravdové univerzity, jejíž rektor měl kadeře připálené třpytivou hvězdou nebo tak nějak, protože moje paměť už dělá chybné výkony, a to tím více, čím více jsem opilý, jako tehdy u Arnošta Lustiga ve Spojených státech amerických, kde jsem celý večer plaval v modravém bazénu a nakonec jsem poznal, že to nebyl modravý bazén, ale obrazy Františka Kupky, hi hi hi… ale slavný básník Dylan Thomas byl také opilý, když poprvé přiletěl do Států, a pili i Abraham Lincoln a Krištof Kolumbus, ale moje hostitelka paní Meda Mládková se tvářila jako předsedkyně Výboru pro ne­americkou činnost a já jsem byl šťastný, že jsem konečně chuligánem jako Jesenin, Vysockij nebo Lenin, protože všichni jsme jenom děti boží, děti toho playboye Ježíše… a tlaková vlna vzpomínek mne konečně odnesla až do té mojí Libně, kde jsme s Vladimírkem a mou ženou bydleli kousek od jaderné střelnice, tam na Hrázi věčnosti, kde se po každém zkušebním výbuchu zdvihl nádherný prachový hřib a zároveň s ním i naše podlaha a většinou nám spadl i strop a všude byla nádherná smrtící záře a celá naše zahrada hořela, na všechno usedal hustý černý prach a mojí ženě naskakovaly po těle puchýře a Vladimír křičel do toho burácení Kruciprdel, doktore, ta vaše žena, to je kinetická radioaktivní grafika…! a nadšeně gestikuloval rukama, kterýma mu prosvítaly jednotlivé prstové kůstky… ten Vladimír, který se nakonec na Klárově nechal přejet parním válcem, aby svoje trojrozměrné tělo proměnil v dvourozměrný grafický list, aby se definitivně stal identickým sám se sebou tak, jako do sebe zapadnou patentky Koh-i-noor Waldes, aby mohl říci Jsem ten, který jsem, a to, co přebývá, je patrně asfalt…