Něco mezi životem a smrtí

Nathalii Sarrautové

Vrtím hlavou, přivírám víčka. „Semknu rty.“ Ne, takhle ne, to není ono. „Zahazuji papír.“ Beru si nový. Znovu ho zmačkám a zahodím. „Desetkrát.“ Stokrát. Na podlaze se válejí tisíce papírů. Výčitky: tolik papíru! Na jaře proto jezdím sázet stromky. „Sevřu pěst a čtu si to po sobě.“ Čtu zleva doprava, ale přesto to nedává smysl. Ruka vytahuje papír, pěst ho mačká, zuby rozžvýkají. Začínám znovu a znovu. Když chci napsat velké písmeno, musím stlačit tu klávesnici v levém dolním rohu. Všechno je tak komplikované. Tak složité. Jenom cesta do koupelny je hotový labyrint.

Slova. Odjakživa se do mne bolestně zarývala. „Kde je zde, prosím vás, nejbližší pošta?“ zeptali se mne kdysi v Bordeaux starší manželé. To slovo: pošta! Bylo mi, jako bych v tu chvíli dostal palicí.

Píšu. Oba prsty se opět rozkmitají. Na bílém papíře se rodí slova. Někdy i věty. Zázrak. Vzniká. Jak? To je právě ta záhada. Někdy se v noci v ložnici probouzím a říkám si: „K čemu tolik snažení? K čemu tolik bojů?“ – „Taky si myslím,“ říká „manželka“.

Jedna z mých čtenářek: „Když jsem vás četla, celou dobu jsem si říkala, jak se mě to týká. Jak vám rozumím. Mám pocit, že to muselo být francouzsky.“ – „Jsem úplně bez talentu. Jako můj bezruký dědeček. Úplně nenadaný,“ říkám jí. „Pracoval na pile.“ – „Ano, zkušenost je nesdělitelná. Ale číst vás znamená pochopit, co je amputace.“

Mám pocit, že všechny moje reakce z poslední doby byly jenom fyziologické reflexy. Každý den se jenom natahuji za sluncem. Jako orchideje v pralese. Zkrátka obyčejné tropismy. Ostatně během psaní Le Planétarium jsem měl prokazatelně malárii.

„Miloval jsem ji, a proto jsem ji musel zabít. Požádal jsem bratra, aby ji laskavě přejel. Jenom tak jsem mohl uhájit svoji svobodu. Doslova jsem tu lásku ze sebe vyškrábal. Ze vzorku pneumatiky taky.“ – Byl to charakterní muž, ale věděl jsem dobře, že je to jen pohodlná hrubá nálepka, s jejíž pomocí líně usměrňuje svoje chování.

Otevřela ústa. K mému úžasu se objevily bílé zuby a načervenalé dásně. Bylo to hnusné.

„Smím?“ řekla. Připomínala mi dítě, které se mermomocí snaží nasbírat nějaké brusinky na hlídaném parkovišti.

„Tak dobře.“

Z ramene jeřábu se utrhl ocelový ingot. Bylo to tak banální.

„O čem jsi to mluvil, miláčku? Co si to stále mumláš?“

„Já si nic nemumlám.“

„Ale ano, slyšela jsem docela zřetelně, jak říkáš věčná hlubina!“

„To nic není, to jsou jen slova.“

„Jestli s tím nepřestaneš, bude mít otec raději než tebe ten ředkvičkový záhon!“

V našem klimatu se jak vidno neobejdete bez psychologie. V Grónsku ano, ale tam se zase neobejdete bez rukavic. Začínám psát nanovo. Třikrát. Desetkrát. Z plnicích per mám hrůzu. Vypadají jako ta chobotnice, kterou mi v Cannes hodili za plavky.

„Byl jsem vždycky výjimečně citlivý. Čichal jsem k mechu.“

„Děláte na mne dojem předurčeného dítěte.“

„Hrál jsem si se slovy.“

„Já jsem si se slony hrál taky. V Indii. Můj cestovní deník vyšel na pokračování v Gazette de Poitou, ale synovec si s příslušnými čísly vycpal podprsenku.“

„Nikdy se mnou nemluvte o velkorysosti, strýčku Skrblíku!“

Vkládám papír znovu do stroje. Někdo zvoní: buďto je to listonoš, nebo jeho postava. To by bylo zlé, protože přestávám postavám věřit. Pana Martereau dokonce podezírám, že mi snědl veškerý pórek. Moje podvědomí se vůči takové nehoráznosti ohrazuje, ačkoli nevylučuji, že by to nemohl být žlučník.

Nápad! Konečně! Po tolika letech! Tvrdili mi, že už ho nikdy nebudu mít – a teď je tady! Ihned jsem si na podrážky nalepil filcové vložky do bot, abych ho svým rozčileným přecházením po místnosti nezaplašil. Tak tedy: Muž hledá zápalky! – Připadá mi to úžasné! Jenom se trochu děsím té šíře. Zřejmě z toho budu muset udělat trilogii: Muž – Hledání – Zápalky. Vrtím hlavou, přivírám víčka. „Semknu rty.“ Ne, takhle ne, to není ono. Pentalogii! „Zahazuji papír.“ Zakládám papír znovu do stroje.