Ztracená generace a já

Vyšel jsem z hotelu, kde kdysi bydleli Verlaine a Rimbaud a Balzac a kde jsem měl teď logicky mansardu na psaní já, a pustil jsem se kolem starého kostela Saint-Etienne-du-Mont na bulvár Saint-Michel. Ulice byly čerstvě vymyté deštěm a to jsem měl moc rád; na jaře jsem si na to dokonce tak zvykl, že jsem pak v létě musel chodit za kropicím vozem. Kavárna na Place Saint-Michel, kterou jsem nedávno objevil, byla příjemná, teplá a vlídná a mohl by to být přesně ten čistý, dobře osvětlený podnik, který člověk občas v noci potřebuje, když ho přepadne „nuda“, nicota, nebo nedejbože i žízeň, jenomže na druhé straně tu člověka většinou okradli o dva tři franky a v takovém prostředí se povídky nepíší zrovna snadno, zvláště píše-li někdo tak poctivé věty jako já.

Do kavárny po chvíli vešla dívka a posadila se ke stolku u okna. Byla moc hezká a obličej měla svěží jako čerstvě raženou jednodolarovou minci, přirozeně za předpokladu, že by se jednodolarové mince razily dívkám do obličeje: měla pronikavé, zelené oči, černé vlasy a velký nos ve tvaru amerického orla. Moc mě vzrušovala a byl bych ji rád dostal buď do té povídky, kterou jsem zrovna začal psát, nebo aspoň do té postele v hotelovém pokoji, kterou už jsem si dávno přestal stlát. Záhy jsem ale na dívku zapomněl a úplně jsem se ztratil v té rozepsané povídce a spolu se mnou se v ní ztratila i celá naše ztracená generace. A pak byla povídka hotová a já jsem byl hrozně unavený a šťastný jako po milování nebo po lyžování. Věděl jsem ale, že je to zatraceně dobrá povídka, protože na dobré povídky mám čich. Špatnou povídku možná nepoznám, ale dobrou poznám okamžitě – a tahle dobrá byla. Musel to vědět zřejmě i majitel kavárny, který mne celou dobu při práci pozoroval.

„Měl jste, monsieur, takový zvláštní výraz,“ povídá mi. „Vypadal jste jako člověk, který je najednou sám v džungli a –“

„Když dělám, nevidím, neslyším.“

„– a dostane úplavici.“

Chtěl jsem mu jednu vrazit, ale všiml jsem si, že právě přišel Scott Fitzgerald, a tak jsem jenom objednal dva rumy Svatého Jakuba.

„Kolik jsi měl, Erneste, ženskejch?“ zeptal se Scott bez okolků. Domníval se, že si spisovatel může opatřit potřebné znalosti tím, že se vyptá kamarádů a známých. Marně jsem mu vysvětloval, že nemůže napsat jedinou pravdivou řádku, dokud alespoň nezačne chodit na ryby.

„Už se nepamatuju,“ řekl jsem.

„Bojíš se smrti?“

„Ne. Nepočítám pochopitelně svou vlastní.“

„Děláš u přímý řeči uvozovky?“

„Jo,“ řekl jsem starostlivě. Scott mi své otázky kladl čím dál zuřivěji:

„Připadaj ti chlupatý věci estetický? Třeba angrešt?“

„Nepřemýšlím o tom.“

„Kolik vteřin se ty miluješ se svojí ženou?“

Zasmál jsem se. Scott se sesypal. Alkohol v něm často způsoboval záhadné chemické změny: ztrácel kupříkladu barvu v obličeji.

„Mám ho krátkýho!“ vzlykal.

Bylo jasné, kdo je za tím: Zelda, která ho chce definitivně vyřadit z provozu.

„Nesmysl,“ řekl jsem mu. „Pojď na dvě nuly!“

Vrátili jsme se z toalet a posadili se znovu ke stolu.

„Jsi naprosto O. K.,“ uklidnil jsem ho. „Ty macku!“

Tohle na něj zabíralo. Ještě jsme zaskočili do Louvru a chvíli jsme se posmívali nahým sochám. Už se zdálo, že bude v pořádku, ale pak jsme u Seiny narazili na hejno vrabců.

„Takovej vrabeček je stejně pořádnej kus ptáka,“ řekl Scott nejistě. V jeho hlase nešlo přeslechnout zoufale prosebnou otázku. Nebylo mu zkrátka pomoci. Byl jsem rád, když jsme po chvíli potkali Brett.

Brett byla stavěná jako závodní jachta a její podprsenka připomínala plachty plné zatraceně silného větru. Zakormidlovala k nám:

„Nazdar, kamarádi!“

„Nazdar, Brett,“ povídám. „Cože nejsi namazaná?“

„Četla jsem si v kavárně Dostojevského. Je to srab.“

Začala nás přemlouvat, ať s ní jdeme na nějaký úžasný boxmatch, ale Scott trval na tom, že musíme vidět jakýsi boxkalf.

„Co to je?“ chtěla vědět Brett.

„Jemná teletina činěná chromem,“ řekl jsem.

„Aha,“ řekla Brett. Navrhla, ať tedy jdeme alespoň ke Koňovi, kde prý mají ohromný musicbox. Nakonec jsme šli k Pavoukovi, kde měli nad dveřmi ohromného pavouka.

Uvnitř už seděl Ezra Pound a Lewis. Toho druhého jsem neměl rád: někteří zlí lidé mívají alespoň jakousi důstojnost tvrdého vředu, ale on neměl ani to. Byl jenom směšný jako kvasinkový výtok.

„Proč musíš lézt zrovna sem a zavšivit slušnou kavárnu?“ povídá mi. Byl to ten nejhnusnější chlap na světě a připomínal mi bučivou žábu, nebo alespoň žábu, která má vemeno.

„Nazdar, flamendři,“ povídá Ezra, když nás uviděl. Na stole před sebou měl láhev ekrazitu. Ekrazit je nazelenalá imitace dynamitu. Rychle člověka postaví na nohy, ale když toho vypijete víc, stane se z vás pojízdné dělo.

„Děsně milej chlap,“ povídá Brett.

„Má něco v sobě,“ připustil jsem.

„Tři měsíce chodil za T. S. Eliota do zaměstnání,“ vysvětlovala. „Prožil si svoje.“

Sedli jsme si a přišel vrchní. Kývl na Brett. Když odešel, tázavě jsem k ní vzhlédl.

„A s kým myslíš, že jsem byla tehdy v Peru?“ povídá Brett naštvaně.

„Gratuluju,“ řekl jsem, ale v žaludku se mi usadila dělová koule. Maso chutnalo jako flambované mouchy.

„Ten chlap nás chce otrávit,“ řekl Lewis.

„Vážně bych ten boxkalf chtěl vidět,“ řekl Scott. „Pojeďme do Čadu.“

„Nejedu,“ řekl jsem. „Znám v Africe příliš mnoho lidí.“

„Od tý doby, co netrefil ze tří metrů tu antilopu, má poruchy potence,“ pošeptala Scottovi Brett.

Bylo mi z toho všeho nanic. Opřel jsem se dozadu. Brett se přisunula ke mně. Objal jsem ji jednou rukou a ona se ke mně schoulila.

„Ach, Erneste,“ řekla, „kdybysme nebyli ta ztracená generace, mohli jsme si to spolu zatraceně užít!“

„Viď,“ řekl jsem. „Není to aspoň pěkná představa?“