Love Story

Co můžete říct o pětadvacetileté dívce, která zemřela? V podstatě cokoli. Že byla krásná. A chytrá. Že milovala Bacha a Beatles. A mě. A můžete to nejen říct, ale i napsat. A zejména vydat. Nazvěte to třeba „Love Story“ – zaručuju vám, že si na tom docela slušně namastíte kapsu.

Seznámili jsme se v pátek v knihovně radcliffský dívčí koleje. Půjčovala tam knihy.

„Potřeboval bych něco ke středověku.“

„Chování a vzhled už máš,“ řekla. „Co ještě chceš?“

Start teda měla slušnej.

V pondělí jsme porazili Darmouth 7:0. Dva banány jsem jim tam odvez osobně. Seděla pochopitelně v hledišti a já měl pocit, že jsem po tom pátku srovnal skóre. Jenomže v úterý vystřihla v Dunster House při Pátym braniborskym takový sólo na tu svojí harfu, že jsem se v tom vez znova. Po koncertě jsem jí šel gratulovat. Hodila po mně okem:

„To je suspenzor, nebo máš tak velký péro?“

To byl parádní prohoz.

„Suspenzor,“ musel jsem přiznat, takže zvýšila náskok. Úplně mě dostala na kolena.

„Miluji tě,“ řekl jsem.

„Abys ses neposral,“ řekla po chvíli.

Uvědomil jsem si, že je poloviční Italka a že tak zakrývá svou hlubokou vnitřní citovost.

Ve středu přifičel můj otec. Ten kretén jel kvůli mně 700 mil.

„Je to kretén,“ informoval jsem ji. „Představ si, že řídí snad všechny banky v Ithace.“

„Ty bezcitnej spratku,“ řekla mi.

Čekal jsem sice, že bude asi smečovat, ale tohle byl ošklivej faul. Zjevně z ní mluvila její středomořská představa otce: ona tomu svýmu říkala jménem!

Ve čtvrtek promovala na Radcliffu. V pátek jsem jí stejnej kousek předved na Harvardu a začal jsem jí tvrdě šlapat na záda. V sobotu jsem ji dohonil.

„Strašně tě miluju,“ řekla mi.

Při milování jsem byl neuvěřitelně něžnej. Vůbec jsem se nepoznával: sundal jsem si dokonce i chrániče a helmu.

V neděli jsme se vzali. Naši nás samozřejmě finančně vyautovali, takže jsme v prvních třech ročnících manželský ligy horko těžko sbírali body. Strava tudíž nebyla nic moc a mně začaly docházet minerální sole. Pak jsem ale jako třetí z dvou set posluchačů graduoval na právech a šel jsem zvostra na síť. Nakonec mě zlanařili samotní „Jonas and Marsh“ z New Yorku a já si na nich vyboxoval dvanáct táců ročně. Rozhodli jsme se, že si pořídíme malýho sportovce s velkou budoucností, ale nějak se nám nechtěl ujmout.

Doktoři si nás přehazovali jako baseballovej míček, až si mě zavolal doktor Sheppard.

„Chcete říct, doktore, že jsem to já, kdo je slabej na pálce?“ povídám mu výhrůžně.

„Ty seš O. K., Olivere,“ řekl doktor, „ale tvoje žena s tou leukémií tenhle cross asi nedoběhne…“

„Nesmysl,“ řekl jsem. „Chcete říct, že by mohla vypadnout už teď v osmifinále?“

„Skrečuj to, Olivere!“

Šel jsem pomalu z jeho ordinace a přemýšlel jsem o Bohu: chtěl jsem ho knockautovat a odpočítat podle Desatera.

„Šetři se, hošánku,“ řekla mi doma. „Jak chceš v týhle kondičce zdvihat moji rakev?“