Cit a děla

I

BYL JSEM AŽ PŘÍLIŠ ČASTO svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou. V jedné době mého mládí jsem i já podléhal soucitu nad mrzáky, kteří se mne snažili ohromit svým morovým zápachem či velikostí svého vředu. Chlubili se mi svými pahýly. Ale i já jsem byl sužován kožní chorobou, připomínající purpurový květ. A otec mi řekl:

„Jsi zodpovědný pouze za svou růži.“

A odebral mrzákům jejich berle, aby omyli svá srdce z otroctví malicherných věcí.

„Jen to je důležité,“ řekl jim, „co je očím neviditelné. Správně vidíme jen srdcem.“

Byl chytrý jako liška.

II

A TAK JSEM POCHOPIL, že ani utrpení, ani smrt, ani nářek nad mrtvými nejsou k politování.

„Ukáži ti ženu, která se provinila ironií,“ řekl mi jedenkráte otec. „Nenávidím ironii, neboť není z člověka, nýbrž z darmochleba. Promrhává smysl věcí a ničí obraz mojí velikosti.“

A vzal mě na koně. Jeli jsme doprostřed pouště, kde již třetí den vypíjelo slunce z připoutané ženy veškerou její vláhu, takže vypadala jako křížala. Ještě slabě naříkala.

„Ilustrovala v samizdatu,“ řekl otec. „Poslechni si ji: odhaluje podstatné. Mimochodem, nikdy jsem neviděl, že by propadl hrůze ten, kdo umírá.“

„Ale proč?“ tázal jsem se.

„Kdo se ptá, hledá propast,“ řekl mi otec. „Kdo oznamuje, jede po rovině. Ale kdo rozkazuje, stoupá do hor.“

„A kdo podmiňuje?“

„Nikdo,“ řekl otec. „Budou se bouřit, že jsem krutý. Není to pravda a každou vzpouru krutě potlačím.“

Poznal jsem, že můj otec je dobrý.

III

„UŽ SE NAD JEJÍ MRTVOLOU NEZDRŽUJ,“ řekl mi otec. „Není tu už nic k vidění. Kolikrát ti mám říkat, že správně vidíme jen srdcem?“

„Ale kdo mě tedy poučí?“ vykřikl jsem.

„Já,“ řekl otec. „Tak tedy: Věz, že podstatu karavany nejlépe odhalíš, když se ocitne v nesnázi. Přibodnutý hmyz kolem sebe trousí zlato svých křídel a z vyhaslého ohně se o lásce nic nedozvíš. Člověk prostě musí vystavět svou pravdu na ovci, kterou je třeba ostříhat. Ty si neděláš poznámky?“ Uchopil jsem tedy sešit plný pergamenových listů.

„Čas je žnec, který váže svůj snop,“ pokračoval otec. „Strom musíš rozložit v jeho různosti, ale cenu má pouze cesta. Nic z toho, co v ženě miluješ, nemá hmotný smysl. A přítel je ten, který nenutí mrzáka tančit ča-ču. Ty si v sešitě neděláš okraje?“

„Udělám si je,“ řekl jsem.

IV

A TAK JSEM ODHALIL VELIKOU PRAVDU: Že totiž lidé bydlí. A rozhodl jsem se je uzdravit a vystavět jejich dům v jejich srdci. Neboť katedrála je zářivější než hromada kamenů. A nemají pravdu ti, kteří mne viní z neúplnosti proto, že odmítám hloubit septik. Neboť jsem ten, kdo kolem vůně buduje schránku, aby se nerozptýlila.

V

NEBOŤ JÁ VEDU LID, který jsem uzavřel do své lásky. Někteří dostali jenom podmínku. Stavím chrám, abych uchránil svůj lid před záměry písku. Je možné vystavět jiný chrám, ale ten jiný není o nic pravdivější. Všichni, kteří uvažují, se mýlí. Žádná oáza není. A přít se nemíním, neboť tu kromě písku není nic, co by se dalo dokázat.

Neboť já jsem vládce a buduji silové tábory. Lidé tam přirozeně pracují.

„Nečekej nic od člověka, který nepracuje pro věčnost,“ řekl mi kdysi otec. Nic od něho nečekám, ale pracovat zkrátka musí. Necháš-li rozmnožit šváby, zrodí se práva švábů. Ale ten, kdo skromně bdí pod hvězdami nad několika vychrtlými ovečkami (víc než skromně, řekl bych), je víc než pouhý pastevec: je hlídka. A každá hlídka je odpovědná za celou říši. Trestně odpovědná. Jednoho dne se ta různorodá hmota sjednotí a dolehne k mému srdci. Zatím já vládnu jim a oni kamenům a občas se s ovcema dohodneme, který lidi konkrétně je třeba obětovat.