Dva lektorské posudky

Vitana Byšice: Knedlíky v prášku

Nová próza zkušené autorky zaujme už v expozici: „Obsah sáčku vysypeme do mísy a přilejeme 200–250 ml vody“ – okamžitě, bez obšírných úvodů se ocitáme v samotném středu dění, to jest v zadělávací míse. Autorka si znamenitě osvojila rybákovsko-tauferovskou vyjadřovací úspornost, takže v celém textu nenajdeme snad jediné zbytečné slovo; hutnost těsta, které je hlavním protagonistou příběhu, podmiňuje i obdivuhodnou hutnost větné stavby.

Tematicky autorka navazuje na haškovsko-kozákovskou linii české literatury. Obrací se k nejširší čtenářské obci a její stručné, ale vždy vlídné vyprávění navozuje pocit životní pohody a sytosti. Pod jejím laskavým pohledem ožívají i neživé postavy příběhu: za všechny uvádím alespoň personifikované těsto, které autorka po zadělání neodstrčí pouze stranou, nýbrž je nechá docela lidsky „5 minut odpočinout“.

Vlastní děj prózy je zdánlivě velice prostý, a nepozorný či předpojatý čtenář by dokonce mohl říci, že tu nejde o víc než o zadělávání na knedlíky – to by však bylo hrubé zjednodušení, neboť ve skutečnosti tu jde o mnohem víc: autorka totiž dobře ví, že kde se dobře vaří, tam se obvykle dobře i daří – a v tomto smyslu přerůstají její „Knedlíky v prášku“ rámec tzv. kuchyňské prózy a stávají se osobitou výpovědí o štěstí člověka v rozvinutém socialismu.

Knedlíky, zrodivší se ve finále příběhu ze zpěněné vroucí vody, mají i zjevný význam symbolický, odkazujíce nás na staletou českou tradici – je třeba si uvědomit, že knedlík v ní zaujímá místo, jehož význam se blíží i tak slavným národním symbolům, jako jsou lev a lípa. Je proto možné bez nadsázky říci, že právě prostřednictvím knedlíku (samozřejmě v organickém spojení se zelím a vepřovou pečení) autorka originálně a neokázale manifestuje svou národní příslušnost.

Autorka se ve své nové knize v neposlední řadě blýskla také řemeslnou dovedností a stylistickou virtuozitou. Všimněme si například, jak dokáže pracovat s obyčejnými číslovkami: „Z těsta upravíme 2 knedlíky… Z tohoto množství připravíme 20 plátků knedlíků.“ Hleďme: z pouhých dvou knedlíků je náhle plných dvacet knedlíkových plátků; až se zdá, jako by nám knedlíky doslova kynuly před očima, a přitom, obrazně řečeno, jediným kypřícím práškem je zde mistrně použitá číslovka. Za zmínku rozhodně stojí i autorčina práce s časem: je až neuvěřitelné, jak snadno se jí daří překlenout ony dlouhé, nedějové minuty, kdy těsto odpočívá nebo se vaří. Srovnejme přímo v textu: „Vymícháme těsto a necháme 5 minut odpočinout“ – a okamžitě následuje, aniž by byl použit třeba jen nový odstavec: „Z těsta upravíme 2 knedlíky, vložíme do vařící vody a vaříme 20 minut“ – to je technika největších mistrů filmového střihu.

Jako celek působí próza velice vyrovnaně. Autorka, dcera zná­mého kultrněpolitického pracovníka, v ní přesně a jasně zobrazila dělnou lidskou práci jakožto jediný a nezastupitelný zdroj veškerého krásna. Obě knedlíkové šišky, k nimž próza od počátku směřuje, jí dávají potřebný var i pevný básnický tvar, odhalujíce zároveň jeho tajemství.

K vydání doporučuji.

Orthosan BF 45:

Šampon na vlasy s desinsekčními
a desinfekčními účinky.

Dlouhý a nic neříkající název předznamenává krátkou prózu, jejímuž autorovi očividně nestačilo uplynulé čtvrtstoletí na to, aby se poučil z krizového vývoje literatury konce šedesátých let. Neklade si totiž zjevně jiný cíl než evokovat pocity hnusu, štítivosti a fyzického odporu. V této souvislosti je příznačné, jak často se zde objevují obsedantní motivy nejrůznějšího nepříjemného hmyzu: „… pro hubení vši dětské hlavové, popřípadě dalších ektoparazitů získaných pobytem v přírodě, tj. klíšťat přisátých i nepřisátých, blech, roztočů a všenek.“ Autor coby beznadějně vytrvalý Kafkův epigon záměrně rezignuje na pohlednou a užitečnou většinu české fauny, jeho výběr je demagogicky tendenční. Diskreditovány jsou tak prokazatelné výsledky našeho socialistického zdravotnictví, a tím i výsledky celé naší společnosti, jejíž obraz je v autorově „díle“ zlomyslně redukován na „zavšivené hlavy“.

Z ideologického hlediska jsou v „Šamponu“ ještě mnohá jiná přinejmenším problematická místa. Objevuje se například spojení „slepičí vejce“: „Na mokré vlasy nanesete množství pěny zhruba odpovídající velikosti slepičího vejce“ (podtrhl V. R.). Autor se tak naivně snaží oprášit starý spor, zda tu byla dřív slepice, nebo vejce, jinými slovy, filozofickou otázku bytí a vědomí. Avšak jestliže autor chce otevřít nad touto otázkou diskusi, proč se, ptám se, skrývá do podobných jinotajů? Koho tím chce ošálit?

Dále tu nalézáme výroky jako „výrobek je pod stálým tlakem“, prostřednictvím kterého chce autor nepochybně poukázat na do­mnělou tvůrčí nesvobodu, či výroky jako „Ani prázdný obal nevhazujte do ohně!“, což je průhledná narážka na údajné pálení knih v naší kulturní zemi. Nedůvěru vzbuzuje i šifra „BF 45“; dělení klíšťat na přisátá a nepřisátá je ryze mechanické a nerespektuje vůbec princip třídního přístupu.

Z hlediska stylistického působí próza jakousi chtěnou siláckostí – viz. např. věta „Neotvírejte prorážením!“. Rádobyefektní kontrasty jsou jen samoúčelnými artistními manýrami: srov. „Veš dětská hlavová“ versus „Chraňte před dětmi!“ (podtrhl V. R.). Školáckou chybou je použití jmenné věty v souvislosti s postavou blechy: statičnost takové větné konstrukce nedává bleše prakticky žádný prostor pro pohyb, což vyvolává dojem zcela nepravděpodobné strnulosti.

„Šampon na vlasy s desinsekčními a desinfekčními účinky“ je literaturou podzemních sklepů a nepřátelských stínů – nikoli náhodou nás autor žádá, abychom jeho „výrobek“ nevystavovali „teplotám nad 40 stupňů ani slunci“ (podtrhl V. R.). Avšak, jak známo, kam slunce nechodí, tam chodí lékař. Aby tam náhodou nešel čtenář, musíme říci včas ono jasné, skálovské NE!

K vydání nedoporučuji. Doporučuji spálit.