Ztráta slabikářeanebDěvčátko je bez sebe

Babička Anežka měla obrovskou představivost. To mě k ní přitahovalo a proto jsem ji nenáviděla. Dědeček vždycky sedával ve starém křesle a zpíval si: „Žežuličko v lese, rozpomeň se, jaké je to milování, když mě holka nechce.“ Babička většinou zpívala „Stillige Nacht, heilige Nacht“, protože si pořád představovala, že jsou Vánoce.

TO křeslo dvacet let potřebovalo nový potah a dvacet let ho nedostalo. Ve větě „To křeslo potřebovalo dvacet let nový potah a dvacet let ho nedostalo“ je skryta celá historie naší rodiny. Je to hotový román a ještě zbývá na novelu o třech čalounících.

MOJe dětství je spojeno se Stalinem. Měla jsem ohmataný sešitek, kam jsem si kreslila srpy a kladívka a siluety Pávky Korčagina. Nosili jsme khaki košile s rudými šátky, chlapci krátké kalhoty, děvčata květované sukně. Potahy na křesle byly samozřejmě na lístky.

KDYŽ babička Anežka přestala nosit podprsenku, byla neforemná. Tak dlouho se přelévala z pokoje do pokoje, až jsme jí se sestrou začaly říkat Améba. Odpadky v koši vždycky hrozně páchly a pionýrský vedoucí nám na každém táboře svítil baterkou mezi nohy, ale jinak bylo naše dětství šťastné. Babičce Anežce naopak všichni zemřeli: prvorozený syn záhy po porodu, její bratr se zastřelil záhy po odvodu, strýc se oběsil a teta si podřezala žíly. Dědečkovi chyběla k sebevraždě odvaha. V přestávkách mezi písničkami nám často vyprávěl, že čeká na nějakou zákeřnou nemoc. Byl ale zdravý jako řípa a veškeré nemoci se mu vyhýbaly, až musel vzít zavděk obyčejným zánětem spojivek. – Chyběla mu vůle k životu, řekl tenkrát sestře lékař. Babička chtěla dědečkovi zatlačit oči, ale promáčkla mu pouze černé brýle.

MOC RÁda jsem s tatínkem zalévala plaňky v našem plotě. Plaše se přitom usmíval a s tajnou závistí pozoroval živý plot našeho souseda. – Někdo se holt narodil jako smolař, řekl mi jednou tatínek. Bylo mi ho líto.

PŮVODNě jsem chtěla psát knihu o mamince. Nakonec jsem se rozhodla, že se raději stanu spisovatelem. Nepřestávám věřit, že jednou napíšu knihu, která to nebude popírat. Popřípadě dva texty, které se budou popírat navzájem. Něco jako „Na západ od pekla“ a „Na východ od ráje“.

MAMINKA byla tak trochu mimo. U babičky v pokoji byl stále cítit nasládlý zápach, ačkoliv koš s odpadky jsem pokaždé včas vynesla. – Měla bys dát pryč tu kočku, máti, řekla maminka nepřítomně. Popletla to: babička žádnou kočku neměla. Později tomu ale sama uvěřila a začala pro kočku kupovat zavináče – přirozeně, že zůstávaly netknuté. Babička proto začala přidávat do misky k uzenáčům roztlučený Brufen, neboť se domnívala, že kočku berou záda.

ZDÁ SE, ŽE Na to jdu nesprávně: místo abych navlékala dny na pevnou nit, snažím se tady v Římě pochopit, jak spolu souvisí moje já a regál s hrubou moukou v samoobsluze v Dejvicích.

HROU V KOSTky se stává šestibokým. Hrou v karty se stává dvouhlavým. Tatínek jednoho dne zdvihl hlavu od šachovnice a při pohledu do zrcadla zjistil, že je kůň jménem E 6.

JE TO TAKOVÁ nijaká historie. Nijaká hlavně proto, že dost dobře nevím, co s ní. Zapomenout ji? Vydat?

ZA NEJHEZČÍ Příhodu z celého září a října pokládám to, že jsem propotila skelný papír. O tom mluvím proto, že se mi zdá, jako by to, oč nám běží, bylo mimo slova.

A NEŽ KAPR DĚLAl mrtvého, plaval. Vánoce. Na náměstí je veliká ohrada, kde prodávají stromečky. Mrzne. Stromečkem vždycky klepneme o dláždění, aby se pěkně rozevřely větve. – Přichází vévoda z Kentu, říká pokaždé prodavač. Odvezli ho do léčebny týden po naší mamince.

OPISUJI SVÉ DĚTství v kruzích větších a větších. Někdy si připadám jako kabina na Ruském kole. Jindy si dokonce připadám jako sputnik.

ÚZKOST. OTÁZKY. ALMARY. JANA Z ARCU. Zatím jsem spokojena s tím, jak se mi podařilo rozložit svoji původní představu o této knížce. Škoda jen, že jsem zároveň rozložila i čtenáře. Ale nelze současně psát a naříkat si. Ostatně je tu ještě odborná kritika.

ZJISTIT, O CO TU VLASTNĚ ŠLO.

UŽ TO CHÁPU: MOJE JÁ SOUVISÍ S DRUHÝM REGÁLEM VLEVO nahoře v té lékárně poblíž Piazza Bologna.