Váženej pane doktore Moody!

Přečet sem si tu vaší knížku o tom životě po životě a hned vám musím napsat, ponivač já jsem taky v klinický smrti prožíval přesně něco podobnýho. Myslím, že bude nejlepší, když začnu úplně od začátku. Fakt teda je, že sem to ten den parádně přepísk. To já už poznám, ponivač na to mám svý fígle: jak mi ty dva fleky na stropě hospody U Sedmi havranů začnou připomínat výsostný znaky britskýho letectva, tak vim, že už bych měl brzdit – a jak mi začnou připomínat prsa mojí tchýně, tak vim, že jsem to zase neubrzdil. Což byl právě případ toho kritickýho dne: pamatuju se jenom, že na mě pořád mrkal nějakej drak s krvavě rudejma očima – dneska už pochopitelně vim, že to byl ten železniční přejezd. Pak sem akorát zaslech, jak nějaká ženská zaječela, něco mě praštilo do palice a já sem pad – a najednou to byla úžasná pohoda! Nad hlavou mi jezdily vagóny, vod brzd lítaly takový veselý jiskřičky a v duši se mně rozhostil přesně ten pocit báječnýho klidu a míru, jak to tam popisujete. Akorát mi trochu nakrklo, když jsem ucejtil, jak mi nějakej dobrák stahuje z těch ujetejch nohou fungl nový adidasky. Zároveň mi taky začlo zvonit v pravym uchu, až sem si řikal, kdy už ten telefón hergot někdo zvedne, ale pak mi došlo, že to asi bude tahleta polnice, jejíž hlas mě volá ku vzkříšení. Najednou mě něco popadlo a odtáhlo mě to do takovýho tmavýho tunelu, kde na to ten někdo pořádně šlápnul. Proč ne, povídám si, ale jeden Kinedryl by rozhodně bodnul. A v tý samý chvíli, pamatuju si to úplně přesně, jsem ucejtil, jak opouštím svoje tělo, a s úžasem jsem si vzpomněl na tu pasáž ze Starýho zákona (Izaiáš 26, 19), kde se píše: „Tvoji mrtví budou žít, vstanou společně s mrtvým tělem. Probuďte se a zpívejte, vy, kteří dlíte v prachu, protože zem vyvrhne své mrtvé.“ – A jak jsem si to tak recitoval, stoupal sem zpod toho vagónu vzhůru, dokonce tak rychle, až jsem se majznul čelem o nápravu. Jinak jsem měl ale pocit úžasný lehkosti a zpíval jsem si „Vyvalte sudy!“ a všecky další svoje oblíbený. Moje mysl byla úplně čistá a všechno bylo takový jasný a samozřejmý a já sem najednou chápal i věci, na který jsem dřívávějc zaboha nemoh přijít: Co cejtěj květiny a stromy, co cejtí žena při početí nebo co cejtěj lidi na Slovensku. Všechno to do sebe perfektně zapadalo. Díval jsem se z tý vejšky, jak ležim celej zkroucenej pod vagónem a jak se ke mně sbíhaj lidi, a chápal jsem, že to je v richtiku, že to tak bejt musí, jenomže pak se mi z tý vší krve udělalo drobátko šoufl a já jsem všecky ty rundy od Sedmi havranů zvrátil dolu na ty čumilové, který pak hned začali diskutovat o kyselejch deštích. A snad že mi bylo tak blbě, začal jsem volat svýho dědečka, co jsem ho měl tak rád: „Dědečku! Dědečku!“, ale pak mi došlo, že mě asi sotva uslyší, když sme mu tenkrát na ÁRO zapomněli přivýzt ty baterky do naslouchátka. Ale to už ke mně začaly přicházet první duše zemřelejch, aby mě přivítaly: bylo to radostný a slavnostní setkání, ačkoliv několika z nich jsem nějaký to kilo dlužil, ale přesto jsem byl, přesně jak to popisujete, doslova přemoženej intenzivníma pocitama lásky a pokoje. Pak se ale k mýmu značnýmu překvapení objevila stará Zákolová ze školní jídelny, co jsme jí eště jako kluci pokaždý nakydali puding do kozaček a která tu dělala něco jako úsekovou důvěrnici, a povídá mi sladce: „Jestli si, dušinko, myslíš, že ti už jako padla, tak se šeredně mejlíš. Tvoje pozemský dílo ještě není zdaleka dokončený, nemáš, abych tak řekla, dopito, takže se koukej rychle natlačit zpátky do toho krvavýho pudingu tam dole na kolejích!“ Vypadalo to, že se budu muset pakovat – a vtom se kolem rozlila taková ta teplá světelná zář a přišla Světelná bytost, už od pohledu zjevně nejvyšší šajba, takže stará Zákolová akorát srazila kufry. „Ár jú redy?“ zeptala se mě Světelná bytost a já, jak jsem byl eště zblblej od posledního dejviskapu, povídám: „Empaj redy!“ – a hned jsem se v duchu zhrozil, jakou blbost jsem to řek, ale Světelná bytost se na mě podívala s takovym tim nepopsatelnym pochopením a láskou a říká: „Ňjú bólz!“ A pak mi začala promítat zpětnej přehled mýho života: máma, táta a všichni v tom filmu byli jako živí a dost mě to chytlo za srdce, ačkoliv to na druhou stranu bylo mizerně zavostřený a mojí ségru bůhvíproč daboval Jirka Kodet. Najednou to promítání skončilo a pár metrů přede mnou se objevila ta pověstná Hranice života a smrti, která, což bylo zajímavý, porád měnila podobu: chvíli vypadala jako oranžová čerchovaná čára, chvíli jako Hadí skok na Velký pardubický a chvíli jako plot kolem chaty Ljuby Hermanový. Bylo mi jasný, že se musím rozhodnout: což o to, byl bych tam klidně zustal, ale pak sem si vzpomněl, že mám tam dole ženu a dítě a čtyry nevotřený stírací losy, a dal jsem tam teda zpátečku. A v příští chvíli už slyším toho doktora z úrazovýho, jak povídá: „Tak tohle už bobánek nerozchodí…“ A sestra mu říká: „Dávám mu zrovna morfium – šlohnete si taky, doktore?“ A on na to: „Do tohodle prejtu je zbytečný cokoli píchat, ale jestli myslíte, tak ho tim svinstvem trochu pokapejte.“ – V ten moment jsem se k jejich úžasu posadil na nosítkách a povídám mu: „A co takle Heraklejtova přísaha, ty darebáku, ta ti neříká nic?! Koukej se honem fofrem dát do šití a tuhle sestra mi už rovnou může psát nějaký fajnový lázně!“

No a právě z těch lázní vám, pane doktore, píšu. Nikdo mi to všechno nechce věřit a tvrděj, že to musely bejt nějaký halucinace. „A co ten zánět spojivek, co jsem ho chytnul vod Světelný bytosti, to je taky halucinace?!“ řval jsem na ně a ukazuju jim ty zanícený koutky, ale jako když mluvíte do dubu. Nakonec jsem to eště zkoušel vylíčit zdejšímu farářovi, ale ten mě po půlce přerušil, že to prej už azda stačilo a že mě za trest oznámí pro urážku náboženskýho přesvědčení. Ale já si z toho nic nedělám, ponivač ten muj zážitek vtisknul do mýho života úplně něco novýho: vždycky jsem se bál smrti, jenomže teďko už se jí nebojim, na pohřbech nebrečim, ale naopak zpívám a raduju se a závidim nebožtíkovi, jak si to uměl pěkně vybrat. Můj život je teď tak nějak hlubší a plnější, a i když jsem o obě nohy kratší, mám zase blíž k zemi a k lidem a ty adidasky mi můžou bejt ukradený.

S úctou
Michal Viewegh