Můj syn Václav Havel

„Literární propaganda šířila slávu světce českého do světa,

ale nestvořila ji.“

— Josef Pekař, Svatý Václav

Když se mi malý Vašík narodil, hned ke mně přátelsky natahoval svoje buclaté prstíky a svíral jimi můj ukazováček. Později mi řekl, že mi chtěl jenom udělat radost a ukázat mi, jak je na tom dobře s rozvojem jemné motoriky. Odjakživa mě měl moc a moc rád, jenom se mu prý zcela nedařilo diferencovat moji osobu a uspokojení z nakojení. Uměl mě ale i pozlobit: jednou, když po koupání ležel na zádíčkách a já mu zkusmo podtrhla osušku, naschvál nechal ručičky připažené a nerozhodil je, ačkoli mu muselo být jasné, že se vyděsím, že ztrácí základní učebnicové reflexy. „Vašíku, Vašíku,“ napomínala jsem ho, „pamatuj si, že když půjdeš lidem na nervy, tak tě zavřou…“ – a zavřela jsem ho do skříně. Pokaždé si tam cosi brumlal a já dneska už vím, že to byla první verze jeho eseje Moc bezmocných. Vždycky si mě pak ale chtěl rychle udobřit, a protože byl už od malička neuvěřitelně pořádkumilovný, srovnal obvykle šuplík s věcmi na koupání: žínky a osušky na jednu stranu, heřmánkový zásyp a olejíček doprostřed a napravo pak teploměr, kachničky a italské vatičky na čištění uší. Vzpomínám si, že jednou tyhle luxusní a jak on říkal „buržoazní“ vatičky vyhodil a namísto nich položil docela obyčejné zápalky. „Chci být ve všem jako ostatní,“ řekl mi. Brzy nato dostal vysoké horečky a já jsem si myslela, že má zánět středního ucha, ale doktor zjistil, že má jenom proražený bubínek. Chvíli s tím stonal a přitom se dočetl, že Palacký přečetl v pěti letech celou bibli – chtěl si ji tedy přečíst také, ačkoli mu ještě ani pět nebylo, ale nakonec si přečetl Šafaříkových Sedm listů Melinovi, protože to bylo kratší. Přečetla jsem si je potom taky, a když jsem dočetla, přitiskla jsem si tu knihu k prsům, protože mě to doslova uštknulo, ale Vašík mi to ihned vysál. Byl vskutku mimořádné dítě. A jak nádherně kreslil! Jednou, to mu byly asi čtyři, namaloval takové podivné, jakoby mramorové kolečko – a když jsem si výkres prohlédla pozorněji, s úžasem jsem zjistila, že je to Kolářův stůl ve Slávii…

Když už byl Vašík starší a studoval ekonomiku dopravy, vyjeli jsme si společně na Dobříš: jeli jsme parníkem na Zbraslav a odtud pak autobusem, protože Vašíkovi se to tak zdálo nejekonomičtější. Na Dobříši jsme v zámeckém parku potkali dva tlusté, ruměné spisovatele a Vašík jim ihned řekl, co si o nich myslí. Hleděli na toho mého blonďatého chlapce s jasně modrýma očima a potom mi jeden z nich řekl: „Milostivá, ten váš chlapec je anděl, který nám přinesl poselství.“ Jaké poselství měl na mysli, nevím, protože potom hned spadl do rododendronů.

Záhy nato poznal Vašík Kafku, Becketta a Olgu. Olgu, připadalo mi, měl tak nějak nejraději. Byla krutá jako bič boží a Vašík chodil domů celý pošlehaný. Potom se ale dlouho nemohli vídat, protože Vašík se musel skrývat ve sklepě před Lanďákem. Jednou ale přišla Olga do sklepa za ním a od té doby už všechno dělali spolu: stavěli ploty a tak. Sociálně, povahově i pohlavně byla Olga Vaškovou druhou polovinou, takže se výborně doplňovali. Byli tak odlišní, že si až byli blízcí. Hrozně jsem jejich vztahu fandila a Olga mi hned musela říkat „maminko“. Vašík nás miloval obě.

V té době vznikala malá divadla jako houby po dešti; Vašík na ně jednou vyrazil, zabloudil a potom chodil sem tam po lese a volal: „Olgo! Edo! Ionesco!“ Někdy volal také „Baťo!“, protože jeho dědeček se znal s Tomášem Baťou. Můj životní pocit tehdy v šedesátých letech přesně vyjadřoval Semafor, samozřejmě pouze tehdy, když signalizoval „volno“. Ztotožnila jsem se s Beatles a s hippies, běhala do kina a do Reduty, a sotva skončili, celá říčná jsem hnala do Violy. A druhý den nanovo, jen co jsem si vyčistila zuby a trochu nadělala vlasy (dělala jsem si tenkrát takovou loknu, které kamarád Miloš Forman říkal „nová vlna“). Všechno bylo tak nějak otevřené, dokonce i tramvaje, do kterých jsme skákali takové generační robinsonády. A já se ptám, proč je vždycky všechno nejdříve zakázané, potom dovolené a nakonec zase zakázané, jako v sedmdesátých letech. „Sedmdesátá léta nestála za mnoho,“ řekla jsem jednou kamarádu Johnu Lennonovi. Vašík začal dělat v pivovaře, ale za pár dní věděl o pivu a sudech víc než lidé, kteří tam dělali desetiletí. „Mámo,“ přiběhl jednou za mnou, „víš, co se dřív dělalo ze sudů?“

„Nevím, Venoušku,“ řekla jsem, abych mu nezkazila radost.

„Lýže!“ vyhrkl tenkrát šťastně.