Tatarská poušť

Bílá pevnost na odlehlé hranici s Východní říší, kam byl ihned po absolvování pražské Vojenské dělostřelecké akademie odvelen, zapůsobila na poručíka D. velice zvláštním dojmem, a to od prvního okamžiku, kdy do ní vstoupil. Kamenné chodby svítily čistotou, uniformám vojáků se nedalo nic vytknout a všechny zbraně se jen leskly, ale přesto tu bylo cosi, co poručíkovi z neznámých důvodů svíralo útroby. V očích vojína, který poručíka odvedl k veliteli, nebylo možné spatřit nic, co by připomínalo život.

„Z Prahy?“ otázal se poručíka plukovník S., velitel pevnosti.

„Ano, soudruhu plukovníku!“

„Takže od Vltavy, že? Od Petřína, že? Od Karlova mostu, že?“ tázal se plukovník se zasvěceným úsměvem, avšak postřehnutelná námaha, s níž si tento někdejší Pražan ona notoricky známá místní jména vybavoval, vyvolávala v poručíkovi těžko definovatelnou, iracionální úzkost.

„Ano,“ řekl rozpačitě.

„Jestlipak na Akademii ještě učí generál Windischgrätz?“ chtěl vědět plukovník. „Byl to můj dobrý přítel…“

„Myslím, že již ne,“ odvětil poručík.

II

Ještě té noci vzal kapitán M. poručíka na obchůzku po hradbách pevnosti. Stráže je předepsaným způsobem zdravily, ale poručík se nicméně nemohl zbavit dojmu, že jejich tváře, naoko ostražitě upřené do pusté, měsícem ozářené krajiny, jsou zkřiveny do jakéhosi škodolibého, sarkastického úšklebku. Na chvíli se zastavil: široko daleko se táhla holá pláň. Vpravo na obzoru blikotala světélka sousední pevnosti, přezdívané Černá.

„Kolik lidí to zkouší?“ zeptal se kapitána. „Myslím přejít hra­nici?“

„Za těch dvanáct let, co jsem tady,“ řekl zvolna kapitán, upíraje svůj zrak do temné krajiny, „to nezkusil nikdo.“

Jeho odpověď poručíka překvapila:

„Nikdo?“

Pohledy obou mužů se na okamžik střetly.

„To víte, poručíku, říká se leccos…“

„Co se říká, soudruhu kapitáne?“ naléhal poručík.

„Říká se…“ Kapitán jako by váhal. „Kolují zkrátka různé fámy: že prý naše pevnost není důležitá. Že prý Černou pevností vede tajná cesta z Východní říše…“

Kapitán si nervózně hryzl rty. Bylo vidět, že má určité pochyby. Náhle prudce vytasil služební pistoli a předvedl poručíkovi její neobvykle širokou, trychtýřovitou hlaveň:

„Když jdeme do stráže, dostáváme je už nabité. Nikdy nikomu neukázali náboje… Jak potom člověk nemá pochybovat?“

III

Poručíkův pocit, že je obklopen čímsi nevysvětlitelným, od toho dne sílil. Tím horlivěji se však vrhl do práce, snad aby neměl čas věnovat se nejrůznějším úvahám, které by jeho poslání v pevnosti zpochybňovaly. Jeho četa brzy patřila k nejlepším.

„Hranice je hranice, ať je to kdekoliv,“ ubezpečoval se často poručík. „Tak jaképak otázky!“

Než se nadál, uplynulo pět let – aniž na hranicích kohokoli zadrželi. Desítky a desítky hlídek, ale kvůli komu, kvůli čemu? uvažoval smutně poručík ve chvílích občasné skepse.

Navenek však na sobě nedal nic znát. Jednoho dne, to už sloužil v pevnosti dvanáctý rok, ho mladičký vojín R., který k němu choval jistou důvěru, požádal o rozhovor: Proč prý se pořád učí o válečném umění vojáků Západní říše, o jejich zbraních, taktice a podobně, když střeží hranici s Východní říší? Poručík, kterého před několika lety napadlo v podstatě totéž, ani na okamžik nezaváhal:

„Soudruhu vojíne,“ řekl káravě, „neslyšel jste nikdy slovo obchvat?“

IV

Ale mnohé nezodpovězené otázky v něm přesto zůstávaly. Pár let nato (mezitím byl poručík povýšen na kapitána) došlo k následujícímu incidentu: jeden z nově příchozích vojínů v noci pevnost svévolně opustil, v nejbližším hostinci (devět kilometrů vzdušnou čarou) se opil, a když se k ránu vracel nazpět, odmítl uposlechnout výzvu hlídky k zastavení – hlídka tedy v souladu s předpisy použila služební zbraň. Stalo se však cosi neuvěřitelného: výstřel nebylo slyšet a provinilec zůstal zcela nezraněn – během následující hodiny však on i oba členové hlídky navždy zmizeli neznámo kam. Očití svědkové navíc kapitánovi přísahali, že z místa oné mimořádné události na vlastní uši slyšeli upřímný, hlasitý smích.

V

Následující noc se kapitánu D. dlouho nedařilo usnout. Převaloval se na posteli a zamyšleně hleděl na prasklinu v omítce ve tvaru O, jež mu připomínala počet všech žen, které kdy v životě měl. Každou půlhodinu doléhalo k jeho bdící mysli předepsané volání stráží: „Póóó-zóóór…! Póóó-zóóór!“, které pak výsměšná ozvěna odrážela jako něco, co přibližně znělo: „Astááá-róžnááá!“

Nazítří si kapitán nechal přistavit služební vůz.

„Jedeme k Černé pevnosti,“ oznámil překvapenému řidiči.

Cítil, že se blíží k čemusi podstatnému, a jeho srdce vzrušeně tlouklo. Možná se mýlí, říkal si v duchu, ale proč tedy nosí modré uniformy?

Po hodině jízdy narazili na železniční trať: kapitán společně s řidičem zděšeně hleděli na vlaky plné vojáků Východní říše, které nikým nerušeny směřovaly kamsi do československého vnitrozemí.

„Zrada!“ vyhrkl kapitán.

O deset minut později dorazili do Černé pevnosti. Její vojáci skutečně měli modré uniformy. Červená čepice jednoho z nich kapitánovi prozradila, kdo je zde velitelem.

„Smrt kolaborantům!“ vykřikl kapitán a namířil na zrádce svou pistoli s trychtýřovitou hlavní. Potom stiskl spoušť – a na prsa výpravčího železniční stanice Čierna nad Tisou se zlehka snesl bílý pingpongový míček…