Čtyři poznámky na úvod (které mi tentokrát připadají nezbytné)
- Tato kniha je jistou formou návratu k tomu, čím jsem kdysi začínal – totiž k povídkám. Obsahuje pět starších, jen částečně přepracovaných povídek z osmdesátých let (Aspoň medaili, Otázka, Jeden z posledních hezkých dní, Běž si klidně sám! a Úspěšný lov); ostatních šestnáct povídek jsem napsal během loňského roku. Jde tedy zjevně o sbírku jednadvaceti povídek, ale já se mimochodem i tak domnívám, že je to svým způsobem zase román.
- Všechny povídky jsou volně propojeny postavou jménem Oskar, která vykazuje jisté podobnosti s osobou autora této knihy; z této skutečnosti nelze ovšem v žádném případě vyvozovat, že jde o „pravdivé příběhy“ z autorova života (to je samozřejmě triviální poučka, ale po opakovaných zkušenostech s dedukcemi tohoto typu považuji za nutné ji znovu připomenout).
Pokud jde o onen snad až zbytečně často diskutovaný poměr mezi tzv. životní pravdou a tzv. fikcí, rád bych jej charakterizoval citátem z románu Lewise Nordana Hudba močálu:
„Samozřejmě, že to není pravda, ale patří to mezi příběhy z mého života už tak dlouho, že to o mně v jistém smyslu vypovídá daleko víc než většina toho, co se opravdu stalo.“
- K případné otázce, z jakých pochybných pohnutek jsem si zvolil právě téma sexu, bych nejprve rád uvedl několik stručných čísel (čísla nelžou): Podle Světové zdravotnické organizace myslí žena na sex v průměru třicetkrát denně, a to i v klimakteriu; muž, bez ohledu na věk, průměrně každých osm minut. Podle šetření českých sexuologů má český muž za svůj život v průměru dvanáct intimních partnerek; současná česká dívka stihne do svých devětadvaceti let vystřídat více než šest sexuálních partnerů.
Nyní se snad už mohu odvážit říci, že jsem si téma sexu zvolil z pohnutek víceméně osobních.
- A nakonec ještě jeden citát, pro změnu z Ludvíka Vaculíka:
„Napiš pokud možno dobře, cos udělal špatně, a dostane se ti rozhřešení.“
S tím rozhřešením je to, obávám se, trochu nejisté, ale chtěl bych zdůraznit ono „cos udělal špatně“ – naléhavě prosím své laskavé čtenáře (a čtenářky dvojnásob), aby si tento sebekritický tón během četby co nejčastěji připomínali.
M. V., 1999