Kufr a transcendence

1/

Ulice na pražské periferii, kde Oskar se Zuzanou získali před několika lety byt, vedla mezi čtyřmi stejně zaprášeně působícími paneláky, jako byl ten jejich, a mírně se svažovala k velkému oplocenému čtverci udusané černohnědé hlíny, jenž sloužil místním dětem jako hřiště. U chodníku parkovalo jen pár aut (většina obyvatel sídliště odjela jako obvykle na víkend mimo Prahu), takže přijíždějící nablýskaný taxík mohl zastavit přímo před vchodem. Taxíkář mrkl na hodiny v přístrojové desce, stisknutím knoflíku si stáhl okno (vlastnil vůz teprve tři týdny a všechny podobné drobné úkony mu stále ještě působily tichou radost) a na volant si rozložil sobotní Blesk; spíše novinami listoval, než je skutečně četl, a co chvíli vzhlédl k proskleným dveřím panelákového vchodu.

Oskara vzápětí spatřil ještě nepřipraveného: v jeho obličeji dosud byl onen nervózní výraz, který se mu vkradl do tváře, když se před pár vteřinami na schodišti v duchu polekaně ujišťoval, zda kvůli předchozí hádce s manželkou nezapomněl doma letenky, pas, doklad o pojištění, peníze, VISA kartu ani papír s adresami a telefonními čísly. Taxíkář se nepatrně, ale postřehnutelně ušklíbl (všiml si toho i Oskar), ještě novinami krátce zalistoval, beze spěchu je složil a o něco obratněji, než by byl Oskar vzhledem k jeho tloušťce předpokládal, vystoupil z vozu. Na sobě měl sportovní boty Nike, červené teplákové kalhoty téže značky a bílé tričko od firmy Umbro; mohlo mu být něco kolem padesátky, takže Oskar ho pozdravil jako první.

2/

„Víš, co by mě zajímalo?“ řekla toho rána Oskarovi Zuzana už podruhé. „Kdy taky vezmeš někam nás?“

Oskar na ni během balení kufru dostával čím dál větší vztek. Kdy taky vezmeš někam nás? Když chtěla, oháněla se rodinou jako klackem. Jak tyhle její primitivní demagogie nesnášel! Toužil se v klidu sbalit a odjet, nic víc od ní nechtěl, jenže ona se s ním pohádat prostě potřebovala – poznal to už z toho, jak za ním neustále chodila po bytě. Pokusil se za sebou v ložnici zavřít, ale ona přiběhla a dveře znovu otevřela.

„Tady se nikdo nebude zavírat!“ řekla výhružně.

To už věděl, že ho v klidu odjet nenechá. Musí mu prostě do tý polívky plivnout.

„Byli jsme společně na zimní dovolený a byli jsme společně na letní dovolený,“ řekl jí co možná klidně. „Tak toho prosím tě nech. Nech mě v klidu odjet.“

Žena zakroutila hlavou a v koutcích úst se jí objevil ten jízlivý úšklebek, který Oskar nikdy nedokázal snést.

„Ne, ne, já nemyslím dovolenou… To je snad normální, že rodina jezdí společně na dovolenou, ne? Já se ptám, kdy nás vezmeš na nějaké zahraniční čtení?“

Iritovalo ho i to, jak vyslovovala to spojení – zahraniční čtení.

„Až začnou zvát na zahraniční čtení i manželky a děti autorů – tehdy. Poslali mi jednu letenku – ne tři. Až mi někdy pošlou tři letenky, tak samozřejmě poletíme všichni.“

Zavrtěla odmítavě hlavou.

„Kdybys chtěl, mohls klidně dvě letenky přikoupit…“

Nebyla to pravda – a ona to věděla.

„Nemohl, protože jsem na ně neměl.“

„Ale na nové sako a na kufr jsi měl…“

„A s čím jsem tam měl podle tebe jet?“ rozkřikl se. „S lyžařskym batohem?!“

„Neřvi na mě,“ opáčila Zuzana zle. „Sám dobře víš, že kdyby sis koupil levnější kufr a nekupoval sis drahý saka a košile, zbylo by ti i na letenky.“

Je to hokynářka, uvědomil si náhle.

„Na jednu určitě!“ řekla.

Žiju s hokynářkou! říkal si smutně. Pohlédl na ni s neskrývaným pohrdáním – kritizované nové sako, které si před chvílí oblékl, mu takový pohled usnadňovalo.

„Byly to moje peníze,“ řekl chladně, odměřeně. „Vydělal jsem si je já.“

Cítil se uboze – ještě dřív než to dořekl. Proč se vždycky nechá vyprovokovat k tomu, aby se snížil na její úroveň?

„Omyl, hošánku. Ty sis totiž, jestli to náhodou nevíš, založil rodinu… Takže to jsou naše peníze.“

Užasle pozoroval, jak se obličej jeho vlastní ženy křiví nenávistí.

3/

Taxík byl nový tmavomodrý Passat, což Oskarovi v druhém či třetím plánu mysli poněkud dětinsky zalichotilo. Od chvíle, co se na chodbě domu ujistil, že v aktovce peníze, letenky i potřebné doklady skutečně má, vypadal už vcelku klidně a vyrovnaně. Přinutil se nespěchat. Taxíkář obešel vůz, otevřel kufr a zamyšleně pozoroval novotou zářící vnitřek úložného prostoru, v němž nebylo ani jediné smítko; na ukazováčku pravé ruky si přitom točil klíčky od zapalování s masivním stříbrným přívěskem se znakem Mercedesu. Oskar k němu krátce vzhlédl a potom mu kufr rozvážně postavil k nohám; cítil, že si to může dovolit mimo jiné právě proto, že je to kufr velmi drahý, značkový. Potom se s důstojností, jejíž vynucenost by odhalili jen ti, kteří Oskara znali opravdu dobře, pomalu vrátil ke vchodu, odemkl schránku (byla přirozeně prázdná, neboť ji včera sám vybíral a v sobotu pošta nechodila) a zase ji zavřel. Taxíkář mezitím kufr zachmuřeně naložil.

Tímhle malým vítězstvím se Oskarovo sebevědomí dočasně zvýšilo natolik, že hned vzápětí udělal dvě věci, které většinou v pražském taxíku udělat nedokázal: jednak si naprosto samozřejmě sedl dozadu, a jednak po celou cestu lhostejně mlčel. Uvědomoval si sice, že jeho důsledné mlčení nutně působí poněkud nezdvořile, nebo dokonce nepřátelsky, ale sám pro sebe si je omlouval argumenty jako Už to jeho oblečení… a Už ten jeho přívěsek na klíčích… Po chvíli ale taxíkáře pustil z hlavy. Znovu se přesvědčil, že má v přihrádce aktovky peněženku, letenky i pas, pozoroval poloprázdné ulice a snažil se myslet na něco jiného než na předchozí hádku s manželkou – na něco uklidňujícího, příjemného, povznášejícího. Nedokázal se ale koncentrovat a jeho myšlenky zmateně těkaly. Všiml si několika manželských dvojic, vracejících se ze sobotního nákupu; navzdory všem těm těžkým taškám vypadaly vcelku spokojeně – jenže na veřejnosti, uvědomil si Oskar, takhle působili i on se Zuzanou. Lidé je téměř vždy vnímali jako šťastný pár. Na příštích světlech si sundal nové sako, pověsil je na háček u čalouněného stropu vozu, aby si je nepomačkal, a vyhrnul si rukávy u košile. Taxíkář ho sledoval ve zpětném zrcátku, ale Oskar jeho pohledu statečně čelil, nepřestávaje se přitom tvářit téměř rozmrzele – jako by chtěl taxíkáře a snad i sám sebe přesvědčit, že ho cesta na letiště, odkud za dvě a půl hodiny odlétal do Hamburku, krajně obtěžuje.

Ve skutečnosti to bylo jinak: jako před každým letem byl sice i tentokrát Oskar trochu nervózní, ale zároveň se tak jako vždycky docela těšil. Pravda byla, že létal rád. Líbila se mu ona kosmopolitní atmosféra letišť, všechen ten cizojazyčný mumraj odehrávající se na naleštěných mramorových podlahách mezi elegantními obchody a bary, ale zároveň v tom bylo i cosi víc – s letišti si totiž Oskar vědomě spojoval svou porevoluční transcendenci, své definitivní vykročení do světa. Jistou logiku to mělo: ještě před pár lety byl chudým učitelem na základní škole, zatímco dnes je relativně známým, slušně placeným a dokonce překládaným spisovatelem, který si – jako by se nechumelilo – každou chvíli létá do Hamburku, Kodaně nebo Helsinek. Jediné, co Oskarovi nyní bránilo, aby si své stále ještě čerstvé světáctví vychutnal beze zbytku, byl manželčin ranní výstup – ale na to se teď snažil nemyslet.

4/

Veliká zrcadla na toaletách v odletové hale odrážela i tentokrát tu nejlepší podobu, jaké byl Oskar vůbecschopen: byl vysprchovaný, oholený, měl umyté vlasy a voněl parfémem Hugo Boss; na sobě měl kromě již několikrát zmíněného nového saka a košile čerstvě vyprané a vyžehlené černé džínsy a pod nimi kvalitní hedvábné trenýrky. Měl také nové ponožky a pečlivě vyčištěné boty. Rovněž všechno oblečení uložené v kufru by obstálo i před velmi kritickým okem. Na toaletní potřeby si dokonce koupil celokožené pouzdro. Nemusí se ostýchat, ani kdyby mu kufr přehrabávalo pět celníků najednou – náhle si téměř přál, aby ho některý skutečně požádal, zda by kufr laskavě neotevřel… Co na tom, že hedvábné trenýrky měl všeho všudy troje (zbývající dvoje byly samozřejmě uvnitř v kufru) a že jeho ostatní spodní prádlo doma ve skříni bylo v dost ubohém stavu (o ponožkách ani nemluvě) – to tady nikdo nemohl vědět. Stejně tak na letišti nikdo nemohl tušit, že Oskar dosud bydlí kdesi na kraji Prahy v paneláku. Vypadá snad na člověka bydlícího v paneláku? V tomhle saku za čtyři a půl tisíce a s tímhle kufrem? Málokdo z cestujících měl tak pěkný kufr – cizince nevyjímaje; když si ho Oskar v úterý kupoval, cítil se bez nadsázky provinile a jeho skutečnou cenu manželce dosud nepřiznal, ale nyní, na mramorové podlaze odletové haly (po níž kolečka kufru tak hladce klouzala), se správnost téhle investice jednoznačně potvrzovala.

Do odletu linky zbývaly téměř celé dvě hodiny. Někdo jiný by si možná vyčítal, že přijel na letiště příliš brzy, ale Oskar si přebytek času naopak vychutnával. Beze spěchu si v baru vypil velké espreso a malý sekt, nechal barmance poněkud přemrštěné spropitné a přejel s kufrem ke stánku s novinami; nedokázal odolat a z čiré ješitnosti si kromě dvou českých novin zakoupil i jedny anglické, přestože dobře věděl, že vzhledem ke své průměrné angličtině bude jejich četba spíše úmornou dřinou než zábavou. Trochu cítil vypitý alkohol, a zřejmě i proto si ze tří příslušných odbavovacích přepážek vybral tu, za níž seděla nejhezčí stevardka. Po celou dobu, co mu vystavovala palubní vstupenku, se na ni usmíval, a dokonce s ní trochu flirtoval – ale svůj nový kufr, mizející po pohyblivém pásu kamsi do letištních útrob, sledoval potom dojatým pohledem rodiče vyprovázejícího jediné dítě při odjezdu na letní tábor.

5/

Zuzana si v kuchyni připadala opuštěně. Padla na ni jakási zvláštní úzkost. Ta ranní scéna ji mrzela. Už ve chvíli, kdy Oskar naštvaně odcházel, si vyčítala, jak se chovala. Dokonce mu ani neřekla ahoj – běžela rychle k oknu v ložnici, aby mu alespoň zamávala, ale on se už neohlédl. Díval se, jak taxíkář nakládá jeho kufr, a hned potom nastoupil. Nové sako mu slušelo. Rozhodla se, že pořádně uklidí celý byt a že Oskarovi pozítří připraví hezké přivítání. Koupí láhev vína a uvaří něco dobrého, říkala si, ale ta podivná úzkost ji neopouštěla. Zavolala na syna, který si hrál ve svém pokoji.

„Na které řece a ve které zemi leží Hamburk?“ řekla mu vesele, když za ní přišel do kuchyně. Byl to hezký jedenáctiletý kluk s tmavohnědýma očima. „Rychle! Kdo odpoví správně, bude mít k obědu bramboráky.“

Bramboráky byly jeho oblíbené jídlo.

„V Německu,“ řekl syn. „Ale řeku nevim.“

„Na Labi přece. A seš bez večeře,“ škádlila ho.

Začala ho lechtat v podpaží a on se bránil, přestože nebyl lechtivý.

„Mami!“

Odstrkoval ji, naoko vraštil čelo, ale jeho zachmuřeným výrazem přitom prakticky neustále probleskoval prchavý úsměv.

„Nastrouháš mi brambory?“

Udělal otrávený obličej, ale do sestavování kuchyňského robota se pustil s viditelným elánem. S úsměvem sledovala, jak zručně nasazuje struhadlo na středový šroub, ale potom ucítila, že jí začínají vlhnout oči. Přistoupila zezadu k synovi, objala ho a přitiskla k sobě tak silně, až hlasitě vyhekl – což je naštěstí oba rozesmálo.