Nos

Když se Oskar jednoho časného červnového sobotního rána obracel v posteli a spánkem opuchlýma očima krátce pohlédl na svou dosud spící manželku, na okamžik mu blesklo hlavou, že její obličej je spíše ošklivý, ačkoli jej vždycky považoval za docela hezký. Proboha, ten nos! Jak to, že si nikdy nevšiml, jak veliký a špičatý má jeho žena nos?! Zavřel raději oči, zabořil tvář do polštáře a zkoušel ještě na chvíli usnout, ale to, co před okamžikem zahlédl, mu stále vrtalo hlavou. Snažil se ten téměř krutý obraz považovat pouze za další z oněch běžných ranních nepříjemností, jako jsou přeleželé vlasy, špatný dech nebo ospalky v očích, zkrátka věcí, které člověka sice občas iritují, ale které po deseti minutách strávených v koupelně víceméně spolehlivě zmizí – ale cítil, že obelhává sám sebe. Tušil už, že tohle nebude ten případ.

Nazdvihl se na loktech a zadíval se na Zuzanin nos ještě jednou, tentokrát pozorněji. To, co spatřil, ho definitivně probudilo: nos byl neuvěřitelně veliký a špičatý, s obrovskými tmavými dírkami, a nehezky dominoval celému obličeji. Oskar byl zděšen. Sotva mohl předpokládat, že jí ten strašlivý frňák narostl přes noc – tak jak to, že si toho nevšiml dříve? Copak byl úplně slepý?

Nechápal to. Úplně mu to zkazilo náladu. Ležel bez hnutí, pozoroval střídavě strop a manželčin nos a děsil se okamžiku, kdy se to nosaté stvoření vedle něj probudí. Cítil odpor, nechuť, ale i lásku a lítost. Měl svou ženu upřímně rád – a teď tohle.

Když Zuzana odešla do koupelny a Oskar uslyšel zvuk sprchy, běžel do obývacího pokoje, popadl alba s fotografiemi a začal jimi rychle listovat.

Byl tam.

Od začátku. Na každé fotce. Velký a špičatý. Nepřehlédnutelný pro každého kromě Oskara. Úsměvy některých svatebčanů byly neskrývaně zlomyslné. K Oskarovým ranním pocitům přibyl jeden nový: nyní si navíc připadal podvedený.

U snídaně se před synem nutil k obvyklému vtipkování, ale Zuzanin nos stále přitahoval jeho pohled. Nemohl si pomoct.

„Co je? Na co koukáš?“ otázala se ho nakonec manželka podezíravě.

„Jak ti radosti rodinného života pokaždé zažehnou v očích ty dva malé spokojené plamínky,“ vyrazil ze sebe co nejpřesvědčivěji.

Manželka se usmívala, ale v jejích očích přetrvávala nevyslovená otázka.

Napadlo ho, jak musí být statečná: celý život muset nosit v obličeji (na tom nejviditelnějším místě!) takovou ohavnost a nepřestat se přitom usmívat. Představil si, co všechno musela vytrpět ve škole od spolužáků, a zmocnilo se ho dojetí. Zatoužil ji chránit před světem. Přemohl se a políbil ji.

Syn se uchechtl.

Čemu se směješ? znamenal Oskarův přísný, podrážděný výraz. Nic o životě nevíš! Jednou přijdeš na to, že na kráse zdaleka tolik nezáleží.

„Dělám snad něco?“ řekl dotčeně syn a zakroutil hlavou.

Původně chtěli jet tuto sobotu na prodejní výstavu výpočetní techniky, což byla synova vášeň (a Oskar už také uvažoval o koupi nového počítače), ale představa, jak se se svou nosatou manželkou prodírá mezi všemi těmi lidmi, byla nad jeho síly.

„Chce se vám tam? Mezi ty šílený davy?“ pravil na konci snídaně.

Syn se otráveně podíval na matku.

„Takže nejedem, co?“ protáhl obličej.

„Nám? Tys to navrhl, nevzpomínáš si?“ namítla Zuzana logicky.

Pokrčil rameny a unikl na záchod.

Seděl na míse a přinutil se vzpomínat na všechny ty pěkné věci, které se Zuzanou za oněch devět let, co byli spolu, prožili. Přece tohle všechno jen tak nezmizelo… Rozhodl se, že přece jen pojedou. Vymyslel si taktiku, jak všem těm posměšným pohledům, kterých se obával, čelit: Nesmí se nechat zatlačit do defenzívy. Nesmí se tvářit poraženecky, jako oběť. Musí se naopak tvářit vesele, spokojeně, dokonce vítězně – a zpochybnit tak jejich názory. Jejich estetické žebříčky. Oni sami si musí klást otázku, proč se on, Oskar, dobrovolně připoutal k takovéto ženě…

Během cesty mohl Oskar snadno předstírat, že se soustředí na poměrně hustý sobotní provoz, a na Zuzaniny poznámky a otázky odpovídat sice mile, ale se zrakem upřeným na silnici před sebou, nicméně každá křižovatka se světly, na které musel zastavit, představovala pro jeho náhle tak křehkou lásku k manželce doslova zatěžkávací zkoušku. Při čekání na zelenou se pohledům na její profil při nejlepší vůli vyhnout nemohl, a co bylo horší, občas měl dojem, že si manželčin obří nos s pobaveným zájmem prohlíží i osádky vozů v sousedním pruhu.

Poslední zbytky svých ranních předsevzetí pozbyl pak u benzínové pumpy. Zatímco tankoval, Zuzana naštěstí zůstala sedět v autě, ale když se chystal jít platit, nečekaně vystoupila a hodlala se k němu připojit.

„Chceš něco koupit?“ otázal se jí s co nejpřátelštějším úsměvem.

„Hm,“ usmívala se mlsně.

Věděl, co teď udělá, a ona to skutečně udělala: vystrčila jazyk, lehce si jím přejela horní ret a potom jej skousla mezi své pěkné zuby. Tohle její gesto Oskar vždy považoval za roztomilé (a v počátcích jejich vztahu pro něj mělo dokonce značnou erotickou přitažlivost), ale dnes ráno mu bylo doslova odporné. Musel vyvinout značné úsilí, aby Zuzana jeho pocity neuhádla.

„Zmrzlinu,“ tipoval, neboť dobře znal její choutky.

„Hm,“ usmívala se.

Jazyk měla stále vystrčený.

Oskar se také usmíval. Připadalo mu to velice statečné.

„Přinesu vám ji. Běž se posadit. Jakou chceš zmrzlinu?“ zavolal na syna do auta.

„Jahodový Corneto!“ volal syn.

Zuzana si přitiskla ruku k ňadrům.

„Hm!“ mlaskla uznale nad synovou volbou.

„Takže ty taky Corneto?“

Kdyby mohl, byl by jí to nařídil.

Manželka přemýšlela.

„Ne. Já si vyberu sama.“

Dokonce se do něho zavěsila.

Oskara to poněkud vyděsilo, ale potom si přivolal na pomoc strategii, kterou vymyslel toho rána na záchodě, takže do obchodu vešli jako nejlepší přátelé, s širokými úsměvy. Manželka se od něj odpojila a okamžitě zamířila k mrazicímu boxu; Oskar se zastavil u stojánku s časopisy – což bylo jen prázdné gesto, neboť ve skutečnosti neměl na žádný časopis nejmenší náladu – a potom se zařadil do krátké fronty před pokladnou, za jakousi mladou dvojici v značkových teplákových soupravách. Oskar téhle podivné módě sice nikdy příliš nerozuměl, ale byl ji ochoten (například pokud šlo o jeho syna) tolerovat; dnes ráno mu však ze všech těch barevných pruhů a lampasů bylo bezmála na zvracení.

Manželka vzala pro syna Corneto a sama si vybrala Magnum v bílé čokoládě.

„Rozbalím si ho hned. Už to nemůžu vydržet!“ hlaholila koketně, napůl k Oskarovi, napůl k prodavači. Byl to zavalitý, ale sympatický vousatý padesátník v bavlněném tričku a modrých pracovních kalhotách s laclem. Krátce k ní vzhlédl.

„Klidně, mladá pani, klidně. Tohle jsou věci, který se prostě nedaj odkládat, že jo?“ usmíval se, ale Oskar si dobře všiml, kde se zarazil jeho pohled. To, že prodavač je ochoten předstírat flirt, přikládal pouze jeho profesionální zdvořilosti – nebo se možná po dlouhé službě natolik nudí, že vezme zavděk jakýmkoli rozptýlením, klidně i ženskou s takovým frňákem, říkal si. Platil s úsměvem ve tváři, ale zároveň pozorně pátral v obličeji prodavače. Vzápětí vyšel zpoza závěsu za pultem prodavačův kolega, mladý blondýn v týchž pracovních kalhotách, který měl ovšem namísto trička černou džínovou košili s ohrnutými rukávy. Vousatý prodavač ho za svými zády koutkem oka zaznamenal a nadále se věnoval vracení peněz Oskarovi – ale do jeho původně pouze bodrého výrazu náhle přibyl jemný, ale postřehnutelný ironický úšklebek.

Oskara to zasáhlo jako ledová sprcha. Pokoušel se zmobilizovat síly a zviklat prodavačův názor svým nevysvětlitelným sebevědomím, svou tajuplnou spokojeností, ale místo toho cítil, jak se proti své vůli s každou další vteřinou ocitá stále více tam, kde se podle svého ranního plánu v žádném případě ocitnout neměl: v defenzívě. Bankovky do peněženky zastrkával už jako opovrženíhodný chudák, který se nezmohl na hezčí ženskou, než je tahle… Nemohl to dokázat, ale byl si naprosto jist, že jakmile se za ním a za Zuzanou zavřou ty automatické posuvné dveře, oba prodavači se už nadobro přestanou ovládat: Všim sis toho frňáku? Hele, Karle, vysvětli mi jedno: Jak tě takováhle ženská vlastně kouří?

Potřeboval čas, a tak uprchl na toaletu vzadu za čerpací stanicí, kde si dlouze myl ruce a pozoroval se v zrcadle.

„Jsi v pořádku, miláčku?“ chtěla vědět Zuzana, když se vrátil do auta.

„Naprosto,“ pravil.

Na okamžik zauvažoval, že by mohl celému tomuhle rodinnému výletu uniknout předstíráním nějakých zdravotních potíží, ale nakonec ten nápad zavrhl. Bylo to přece jen příliš pracné. Přišel na něco jiného.

„Jenom nějak nemám náladu na lidi,“ dodal a rozjel se.

Zuzana nechápala: Kdy to zjistil? U tý pumpy? Proč? Ten prodavač byl přece docela milej?

Oskar odpovídal co možná neurčitě. Přemýšlel. Po chvíli se krátce otočil k synovi.

„Řeknu ti to na rovinu: mně se na tu výstavu vážně nechce.“

V zrcátku si všiml synova zklamání – ale byl na ně připraven.

„Mám návrh: půjdeš tam sám, dostaneš nějaký peníze na součástky, my s mámou se půjdeme projít do Stromovky, když je tak krásně – a potom se pro tebe vrátíme. Vyhovuje?“

Synova tvář se rozjasnila.

„Vyhovuje!“

Manželka vypadala rovněž spokojeně.

„Ale chtěl sis přece vzít nějaké katalogy…,“ namítala.

„Já je posbírám,“ ujišťoval ji syn.

Ve Stromovce bylo skutečně krásně: slunce mírně ohřívalo studený vzduch, stromy hýřily barvami, veverky vykukovaly zpoza kmenů – ale na Oskarův vkus tu stále bylo příliš lidí. Jakmile však opustili cestu a vydali se napříč trávníkem, postupně se uvolnil a vzal dokonce Zuzanu kolem pasu. Náhle se za všechny ty předchozí manévry zastyděl. Vždyť je to tak směšné, uvědomoval si. Kolik mi je, abych soutěžil s ostatními o to, kdo má nejhezčí dívku – sedmnáct? Chová se jako nezralý puberťák. Copak může dobré manželství ovlivnit něco tak nedůležitého, jako je velikost manželčina nosu?

Umínil si, že bude celý ten pseudoproblém ignorovat. Nenápadně se rozhlédl, jestli nejsou nablízku nějací lidé, a potom se rozběhl a šťouchl manželku do ramene.

„Máš babu!“ vykřikl a prchal mezi mohutné kmeny.

Zuzana se zprvu něčeho tak dětinského, jako je hra Na babu, odmítala zúčastnit, ale Oskar tak dlouho přecházel v těsné blízkosti kolem ní, až ji vyprovokoval a ona se za ním prudce rozběhla. Honička jim vydržela déle, než by byl čekal, a v oněch zadýchaných vteřinách, kdy se oba zastavili, aby si odpočali před novým útokem, si ji několikrát důkladně prohlédl: svetr si ovázala kolem pasu, takže byla jen v červeném tričku, pod nímž neměla podprsenku; ňadra měla dosud pěkná. Tváře jí pohybem zrudly, což její nos – alespoň Oskar měl ten pocit – opticky přece jen trochu zmenšilo. Nechal se chytit, přitáhl si ji k sobě a pravačkou jí zajel pod tričko.

Večer se milovali. Oskar zhasl. Zprvu bylo všechno v pořádku, ale když si Zuzana navzdory Oskarovým poněkud neurčitým protestům vzala jeho penis do úst, ztratil erekci.

I ve tmě cítil její pohled.

„Promiň,“ zamumlal. „Nějak nejsem ve své kůži.“

Neděle uplynula ve znamení Zuzaniných zkoumavých očí, opatrných otázek a Oskarových vyhýbavých či křečovitě vtipných odpovědí. Během týdne měl ve škole tolik práce a přicházel domů natolik unavený, že mu na nějaké dlouhé zkoumání manželčina nosu naštěstí nezbývala ani síla, ani čas. Zhltl večeři, pustil si zprávy, vykoupal se a s knížkou v posteli brzy usnul.

Ale v sobotu u snídaně tu byl manželčin nos znovu: hrozivě veliký, odpudivě špičatý a ke všemu plný energie – chtěl se procházet po městě, jít na jakousi fotografickou výstavu, na večeři s Karlem a Helenou, a dokonce pak ještě i do kina! Oskar měl pocit, že tohle nezvládne. Samozřejmě že chtěl být i nadále ke své ženě ohleduplný, ale k tomu potřeboval sílu předstírat – a právě ta mu nyní chyběla. Byl proti tomu bezmocný. Dokonce věnoval jejímu nosu zcela neskrývaný pohled.

„Co je?“ řekla okamžitě Zuzana. „Na co koukáš?“

„Na nic.“

Neměl sílu se vymlouvat, zahlazovat stopy, vtipkovat – ale neměl ani sílu říct jí to naplno. Copak to ostatně jde? Člověk možná může říct u snídaně manželce, aby si vzala jiné šaty – i když už tak dost riskuje – ale sotva ji může u snídaně požádat, zda by si nedala chirurgicky zmenšit nos.

„Proboha, proč zase s Helenou?“ řekl místo toho otráveně.

Zuzana zavrtěla hlavou.

„Špatně jsme se vyspali?“

Ani se nenamáhal odpovědět.

Syn vstal a beze slova odešel do svého pokoje.

Manželka to po krátkém zaváhání zkusila po dobrém; měli před sebou koneckonců celou sobotu a nemohli si dovolit nějakou hádku hned ráno. Natáhla se přes stůl a vzala ho za ruku.

Hlavně mi nevypíchni voko! pomyslel si Oskar.

„Nikdy jsem si nevšimla, že by ti vadila zrovna Helena. Neříkals sám, že je to – cituju – výjimečně pěkná ženská?“

Oskar se chabě chopil příležitosti.

„Je to pěkná ženská, ale někdo by jí měl říct, aby konečně něco udělala s tím svým odporným podbradkem.“

Na okamžik se vyděsil: nepřehnal to?! Panebože, bylo to tak průhledné!

„Podbradkem?!“ zvolala Zuzana pobaveně.

Oskar si uvědomil, že jí vůbec nic nedošlo. Jak může být tak slepá? Copak se nevidí? Nevidí se snad každé ráno v zrcadle?

„Podbradkem,“ řekl chladně. „Nevšimla sis nikdy, že má asi tak tři brady?“

Žena ho užasle pozorovala.

„Tedy před večeří. Po večeři má vždycky čtyři. Tvrdím pouze, že ten podbradek z ní dělá někoho úplně jinýho. Vypadá jako vedoucí školní jídelny. Jako cukrářka v okresním městě… Připadá mi to prostě škoda – právě proto, že jinak je opravdu pěkná. Prostě nechápu, že to nevidí – nebo že jí to někdo neřekne.“

Zuzana se kupodivu smála; Oskar nebyl schopen rozpoznat, zda je to spontánní, nebo vynucený smích.

„Takže tobě se nechce na večeři s Helenou kvůli jejím třem, respektive čtyřem bradám!“

Oskar to odmítal obrátit v žert a nějakou chvíli snídali mlčky.

„Mimochodem,“ promluvil posléze, „když už o tom mluvíme: existuje v mém chování nebo zevnějšku něco, co bych měl nějak změnit?“

Řekl to bez jediného zaváhání, ale dobře věděl, že s každým slovem zachází stále hlouběji do mrazivých končin, z kterých se možná už nikdy nebude moci vrátit. Přesto dokončil, co chtěl říct.

„Myslím něco, co tě okamžitě praští do očí, ale o čem se mi bojíš říct, aby ses mě takzvaně nedotkla?“

Zuzana na sobě nedala nic znát, ale cosi v jejím obličeji Oskarovi dávalo tušit, že jeho hru definitivně prohlédla.

Náhle, bez výstrahy zdvihla hlavu a podívala se mu do očí. Už se neusmívala.

„Tobě na mně něco vadí, že jo? Můj nos, že jo?“

Oskar polkl a zbaběle se vyhýbal jejímu pohledu.

„Ano, nebo ne?“

Nedokázal promluvit.

„Já vím, že ano.“

V koutcích jejích hezkých úst se poprvé objevilo známé škubnutí – dělalo z ní malou blonďatou holčičku, která upadla na asfaltovém hřišti, rozbila si kolínko a nyní začíná natahovat moldánky.

Oskar zatoužil padnout své ženě k nohám a s pláčem ji prosit za odpuštění – ale byla to ona, kdo začal plakat.

„Myslíš, že jsem si toho nevšimla? Těch tvejch ustavičnejch pohledů? Myslíš, že jsem slepá?“ vzlykala, zatímco po tvářích jí stékaly první slzy.

Oskarovi se dojetím sevřel krk. Chtěl ji vzít za ruku, ale ona se mu vytrhla a běžela do koupelny, kde se zamkla.

Po pěti minutách, které Oskar strávil mučivým sebeobviňováním, vyšla ven; nos jí mezitím zčervenal a jako by napuchl.

Panebože, zděsil se v duchu Oskar. Žiju s monstrem! S pouťovou atrakcí!

„Myslíš, že ty seš dokonalej?“ rozkřikla se na něho. „Myslíš si, že mně ta tvoje čím dál větší pleš nevadí? Myslíš si, že mi nevaděj ty tvý křivý zuby a ty hnusný černý plomby, co máš na stoličkách? Nebo že se mi líbí tvoje povolený břicho? Myslíš, že mi nevaděj ty tvý směšně malý ruce? Vaděj – ale já jsem ti to nikdy neřekla! Nikdy!“

„Nekřič,“ mírnil ji Oskar.

Ten nečekaně dlouhý seznam jeho údajných nedostatků se ho nepříjemně dotkl.

Snažil se ji zatlačit nazpět do koupelny.

„Zalez!“ houkl na syna, který se chystal vyjít z pokoje.

„A víš proč? Protože já nejsem taková svině! Protože já tě mám ráda!“

Oskar se už už chystal využít Zuzaniny nadávky jako vděčné záminky pro to, aby se mohl po právu urazit, když náhle v jediné vteřině pochopil, co to všechno vlastně znamená: minulou sobotu začal ztrácet svou lásku k ženě.

Přitiskl svůj obličej k jejímu a líbal ji jaksi nos nenos, ale kdesi uvnitř věděl, že ten rozběhnutý proces už nejspíš nedokáže zastavit.