Úspěšný lov

1/

Být na horách sám, bez společnosti, je horší než kancelář.

— Zweig

Srub Oskarova přítele stál zcela osamoceně na samém úpatí hory, jejíž jméno Oskar stále zapomínal, přestože je měl už několik dní před očima na jednom z oněch zelených lístečků s Robertovými instrukcemi, kterými byla polepená celá místnost – kromě klíčových informací týkajících se odběru vody z potoční nádrže, poměrně složitého otevírání dřevěných okenic či doplňování petroleje do lamp tu byly i nejrůznější pokyny typu Tu šunku sežer co nejdřív, nebo se zkazí (na lednici) nebo Fernet a to červený víno klidně vypij, ale chraň tě noha otevřít tu šestnáctiletou skotskou! (na baru). Pod oknem na psacím stole ležel lovecký dalekohled opatřený pro změnu lístečkem Kamzíci tu sice nejsou, ale u tý chaty dole v údolí jsem minulej tejden viděl parádní kozy! (Oskarovi se mimochodem nic podobného nepodařilo: v uplynulých dvou slunečných dnech sice v přestávkách mezi psaním občas pozoroval jakousi trojici žen či dívek, které se na louce před zmíněnou chatou opalovaly, ale ke svému zklamání na tu dálku nedokázal ani pořádně rozpoznat, zda mají či nemají plavky.)

Za takové průtrže mračen, jaká se strhla dnes odpoledne, byla louka před chatou pochopitelně prázdná – stejně jako hřebenová cesta, na níž ještě včera Oskar dalekohledem sledoval maličké postavy procházejících turistů. Prudký vítr hnal temná mračna spolu s přívaly deště přímo proti západním oknům srubu, ale dovnitř zatím naštěstí nepronikla ani jediná kapka. V místnosti začínala být tma, a tak Oskar zapálil petrolejku. Potom znovu přistoupil k oknu, fascinován tím přírodním divadlem: po přístupové cestě, která se svažitě obtáčela kolem srubu, se valil žlutohnědý proud plný bahna, drobného štěrku a ulámaných větví. Nebe bylo nyní už téměř černé a vichřice útočila na okraj lesa s takovou silou, až se zdálo nevyhnutelné, že se některý z těch neustále ohýbaných smrků každou chvíli s praskotem zlomí. Oskar se špičkami prstů dotýkal spár ve starém rámu okna a s potěšením vnímal všechen ten venkovní chlad a vlhkost. Díky té slotě venku působil vnitřek srubu ještě útulněji než jindy: měkké světlo začouzené lampy, prostorná válenda s přehozem z králičích kůží, ty báječně suché přikrývky na ní, propanbutanový vařič, bochník chleba, uzené maso zabalené v alobalu, krabice kostkového cukru, dobře uzavřená dózička s kávou – všechny ty obyčejné věci jako by náhle nabývaly na významu. Vytáhl se na špičky a přejel prsty po palubkovém obložení stropů – s uspokojením shledal, že dřevo je zcela suché, přestože déšť už dlouhé minuty do střechy doslova bušil. Vrátil se k psacímu stroji a znovu se zabral do práce na scénáři; psal asi půl hodiny, když jej náhle vyděsilo drnčivé zaklepání na okno.

S nepředstíraným úlekem, který musel nutně působit poněkud komicky, se otočil po směru zvuku a za oknem spatřil zmáčenou dívčí tvář. Podvědomě se zaklonil mimo dosah světla petrolejky (neměl v úmyslu svou přítomnost zapírat, spíše chtěl získat čas, aby mohl náležitě reagovat), ale dívka ho mezitím už spatřila. Zaklepala na sklo znovu, s jakousi zoufalou naléhavostí, oči upřené přímo na Oskara. Ten se takovým vpádem do svého soukromí cítil v prvních vteřinách nepříjemně dotčen, ale když dívce vzápětí otevřel dveře, pochopil, že je zřejmě opravdu v tísni: po celém těle se třásla a její rty byly zimou fialové. Na sobě měla jen krátké džínsy a tričko, obojí samozřejmě skrz naskrz, a po zablácených nahých nohách jí stékaly proudy vody do rozčvachtaných sandálů. Už bez otálení ji vtáhl dovnitř a pečlivě zavřel.

2/

Chtěl se k tomuto novému přátelství stavět naoko lhostejným,
chtěl, aby se o něho ucházela ona… Umínil si, že bude předstírat
do jisté míry pýchu…

— Zweig

Zůstala stát asi metr ode dveří. Vzlykala, drkotala zuby a bezkrevnými rty Oskarovi přerývaně sdělovala, že na hřebenech zabloudila. Říkala ještě cosi, ale tomu už Oskar neporozuměl. – A ostatní? Kde jsou ostatní? chtěl pouze vědět. Nyní nerozuměla dívka. – Chce snad říct, že si vyrazila na túru úplně sama? Dívka přikývla a její pláč zesílil. – Klid, ať se ničeho nebojí, teď už bude všechno v pořádku, promluvil znovu Oskar. Teď se především potřebuje převléknout a zahřát. Pokoušel se o maximálně chlácholivý tón, ale dívka začala být paradoxně poněkud hysterická: v předklonu se schoulila do jakési téměř prenatální polohy, hlasitě sténala, a když ji chtěl Oskar pro začátek alespoň posadit na nejbližší židli, polekaně před ním uskočila.

„Klid, klid,“ konejšil ji Oskar. „Mě se opravdu nemusíte bát, věřte mi.“

Sám se ale obával, že by dívka mohla být v šoku – a vůbec netušil, co by v takovém případě měl dělat. Chvíli ji nervózně pozoroval a potom jí co nejopatrněji přehodil přes ramena jednu z přikrývek. Nato odešel do malé vedlejší místnůstky, která sloužila jako ložnice, a na postel rychle vyskládal potřebné oblečení: bavlněné trenýrky a tílko, tričko s dlouhým rukávem, teplé vlněné ponožky a teplákovou soupravu pro jogging. Našel ještě čistý ručník a vrátil se k dívce – její předklon se mezitím změnil v jakýsi podivný dřep.

„Tady vedle se můžete převléknout, máte tam všechno připravené,“ řekl jí, jako by mluvil s dítětem. „Já zatím uvařím čaj.“

Dívka se ani nepohnula.

Ničeho se nemusí bát, zopakoval Oskar záměrně chladně. Prádlo, které jí zapůjčil, je vyprané a vyžehlené, parazitů prosté. Ve dveřích je krom toho zástrčka, kterou ona zasune velice snadno, zatímco on, Oskar, by ji naopak dokázal vylomit jen s vynaložením zcela mimořádné síly.

Dívka nereagovala.

Nebude se o to samozřejmě vůbec pokoušet, pokračoval Oskar, to byl jen hloupý žert. Uvaří zatím ten čaj a udělá jí něco k jídlu, ano? Vzal dívku zlehka za loket, odvedl ji do ložnice a zavřel za ní dveře.

Postavil na vařič konvici s vodou a na dva talíře nakrájel chleba a uzené maso. Vydat se na horách na túru sama a ke všemu takhle nalehko, tomu už se nedá říct naivita – to je prostě neomluvitelná pitomost, říkal si. Kolik jí může být? Třiadvacet? Pětadvacet? To už by snad proboha měla mít rozum. Uvědomil si, že pláč utichl. Nasypal do malé misky cukr, připravil lžičky a otevřel plechovku kondenzovaného mléka. Musel si přiznat, že mu nečekaná role zachránce přináší jisté uspokojení. Hlavně aby ale byla v pořádku, pomyslel si. Zalil čaj, několik minut ještě raději vyčkal a potom zaklepal na dveře ložnice.

„Dále,“ ozvalo se sotva slyšitelně.

Vstoupil a s rozčarováním zjistil, že dívka se připravených šatů ani nedotkla. Choulila se vstoje nad postelí a třásla se zimou. Na dřevěné podlaze pod jejíma nohama se leskla široká kaluž.

„Vy mě fakt zlobíte,“ řekl Oskar už trochu popuzeně. „To tu takhle hodláte stát věčně?“

Vysunula zpod pokrývky červené ruce a zdvihla k němu hlavu.

„Nemůžu s nima pohnout!“ zvolala téměř útočně.

„Prochladla jste, to je normální,“ řekl Oskar co možná autoritativně, ale ve skutečnosti si tím nebyl vůbec jistý. Prsty měla kolem kloubů úplně fialové.

„Dobrá,“ pokračoval, „máme myslím pouze dvě možnosti. První: budu vám dýchat na ruce tak dlouho, dokud nebudete schopna převléknout se sama. Druhá možnost je podstatně méně zdlouhavá i nudná: převléknu vás já sám. Které dáváte přednost?“

Dívka se ani nepousmála. Mlčela a vyhýbala se jeho pohledu.

„Výborně. Tušil jsem, že se rozhodnete správně,“ řekl Oskar. „Cudnost je ozdobou ženy – a v dnešní době obzvlášť.“

Rozpačitě vzal dívčiny zkřehlé prsty do dlaní, jemně je promnul a horce na ně dýchl. Bylo to naprosto absurdní, ale protože ho opravdu nenapadalo nic jiného, pokračoval.

„Panebože,“ vyhrkla syčivě dívka, jak se snažila ovládnout zimnici, „tak mi to teda pomožte svlíknout!“

Přestože to byl jeho vlastní návrh, náhle se jím cítil zaskočen.

„Tak dělejte!“ poručila mu.

Odstranil jí mokrou přikrývku z ramen a odhodlaně jí přetáhl tričko přes hlavu. Dívka jakž takž spolupracovala, ale zčervenala. Tvářila se nanejvýš útrpně.

„Hle to je ta, jež svléká se docela,“ zarecitoval Oskar, zatímco jí rozepínal zip krátkých džínsů, „a není přece nahá úplně.“

Dívka k němu tázavě vzhlédla, ale když ucítila, že jí stahuje společně s džínami i kalhotky, zavřela oči.

„Stačí, že se zarděla – a to je šat, jenž navždy zůstane,“ dokončil Oskar a okamžitě ji zabalil do froté osušky.

„František Halas,“ dodal na vysvětlenou.

Menším z ručníků jí do sucha vytřel vlasy a s chutí přitom vdechoval jejich vůni. To bylo jediné, co si dovolil – jinak neudělal naprosto nic, co by jeho roli zachránce mohlo jakkoli zpochybnit, všechny jeho pohyby, dotyky i pohledy byly přísně účelové.

Nakonec dívce pomohl s oblékáním – i nadále si připadal tak trochu jako lékař. Potom společně přešli do kuchyně, kde se dívka už celkem ochotně podvolila jeho doporučením: lehla si na pohovku, přikryla se a zapila horkým čajem dva acylpyriny. Vzápětí – s nedojedeným chlebem v ruce – tvrdě usnula.

3/

Byl jako každý silně eroticky založený člověk dvojnásob skvělý,
když viděl, že se líbí ženám.

— Zweig

Probudila se po necelé hodině a mžouravě se kolem sebe rozhlížela.

„Dobré ráno,“ pravila ironicky.

Oskar, který po celou dobu, co spala, seděl téměř bez hnutí na kuchyňské židli zády k ní (pokoušel se číst, ale přečetl sotva pět stránek), se s úsměvem otočil. Byla rozespalá, ale vlasy už měla suché a do rtů se jí vrátila barva. Vypadala mnohem lépe než předtím; Oskar si s jistým překvapením uvědomil, že je vcelku hezká.

„Vypadáte líp,“ řekl. „Mnohem líp.“

„Děkuji,“ pravila skoro koketně a protáhla se. „A hlavně děkuju, že jste mi poskytnul takovej příjemnej azyl.“

Oskar měl z její proměny upřímnou radost.

„Tak, to bychom měli,“ pravil.

Podíval se na hodinky: bylo půl sedmé.

„Předpokládám ale, že vás touhle dobou už někde postrádají.“

„Ano,“ vyhrkla. „To teda postrádají.“

Oskar ji pozoroval, ale ona už nic nedodala.

„Vyjadřovací úspornost,“ pravil zvolna, „je schopnost, kterou lze u dnešní mladé ženy jen stěží docenit… Přesto byste mohla svou odpověď poněkud rozvést.“

Nyní jeho tvář zkoumala zase ona.

„Tak dobře,“ řekla nakonec. „Nikdo mě nečeká, přiznávám.“

Ale! pomyslel si Oskar. Ale!

„Sama v celém tom našem širém světě?“ řekl pochybovačně. „Chudinko…“

Dívka jmenovala zhruba patnáct kilometrů vzdálený rekreační objekt, ve kterém prý až do včerejška bydlela s několika přáteli. Ti však včera odjeli, neboť podle televizní předpovědi se mělo pokazit počasí. Ona zůstala a dnes ráno si vyrazila na túru…

„Vy sama předpověď počasí nejspíš neposloucháte, že?“ poznamenal Oskar, ale v duchu už zvažoval důsledky její předchozí informace.

„Zkazit se to mělo až k večeru,“ hájila se.

Oskar se podíval z okna: vítr se mezitím trochu ztišil, ale stále hustě pršelo – a večer byl na spadnutí.

„Obávám se, že zde v tom případě budete muset probdít noc,“ pravil pochmurně. „Říkám probdít, neboť pochybuji o tom, že by vám strach z mé číhavé přítomnosti dovolil byť jen na jediný okamžik usnout.“

Poprvé se pořádně usmála. Byl to milý úsměv.

„Jak jste viděl, tak před chvílí jsem ten strach docela úspěšně překonala, ne?“

Oskar si uvědomil, že si nedokáže její nahotu vůbec vybavit. Před hodinou ji vlastníma rukama svlékal – a přitom vlastně ani neví, jak vypadala, vyčítal si promarněnou šanci.

„Vy se smějete,“ řekl vážně, „ale v noci se probudíte a s hrůzou, která vám okamžitě rozšíří zorničky, zjistíte, že sedím na posteli vedle vás, ve svém stařecky páchnoucím pyžamu, a s chlípnou žádostivostí civím na vaši odkrytou nohu.“

Pobaveně si ho prohlížela.

„Mluvíte takhle vždycky?“

„Ano, mám s tím výborné zkušenosti,“ řekl Oskar. „Ironický tón navozuje pocit bezpečí a otupuje tak pozornost oběti.“

„Takže já jsem vaše oběť?“

„Prozatím jen oběť mojí pohostinnosti. Nechcete se se mnou něčeho napít?“

„Myslíte něčeho pro zahřátí?“ usmála se. „Ne, děkuju.“

„Výborně, tušil jsem, že se rozhodnete správně,“ řekl Oskar uznale. „Abstinence je něco, co lze u dnešní mladé ženy jen stěží docenit. Kupříkladu pro mne skutečně neexistuje nic odpornějšího než pohled na podnapilou mladou ženu – nepočítám-li přirozeně pohled na rozšlápnutého šneka.“

„No tak dobře,“ smála se. „Tak se s váma napiju.“

Dívala se, jak otvírá láhev whisky.

„Chovala jsem se nemožně,“ řekla. „Omlouvám se.“

Oskar přešel její omluvu velkorysým mávnutím ruky.

„Vy jste se naopak choval… prostě skvěle,“ pochválila ho.

Přestože se Oskar ještě nenapil, v hrudi se mu už nyní rozlilo sladké teplo. Nalil skotskou do sklenek a varovně vztyčil ukazovák.

„Nechval Oskara před večerem,“ řekl. „Jmenuju se totiž Oskar.“

Chopil se skleničky a dívka ho následovala.

„Monika,“ řekla. „Tak ahoj!“

Zdálo se, že ho nezná, což bylo pro Oskara nanejvýš příjemné zjištění: nejenže se mu ani za mák nechtělo besedovat o literatuře, ale především měl v poslední době zneklidňující pocit, že se o něj všechny ty mladé dívky nezajímají ani tak kvůli němu samotnému (například kvůli tomu, jak vypadá, jak se chová nebo jak mluví), nýbrž pouze kvůli tomu, že ho viděly v televizi nebo četly jeho poslední rozhovor v Cosmopolitanu.

„Na zdraví všech zbloudilých dívek,“ pravil spokojeně Oskar.

Ta šestnáctiletá skotská, shodli se s Monikou, byla přímo neuvěřitelně dobrá.

4/

Netrpělivému lovci se nyní zdálo, že je na čase přiblížit se ke zvěři.

— Zweig

Asi po půldruhé hodině, kterou strávili ve velmi příjemném rozhovoru, se k ní naklonil a zkoumavě ji políbil.

„Vzrušuje mě to obrácené pořadí,“ řekl a začal jí velmi pomalu rozepínat zip jeho vlastní teplákové bundy. „Před pár hodinami svlékání – a teprve teď první polibek. Je to mile nezvyklé.“

Hřbetem ruky se už dotýkal jejích ňader, ale ona mu náhle sevřela zápěstí.

„Řekni mi,“ usmála se, „kdy tě poprvé napadlo, že mě zkusíš sbalit? Když jsi mě svlíkal?“

Oskar už si byl téměř jist svým úspěchem, ale její otázka v něm znovu probudila ostražitost.

„Ne,“ řekl po pravdě. „Nebudeš mi to možná věřit, ale já vlastně vůbec nevím, jak vypadáš. Viděl jsem tě, ale ne potřebným způsobem. Samozřejmě si to vyčítám.“

„Tak kdy? Ale upřímně…“

„Když ses probudila – a bylas v pořádku. Když ses změnila z té rozmočené turistky v tuhle krásnou dívku.“

„Teprve tehdy?“ usmívala se Monika. „To mě to napadlo dřív.“

Oskar se rázem uklidnil. Vyvíjelo se to víc než dobře.

„Ano? A kdypak? Nevypadalas zrovna, že bys měla myšlenky na sex,“ prohodil.

Moničin úsměv byl stále širší.

„Když ses včera venku opaloval…“

Náhle mrštně vstala, přešla ke dveřím, otevřela je a vyšla ven na zápraží srubu. Oskar za ní nechápavě hleděl. Vzápětí se vrátila s velkým červeným batohem, z něhož s potutelným úsměvem postupně vyndala holínky, pláštěnku a příruční svítilnu.

„Můžu si do zítřka půjčit tvý šatstvo?“

Snažila se nesmát, ale koutky úst jí pobaveně cukaly.

Oskar ji mlčky pozoroval. Kůň mého příběhu je zatraceně osedlán, napadlo ho.

Přistoupila k oknu, vzala do ruky dalekohled a přiložila si ho k očím; i bez něj bylo vidět, že se v chatě v údolí svítí.

„Budu muset jít – vypadá to, že holky doslova hořej zvědavostí!“ pravila.

Už to nevydržela a rozesmála se.

Oskar se stále nemohl vzpamatovat.

„No,“ řekl konečně, „zdá se, že jim budeš mít co vyprávět…“

Monika mu vrátila dalekohled.

„Přijď se na nás zítra podívat – myslím víc zblízka,“ vyzvala ho vesele.

Vklouzla do holinek a oblékla si plášťěnku.

„Ale obstál jsi,“ řekla.

„Obstál jsem v čem?“

„Ve zkoušce. Tvrdila jsem holkám, že budeš namyšlenej. Ten rozhovor v Cosmopolitanu mi připadal trochu namyšlenej.“

Přistoupila k němu, políbila ho, z postranní kapsy batohu vytáhla výtisk Oskarova posledního románu a podala mu ho.

„Napíšeš mi tam něco hezkýho?“