Představivost intelektuálů po Osvětimi

Byl pátek večer a v hospodě nebyla volná už ani jediná židle, ale Oskarovi, který jako obvykle strávil celý den v samotě a tichu své pracovny, přišel všechen ten hluk docela vhod. Vrchní zrovna sbíral prázdné půllitry.

„Ještě tři?“ zeptal se.

Byl to zavalitý, zhruba padesátiletý muž s prošedivělými skráněmi; kolem zarudlých koutků nápadně světlých očí měl celé vějíře hlubokých vrásek.

„Pro mě už ne,“ řekl Helmut Oskarovi. „Musím domů za svou dobrou ženou. Vážně.“

„Dáme si ještě jedno – a jdeme,“ řekl Oskar.

„Tak dobře,“ souhlasil Helmut a vrátil se k předmětu hovoru. „Já vlastně nevím, jestli mám… ehm… rád silonky. Spíš asi ne.“

Přemítavě pokyvoval svou již téměř holou hlavou a ukazováčkem se přitom dotýkal kulatých obrub malých brýlí.

„Tak je nenoste, pane redaktore,“ řekl klidně vrchní a mrkl na Oskara s Martinem. „Do ničeho se nenuťte.“

Helmut se usmál; mezi jeho řezákem a stoličkou zela černá mezera (před pár dny se mu definitivně rozpadl keramický můstek), ale Oskarovi se jeho nedokonalý, navíc jakoby trochu ostýchavý úsměv líbil.

„Chm, jasně. Ne, tak dobře, co vy?“ řekl Helmut a po svém zvyku k vrchnímu prudce vzhlédl. „Vy… ehm… máte rád na ženských punčocháče?“

Zdálo se, že vrchní o jeho otázce vážně přemýšlí.

„Já nevim,“ řekl vrchní. „Někdy se za ně chytaj nehty, že jo… Čistě z praktickýho hlediska mi taky vadí, že je to drahý jako svině, a přitom to nic nevydrží. Ženská si sedne na ratanový křeslo nebo se přivítá s čubou – a punčochy jsou ve vteřině v hajzlu.“

„To je pravda,“ zasmál se Martin; založil si ruce za hlavu, protáhl se (měl chronické zdravotní problémy se zády) a nohy natáhl před sebe.

„Joj, hoši, hoši,“ řekl.

„Ale v zimě zas patřej punčochy tak nějak k věci, ne?“ uvažoval hlasitě vrchní. „V zimě taková ta bílá, neopálená noha vypadá bez punčocháčů blbě – jestli teda, pánové, souhlasíte?“

„Já jo,“ řekl Oskar. „V zimě to vypadá vulgárně.“

„Já taky,“ připustil Martin.

„Já nesouhlasím,“ řekl Helmut.

„Každej máme holt svý, ne?“ řekl vrchní. „Když vo tom tak přemejšlim, tak se mi taky vždycky líbilo, jak pod nima ženskejm v zimě vymrzne spodek. Pod sukní. Přijdete večer s ženskou domů, vlezete s ní pod duchnu – a ještě po hodině má prdel pořád tak nádherně studenou.“

Téma ho očividně zaujalo. Výčepní už na něj volal, ale on se ještě obrátil k Oskarovi.

„Nepřipadá vám, Mistře, že vymrzlá je taková jakoby pevnější?“

„Přesně!“ zvolal Oskar. „Přesně o tom jsem před chvílí mluvil.“

Vrchní mu spokojeně zasalutoval ukazováčkem a odběhl k výčepu.

„Mně se nelíbí, jak se jim to pořád shrnuje,“ řekl Helmut odmítavě. „Anebo jak se jim v rozkroku dělá taková ta prázdná vzduchová kapsa!“

„To je snad probůh jenom otázka správný velikosti, ne?“ namítl logicky Martin, ale Helmuta to nepřesvědčilo.

„Jednou jsem na náměstí Míru spatřil mladou ženu, kterak si vyklepává drobný kamínek z lodičky,“ řekl Oskar. „Umíte si to představit, že? Jak balancuje na jedný noze, botu v ruce, a jak si mne chodidlo… Chodidlo v punčocháčích, samozřejmě,“ obrátil se na Helmuta. „A bylo v tom víc sexu než v deseti penthousech dohromady!“

Záměrně přeháněl, aby dostatečně zdůraznil, co chtěl říct.

„Blbost,“ řekl Helmut.

„Já ti něco řeknu,“ hájil svou pravdu Oskar, „punčocháče, myslím pochopitelně padnoucí, neshrnující se punčocháče bez vzduchové kapsy, jsou pro mě něco jako esence ženství!“

„Hm,“ vrtěl Helmut hlavou a potom k Oskarovi vzhlédl: „Esence jakožto podstata, nebo esence jako výtažek čili tresť?“

„Jakožto podstata, samozřejmě.“

„Chm, a víš, co je… ehm… tresť z dámskej punčoch?“ usmíval se Helmut. „Zaschlej pot!“

Oskar se znechuceně obrátil k Martinovi.

„S ním nemá cenu bavit se o ženskejch,“ pravil. „On je úplně mimo.“

„Jo!“ smál se Helmut jakoby pro sebe. „Zapařený smradlavý teplíčko. Esence ženství!“

Oskar si povzdychl. Dvojice u malého sousedního stolu odcházela, ale uvolněná místa ihned obsadily dvě přibližně dvacetileté dívky, které až dosud seděly u jednoho ze vzdálenějších stolů s jakousi početnou skupinou, do níž – jak právě vyšlo najevo – nepatřily. Oskar si všiml, že Martin je s obvyklou neomaleností už delší dobu pozoruje.

„Dneska jsem ve městě kupoval svému otci dárek k narozeninám,“ řekl Oskar. „Posloucháte mě?“

„Samozřejmě že tě posloucháme,“ řekl Martin naoko dotčeně, ale nespouštěl z dívek zrak, neboť si právě svlékaly svetry. Jejich hlavy se zpod vlny vyklubaly naprosto současně a dívky (a Martin s nimi) se tomu zasmály; obě dvě měly pod svetrem přiléhavé černé tričko. Helmut už je pozoroval také.

„Šel jsem si ho nechat zabalit do Tesca – do oddělení dárkové služby,“ řekl Oskar poněkud uraženě.

Helmut se oběma rukama chytil za holou hlavu a nesouhlasně zachrochtal – jako ostatně pokaždé, kdykoli byl svědkem Oskarovy podobné zaslepeně spokojené zabydlenosti v tomto strašlivém světě (například když mu Oskar ukazoval fotografie z dovolené nebo když mu předváděl zrekonstruovaný byt, ale třeba i tehdy, když se víceméně náhodně zmínil, že si k večeři telefonicky objednal pizzu s tuňákem – to všechno byly důkazy, které Oskara v očích Helmuta usvědčovaly z jakési blíže neurčené zrady, ne-li dokonce z korupce).

„No,“ usmál se Oskar rezignovaně, neboť dnes opravdu nehodlal Helmuta přesvědčovat, že žít v pravdě a nechat si zabalit dárek v dárkové službě se kupodivu tak úplně nevylučuje, „a přede mnou ve frontě stála asi pětatřicetiletá žena – zajímá tě to, i když měla punčocháče?“ obrátil se na Helmuta.

„Ne,“ řekl Helmut.

„Ona si taky nechávala zabalit dárek. Byla poněkud nevkusně oblečená a zmíněný dárek byl rovněž nevkusný – jakási skutečně příšerná pánská kosmetická souprava. Uvěříte-li mi to, nebudu vaši už beztak unavenou pozornost zatěžovat podrobným popisem.“

„Věříme ti to,“ pravil Martin a znovu se podíval směrem k dívkám.

„Výběru balicího papíru a ozdobné mašle věnovala ta žena mimořádnou pozornost. Po dlouhém váhání se nakonec rozhodla pro ten jednoznačně nejošklivější papír a pro tu naprosto nejodpornější mašli, co tam měli,“ pokračoval zatvrzele Oskar. „Když ale odcházela, vypadala nanejvýš šťastně. Bylo vidět, že se velice těší, až tenhle krásný a navíc nádherně zabalený dárek manželovi předá.“

„Hm,“ řekl Helmut. „A jaká je pointa?“

„Žádná. Přemýšlel jsem ale o jejím manželovi – uvědomte si, že bude zhruba stejně tak starý jako my, mohli bychom být klidně na jeho místě… Utěšoval jsem se tím, že on celou tu hrůzu patrně nevnímá – ale co když to vidí? Co když taky ví? Umíte si to představit?“

Martin pokýval hlavou, což byla bohužel jediná odezva, které se Oskarovu krátkému příběhu dostalo. Helmut byl už nějakou chvíli očividně duchem jinde – zdálo se, že se k čemusi odhodlává.

„Chcete něco říct?“ řekl a překotně vzhlédl k oběma přátelům. „Ale přísahejte, přísahejte, že to nikomu neřeknete!“

„Vsadím se, že neměla punčocháče,“ řekl Martin.

„Přísahejte!“ volal Helmut.

„Tak přísaháme,“ řekl Oskar.

„Poslouchejte,“ řekl Helmut.

Sepnuté ruce měl položené na desce stolu, a jak se k nim rytmicky skláněl, působil poněkud orientálně.

„Poslouchejte: před měsícem jsem poznal… ehm… krásnou mladou dívku. Skutečnou krasavici!“ zdůraznil se zdviženým prstem, hledě na své přátele vážnýma očima.

„A o čem jste si, Helmut, s tou krasavicí povídali?“ řekl Martin. „O Benešových dekretech – nebo snad o Osvětimi?“

„Nebo o útěku pana Glazara z Treblinky?“ řekl Oskar.

„Hm,“ ušklíbl se Helmut, pokyvuje přitom hlavou. „Jasně. Jenomže… ehm… holocaust je pro mě naprosto základní, základní –“

„Konverzační okruh,“ řekl Martin. „To všichni víme.“

„Nikdo, kdo se… ehm… narodil v tomto století, nemůže přece nevědět o holocaustu!“ pravil Helmut nanejvýš naléhavě a výhružně své přátele pozoroval.

„O tom se ale nikdo nepře,“ řekl klidně Oskar. „Lišíme se jen v názoru na to, zda je opravdu nevyhnutelné mluvit o hrůzách holocaustu na prvním rande.“

„To je pravda,“ připustil nečekaně Helmut. „To máš pravdu.“

„Možná by ses mohl, Helmute, občas chovat trochu účelově,“ radil mu Oskar přátelsky. „Můžeš přece tu klíčovou informaci o pár dní odložit… Mám jakýsi neurčitý pocit, že by to tvé šance na seznámení s mladými dívkami dost významně zvýšilo.“

„Jasně,“ smál se Martin. „Možná by pak některá byla ochotná sejít se s tebou ještě jednou…“

V očích Helmuta významně zablýsklo.

„Sešla se se mnou,“ řekl. „Byla u mě.“

„Vážně?“ řekl Martin s nelíčeným překvapením.

„Kolik jí je?“ zeptal se Oskar.

Helmut se znovu chytil za hlavu.

„Osmnáct!“ zaúpěl. „Osmnáct, panebože!“

„Ale!“ řekl Oskar.

„A kdepak byla tvá dobrá inteligentní žena?“ chtěl vědět Martin. „A tvé skvělé, chytré děti?“

„Pryč, samozřejmě,“ sténal Helmut a položil si čelo na okraj stolní desky. „Pryč byly!“

„Pořád lepší,“ zasmál se Martin, „než kdyby případně byly doma.“

Helmut zdvihl hlavu.

„Víte, co mi ta krásná osmnáctiletá dívka řekla, právě když jsme… ehm… právě když jsem pro svou rujnost našel adekvátní výraz v podobě penetrace?“

„Co ti řekla, Helmute?“ řekl Oskar. „Co ti ta krásná dívka při penetraci řekla?“

„Víš, co mi řekla?“ zvyšoval hlas Helmut. „Víš, co mi řekla? Jestli prej nechci počůrat?!“

Dramaticky se odmlčel.

Oskar i Martin se zamysleli.

„Jestli nechci počůrat!“ úpěl Helmut.

„Kolik že jí je? Osmnáct?“ řekl pochybovačně Oskar.

„Osmnáct! Je jí osmnáct let!“

„A nechal ses?“ řekl po chvíli naoko lhostejně Martin.

„Blázníš?!“ vykřikl Helmut. „V manželském loži? Když měla… ehm… moje dobrá žena hned nazítří přijet? Co bych s těmi… ehm… mokrými peřinami asi tak potom dělal?“

„Neřvi,“ řekl Oskar pobaveně.

Dívky u sousedního stolu se na sebe poněkud podivně usmívaly, ale Oskar doufal, že je v hluku přeplněné hospody nemohou slyšet.

„Mohli jste jít do koupelny,“ uvažoval Martin prakticky.

„To jsem jí taky navrhnul,“ řekl Helmut.

„No a?“

„No právě že nic! Jenom zavrtěla hlavou jako že ne, a pak už o tom nemluvila. Jaksi jsme… ehm… pokračovali, ale –“

Helmut zoufale rozhodil rukama.

„A divíš se, ty vole?“ řekl Oskar. „Když jsi tím svým pragmaticko-hygienickým návrhem nenávratně porušil prchavé kouzlo okamžiku?“

Dostavil se vrchní s pivem a stavěl půllitry na stůl.

„Ale leží ti to v hlavě, co? Přiznej si, že ti ten její nápad s čůráním dodneška leží v hlavě?“ řekl Oskar nahlas.

„A tebe by to nerajcovalo?“ řekl Martin a vesele na vrchního mrkl. „Když si nad tebe přidřepne osmnáctiletá holčička s takovým tím ještě dětským ksichtíkem a plaše se tě zeptá, jestli nechceš počůrat – tebe by to ani trochu nerajcovalo?“

Vrchní ukázal na Helmuta prstem.

„Tady pan redaktor to zažil?“ informoval se.

Oskar přikývl.

„Křivopřísežnictví!“ zvolal Helmut, ale ostýchavě se přitom usmíval. „Indiskrece! Absence taktu!“

Oskar si všiml, že je obě dívky pozorují.

„Já ti nevim,“ odpověděl si Martin na předchozí otázku. „Mě spíš člověče ne.“

„A to mě zas jo,“ řekl zasněně vrchní. „Bůh ví, že mě jo! Říkáte osmnáct?“

„Osmnáct,“ řekl Oskar.

Vrchní na chvíli přivřel oči.

„Teda, vy intelektuálové se máte…,“ řekl. „No, zatím poklona, pánové!“

Všichni tři uchopili půllitry a přiťukli si.

„Kdyby jí nebylo těch osmnáct,“ přemítal Helmut. „Od zralé ženy bych se… ehm… patrně pomočit nenechal, ale takhle? V osmnácti to ještě ani není skutečné močení – to je spíše takové… ehm… lulání.“

„Lulání!“ vykřikl posměšně Martin. „Já se z něj jednou poseru – prej lulání!“

„Neřvi,“ krotil ho Oskar.

Prodlevy v konverzaci u sousedního stolu byly stále delší.

„Pissing!“ zdůraznil Martin. „Viděls vůbec někdy, Helmut, nějakej pornofilm? Říká se tomu pissing – tak si to hlavně neidealizuj.“

„Je mi úplně jedno, jak se tomu říká,“ řekl Helmut.

U stolu se znovu zastavil vrchní s tácem plným piv, třebaže ještě zdaleka neměli dopito.

„A jestli se můžu zeptat,“ obrátil se k Helmutovi, „nechal jste se?“

Helmut znovu upadl do rozpaků.

„Nenechal!“ smál se Martin. „Bál se o… ehm… manželčiny peřiny!“

„Neřvi,“ tišil ho Oskar.

„A teď to mrzí, co?“ řekl vrchní Helmutovi a chápavě pokýval hlavou.

„Mrzí?“ řekl pochmurně Helmut. „Mrzí? Drásám se tou promarněnou příležitostí! Trýzním se jí!“

„No,“ řekl vrchní a pokrčil rameny, „tak jedině že by snad příště…“

„Docela fajn číšník, ne?“ poznamenal po jeho odchodu Oskar k Helmutovi, ale ten neodpověděl.

„Máš pravdu,“ řekl Oskar a pohlédl na Martina. „Kdo ví, jak by se tenhle chlap zachoval po nástupu Hitlera k moci.“

„Vypadá jako latentní katan,“ souhlasil Martin.

„Chm,“ odfrkl si nesouhlasně Helmut. „Víte, co je ale opravdu strašný? Jak se člověku s věkem posouvají hranice sexuální představivosti.“

Opět ke svým kamarádům vzhlédl.

„Nebo vám se neposouvají?“

„Ale to víš, že posouvaj,“ řekl Martin.

Helmut ho nedůvěřivě pozoroval.

„Když mi bylo patnáct,“ pokračoval potom ponuře, „snil jsem výlučně o polibcích a o ňadrech. Na vagínu jsem se neodvážil ani podívat! Naprosto mě to děsilo! Ten pach, ta horká vlhkost…“

„Zkrátka to zapařený teplíčko…,“ doplnil Martin.

„Prostě ta esence ženství,“ řekl Oskar.

„No,“ usmíval se Helmut. „Ne, vážně, vás to neděsilo – v patnácti?“

„Děsilo,“ souhlasil Oskar.

„Tady to máš,“ řekl Helmut. „A dneska to původně naprosto děsivé místo s gustem olizujeme!“

„To je normální,“ řekl Oskar. „Když se mě ještě před pár lety na besedě někdo zeptal, čím chci být v posmrtném životě – umíte si představit, jaké tam občas padají otázky – vždycky jsem říkal, že kachlíčkem ve sprše dívčího internátu.“

Udělal pauzu.

„Ha ha,“ řekl Helmut bez úsměvu. „A dneska bys chtěl být čím?“

„Dlaždičkou.“

„Hele,“ zasmál se Martin, „vsaďte se, že uhádnu, jakym druhem sanitární keramiky by chtěl bejt v posmrtným životě tady Helmut…“

Jedna z dívek náhle přistoupila k jejich stolu; kamarádka s rozpačitým úsměvem přešlapovala opodál. Oskar si s jistým zklamáním všiml, že už drží v rukou kabáty.

„Dobrý večer,“ pravila ostýchavě a přisunula k Oskarovi otevřený diář v červených sametových deskách a propisovačku. „Nepodepsal byste se mi?“

„Dobrý večer!“ řekl významně Martin a věnoval dívce svůj nejkrásnější úsměv. „Neříkejte nám, že už odcházíte… Je pátek, proboha!“

Oskar se ho po krátkém zaváhání rozhodl podpořit.

„Jakže, vy odcházíte?“ řekl konsternovaně. „Právě teď, když se okvětní lístečky našeho přátelství začínají tak slibně pootvírat?“

Helmut celý výjev sledoval s okázalým odporem.

„Bohužel,“ culila se dívka.

„V tom případě…,“ pokrčil rameny Oskar a poněkud rozmáchle se podepsal. „Nějaké věnování?“

„Lídě – jestli můžu? To jsem já. Lída.“

Oskar doplnil dedikaci a potom ukázal na Martina.

„On je taky spisovatel,“ řekl a jmenoval název Martinovy poslední knihy. „Já už jsem dávno za zenitem, ale tady Martin bude kralovat české literatuře po celé příští století. Alespoň to říká.“

Dívka pohlédla na Martina s novými sympatiemi; přesunula diář k němu, prosebně sešpulila rty a naklonila hlavu trochu na stranu.

„Já taky?“ řekl Martin se špatně předstíranou skromností a podepsal se.

„Děkuju. Ještě jsem vám chtěla říct, že vás ráda čtu,“ řekla dívka Oskarovi. „A vás si určitě přečtu,“ usmála se na Martina.

„Nedělejte to. Budete toho hluboce litovat,“ řekl Helmut. „Myslím to vážně.“

Dívku to poněkud zmátlo.

„No,“ řekl Oskar, „fakt je, že to říká člověk, který ví o hluboké lítosti všechno – chcete, slečno, říct, čeho hluboce lituje právě v těchto dnech?“

Dívka k jeho překvapení zrudla.

„My jsme to slyšely,“ přiznala se.

Oskar s Martinem se zasmáli.

„Indiskrece!“ volal Helmut a dokonce vstal. „Indiskrece!“

Navzdory jeho divoké gestikulaci se ale zdálo, že je nečekanou publicitou své kauzy spíše potěšen.

„Chodíte sem, Lído, s kamarádkou často?“ řekl Martin, když se Helmut opět usadil. „Třeba bychom se tu někdy mohli potkat. Tady urofila necháme samozřejmě doma,“ ukázal na Helmuta.

„Ha ha,“ řekl Helmut.

„Většinou jenom v pátek – jako dneska,“ usmívala se dívka. „Hlavně v pátek.“

„Tak co třeba příští pátek?“ řekl Oskar.

„Tak dobře,“ řekla dívka. „To by bylo skvělý. A v kolik tak?“

„Až tak v osm,“ řekl Oskar. „Aby tady Martin stihl uložit děti.“

„Ty mrcho,“ řekl Oskarovi přátelsky Martin, když dívky odešly.

„Voba jste mrchy,“ kvílel Helmut. „Teda vy jste takový mrchy!“

Oskar s Martinem se samolibě uculovali.

„Nemusíš závidět,“ řekl Martin. „Tyhle stejně nevypadaly, že by tě byly ochotný pochcat…“

Helmut se zamračil.

„Myslíš si, že je to sranda? Sranda to není, to mi můžeš věřit.“

„Ne,“ řekl Martin. „Je to hotová tragédie.“

„Tragédie to samozřejmě není,“ řekl Helmut. „Je pouze poněkud tristní, že doopravdy, chápete, doopravdy se v posledních dnech… ehm… vzruším jenom tehdy, když si představím, jak na mě ona… ehm… mladá bytost neřestně spouští ten svůj… ehm… průzračný pramínek.“

Zdálo se, že Martin s Oskarem tentokrát nevědí, co na to říct.

„Blbé, což?“ řekl ponuře Helmut.

Naštěstí přišel vrchní.

„Zaplatíme,“ požádal ho Oskar a vytáhl peněženku.

„Je mi pětatřicet a vzrušuje mě už jenom představa… ehm… dívčího čůrání!“ postěžoval si vrchnímu Helmut. „Co mě bude proboha vzrušovat v padesáti?“

Vrchní se na chvíli zahleděl k zakouřenému stropu.

„To radši nechtějte, pánové, vědět,“ řekl. „Vono všechno má svůj čas.“

Když procházeli kolem výčepu, Helmut se proti očekávání zastavil.

„Dáme si ještě poslední,“ řekl jakoby omluvně. „Na stojáka.“

„Divej na něj,“ řekl potěšeně Martin. „Na intelektuála.“

Výčepní už jim v dřezu myl půllitry; byl to hubený, nakrátko ostříhaný brunet s nahrbenými rameny, o poznání mladší než vrchní.

„Vona ale moč někdy smrdí – hlavně třeba po práškách,“ řekl Helmutovi s upřímnou starostlivostí. „Bacha na to.“

Helmut nešťastně rozhodil rukama a vyčítavě na své přátele pohlédl.

Výčepní se zamyšleně opřel o nerezový pult.

„Hlavně si, pánové, nikdy nenechávejte chcát do vočí,“ pronesl varovně.