Instantní manželka

Když v sobotu asi hodinu po poledni vysypal do hrnce vroucí vody sáček s Čínskou polévkou s houbami, uvědomil si Oskar překvapeně, že onu nanejvýš podivnou vůni, která mu okamžitě naplnila nos, důvěrně zná. Zdálo se to neuvěřitelné, ale – Oskar ještě jednou nasál výpary z hrnce – bylo to tak: takhle byl cítit pot jeho bývalé ženy. Ano, byla to přesně ta trochu štiplavá, ale ne nepříjemná vůně, kterou ještě před třemi roky (a předtím plných dvanáct let) čichal ze Zuzaniných ručníků na aerobic, z jejího prádla visícího na dveřích v koupelně nebo z podpaží její noční košile.

Odstavil polévku z rozpáleného sporáku a potom dlouho nerozhodně zíral do téměř prázdné lednice: jedno jediné vejce, prošlý smetanový jogurt, sardinky v oleji, francouzská hořčice, načatá sklenice s olivami a dvě už trochu svraštělá rajčata. Ne že by zapomněl na víkend nakoupit – prostě vědomě nenakoupil. Vykašlal se na to, protože se mu nechtělo obouvat, jít ven a mluvit s prodavačkou. Už několik dnů byl v jakémsi podivném útlumu a nedokázal se přimět k základním věcem – například uklidit, přestože věděl, že nepořádek v bytě, kde trávil celé dny, jeho sklíčenou apatii ještě více prohloubí. Věděl také, že kdyby se naopak konečně vzchopil a uklidil, bezpochyby by to jeho momentální náladě prospělo. Vždycky, když utřel prach, vyluxoval a vytřel v kuchyni nebo když alespoň vyndal čisté nádobí z myčky, cítil jisté malé uspokojení. Rád také věšel vyprané prádlo na rozkládací sušák, a měl-li příslušnou náladu, dokonce i rád žehlil – byl to způsob, jak vcelku smysluplně vyplnit kus odpoledne či podvečera, když zrovna neměl co dělat. Pustil si rádio, otevřel si vychlazenou sedmičku bílého vína a žehlil. Občas žehličku odložil na žulovou desku kuchyňské linky, zesílil hudbu, shodil sandály a šel si do předsíně zatancovat. Někdy během žehlení stihl vypít celou láhev.

Znovu si přičichl k hrnci. Panebože, byla to opravdu její vůně! Pochopil, že polévku nebude schopen sníst. V náhlém popudu hrnec podrážděně popadl, nastříkal dovnitř zcela neúměrné množství saponátu, vylil jej do záchodové mísy a spláchl.

Byl tedy bez oběda – ale na takové obtíže si už během svého staromládeneckého života dávno zvykl. Dřív si nedokázal ani představit, že by mohl žít sám. Nebylo divu: do dvaceti žil s rodiči, potom dalších dvanáct let s manželkou a se synem. Když se od nich krátce před rozvodem stěhoval do tmavé garsoniéry na krčském sídlišti (kde bydlel asi půl roku, než získal současný byt), nebyl si vůbec jistý, že to dokáže. Bál se, že se bude dlouhé týdny zmítat v hlubokých depresích, ale záhy zjistil, že to není tak hrozné. Ne že by si občas nepřipadal osamělý – ale šlo to. Dalo se to zvládnout. Ve dnech, kdy psal, si dokonce připadal naprosto spokojený. Člověk může žít sám, poznával. Nedozvěděl se ale něco, co je možná lépe nevědět?

Byl tu ovšem ještě jeden problém: Nejenže už třetím rokem žil sám, ale stejnou dobu byl navíc na volné noze. Staromládenectví a svobodné povolání byla nebezpečná kombinace: neexistoval nikdo, komu by se Oskar musel zodpovídat – žádná manželka se svými požadavky a nároky, žádný náladový nadřízený, který by sledoval jeho pozdní příchody, žádní spolupracovníci, kteří by sivšímali, jestli se Oskar nefláká… V prvních měsících si opravdu dělal, co chtěl – a podle toho to taky vypadalo.

Brzy pochopil, že potřebuje nějaké povinnosti. Povinnosti, které by daly jeho rozháranému životu pevnější řád. Všechny minulé povinnosti plnil přece téměř příkladně, jakkoli na ně samozřejmě mnohokrát nadával: vstával každý den v sedm, aby stihl být před osmou ve škole, chystal synovi svačiny, vyzvedával ho z družiny, dělal si přípravy na hodiny, venčil psa, navštěvoval dědečka v nemocnici… To všechno byly ovšem neoddiskutovatelné povinnosti, které před člověka staví sám život, jenže ty, které stály před Oskarem nyní, si většinou ukládal sám: Měl bych vstávat před devátou. Měl bych víc psát. Měl bych víc číst. Měl bych uklidit. Už ten výmluvný kondicionál… Jak měl přijímat bez výhrad povinnosti, které byly pouze jeho vlastním projektem? Musel se učit být sám sobě autoritou.

V Oskarových nosních dírkách stále přetrvávala ta podivná vůně. Odpuzovala ho i přitahovala zároveň. Měl ale hlad. Mohl se samozřejmě sebrat a dojít si nakoupit nebo se naobědvat v restauraci (jednu dobrou měl doslova za rohem), ale nedokázal v sobě zmobilizovat ani tu minimální energii, které k tomu bylo třeba. Zůstal otupěle sedět u kuchyňského stolu a bez zájmu listoval starými novinami. Vzpomněl si, jak probíhala sobotní dopoledne, když ještě bydlel se Zuzanou: on většinou seděl v obývacím pokoji u počítače, zatímco ona vedle v kuchyni vařila oběd. Občas se za prosklenými dveřmi mihl její stín. V pokoji bylo vždy o poznání chladněji než v kuchyni, a kdykoli vstoupila – třeba proto, aby mu na lžíci přinesla ochutnat horkou omáčku či polévku – vevalila se dovnitř spousta páry. Mlčky mu přidržela lžíci u úst(když psal, ukázněně se snažila na něho nemluvit) a čekala na jeho reakci. Oskar obvykle něco pochvalného zamručel nebo alespoň zdvihl palec – to když bylo jídlo příliš horké, aby mohl promluvit. Když jí někdy předložený vzorek pochválil obšírněji, zprvu ho nedůvěřivě pozorovala, ale potom potěšeně zčervenala. To míval Oskar rád, neboť ji to vracelo do dívčích let – stejně jako ta vytahaná bavlněná trička, barevné teplákové mikiny a krátké „strečové“ sukně, které si doma oblékala. Nebo ta růžová džínová košile se zapínáním na měděné patentky. Všechny ty staré věci byly Oskarovi často milejší než leckteré módní svršky, jež nosila do práce.

Jen výjimečně se stávalo, že Zuzana vešla do pokoje, kde právě pracoval, bez zjevného důvodu; tehdy se zpravidla postavila za něj a položila mu ruce na ramena. Oskar ji někdy nechal, aby si mohla přečíst text na obrazovce – ale většinou při jejím příchodu stránku jediným kliknutím z obrazovky dočasně odstranil. Někdy ji také nepřítomně pohladil po stehně a ona ho políbila do vlasů.

Napadlo ho, že by jí mohl zatelefonovat, ale nakonec to neudělal. Možná ještě obědvali – jeho syn, Zuzana a její přítel – a navíc nebyl v takovém rozpoložení, aby s ní mohl mluvit s potřebnou nenuceností. Když spolu nyní telefonovali, ukončovala Zuzana hovor téměř vždy předčasně, ačkoli k tomu neměla žádný důvod; naopak, jejich telefonáty byly v posledním roce docela přátelské, a dokonce spolu už zase nejrůznějším způsobem žertovali. Přesto se po pár minutách pokaždé náhle rozloučila – Tak jo, tak ahoj! – a zavěsila tak rychle, že Oskar sotva stihl připojit svůj pozdrav. Proč to dělala? Bála se, že její přítel bude žárlit? Nebo že kdyby se při telefonování cítili příliš dobře, začali by litovat, že nedokázali zůstat spolu? Nevěděl, ale na každý pád se pak ještě dlouho nemohl zbavit nepříjemného pocitu jakési neukončenosti, nedopovězenosti.

Nahlédl znovu do lednice, chvíli do ní nepřítomně civěl a zase ji zavřel. Přešel do pracovny, zasedl k počítači, ale místo aby se věnoval opravám textu na monitoru, díval se oknem do parku. Náhle prudce vstal a vrátil se do kuchyně. Otevřel ještě jednou lednici, už bez váhání z ní vyndal ono osamocené vejce, hořčici a lepší ze dvou rajčat. Ze ztvrdlého bochníku chleba ukrojil dva silnější krajíce, rozklepl vejce do hlubokého talíře, přidal sůl a pepř, rozšlehal vejce vidličkou a jakž takž v něm chleby obalil. Nechal na pánvi rozpálit olej (olivový, jiný neměl) a oba krajíce po obou stranách osmažil; nakonec je tence potřel hořčicí a posypal nadrobno nakrájenou cibulí. Rajče bylo uvnitř shnilé, takže je musel vyhodit. Natočil si do vysoké sklenice vodu a hodil do ní několik kostek ledu.

Vajíčkové chleby neboli smaženky byly oblíbeným jídlem jeho bývalé ženy.

„Dělám si vajíčkový chleby, mám ti udělat taky?“ ptávala se ho bezpočtukrát.

Jednou se o vajíčkových chlebech, které mu opět nabízela, vyjádřil poněkud pohrdavě a odešel do koupelny; když za ním po chvíli Zuzana přišla, ležel už ve vaně. V ruce držela talíř.

„Udělala jsem jich pár navíc, opravdu si nedáš?“ usmívala se.

Chleby voněly. Chvíli bojoval s vlastní hrdostí, ale nakonec od ní talíř přijal. Pobaveně sledovala, jak se snaží jíst co možná důstojně – a nakonec se oba rozesmáli tak, že nemohl vůbec polykat a zakuckal se. Když vypouštěl vanu, dno bylo poseté rozmočenými drobky.

Během posledních let manželství si se Zuzanou definitivně přestali rozumět, ale přesto vzpomínal na jejich dvanáctiletý vztah jako na šťastný; dokonce ani ošklivé zážitky z posledního roku, kdy si opravdu ubližovali, na tom nedokázaly příliš změnit. Dnes věděl, že s ní žít nemůže a nechce – ale vzpomínal na ni s láskou.

Kdy ještě žili spolu, musel jí neustále připomínat desítky důležitých povinností, na které bez jeho dohledu zapomínala: Koupila si tu tramvajenku? Dala si už opravit ty hodinky? (Ne? Jak může proboha chodit bez hodinek?) Objednala se konečně u toho zubaře? Vyhodila už z ledničky ty plesnivý žampióny? Tahle jeho starostlivost kupodivu přetrvávala jaksi bez ohledu na skutečnost, že je se Zuzanou déle než tři roky rozveden. Bylo to zvláštní. Koneckonců mu to už mohlo být jedno (Byly to snad jeho zuby? Smrděla snad jeho lednička?), ale přesto ho podobné zneklidňující otázky přepadaly dodnes: Zaplatila už proboha tu složenku? Byla už konečně u toho gynekologa?

Zatímco dojídal, zkoušel si vzpomenout, kdy vlastně Zuzanu naposledy políbil. Muselo to být ještě před rozvodem – možná na jaře v Paříži. Po rozvodu pokaždé uhnula nebo ustoupila; bylo to trapné, takže to přestal zkoušet. V posledním roce mu alespoň dovolovala, aby ji políbil na tvář. Paříž nejen pro snoubence a novomanžele, tak se ten letecký zájezd jmenoval. Jednoho dne mu v redakci vyplatili jakýsi větší honorář – a cestou domů pak uviděl za výlohou cestovní kanceláře tenhle inzerát. Líbila se mu ironie obsažená v názvu. Co kdyby to ještě zkusili? Vešel dovnitř a na místě zájezd zaplatil.

Oba byli v Paříži poprvé. Spali spolu ještě? Nejspíš už ne, už se nepamatoval. Všechno ostatní bylo zdánlivě v pořádku. Navštěvovali památky a galerie, dokonce se i fotografovali; Luboš, Oskarův známý žijící v Paříži, je provedl turisticky méně exponovanými místy. Večer je vzal do arabské čtvrti na večeři (dali si samozřejmě kuskus). Sešli se také několikrát s Denisou, překladatelkou Oskarova románu do francouzštiny; oběma jim připadala velice sympatická. Problémy nastaly, kdykoli se Zuzanou osaměli. Nahlas to nepřiznali, ale vybírali si pouze takové kavárny, které měly židle venku; sedali si čelem k chodníku, mlčky upíjeli víno a pozorovali procházející davy. Všechny ty šťastně vypadající dvojice. Chovali se k sobě ale dosud přátelsky, korektně. Pokud si Oskar vzpomínal, ani jedenkrát se v Paříži nepohádali. Připomínali dva boxery v předvečer rozhodujícího zápasu.

Musel se tomu přirovnání usmát – ale potom vstal od stolu, otevřel odpadkový koš, vyndal z něj ten zmuchlaný barevný sáček a s vážným výrazem v obličeji si naposledy přičichl ke své bývalé ženě.