Na oči se vyser (Boccaccio po česku)

„Prosím tě, tak přijde, nebo nepřijde?“ šeptal Oskar, aby neprobudil dítě, které před chvílí usnulo. Ještě včera mu Jiřina do telefonu tvrdila, že její muž doma nebude, ale nyní se to už nezdálo tak jisté.

Když se k ní odpoledne vydal, měl skvělou náladu – po dvaceti dnech dostal konečně vycházku. Nechtělo se mu do podzemí metra, a tak jel tramvají, přestože to byla delší cesta; seděl na vyhřívaném sedadle a díval se, jak nad Vltavou krouží v mrazivém povětří rackové a jak se slabé lednové slunce opírá do zaprášených fasád domů na nábřeží, jejichž okna k němu téměř nepřetržitě vysílala oslepující záblesky. Ještě cestou od tramvaje se cítil bezmála povzneseně a na Jiřinu a dokonce i na jejího půlročního syna se upřímně těšil (také ona vůně koupelového heřmánku, která při jeho předchozích návštěvách v malé garsoniéře pokaždé dominovala, představovala vítaný protipól všem těm kasárenským smradům), ale nyní, po třech hodinách strávených v malé, přetopené a neuklizené místnosti, byla veškerá jeho euforie dávno ta tam. Celou dobu musel sedět ve značně nepohodlné pozici na rozestlané manželské posteli a poslouchat smrtící kombinaci dětského pláče a zvuků z televize.

„Řekla jsem ti, že nevim!“ zasyčela Jiřina popuzeně, aniž přestala sledovat černobílý obraz nyní už tiše puštěného televizoru. „Jak to mám kurva vědět?“

Oskar zavrtěl hlavou. Občas už tu její ordinérnost nemohl vystát – v takových chvílích si říkal, že to s ní okamžitě skončí, ale při nejbližší vycházce přijel zase. Krátce na ni pohlédl. Výstřih její zmačkané a po pravdě řečeno nijak zvlášť čisté noční košile byl ve špičce roztržený – Oskara už předtím napadlo, zda za to může kojení, nebo Ruda.

„Nechápu, proč se mě na to furt ptáš?“ řekla.

„Protože prostě nechci, aby nás tu eventuálně našel takhle,“ řekl Oskar co nejtišeji a pohybem ruky obsáhl nejprve zválené dvojlůžko, na kterém oba seděli, a potom svůj poněkud netradiční návštěvnický úbor – zelené vojenské trenýrky a bílé tílko. Jeho vycházková uniforma visela na ramínku na klice jediného okna, kam ji ihned po svém příchodu pověsil, aby alespoň trochu zmenšil riziko, že mu ji Jiřina jako obvykle polije červeným vínem, odlakovačem na nehty nebo mrkvovou šťávou. „Nedá se to pochopit?“ dodal.

„Neznáš ho snad?“ zašeptala Jiřina a jakoby pohrdavě pohodila hlavou. Krátce zalétla očima na svou stranu postele, kde namísto nočního stolku stála červená, notně oprýskaná dětská postýlka, v níž spal její syn. Otočila se na Oskara: „Jestli přijde – vo čemž silně pochybuju – tak bude v takovým stavu, že tě vůbec neuvidí…“

Oskar Jiřinu nemiloval (stejně jako ona nemilovala jeho), ale svým způsobem ji měl docela rád a občas k ní – jako právě nyní – cítil jakousi chápavou něhu. Podobný pocit zakoušel, když po svém příchodu pozoroval ono nehrané nadšení, s nímž nic nechápajícímu synkovi předčítala všechny ty primitivní říkanky v obrázkové knížce z lesklého tvrdého kartonu, kterou společně s tradičními pistáciemi a dvěma sedmičkami červeného vína koupil cestou sem. V takových chvílích si v duchu připomínal, že se s ní život příliš nemazlil. Vyučila se v Ústí nad Labem prodavačkou, ale sotva nastoupila do práce, vyhodili ji,protože prý odmítala spát s vedoucím – ani ne tak z principu, přiznávala, jako spíš proto, že se jí fyzicky hnusil (Oskar téhle její historce věřil). Jinou práci údajně nesehnala a nějakou dobu žila na podpoře. Přes den se starala o matku, která měla roztroušenou sklerózu (loni v létě zemřela), a večer chodívala na ústecké diskotéky, aby se trochu odreagovala – ale když se v noci vracívala domů, otec ji prý téměř pokaždé zmlátil. Když jí proto Ruda navrhl, aby si ho vzala a odjela s ním do Prahy, souhlasila; věděla sice, že Ruda pije, ale netušila, že pije tolik. Rovněž si nedokázala představit, že ona garsoniéra v sníženém přízemí, o které prý Ruda mluvil jako o jejich budoucím pražském hnízdečku, je ve skutečnosti tahle ponurá sklepní místnost.

Položil jí dlaň do zátylku a pohladil ji po vlasech. Dala mu ruku pryč, ale po chvíli si přisedla blíž a opřela mu tvář o rameno. Stále ale sledovala film.

„Chceš ještě jeden polštář?“ řekl tiše.

Beze slova se předklonila a počkala, až Oskar polštáře za jejími zády upraví.

„Lepší?“

Přikývla.

„Doleješ mi?“ požádala ho.

Zatímco se natahoval pro láhev, ještě jednou si poposedla a zavrtěla se, aby našla tu nejpohodlnější pozici; noční košile se jí přitom vyhrnula a ona si napůl nepřítomně začala pohrávat s chloupky.

Právě její neschopnost či snad neochota se sebeméně stydět byla možná to, co na ní Oskara přitahovalo vůbec nejvíc. Napoprvé to byl šok, ale časem se zbavil zábran a začal jejich sex pojímat stejně: jako jakýsi pojízdný nákupní vozík, do kterého si mohou zdarma a téměř kdykoliv naložit všechno, na co mají právě chuť. Pro tuto takřka absolutní sexuální svobodu, kterou nikdy předtím nepoznal, trpělivě snášel i horší stránky její povahy (například občasnou chamtivost – tím ubožejší, čím skrovnější byly částky, jež si od něho „půjčovala“).

Předal jí sklenici a po vnitřní straně stehen jí dvěma prsty dojel až k rozkroku. Přeložila mu ruku do jeho vlastního klína a přitom mu bolestivě stiskla varlata. Zaúpěl.

„Chci to dokoukat, jasný?“ oznámila mu, pusu plnou rozžvýkaných pistácií.

Takhle to bylo pořád: v jednu chvíli k ní cítil div ne lásku – která se hned vzápětí změnila v jakýsi celkový odpor. Zhnuseně ji pozoroval, jak se šťourá nehtem v zubech, nespouštějíc přitom oči z obrazovky. V jedenáct musí být zpátky v kasárnách, navíc může přijít ten její Ruda, ale ona tu plytkou, nevěrohodnou americkou kravinu prostě musí dokoukat! říkal si naštvaně. Opatrně otevřel druhou láhev a ona k němu okamžitě přistrčila prázdnou skleničku.

„Dolej mi, ať jsem povolnější,“ řekla.

Dobře věděl, že je to smířlivá poznámka, ale bolest ve varlatech ještě úplně neodezněla.

„Nekojíš ještě náhodou?“ poznamenal jízlivě.

„A mám se posrat?“ řekla. „Aspoň líp spí, koukni!“ ukázala na postýlku.

Oskar to raději nekomentoval, stejně jako neříkal nic, když někdy s plačícím dítětem vztekle zatřásla – pouze odvrátil pohled.

Právě když jí doléval, kdosi s třeskotem několikrát kopl do dveří – Oskar sebou leknutím škubl a trocha vína vyšplíchla na povlečení.

„Co vyvádí?!“ zaječela Jiřina, vymrštila se z postele a hnala se ke dveřím.

Dítě se podle očekávání probudilo a začalo brečet. Oskar v panice otočil politou peřinu skvrnou dolů, vstal a svou skleničku odložil na okno. Rychle se znovu posadil, ale tentokrát jenom na okraj postele, a začal předstírat sám sobě, že sleduje televizi. Snažil se ironicky usmívat, ale v okolí žaludku cítil nanejvýš nepříjemný svíravý tlak a v obou pažích zase jakousi podivnou slabost. Zmateně přemítal, zda se mu z leknutí neudělá na rtu opar a zda Ruda náhodou nepřichází v agresivní náladě – Oskar byl sice o hlavu vyšší, ale případný fyzický konflikt riskovat rozhodně nechtěl.

Ruda se naštěstí usmíval – ale byl to zvláštní úsměv. Štěrbinkou mezi napuchlými víčky mžoural do místnosti. Na obou rukách měl odřené klouby a na zimní bundě několik velkých skvrn.

„Ahoj, Rudo,“ usmál se Oskar. Připadal si jako idiot. „Jak jde život?“

„To jako mluvíš s ním?“ řekla Jiřina zle. „Myslíš si snad, že ti to prase odpoví?“

Ruda skutečně neodpověděl, ale nepřestával se stále tak podivně usmívat. Toporně, ale jinak vcelku zpříma dokráčel přes místnost k posteli a posadil se zády k Oskarovi. Dítě, které Jiřina mezitím utišila, začalo znovu plakat. Jiřina se vztekle shýbla a dvěma prudkými pohyby stáhla z Rudových nohou neuvěřitelně špinavé polobotky. Ruda se přitom nebezpečně zakymácel, takže Oskar mu chtě nechtě musel podepřít ramena, aby nespadl. Všiml si, že na límci Rudovy proužkované košile je zaschlá krev.

„Hovado vožralý zasraný!“ řekla Jiřina a zdvihla manželovy nohy na postel. Ruda se naznak skácel na polštář a Jiřina přes něj hodila peřinu. Nakonec přinesla smaltovaný plechový kbelík, který záměrně hlučně postavila vedle postele – ale Ruda už, zdálo se, tvrdě spal.

Oskar něco takového viděl poprvé v životě.

„Pochovej ho!“ poručila Jiřina Oskarovi a ukázala na plačící dítě.

Oskar pod drobné tělíčko vsunul ruce a obezřetně je zdvihl do náruče.

„Šššššš,“ broukal rozpačitě.

Dítě po chvíli skutečně ztichlo, což na tváři Jiřiny po dlouhé době vyvolalo úsměv. Na okamžik vypadala velmi mladě, skoro dětsky. Oskar se také usmál. Jiřina usedla vedle něho, převzala dítě, vyndala si z roztrženého výstřihu ňadro a jeho tmavou bradavku strčila dítěti do úst. Dítě začalo náměsíčně sát.

„Dobytek jeden zasranej!“ řekla už tišeji.

Uchopila ruku, kterou Oskar až dosud podpíral dítěti hlavičku, a položila si ji na volný prs. Oskar zalétl očima na spícího Rudu.

„Budu muset jít,“ řekl omluvně. „Mám dneska vycházku jenom do deseti. A jako dévéťák slouží jeden hajzl…“

„Zmáčkni mi bradavku,“ řekla Jiřina.

Mátožně ji poslechl, ale jeho pohled přitom patřil Rudovi.

„Víc. A vyndej toho tvýho indiána z těch rozkošnejch trenclí – chci ho vidět.“

Dítě během kojení opět usnulo a ona je vrátila do postýlky.

„Nemůžu,“ šeptal Oskar ochraptěle. „Takhle přímo před ním…“

„Dělej.“

Ňadro měla stále venku. Přiklekla k Oskarovi a stáhla mu trenýrky. Potom si přetáhla košili přes hlavu a přehodila ji přes přeplněný sušák na prádlo, který zabíral jediný volný kout místnosti.

„Ale co když se probudí?!“ šeptal ustrašeně Oskar, ale hřbetem dlaně ji už hladil v klíně. Od Rudova obličeje ho dělilo asi šedesát centimetrů.

„Neprobudí se,“ ujistila ho.

Uslyšel důvěrně známé drncání jejího nákupního vozíku a ucítil, jak do něj postupně ukládá jeho stehna, jeho břicho a jeho penis. Vzrušilo ho to.

Ruda otevřel oči.

Oskarovo leknutí bylo srovnatelné s tím předchozím. Pokusil se Jiřinu odstrčit, ale nenechala se.

„Otevřel oči,“ šeptal Oskar zoufale, téměř plačtivě. „Má otevřený oči!“

„Na jeho oči se vyser,“ řekla Jiřina lhostejně, aniž zdvihla hlavu. „Nevidí tě.“

Olízla si rty a posadila se rozkročmo na okraj postele.

„Vošukej mě, vojáku,“ nařídila Oskarovi hlasitě.