Umění žít sám a šťastný

Podobu Oskarových porozvodových večerů a lichých víkendů (každý sudý víkend měl syna) už od počátku významným způsobem ovlivňoval telefon. Většinou některá z jeho přítelkyň zavolala sama, čímž byly aby se tak řeklo karty definitivně rozdány, neboť i když Oskar neměl chuť vyrazit si právě s touto dívkou, byl příliš zdvořilý na to, aby ji odmítl (jediné, na co se výjimečně zmohl, byl alespoň krátkodobý odklad schůzky). Pokud si chtěl vybrat svobodněji, musel se tudíž angažovat sám: přitáhnout si ohmataný adresář z hladké černé kůže a listovat jím tak dlouho, dokud se nerozhodne pro tři až čtyři telefonní čísla, na která pak postupně zavolá. Ze zkušenosti věděl, že není dobré rozhodovat se pouze pro jedinou dívku, protože pokud by tato nemohla nebo nebyla doma, všechny ostatní, kterým by volal v druhém kole, by pak v jeho očích trpěly statutem pouhých náhradnic. Samozřejmě že v daný okamžik vždycky tu či onu dívku v duchu favorizoval, ale to se dalo jednoduše vyřešit tak, že si stanovil pořadí, v jakém bude zvolená čísla vytáčet (a uspěl-li hned napoprvé, na zbylá čísla už pochopitelně nevolal).

„Ivetko, Ivetko,“ mumlal právě Oskar. „Ty jedna zubatá Ivetko…“

Listování stránkami adresáře provázel Oskar i dnes přihlouplými a často poněkud přisprostlými polohlasnými poznámkami, kterými ovšem pouze zaháněl pocit osamělosti před nadcházejícím víkendem a které byly navíc ve značném rozporu s tím, jak pozorně a zdvořile se pak k oněm dívkám většinou choval. Poznámky se netýkaly jen vzhledu dotyčných dívek nebo jejich sexuálního chování, ale třeba i způsobu, jak mluvily, jak široce se usmívaly, jak se oblékaly a líčily nebo jak držely v restauraci příbor.

„Že bychom zavolali naší kozaté Žanetce?“ přemítal nahlas Oskar, otáčeje stránky.

Nakonec Žanetu zavrhl (téměř úplně jí chyběl smysl pro humor a kromě toho měla tendenci se na Oskara příliš vázat) a rozhodl se pro Kláru, Ivetu a Darju, v tomto pořadí. Klára bývala k uzoufání nudná (chovala několik domácích zvířátek, o nichž mu pokaždé velmi podrobně referovala), ale půvab jejích devatenácti let tento nedostatek dokázal vyvážit. Darja byla z dané trojice nejinteligentnější, ale někdy s prominutím čpěla potem; Iveta se zase chovala příliš afektovaně, přehrávala a smála se i naprostým pitomostem, ale na druhé straně byla mimořádně dobrá v posteli. O pořadí, k němuž se Oskar nakonec přiklonil, rozhodly tudíž i zdánlivě bezvýznamné detaily – například Oskarovi krajně protivné zdrobněliny typu človíček či papáníčko, které občas používala Darja, nepochopitelně jízlivý tón, jímž Iveta nedávno odpovídala vcelku milému číšníkovi v restauraci Coloseum, a naopak mimořádně půvabný způsob, jakým se do něj na schodech dolů do metra zavěsila Klárka.

„Klárka,“ pravil polohlasem Oskar, „zavolám Klárce.“

Zatímco vymačkával číslo, myslel na to, jak si Klárka holí klín – nosila vysoce vykrojené kalhotky a plavky, takže se musela holit téměř celá, jen nahoře v podbřišku si nechávala malý černý plamínek. Oskar si náhle velice přál, aby byla Klárka doma a měla na něj čas. Večer po návratu z baru sice ihned usínala, ale zato ta rána…

„Zvedni to, kotě,“ řekl Oskar hlasem zkušeného svůdce (jímž samozřejmě nebyl), „a já ti přinesu do postele takovou snídani, že na to v životě nezapomeneš…“

Sepnul záznamník; Klářin hlas zněl mile dětsky.

„Dobrý den, nejsem doma, můžete mi prosím –“

Oskar zavěsil a s podivnou rozhodností okamžitě vyhledal Ivetino číslo, ale ani v jejím bytě na vyzvánění telefonu nikdo nereagoval.

„Kůzlátka, otevřete vrátka, to jsem já, vaše maminka…,“ mečel Oskar, ale už začínal být trochu nervózní. Dobře věděl, že odkládat tyto telefonáty až na páteční odpoledne, kdy už mají dívky většinou nějaký program domluvený, může být osudová chyba.

Zavěsil. Takže Darja? Vstal a několikrát přešel tam a nazpět po bytě. Nakonec proč ne? Usedl znovu k telefonu a vymačkal číslo. Napadlo ho, co by asi Darja říkala, kdyby věděla, že jí volá až jako třetí v pořadí. Cítila by se pochopitelně dotčena – přičemž míra jejího pohoršení by byla nepřímo úměrná ochotě přiznat si, že i ona před zavoláním Oskarovi nejednou zvažuje, jestli opravdu chce strávit noc s mužem, který má onen odporný zvyk dotýkat se prstem jejího konečníku a rozmazávat jí lepkavé sperma po ňadrech a po krku… Oskar se krátce uchechtl. Vyzvánění telefonu mu přivolalo důvěrně známý obraz Darjiny garsonky: vybavil si vzorek jejího ložního povlečení i růžový otvor té její rozkošné prdelky.

„Ať je doma, panebože, ať je doma,“ drmolil naléhavě, připraven okamžitě přejít do potřebně nenuceného, veselého tónu. Byl už ochotný tolerovat Darje nejen kyselý pach jejího potu, ale i ty nejtrapnější a nejhloupější zdrobněliny na světě – jenže ani tentokrát telefon nikdo nezdvihl.

„Panebože, kde ty káči všecky jsou?!“ zvolal Oskar a poněkolikáté se podíval na hodinky. Roztržitě listoval adresářem a vnitřnosti mu svírala zoufalá opuštěnost.

Zkusil zavolat synovi, potom kamarádovi Jiřímu, potom jinému kamarádovi, ale nikdo nebyl doma. Sedl si v kuchyni ke stolu a strávil zde dosti ponurou půlhodinu, během níž si nejprve oloupal a snědl dva pomeranče a potom kovovou násadkou od plnicího pera vykrajoval z oranžové kůry malá kolečka. Vytvořil z nich několik obrazců, ale potom jako by náhle prozřel a s nevěřícným vrtěním hlavou všechen ten nepořádek ze stolu smetl.

Nakonec si řekl, že by snad přece jen mohl zavolat Žanetě – přičemž ono řekl si vystihuje stav, v němž se právě nalézal, mnohem lépe než případné rozhodl se, neboť jeho vynucená volba už postrádala jakoukoli rozhodnost. Telefon vzala Žanetina matka; jakmile se Oskar představil, její hlas nápadně zvlídněl, což bylo Oskarovi v dané situaci protivné: strašně litovala, ale Žaneta teď, zrovínka teď, není to ani pět minut, odjela na Spořilov ke kamarádce. Kdyby snad mohla něco vyřídit? Nebo kdyby Oskar chtěl, mohla by se podívat do Žanetina pokoje, jestli by tam nenašla číslo na tu kamarádku? Oskar s poděkováním odmítl, rozloučil se a zavěsil.

Utekl se k pocitu dotčenosti. Všichni na mě kašlou, říkal si, jakkoli věděl, že to není pravda. Měl kolem sebe přinejmenším tucet lidí, kteří by o přátelství s ním upřímně stáli, kteří mu často psali a telefonovali – a na které naopak kašlal on. Takže ať si teď nestěžuje. Nejen Woody Allen, všichni chceme být členy pouze těch klubů, kde nás nechtějí, říkal si. Podíval se z okna: provoz na ulici už slábl, všichni odjeli na ty své chaty a chalupy. Chvíli bezcílně přecházel po bytě a potom si napustil vanu, vlezl dovnitř a začal si připomínat, v čem spočívá Umění být sám a šťastný – jak zněl titul psychologické příručky, kterou si krátce po rozvodu zakoupil. Přestože pořád víc a víc lidí vede samostatný život, stále se na něj pohlíží jako na politováníhodnou věc. Ale je skutečně tak politováníhodný? Není samostatný život pouze další z možností, která má své výhody a nevýhody, stejně jako život s partnerem? Zasmál se, což mu trochu vrátilo rovnováhu. Není ostatně potřeba to dramatizovat, říkal si. Udělá si klidný, příjemný domácký večer. Pohodlný staromládenecký život s čajem a knihami, jak říká Proust. Bude si číst, už víc než týden ostatně na knihu ani nesáhl, a – kdo ví – možná zkusí i něco napsat, třeba kratší povídku. To by bylo skvělé. Pokoušel se myslet na některá rozpracovaná témata, ale záhy zjistil, že jeho mysl dosud okupují nejrůznější obrazy dívek, kterým se v průběhu minulé hodiny marně pokoušel dovolat. Zkusmo si několik z nich přivolal, ale právě ve chvíli, kdy ho to začalo vzrušovat, zazvonil telefon. Zaklel. První zvonění ještě dokázal ignorovat, ale už při druhém souboj s vlastní hrdostí prohrál, vyskočil z vany a hnal se k aparátu, zanechávaje po sobě na podlaze mokrou spoušť.

„Prosím,“ řekl odměřeně.

Snažil se, aby jeho hlas nezněl zadýchaně.

„No ahoj, tady je Klára. Co děláš?“

„Píšu. Pracuju.“

Čím víc se stáváme schopnými žít svůj život, tím se cítíme spokojenější ve svém nitru i sami se sebou, a tím jsme vzápětí opět přitažlivější pro druhé. Přehodil si sluchátko do levé ruky a pravačkou se poškrábal v rozkroku.

„Aha,“ řekla zklamaně. „A to budeš pracovat celý víkend?“

„To se uvidí,“ řekl Oskar. „Máš snad pro mě nějaký návrh?“

Byl o čtrnáct let starší než ona a občas si říkal, že by to v jejich konverzaci mělo být znát.

„Mnó, jeden bych možná měla… Co děláš třeba dneska večer?“

Do vany se už nevrátil a vlasy si umyl pod sprchou. Zpíval si. Zesílil rádio a začal utírat louže na parketách. Telefon náhle zazvonil znovu; málem ho neslyšel, ale nyní už na tom tolik nezáleželo. Byla to Žaneta; telefonovala ze Spořilova od kamarádky – matka ji před chvílí informovala, že ji prý Oskar sháněl. Nepotřebuje něco?

Oskar zeslabil rádio, pohotově vtipkoval a Žaneta se vděčně smála, ale její smích nebyl úplně uvolněný; bylo znát, že čeká na Oskarovo pozvání. Bylo to tak očividné a činilo ji to tak zranitelnou, že jí nakonec nedokázal nevyhovět.

„Chceš se sejít?“ prohodil nenuceně.

„Moc ráda,“ řekla Žaneta se slyšitelnou úlevou. „Dneska?“

„Dneska ne,“ řekl Oskar. „Co v neděli večer?“

„To by šlo. Anebo co zítra?“

„Zítra?“ řekl Oskar. „Tak dobře. V kolik? V osm?“

Když zavěsil, samolibě se usmál. Není pochyb, že samostatný život má své pozitivní stránky. Nadine to vysvětluje takto: „Prvních pár měsíců po rozchodu s Brianem bylo prostě senzačních. Naprosto mě nadchlo, že si můžu dělat všechno po svém.“

Do schůzky s Klárou zbývaly téměř čtyři hodiny. Oskar telefonicky zamluvil stůl ve své oblíbené restauraci a narychlo poklidil; chvíli sice koketoval s nápadem, že využije času a uklidí důkladně celý byt, ale nakonec jenom naskládal špinavé nádobí do myčky, ustlal a umyl umývadlo a záchod. Uvařil si kávu a do kuchyně si přinesl knihu, kterou začal číst asi před deseti dny, ale později se k ní už nedostal; několikrát proto musel zalistovat stránkami nazpět, aby se v ději a postavách znovu zorientoval, ale navzdory počátečním obtížím se posléze začetl s větším zájmem, než by byl čekal. Četba mu dokonce natolik vrátila schopnost koncentrace, že se nakonec přesunul z kuchyně do pracovny, kde pak přečetl více než třicet stránek svých starých poznámek k chystaným povídkám, přičemž dostal hned několik nových a – připadalo mu – celkem zajímavých nápadů, které si podrobně zapsal. Práce ho zaujala natolik, že se mu ani nechtělo skončit. Kdyby si nyní mohl vybrat, raději by zůstal doma a pokračoval – ale musel vstát, obléknout se, jít na tramvaj a dvě nebo dokonce tři hodiny poslouchat nějaké pitomé vyprávěnky o rybičkách a morčeti.

Ještě v tramvaji seděl jakoby odevzdaně, otupěle a sbíral síly na to povinné konverzační martyrium – ale jakmile vystoupil a uviděl ji, bylo všechno jinak. Samozřejmě věděl, pamatoval si, že je Klára mimořádně hezká, ale znovu se ukázalo, že jedna věc je doma nebo v tramvaji si její krásu pouze vybavovat či připomínat – a jiná věc je být s ní z bezprostřední blízkosti přímo konfrontován… Navenek se i nadále tvářil samozřejmě, a dokonce trochu ironicky, ale kdesi uvnitř byl znovu stržen Klářiným půvabem – jejími hladce sčesanými černými vlasy, zářivýma očima, jemnou pletí. Skoro se zdráhal uvěřit, že už mu bylo několikrát dovoleno se takové krásy dotýkat, a pevně doufal, že tomu tak bude i dnes.

„Dobrý večer, pane spisovateli,“ pravila posměšně, vědoma si účinku, jakým na Oskara zapůsobila. Vytáhla se na špičky a zdvihla k němu bradu; několik kolemjdoucích jejich polibek zaznamenalo.

„Nazdar,“ pravil Oskar. „Nezapomnělas nakrmit rybičky?“

Odstrčila ho.

„Nedělej si ze mě dneska srandu, protože mám strašný problémy. Fakt strašný!“

Číšník, který je zavedl ke stolu, Oskara znal a pamatoval si i Kláru; když zapaloval olejovou lampičku, znovu se na ni pokradmu podíval. Oskar se s úsměvem rozhlédl: seděli na dobrém místě, pouze velký vedlejší stůl, který obklopovala šestice lidí zhruba v Oskarově věku, čtyři ženy a dva muži, byl na jeho vkus příliš blízko. Zdálo se sice, že se jejich sousedé dobře baví (nikdo z nich, blesklo hlavou Oskarovi, přinejmenším nevypadal na to, že by tak jako on strávil polovinu odpoledne zoufalými telefonáty), ale přesto při příchodu Oskara s Klárou na okamžik ztichli.

„Nejdřív se v klidu najíme, dobře?“ oznámil Oskar co možná tiše Kláře. „O strašných problémech se budeme bavit až potom.“

Zaznamenal, že u vedlejšího stolu už jsou po jídle, a věřil, že snad odejdou dřív, než Klára spustí (mluvila obvykle nahlas i o zcela běžných problémech a Oskar si raději ani nepředstavoval, jak bude mluvit o těch strašlivých), jenže vzápětí si objednali další dvě láhve – právě ve chvíli, kdy Klára začínala svou litanii. Na druhé straně byl ovšem docela rád, že zůstávají, neboť mu jejich chytré, veselé obličeje byly od prvního pohledu sympatické; tipoval je na spolužáky z vysoké školy nebo tak něco. Uvědomoval si samozřejmě, že jeho skutečné místo je právě tam, mezi těmito lidmi, kteří tak jako on už patrně měli téměř dospělé děti a zvolna začínali stárnout. Věděl také, že by si s nimi jistě rozuměl nesrovnatelně lépe než s Klárou, že by se nenudil, že i jako vypravěč by měl nesrovnatelně větší prostor a že by byl také více doceněn – ale zároveň věděl, že s žádnou z oněch čtyř žen by netoužil odejít. I kdyby teoreticky skutečně přišel s nimi, stejně by se celý večer díval po Kláře. Bylo to zkrátka jako skoro vždycky: chtěl-li být v noci sám sebou, musel večer sám sebe popřít.

Naslouchal Kláře na půl ucha (už dávno si ověřil, že v jejím případě dokáže vzbudit dojem účastného posluchače i s pouhou padesátiprocentní pozorností – stačilo pouze v pravý okamžik poznamenat nějakou tu banální psychologickou moudrost, kterou pak Klára považovala za cennou radu) a druhou polovinu pozornosti dělil mezi svůj talíř, obsah Klářiny skleničky a onu nakrátko ostříhanou černovlásku u sousedního stolu, která mu už několikrát věnovala jakýsi zvědavě posměšný pohled; když se usmívala, dělaly se jí kolem očí překvapivě početné vrásky. Za veškeré Klářiny současné problémy, pochopil, mohl její šéf: nechce prý jí povolit, aby si sama stanovila dobu polední pauzy, a místo toho ji posílá na oběd v době, kdy se to hodí jemu. Klára si tudíž nemůže na dobu oběda dohodnout ani schůzku s kamarádkou, natož pak se objednat na manikýru nebo ke kadeřnici, zkrátka vůbec nic, protože když se objedná například na dvanáctou, a ten debil ji pak pustí ven až ve dvě, tak na ni žádná kadeřnice samozřejmě čekat nebude, to dá rozum. Celý její život je kvůli tomu namyšlenýmu hajzlovi vzhůru nohama. Vůbec nic nestíhá. Někdy doslova omdlívá hlady, takže stejně musí říct holkám z vývozu, který na rozdíl od ní na oběd můžou chodit, kdy chtěj – a pak ať Kláře někdo něco povídá o spravedlnosti! – aby jí venku koupily třeba sendvič nebo tři lososový chlebíčky. Pak to do sebe tajně cpe před zákazníkama, všechno kolem je upatlaný – a jak potom firma vypadá? A když ji pak šéf milostivě pustí, ona už nemá hlad, takže na oběd nikam nejde a půldruhý hodiny naprosto zbytečně mrzne venku na ulicích a nakupuje blbosti, protože její kadeřnice má pochopitelně už dávno plno.

Oskar se zatvářil soucitně. Potom tiše pravil, že vidí, že Klára potřebuje trochu rozptýlit; co kdyby tedy hned teď zaplatili a šli si někam zatancovat? Kláře se ovšem nechtělo nikam přecházet – je prý tady už docela příjemně zabydlená; jde teď na záchod a Oskar ať objedná ještě láhev. Vstala a odkráčela směrem k toaletám. Oskar si všiml, že oba muži od vedle si ji nenápadně prohlédli. Přátelsky se usmíval, neboť hovor u sousedního stolu se již před chvílí stočil k problémům vznikajícím při velkém věkovém rozdílu mezi partnery.

„Existuje na světě chlap, kterej dokáže neotročit svýmu penisu?“ pravila hlasitě ona sympatická černovláska. Přestože se naoko obracela ke svým společníkům, nebylo pochyb, komu především je její replika určena. Bylo to téměř arogantní, takže jeden z mužů pocítil potřebu vyslat k Oskarovi omluvný úsměv.

„Dobrá otázka,“ řekl Oskar. „Jde přímo k meritu věci.“

Žena ho pozorovala.

„Existuje někdo takovej?“

„Papež,“ řekl druhý muž a také on na Oskara mrkl.

„Už asi rok,“ řekl první muž.

Oskar se zasmál společně s nimi, díky čemuž byl do jejich společnosti jakoby oficiálně přijat.

„Ne, myslím to vážně: existujou takoví chlapi?“ zopakovala černovláska svou otázku; tentokrát se na Oskara obracela zcela nepokrytě. Ten pokrčil rameny, ale odpovědět už nestihl, neboť si včas všiml vracející se Klárky.

Od této chvíle to hrál na obě strany. Víc než Kláru nyní poslouchal hovor u sousedního stolu a stejně tak to, co říkal Kláře, obsahovalo téměř pokaždé nějaký druhý plán, nějakou narážku určenou nikoli jí, ale lidem od vedle. Když se Klára například zmínila o jakémsi chystaném rockovém koncertu, využil okamžitě příležitosti a zavedl hovor na pražské vystoupení Rolling Stones, které v srpnu s Klárou navštívili – a o kterém už několikrát s úspěchem vyprávěl.

„Nemluv, prosím tě, přede mnou o rockových koncertech,“ řekl naoko vážně. „Zapomnělas už, jak nepřirozeně, ba přímo toporně jsem se choval posledně na koncertu Rolling Stones? Byl jsem patrně jediný člověk ve Sportovní hale, který si za celý koncert nevyndal ruce z kapes.“

Černovláska a ostatní se zasmáli.

„Protože víš proč?“ řekla Klára. „Já ti řeknu proč: protože ty se prostě neumíš uvolnit.“

„Já jsem se snažil uvolnit, proto jsem tam koneckonců přišel. Netušil jsem ovšem, že se lidé na rockovém koncertě uvolňují tak, že začnou řičet nadšením pokaždé, když si jeden zpocený, více než padesátiletý Angličan na pódiu klekne nebo vyhrne tričko.“

„Ten zpocenej Angličan – pokud to náhodou nevíš – se jmenoval Mick Jagger. A náhodou je pořád docela sexy!“

„A to mu snad dává mandát dělat na mne obscénní posunky nebo samolibě předpokládat, že jsem se jeho podprůměrné písňové texty z jakéhosi neznámého důvodu naučil nazpaměť?“

„Ty seš vážně hroznej!“

„Uznávám, že je Mick Jagger na svůj věk ve skvělé formě, všechna čest, jenomže něčí skvělá kondice pro mě ještě není dostatečným důvodem, abych třikrát za pět minut propukal v hysterický jásot. Tak proč mám ječet? Proto, že si kleknul? Co když třeba jenom upadl?“

„Ty jsi upad!“ smála se Klára společně s ostatními.

Všimla si už, že je lidé od vedlejšího stolu poslouchají, ale domnívala se, že se stejně jako ona smějí Oskarovi, a věnovala jim proto okázale útrpný pohled.

„Jakej je rozdíl mezi zpěvákem stojícím a zpěvákem klečícím?“ řekl Oskar. „Přiznám se, že já v tom při nejlepší vůli žádnej rozdíl nevidím.“

Ještě chvíli takto tlachal, a když už považoval dané téma za vyčerpané, dotázal se Kláry, jak se má její morče; správně tušil, že její odpověď nikoho z přítomných nezklame. Nechtěl-li, aby se černovláska bavila na jeho účet, musel jí neustále nabízet, aby se společně bavili na účet Kláry.

„Bobíček?“ řekla Klára mazlivě. „Můj Bobíček je naprosto sladkej. Je to takovej čumáček zlatej. Pusinka je to, ťunťa jeden.“

Začínala být opilá. Když se o něco později vydala na toalety podruhé, u obou stolů se na chvíli rozhostilo jakési přemýšlivé ticho.

„Vyplatí se to vůbec?“ pravila konečně černovláska.

Muž po její levici se jí dodatečně snažil zakrýt ústa, ale ona mu ruku odstrčila.

„Kvůli deseti minutám poslouchat celý hodiny tohle?“

Její společníci se zatvářili polekaně.

„Připouštím, že občas uvažujeme velmi podobně,“ řekl Oskar klidně.

„Víte, jak mi to připadá? Jako jet dva dny autobusem do Řecka, tam se jednou vykoupat a jet zase dva dny zpátky.“

„Sugestivní metafora,“ poznamenal Oskar. „Něco na tom je.“

„Nechápu to,“ řekla ta žena. „Jak může někdo tohle podstupovat dobrovolně? Proč to děláte?“

Oskar znovu pokrčil rameny.

„Vlastně sám nevím… Nemůže to nějak souviset s tím, že se hrozně rád koupu?“

Společně se tomu zasmáli.

„Pro krásu,“ poznamenal potom jeden z mužů, „se holt musí trpět.“

Když se Oskar ráno vrátil z koupelny a ještě mokrými rty se jemně dotkl nahého ramene spící Kláry (když v noci přišli k němu domů, pochopitelně okamžitě usnula, ale nijak příliš ho to netrápilo, neboť věděl, že ráno mu všechno vynahradí), napadlo ho náhle, jaká je to vlastně všechno náhoda. Když teď vdechoval vůni Klářiných vlasů a hladil ji po prsou a po zádech, cítil k ní div ne lásku – jenže kdyby býval ten telefon včera nevzal nebo kdyby se ještě předtím dovolal někomu jinému, ležel by tu teď s úplně jinou dívkou, k níž by patrně cítil totéž. Hladil by ji se stejnou něhou jako teď Kláru – ale byl by to někdo úplně jiný.

Tohle poznání Oskara na chvíli nepříjemně zaskočilo – ale když pak probudivší se Kláře stáhl přikrývku, uvědomil si, že žiletka, kterou se před chvílí holil, má prakticky stejnou šířku jako ten Klářin černý plamínek. Objala ho, ale on ještě na chvíli odběhl do kuchyně. Našel servírovací tác, na který postavil vázu se žlutými gerberami, z koupelny přinesl ústní vodu, prázdnou skleničku, holicí strojek a pěnu na holení. Všechno naskládal na podnos, který odnesl nazpět do ložnice.

„Snídaně,“ oznámil jí s úsměvem.

Klára si předměty na tácu prohlížela s rostoucím zájmem.