Fiacolata

1/

Za sedm týdnů jejich tajného vztahu to byla první společná noc, takže si nemohli dovolit ztrácet čas: svlékat se začali už na chodbě. Do pokoje se připotáceli téměř nazí, s dvěma překážejícími chumly šatstva v náručích. Oskar padl zády na postel a Monika se nad něho obkročmo postavila; vzepřel se na lokti a volnou rukou si ji stáhl na obličej. Ona ani on, jak si svěřili později, dosud nic podobného nezažili. Monika se vzpínala nad jeho ústy a křičela tak silně, jako kdyby se ve studené řece pod okny hotelového pokoje právě topil její čtyřletý syn.

Tahle jediná noc způsobila, že se v příštích dnech a týdnech oba přestali kontrolovat: Monika o Oskarovi pod nejrůznějšími záminkami mluvila přímo před Kamilem, svým manželem a Oskarovým dlouholetým kamarádem (nemůže si prý pomoct, vysvětlovala zděšenému Oskarovi, někdy prostě musí jeho jméno vyslovit…), a Oskar zase nevysvětlitelně často Monice telefonoval, doufaje přitom, že Kamil nebude doma. Jednou se neovládli vůbec a v pravé poledne se líbali v přeplněné městské kavárně.

Výsledek se dostavil: oba začali mít nepříjemný pocit, že Kamil cosi tuší. Oskar ho měl upřímně rád a představa, že ho přítel byť jen podezírá, byla pro něj nesnesitelná. Začali si tedy dávat pozor. Během příštích čtrnácti dnů měli pouhé dvě krátké schůzky a jednou se zcela náhodně setkali v samoobsluze Meinl (kde se pak k sobě tiskli – s kamennými výrazy v obličejích – ve frontě před pokladnou). Venku před obchodem, celá zoufalá, že se nemohou více vidět, vyslovila Monika onen nápad: jedou v únoru s Kamilem, Richardem a jeho ženou do Dolomitů lyžovat – ať jede Oskar s nimi.

Troufalost jejího návrhu vyrazila Oskarovi dech.

„To je čiré šílenství,“ řekl. „Já sám s váma?“

Monika mu odhodlaně hleděla do tváře. Lidé s plnými nákupními taškami je museli obcházet.

„Vezmeš některou z těch svých holek,“ řekla stroze, ale do očí se jí přitom nahrnuly slzy.

Tohle je možná nejlepší ženská mého života, uvědomil si Oskar. Jenomže patří někomu jinému.

2/

Společná dovolená – ukázalo se brzy – nebyl šťastný nápad. Oskar vzal s sebou Evu, docela hezkou a navíc celkem chytrou devatenáctiletou studentku, s níž se kdysi seznámil po jednom z autorských čtení; choval se k ní co možná mile, na pokoji si ji občas vesele dobíral, ale žádnou velkou lásku k ní necítil. Nejspíš vůbec nic nepoznala, ale přesto si vyčítal, že ji do toho zatáhl. S Monikou se nyní viděli šestnáct hodin denně: společně snídali, obědvali, koulovali se a dokonce spolu občas jezdili na vleku, kde se pokradmu dotýkali zkřehlými prsty, ale paradoxně se cítil spíš hůř než líp. Monice pod lyžařskou čepicí pokaždé slehl účes a nos měla od mrazu komicky červený, ale Oskarovi připadalo, že nikdy ve svém životě nepoznal krásnější ženu. Každý večer, když s Evou po boku vcházel do hotelové jídelny, ze všeho nejdříve vyhledal Moniku očima; když bylo její místo u stolu dosud prázdné, žaludek se mu sevřel žárlivostí a steskem. Za chvíli s Kamilem přišla – v čistém tričku, s čerstvě umytými, často ještě vlhkými vlasy, ústa lehce obtažená rtěnkou… Oskar ztrácel řeč a krev mu nezadržitelně stoupala do tváří.

Předposlední den se Kamil Moniky zeptal, jestli není zamilovaná.

Jak na to proboha přišel? pravila Monika pobaveně, ale srdce se jí poplašeně rozběhlo. Kamil pokrčil rameny: Vypadá prý tak, řekl suše.

To bylo všechno, ale Oskara to upřímně vyděsilo. Slíbili si, že se pokusí vzpamatovat. Čím neopatrnější byli v minulých dnech, tím přesvědčivější musí být nyní jejich herecké výkony. Přísahali si, že si dají maximálně záležet.

3/

Závěrečný den byla na programu fiacolata, večerní lyžování s hořícími pochodněmi. V pět odpoledne vyjeli společně s průvodkyní a ostatními účastníky zájezdu poslední lanovkou do jedné z několika chat na samém úpatí ledovce, kde byla přichystána slavnostní večeře. Po večeři pili chianti a čekali na tmu. Víno bylo dobré a nálada u stolu překvapivě uvolněná, ale Oskar umíral láskou.

Něco takového zažil v životě jen jednou – v osmnácti se Zuzanou. Od té doby se mu nikdy nic podobného nestalo. Nyní, v pětatřiceti, tím tedy procházel podruhé. Pokoušel se to vysvětlit alespoň jakž takž logicky, ale ani poté, co sečetl sklenice dosud vypitého vína, dny své sexuální abstinence, útulnou atmosféru téhle vysokohorské chaty plus příslušný sentiment plynoucí ze skutečnosti, že jde o poslední večer na tomto zájezdu, si nedokázal racionálně vysvětlit, proč se v něm při každém pohledu na Moniku neustále všechno svírá a proč se mu – prokristapána! – dokonce třesou ruce. Napadlo ho, jestli to třeba nemůže souviset s nadmořskou výškou, a připomněl si jakousi školní fyzikální úlohu, v níž šlo o to, jak dlouho se vaří hrách v nížině a jak dlouho na horách. Znovu na Moniku pohlédl, přestože věděl, že se na ni dívá příliš často: s předstíraným zájmem naslouchala další Kamilově lyžařské historce. Zatímco ji pozoroval, konsternovaně si uvědomil, že kdyby měl najít větu, která co nejpřesněji, co nejpravdivěji vystihne jeho momentální psychický stav, bylo by to nejspíš ono idiotské klišé samou láskou by ji nejraději snědl. Vzpomněl si, že když mu kdysi jedna dívka tuhle větu řekla, cítil – přestože to chuděra nejspíš myslela upřímně – pouze posměšnou, podrážděnou nechuť (a když ho pak skutečně bolestivě kousla a on navíc uviděl na svém rameni její sliny, musel se ovládnout, aby ji neuhodil). Nyní to byl on sám, kdo celou svou bytostí toužil jemně kousnout do té napnuté tepny na Moničině krku, kdo toužil ochutnat její štíhlé prsty, dát si do úst ty tmavé vlnité vlasy, dýchat do toho malého zčervenalého ouška pod nimi, olízat její obočí a ta chvějící se oční víčka, líbat ty maličké nosní dírky, sát její jazyk a dokonce i vdechovat vůni těch tmavých obloučků v jejím podpaží, přestože tohle bylo místo, které Oskara odjakživa spíše odpuzovalo. Musí v tom být nějaká chemie, říkal si.

„Jste tu duchem s námi, Mistře?“ uslyšel náhle Kamila. „Nebo snad řešíte nějaký závažný umělecký problém?“

Všichni včetně Moniky na něho pobaveně hleděli.

„Řeším,“ vzpamatoval se Oskar, „právě v duchu úlohu, zda se hrách uvaří rychleji v nížině, nebo na horách.“

Společnost u stolu již byla v náladě, při níž takovéto věty vyvolávají nezamýšlené, ale o to spontánnější veselí.

„Hrách?!“ smál se Kamil.

Monika se také smála, ale její tváře byly rozpálené. Nepatrně se na židli posunula a dotkla se pod stolem Oskarovy nohy. Byla jen v punčocháčích a teplo, které z jejího lýtka začalo okamžitě sálat, Oskara vzrušilo.

„Nebo fazole, cokoliv,“ vysvětlil Kamilovi soustředěně. „O to nejde. Jde samozřejmě o ten proměnlivý bod varu. Úplně jsem zapomněl, jak to vlastně je.“

„Rychlejc se uvaří na horách!“ řekl Richard a zasmál se. „Právě proto na horách sejou hrách!“

Stejně jako ostatní, i on už byl trochu opilý.

„Blbost,“ řekl Kamil. „Dřív se uvaří v nížině.“

Jejich polemika se brzy rozšířila i na další fyzikální zákony a pravidla: na bod varu různých kapalin, na problém přetížení v závodních automobilech a kosmických raketách a zejména pak na problém odstředivé síly při carvingu. Carvingové lyže, tvrdil Kamil, umožňují teoreticky provést úplný obrat o tři sta šedesát stupňů.

„Blbost,“ smál se Richard.

„To teda neni blbost,“ trval na svém Kamil.

Oskara napadlo, že na to, aby si s Monikou mohli padnout do náruče, by jim bohatě vystačil obrat podstatně menší.

„To je totální kravina!“ opakoval Richard.

„Přimlouval bych se, abychom téma odstředivých sil při carvingu považovali pro tuto chvíli za vyčerpané,“ řekl Oskar. „Navrhuji, abychom se nyní pro změnu věnovali dostředivým silám vznikajícím při pettingu.“

Od všech tří přítomných žen se jeho návrhu dostalo vděčného souhlasu. Kamil na Oskara zpříma pohlédl.

„A co kdybychom se pro změnu věnovali dostředivým silám, které vznikají při setkáních s partnerkami či manželkami kamarádů?“ navrhl.

Nespouštěl z Oskara svůj zrak, ale Oskar se tvářil lhostejně.

„Partnerky a manželky kamarádů?“ zopakoval s ledovým klidem. „Partnerky a manželky kamarádů jsou pro mě tabu. Tečka.“

„Neříkej,“ řekl Richard.

Samozřejmě, pravil Oskar. Tohle předsevzetí si prý dal už před lety. Neučinil tak ovšem z žádných takzvaně morálních principů à la nepožádáš manželky bližního svého – říká to proto, aby ho snad Richard nebo Kamil nepodezírali, že nadřazuje uspokojení ze života v pravdě nad orgasmus.

„Takovej idiot zase nejsem,“ prohlásil. „Kam se hrabe pravda na pořádnou šukačku.“

Všichni včetně Kamila se smáli. Ve smíchu Moniky bylo cosi navíc.

Na nějaká morální přikázání samozřejmě kašle, pokračoval Oskar. Ověřil si prý už dávno, že na světě existují v podstatě pouze dva typy lidí: ti, pro které je jednodušší ona přikázání dodržovat, a ti, pro které je jednodušší je porušovat. Připouští, že on sám patří k onomu druhému typu. Jestliže se tedy rozhodl, že manželky svých bližních vynechá, dělá to tedy z úplně jiného než morálního důvodu.

V tomto momentě udělal Oskar pauzu.

„Umíráme zvědavostí,“ řekl Kamil.

„Měl jsem za život přece jen dost pletek se ženskýma, a to mne naučilo vážit si přátelství mezi mužem a mužem. Tento vztah nepocákaný blbstvím erotiky,“ zdůraznil Oskar, „je jediná hodnota, kterou jsem v životě poznal.“

„To napsal kdo?“ zeptala se Eva.

„Kundera,“ řekl Oskar. „Ale já si to myslím taky.“

„Feministky by tě za tohle zastřelily,“ řekla Monika. „Tebe i Kunderu.“

Oskar na ni pohlédl.

„Zabít nás můžete, ale pravdu neumlčíte,“ pravil.

„Takže to je ten důvod?“ řekl Kamil.

Oskar se mu podíval do očí.

„To je hlavní důvod,“ řekl a obrátil se na Richarda: „Pak jsou tu ještě další důvody. Všichni například víme, že spát s manželkou přítele znamená mimo jiné dozvědět se o něm všechny intimní detaily – a já je znát nechci. Asi bych opravdu nedokázal snést, kdyby mi kupříkladu Monika začala v posteli vykládat, že tady Kamil při orgasmu vykřikuje Ano, veverko, ano! Myslím, že by tím mé přátelství s Kamilem poněkud utrpělo. Jsou zkrátka věci, které na své kamarády vědět nechci.“

„To je vůl!“ smál se Richard.

Také Kamil se zdál být pobaven.

„A co teda ten petting?“ řekla Eva. „Nějak jsme to zamluvili.“

„Petting?“ řekl Oskar. „Tady je podstatné vědět, že při pettingu vás odstředivá síla může otočit až o tři sta šedesát stupňů…“

„Připíjím na petting!“ smál se Kamil. Příliš prudce zdvihl skleničku, takže trocha vína vyšplouchla na stůl.

„Na petting!“ zvolala Eva.

„Na petting a na hrách!“ doplnil Oskar.

Lidé u sousedních stolů se k nim už začínali otáčet.

„Jestli nevstanu teď hned, tak se počůrám,“ řekla Monika a vstala.

„Nevstávej,“ řekl Richard. „Miluju pissing.“

Když se protahovala kolem opěradla Oskarovy židle, na zlomek vteřiny se přitiskla klínem k jeho rameni. Oskar si nedokázal pomoct a zavřel oči. Eva si ho ale všimla.

„Co je ti?“ zeptala se.

„Chce se mi šíleně na záchod, ale nemůžu,“ řekl Oskar.

Ukázal prstem přímo na Kamila.

„Když půjdeme s Monikou společně, tenhle bílej Othello ji uškrtí.“

„Jen klidně běž, ty kecko,“ řekl Kamil.

„Kdepak,“ vrtěl hlavou Oskar. „Radši to vydržim.“

Monika ho ale uchopila za kšandy šponovek a vytáhla ho ze židle nahoru.

„To teda pěkně riskujeme,“ řekl Oskar.

Na nohou měli tak jako ostatní těžké lyžařské boty, takže se pohybovali s příslušnou toporností. Za druhým ohybem chodby se ohlédli.

Oskarův ironický výraz byl ten tam. Najednou vypadal zcela vyčerpaně. Zničeně.

„Miluju tě,“ šeptala mu. „Slyšíš? Miluju tě! Na ničem jiným nezáleží.“

Pohladila ho vroucně po tváři, ale Oskar nereagoval.

Díval se přímo před sebe.

„Připadám si jako naprostá svině,“ šeptal jakoby užasle. „Netušil jsem, čeho jsem schopnej. Tohle už je skutečný dno. Dno kurevství.“

Začala ho líbat a on ji k sobě přitiskl.

„Panebože,“ šeptala. „Osmá třída! To je hrůza! To je taková krása! Nevydržím to, slyšíš mě?“

Oskar jí tvrdě přitlačil ukazováček na rty a ona mu ho skousla. Bolelo to a na prstě mu zůstaly její sliny, ale tentokrát měl Oskar pocit, že nezažil nic slastnějšího. Popadl její tváře do dlaní a přinutil ji, aby se na něho podívala.

„Něco takovýho,“ řekl naléhavě, „jsem poprvý a naposledy zažil v osmnácti. Věříš mi to? Věříš mi to?!“

Vážně pozorovala jeho obličej.

„Věřím ti to.“

Znovu se zoufale objali.

„Už jsem taky přestávala věřit, že se mi to ještě někdy stane,“ šeptala mu překotně do ucha. „Ale stalo se to. Jsem zamilovaná! Zamilovaná! Co budeme dělat? Řekni něco!“

Tiskli se k sobě, ale po chvíli se na dámské toaletě ozvalo charakteristické zachřestění přezkáčů. Poodstoupil od ní a otočil se směrem do sálu, odkud se zřetelně ozýval Kamilův smích. Průvodkyně, ztěžka vycházející ze dveří toalety, jim věnovala tázavý krátkozraký pohled, který se poté, co je poznala, změnil v profesionálně bodrý úsměv.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se.

„Prosím?“ řekl Oskar nepřítomně.

Dvěma prsty se dotýkal rtů.

„Je všechno v pořádku?“

„Ano, díky.“

„Večeře vám chutnala?“

„Ano. Bylo to dobré.“

„Asi tak za půl hodinky to vypukne.“

Oskar ani Monika nechápali.

„No fiacolata přece…,“ řekla průvodkyně s udiveným úsměvem. „Ta noční jízda s pochodněmi.“

„A potom?“ řekla Monika. „Co bude potom?“

Najednou vypadala jako nešťastné, zklamané dítě, které na školním výletě reklamuje u učitelky předem stanovený program.

„No potom šupem do autobusu a tradá domů. Příjezd do Prahy je v ranních hodinách, ale to záleží i na situaci na hranicích. Ale to už přece všechno víte, ne?“

Jakoby nesouhlasně zavrtěla hlavou, a utírajíc si mokré ruce o černé šponovky, kolébavým krokem je hlučně opustila.

„Už to vypuklo,“ řekl Oskar. „Myslím, že už to vypuklo.“

4/

Mezi světle šedými oblaky částečně prosvítal měsíc, ale i tak byla tma o něco hlubší, než Oskar čekal. Mrzlo. Pochodně byly vyrovnané podél kamenné zdi srubu; chatařův syn je postupně zapaloval a rozdával přítomným. Všichni si radostně nasazovali čepice a rukavice a spěšně si připínali lyže, ale Oskar náhle nebyl schopen pohybu. Stál, lyže a hůlky v rukou, a třásl se zimou. Všechno mu to připadalo zcela nesmyslné, pitomé: všechny ty drahé lyže, ty pestrobarevné kombinézy, i ty jeho svítivě žluté boty… Připadal si jako kašpar.

Eva přivezla dvě hořící pochodně. Rezignovaně od ní jednu převzal.

„Grazie,“ poděkoval. „Grazie.“

Řekl to takovým způsobem a s takovým výrazem v obličeji, že Eva jen zavrtěla hlavou a bez jediného slova vyrazila napřed. Očividně už ho má plné zuby – a bůh ví, že má na to svaté právo. Kamil s Richardem a jeho ženou se s hulákáním rozjeli za ní. Oskar téměř pohrdavě pozoroval jejich efektně vykružované obloučky, přestože celý předchozí týden dělal na sjezdovce denně totéž. Monika na něho smutně pohlédla a potom se pomalu vydala za nimi. Pochodeň držela co nejdál od těla, zcela nezúčastněně; připomínala tak trochu nekuřáka, který musí někomu na chvíli podržet cigaretu. Oskar se za ní díval, ale po chvíli už neviděl nic než poletující světélko. Všiml si, že kapky hořícího parafínu mu na několika místech propálily rukavici a rukáv bundy, ale neudělal vůbec nic. Po chvíli se pomalu rozjel; zůstal v postoji, v jakém předtím po celou dobu stál, bez potřebného předklonu, a nepřinutil se dokonce ani pokrčit kolena, takže každá nerovnost jím otřásla a on ucítil bolestivé píchnutí v namožených zádech. Občas přibrzdil, aby nespadl, ale většinou se jen lhostejně smýkal dolů po hranách. Lyžoval dobře a rád (koneckonců celé mládí lyžoval závodně), ale nyní jako by si zakázal pocítit sebemenší radost z pohybu, udělat byť jen jediný dokonalý oblouk – jako kdyby se bál, že by tím zradil i to úplně poslední, co ještě nezradil.

V příští zatáčce nad temnou hranicí lesa si všiml osamoceného světla.

Dole pod lesem blikotal celý roj.

Stáli proti sobě, prudce oddychovali a plameny osvětlovaly jejich nešťastné tváře.

„Polib mě,“ řekla Monika. „Polib mě.“

Oskar podruhé toho večera zavřel oči. Potom je otevřel a pohlédl dolů. Světélka se shlukovala.

„Uvidí nás,“ řekl.

Monika udělala několik nesmyslných pohybů.

„Zahodím to!“ zvolala. „Já už tu zasranou věc nechci!“

Než stačil cokoli udělat, zastrčila pochodeň do sněhu. Zasyčelo to.

„Zahoď to,“ poručila mu. „Zahoď to, rychle!“

„Neblázni,“ hlesl. „To je šílenství.“

Začala si rozepínat kombinézu, ale nespouštěla z něj oči.

„Dělej!“

Odepla si rázně lyže, vytrhla mu pochodeň z ruky a odhodila ji směrem k lesu.

Okamžitě je obklopila tma. Nezvratnost toho, co provedli, je vyděsila. Rozhlíželi se kolem a snažili se očima proniknout tmu. Udělala potřebné dva kroky, zhroutila se do jeho náruče a začala ho líbat – takovým způsobem, jako kdyby to bylo naposledy. Oskar si strhl rukavice, vedral se jí pod svetr a pod tričko a bezmála surově jí začal mačkat ňadra. Vycházela mu tělem vstříc – ale pak se mu náhle vymanila. O krok ustoupila, podívala se na něho, upravila se, přidržela se jeho ruky, aby neztratila rovnováhu, a rychle si nazula lyže.

Dolů sjížděli v opatrných, ale dokonale vykroužených obloucích.