Vliv tequily na amygdalu známé osobnosti

Telefon zazvonil ve čtvrt na devět.

Oskar se rozhodl, že ho nezvedne, ale při druhém zazvonění dívka ležící vedle něj zasténala a přikryla si rozcuchanou hlavu polštářem. Všiml si, že má na nahých zádech několik červených pupínků. Posadil se na posteli a žaludek se mu zhoupl. Krk měl celý ztuhlý, vlasy zpocené (zhruba před hodinou si musel vzít dva paraleny). Hlava ho dosud bolela, ale naštěstí už ne tolik. Několikrát si odkašlal a zahýbal svaly kolem úst.

„Prosím?“ řekl. „Prosím?“

V ústech měl strašlivou pachuť. Jeho hlas byl mnohem hlubší než obvykle a zněl ochraptěle.

Natáhl se přes dívku k nočnímu stolku a zdvihl sluchátko.

„Prosím?“ řekl.

Uvědomil si, že je dosud opilý.

Volala ředitelka knihovny v jednom moravském městě; doufá, že Mistra nevzbudila? – Kdepak, řekl Oskar, už je dávno vzhůru. – Tak to se jí ulevilo, leč k věci: Mistr jistě tuší, proč volá… – Tuší, řekl Oskar. Chce se ho patrně zeptat, jestli by k nim nepřijel na besedu… – A přijel by? – Přijede rád, řekl Oskar. – Opravdu? Tak to je skvělé!

Dohodl s ředitelkou příslušné detaily, rozloučil se a zavěsil. Potom vstal a odešel do koupelny. Na dřevěném obložení nerezového umývadla ležela podprsenka s molitanovými vycpávkami a načatý balík vložek. Vymočil se, důkladně si umyl penis a vyčistil si zuby. Na jazyku měl žlutobílý povlak, ale když se jej pokoušel odstranit, zajel kartáčkem příliš daleko ke kořeni jazyka – nechybělo mnoho a málem se pozvracel.

„Lidi z celý republiky se mnou toužej besedovat – a ty ses mě za celej večer nezeptala na jedinou věc,“ řekl dívce, když se k ní vrátil do postele. Podíval se z okna: venku se právě na pár vteřin objevilo slunce, ale to byla opravdu výjimka; jinak po celé ráno honil studený vítr po nebi tmavě šedivé cáry a chvílemi dokonce hustě sněžilo. Nadzdvihl polštář, který si stále tiskla k uším.

„Na nic. Vůbec tě nezajímám.“

Dívka se k němu otočila zády.

„Ale na co bych se tě pořád ptala, Oskárku?“ zamumlala.

Ještě před nějakými deseti hodinami mu uctivě vykala, pomyslel si, a teď mu docela klidně říká Oskárku. Už si ho přivlastnila.

Ve skutečnosti příliš nezajímala ani ona jeho. Včera se jí sice na leccos vyptával – na školu, kterou v Praze studovala, na město, kde se narodila, a dokonce i na rodiče a sourozence, ale většinu z toho stejně vzápětí zapomněl. Byla to prostě další holka, kterou sbalil v baru – a dnešní ráno podle toho taky vypadalo. Přál by si, aby tu nebyla. Aby okamžitě zmizela z jeho života. Nadzvihl se na loktech a pohlédl na dno plastového kbelíku, který v noci postavil na její stranu postele – zaplaťpánbůh byl prázdný.

„Jak to – pořád?“ nesouhlasil. „Nezeptala ses mě vůbec na nic. Chtělas akorát vědět, jestli mám rád tequilu – to je všechno.“

Dívka nespokojeně mlaskla.

„Spi, proboha,“ řekla. „Spi a nevotravuj.“

Jmenovala se Andrea. Bylo jí sotva dvacet a podle Oskarova odhadu nevážila ani padesát kilo, ale včera před jeho očima postupně vypila osm zlatých tequil. Do baru přišla s trochu starší, ne právě hezkou dívkou, která brzy pochopila, jak se bude situace vyvíjet, a zhruba po půldruhé hodině se měla k odchodu.

„Nemusíte se o kamarádku bát,“ řekl Oskar, když jí pomáhal do kabátu. „Já se o ni postarám.“

Lhostejně se na něho podívala.

„Já se o ni nebojím,“ řekla. „Ani trochu.“

„Myslel jsem,“ namítl Oskar zaraženě, „že jste kamarádky.“

„Kamarádky…,“ řekla pohrdavě. „Všechno to jsou jenom slova.“

Po páté tequile požádal barmanku o účet, ale dříve než ho přinesla, odešel neprozřetelně na záchod; když se vrátil, na stole stály dvě nové skleničky a dva talířky s dvěma osminkami pomeranče a dvěma dílky malého citrónu.

„Andreo,“ vzdychl.

Posypala pomeranče skořicí a cukrem, pokapala je citrónem a jeden dílek podala Oskarovi. Do včerejška tequilu téměř nepil, ale za ten jediný večer se o ní dozvěděl snad všechno: pili ji prý už Aztékové, poučila ho dívka, hlavně kněží a válečníci. S její výrobou začali v sedm­náctém století Španělé – tradiční mexické víno z agáve jim údajně nechutnalo, a tak zkusili její sladkou šťávu destilovat. A tak dále.

„Tak ať žijem!“ zvolala. „A na Mexiko!“

Oskar zavrtěl hlavou, ale poslušně sklenici vypil a podle dívkou vyžadovaného rituálu ji zajedl pomerančem. Prsty měl celé upatlané, ale ona mu je vzápětí všechny olízala.

„A teď už opravdu zaplatíme,“ řekl Oskar barmance, která s úsměvem přikývla.

„Asi půjdeme spát ke mně, že?“ obrátil se k dívce. „Nebo ne?“

„Asi jo,“ řekla. „Ale dáme si ještě poslední dvě!“

Nyní ležel na zádech, pozoroval padající vločky a těkal v bezútěšných myšlenkách. Po chvíli nadzvihl peřinu, pod níž dívka ležela, a prsty ji jemně pohladil po hubených lopatkách.

„Budeme muset vstát, dítě. Je takzvané ráno. To je čas, kdy lidé na této planetě vstávaj.“

Zamlela sebou a snažila se jeho ruku setřást.

„Tak mi aspoň něco povídej,“ řekl. „Ale ne o tequile.“

Otočila se a poprvé toho rána se na něho podívala, ale nebyl to zrovna láskyplný pohled. Obličej měla zsinalý a jakoby opuchlý – nejnápadnější to bylo na očních víčkách.

„Nech mě spát!“ řekla důrazně. „Prosím tě!“

Její dech byl tak špatný, až musel couvnout.

Asi po deseti minutách telefon zazvonil znovu. Dívka vulgárně zaklela a Oskar se přes ni natáhl pro sluchátko. Volala novinářka ze známého časopisu pro ženy: dělají prý takovou anketu, v níž se dotazují známých osobností, co jim úspěch dal – a co jim vzal.

„Mně toho tedy vzal spoustu,“ řekl okamžitě Oskar. „Úspěch ze mne udělal citového mrzáka.“

Novinářku to kupodivu pobavilo.

„Jak to myslíte?“

Měla příjemný smích.

Oskar se předklonil, založil si polštář za záda a pohodlně se o něj opřel.

„Chybí mi značný kus srdce,“ pokračoval. „Na první pohled vypadám normálně, ale pokud jde o emoce, jsem něco jako vozíčkář. To je samozřejmě jenom banální metafora – s tím srdcem. Ve skutečnosti budu mít nejspíš něco s amygdalou.“

Dívka vedle něj otevřela oteklá víčka – a zase je přivřela.

„S čím?“ nerozuměla novinářka.

„S amygdalou. To je centrum citů v mozku. Když máte poškozené dráhy, které spojují amygdalu se zbytkem mozku, dojde u vás k naprosté neschopnosti posuzovat citový význam událostí. Mimo jiné přestáváte být schopna mít někoho ráda. Jednomu muži v Německu, který trpěl častými záchvaty, neurochirurgové amygdalu amputovali. Víte, co se stalo?“

„Ne. Co?“ řekla novinářka.

„Ztratil veškerý zájem o lidi. Nepoznával ani příbuzné. Vlastní matka před ním klečela na kolenou, ale jemu to bylo úplně jedno.“

Dívka si hlasitě povzdychla a nevěřícně zakroutila hlavou.

„To je hrozný,“ řekla novinářka.

„Hrozný?“ zopakoval po ní Oskar. „To všechno jsou jenom slova.“

Novinářka se odmlčela.

„Nezlobte se,“ řekla po chvíli, „ale připadá mi, že jsem vás nezastihla zrovna v nejlepší náladě, co?“

„To je v pořádku,“ řekl Oskar skoro rozverně.

„Jestli chcete, zavolám jindy.“

„To je zbytečné. Lepší to nebude…“

Na druhé straně linky bylo nějakou dobu ticho.

„Dobře. Ta anketní otázka zní: Co vám váš úspěch dal – a vzal?“

„Mám začít těmi zisky – nebo ztrátami?“

„Jak chcete.“

„Začnu ztrátami,“ řekl Oskar. „Upozorňuji předem, že to bude dlouhý seznam.“

„To nevadí,“ řekla novinářka. „Já mám čas. Nebude vám vadit, když si to nahraju?“

„Ne,“ řekl Oskar. „Nechte mě ale chvíli přemýšlet.“

Zatímco v duchu hledal přesná slova, Andrea hněvivě odkopla peřinu, a aniž na Oskara pohlédla, odkráčela směrem ke koupelně. Na žlutých kalhotkách měla zaschlou krev.

„Kdybych měl ony ztráty shrnout, zobecnit,“ začal Oskar, „řekl bych, že jsem příliš snadno, příliš rychle dostal to, co druzí musejí většinou dlouze, pracně a často i marně dobývat. Jenže kde není opravdové úsilí, není opravdová radost z výsledku. Kde není únava, není odpočinek.“

Novinářka nic neříkala.

„Chcete konkrétní příklady? Tak například ještě před osmi lety jsem jako učitel základní školy pobíral měsíčně peníze, které dneska bez mrknutí oka utratím za dva večery. Když jsem tenkrát dostal k platu přidáno pět set korun, měl jsem velikou, upřímnou radost… Dneska mi na účet pravidelně přicházejí desetitisícové a občas i statisícové částky – a já necítím téměř nic.“

„No,“ řekla novinářka ironicky, „fůra lidí by si to s váma ráda vyměnila…“

„Samozřejmě,“ řekl vážně Oskar, „to naprosto chápu. Nečekám ostatně, že bych u vašich čtenářek vzbudil nějaký hlubší soucit…,“ zasmál se.

„Dobře děláte.“

„Stěžovat si na přesycenost, to je pro většinu lidí samozřejmě nepochopitelné,“ řekl Oskar. „Ale je přesycenost nutně menší problém než nedostatek?“

„Hm,“ přemýšlela novinářka. „To nevím. Takže vaše značné finační příjmy jsou vlastně vaše ztráty? Rozuměla jsem tomu dobře?“

„To není ani zdaleka všechno!“ usmíval se Oskar. „Ty nejlepší ztráty jsem vám ještě neprozradil. Ty čtenářsky nejvděčnější pecky…“

„Poslouchám vás.“

Z koupelny se ozvalo šumění sprchy.

„Další příklad konkrétní ztráty: jsem na volné noze, nechodím do práce, a tudíž jsem přišel o veškerou radost z víkendů, z volných dnů i z prázdnin. Mám volno pořád – a tím pádem vlastně nikdy. Často ani netuším, že nějaký svátek je. Nebo že už začaly prázdniny. Mám narušený odvěký lidský cyklus střídání práce a odpočinku. Můj rok má tři sta šedesát pět zoufale stejných dní – ani všedních, ani svátečních. Moje geny po předcích, kteří pět dní v týdnu tvrdě pracovali a dva dny měli volno, jsou zcela zmatené. Mám vlastně jakýsi doživotní jet-lag.“

„Na tom možná něco je,“ připustila novinářka s úsměvem – Oskar to slyšel na jejím hlase. „A co ty další ztráty?“

„Ztráta soukromí, pochopitelně. Notoricky známá věc. Co k tomu ještě dodat? Nečetla jste náhodou román Carol Shields Deníky tesané do kamene? Teď nedávno to vyšlo.“

„Ne. Proč?“

„Vydržíte chvíli? Něco vám přečtu.“

„Dobře.“

Oskarovi se zdálo, že si novinářka povzdychla, ale rozhodl se to ignorovat.

„Nezavěšujte, ano? Hned jsem zpátky.“

Odložil sluchátko na zmuchlané prostěradlo, téměř s elánem vstal a nahý přešel chodbou do pracovny. Chvíli pátral mezi papíry rozloženými na stole a s jedním z nich se potom vrátil k telefonu.

„Jste tam ještě?“ řekl.

„Ale ano.“

„Poslechněte si tohle: …ať jde kamkoli, její příběh kráčí před ní. Ohlašuje ji. Je natolik výmluvný, že potlačuje její pravé já. Moc by si přála být šťastná, jenže jaké má možnosti, když ji všude provází ta otřepaná historie?“ přečetl zapáleně, s důrazem na příslušných slovech. „V tom románu se to týká ženy, které se během líbánek v Paříži tragicky zabije manžel – ale nemáte pocit, že se to tak trochu týká i všech takzvaných známých osobností?“

Oskar slyšel, že si novinářka dělá poznámky.

„Zkuste si to představit,“ požádal ji. „Strašně moc chcete být sama sebou, ale všude, kam přijdete, už vteřinu před vámi vstoupí ta vaše mediální podoba, ta karikatura, to strašlivé klišé známý spisovatel, jehož ksicht máte navždy přilepený na vašem vlastním obličeji…“

„Ale nedělá vám to někdy naopak dobře? Ani trochu?“

Oskar pocítil zklamání, jehož hloubka byla zcela neúměrná významu onoho ranního telefonátu.

„Samozřejmě, že mi to někdy dělá dobře,“ řekl po chvíli. „Ale mnohem častěji mi to dělá zle – a o tom teď mluvím.“

Uslyšel, že se dveře do koupelny otevřely. Andrea nahlédla do pokoje, postavila se mezi zárubně a pátravě Oskara pozorovala. Byla už oblečená a z jejích šatů byl i na oněch několik kroků cítit cigaretový kouř.

„Dobrá,“ řekla novinářka. „Napadá vás ještě něco?“

„Ženský,“ řekl Oskar a podíval se na Andreu. „Holky. To je další významná ztráta.“

„Opravdu?“ řekla novinářka jakoby laškovně. „Není tohle spíš zisk?“

„Zisk? Když si člověk často nedokáže vzpomenout ani na to, jak se ty holky jmenovaly – natožpak na cokoli osobnějšího?“

Andrea vypadala, že chce cosi říct – ale potom si to rozmyslela.

„Taky není divu – když uvážíme, kolik jich bylo,“ poznamenal Oskar.

„Kolik? Jestli to teda není tajné…“

„Jenom za poslední tři roky minimálně dvacet, pětadvacet.“

„Pětadvacet?!“ zvolala novinářka.

„Po pravdě řečeno spíš třicet,“ opravil Oskar svůj původní odhad. „Ale na přesném počtu samozřejmě nezáleží. Podstatnější je, že to, co mělo být ne-li jedinečným, pak přinejmenším nezapomenutelným milostným příběhem dvou lidí, se mi – až na několik výjimek – rozdrobilo do bezpočtu banálních, nijak a ničím pozoruhodných erotických epizod.“

Andrea se beze slova vrátila nazpět do předsíně. Oskar na okamžik oddálil sluchátko od ucha a uslyšel, jak si na punčocháče natahuje kozačky.

„Tedy,“ řekla novinářka, „to bych do vás neřekla. Vážně.“

V předsíni bouchly dveře

„No jo,“ řekl Oskar. „Kdo by to byl do mě řekl, že? Teď už s tím ale nic nenadělám. Kolikrát můžete odbočit v cizím městě z hlavní třídy a neztratit se? Třikrát? Možná i pětkrát. Když ale odbočíte třicetkrát, budete už pořád jenom bloudit.“

Novinářka mlčela.

„Prima metafora, ne?“ řekl Oskar.

Venku už zase sněžilo. Přestože si ještě před chvílí přál, aby Andrea odešla, nyní si paradoxně začal připadat opuštěně.

„Víte, co říká psycholog Josef Pavlát?“ řekl.

„Ne,“ řekla novinářka jakoby rezignovaně.

„Hodnota života je sice do jisté míry měřitelná množstvím možností, které máte k dispozici, ale musíte počítat s tím, že čím více možností máte na dosah, tím hůře se v životě orientujete.“

„Poslyšte –“

„Moře možností se změní v oceán samoty,“ doplnil spokojeně Oskar.

„Poslyšte,“ řekla znovu novinářka, „já jsem pochopitelně velice ráda, že se mnou mluvíte takhle otevřeně, ale… Víte jistě, že vám tohle vyznání neublíží?“

„V očích koho?“ řekl Oskar. „Těch holek?“

„Já nevím. Přece máte někoho, kdo… komu na vás záleží?“

„Kdo tohle ví?“ řekl Oskar.

Kdosi na druhém konci linky se na novinářku obrátil s jakýmsi dotazem; přikryla mluvítko rukou, ale Oskar i přesto slyšel, že dotyčného poměrně příkře odbyla. Potěšilo ho to.

„Možná se ptám naivně,“ řekla, „ale proč to teda děláte? Proč v tom odbočování pořád pokračujete?“

„Podobně se počátkem padesátých let ptali soudruzi z někdejšího Svazu spisovatelů Vítězslava Nezvala – ne že bych se snad srovnával. Pozvali si ho na kobereček, aby jim vysvětlil své věčné mimomanželské úlety. Vítku, proč ty to té své ženě stále děláš? ptala se ho mateřsky Marie Majerová pořád dokola. Víte, co prý na ně nakonec Nezval zařval?“

„Ne.“

„Protože rád mrdám!“ zvolal Oskar.

„Takže to je ten důvod?“ zasmála se.

„Co já vím?“ řekl Oskar. „Připusťme ale, že to s daným problémem tak trochu souvisí.“

„Takže vy jste vlastně takovej toulavej kocourek?“

Oskar samozřejmě od počátku věděl, že při takové míře otevřenosti, s níž s novinářkou mluví, je jen otázkou času, kdy přijde nějaká příliš familiérní a ne úplně zdvořilá otázka – ale i tak se ho to nyní dotklo.

„Takhle bych to neformuloval,“ řekl chladně.

„Ne?“

Oskar neodpověděl.

„A jste ještě vůbec schopnej strávit večer sám? Sám doma?“

„Vždycky jsem rád trávil večery doma. Přiznávám ale, že poslední dobou je to pro mě čím dál těžší. Naplánuju si třeba klidný staromládenecký večer s dobrou knihou a dobrým vínem – slyšíte, jak to zní lákavě? – ale když to pak zrealizuju, když pak skutečně sedím u stolu, čtu si a piju víno, až tak velká zábava to zase není. Po pravdě řečeno je to spíš nuda. Čím to je, to mi řekněte: Tím vínem? Těmi knihami? Většinou přečtu pár stránek, vypiju víno a jdu někam pořádně zapařit.“

„Vy jste vážně ztracenej případ.“

„Kolik vám je? Podle hlasu ne víc než třicet.“

„To není zrovna zdvořilá –“

„Nechte toho,“ řekl Oskar otráveně. „Tak kolik vám je?“

„Osmadvacet.“

„V tom případě bychom si snad mohli tykat.“

„Jdete na to rychle.“

„Bruneta?“ zeptal se Oskar.

Ve sluchátku bylo chvíli ticho.

„Spíš blond,“ řekla nakonec opatrně.

„Co máš na sobě?“ chtěl vědět Oskar.

„Kostým!“ zasmála se nevěřícně. „A pod ním černý krajkový kalhotky a zrovna si pod ně strkám ruku…“

Oskar slyšel, že její pohotová replika vzbudila v redakci bouřlivé veselí.

„Dobrý,“ pochválil ji. „Když už jsme u toho: Kolikrát jsi odbočila ty?“

„Prosím?!“ vyjekla pobaveně. „Do toho vám s prominutím nic není.“

„Proč? Protože nejsi známá osobnost?“

„Ne. Protože to není vaše věc.“

„Podle vašeho redakčního psychologa,“ řekl Oskar, „je tohle určitě jediná správná asertivní odpověď, ale věř mi, že ve skutečnosti existují i jiné správné odpovědi.“

„Skutečně?“

„Nevadí. Jiná otázka: Kdy dostanu své ztráty k autorizaci?“

„Urazil jste se, že jsem vám neodpověděla? Nemůžete se mě ale přece zčistajasna zeptat na něco takovýho… A klidně mi začnete tykat, aniž bych vám k tomu dala souhlas!“

„Říkal jsem ti přece, že mám něco s amygdalou…“

Ještě chvíli s novinářkou tlachal, ale potom se náhle rozloučil a zavěsil. Lehl si, odstrčil polštář, na kterém spala Andrea, přitáhl si svůj a pokusil se zaspat kocovinu ze sebe sama.