Dva králové

1/

Oskar vzhlédl od novin k proskleným dveřím kavárny právě ve chvíli, kdy se v nich objevila Vanda. Rozhlížela se po sále, ale zatím ho ještě nespatřila. Oskar odložil noviny, zdvihl ruku a držel ji nahoře, dokud si ho Vanda nevšimla, a potom se s úsměvem díval, jak se k němu jeho dlouholetá kamarádka blíží uličkou mezi stolky. Ve svých dvaatřiceti byla dosud velmi štíhlá, ale pořád dělala ty komické přehlídkové kroky a příliš široký úsměv jí jako vždycky nehezky obnažoval dásně. Měla dlouhé nohy, ale na Oskarův vkus poněkud hubené a šlachovité, a bohužel i taková ta podivně špičatá kolena. Světlé, trochu řídké vlasy měla i dnes pečlivě uhlazené a jakoby úplně přilepené k hlavě – když si kdysi všiml, jak pod nimi Vandě prosvítá bledá kůže lebky, skoro ho to vyděsilo. Nyní ale s pozorností doslova starosvětskou vstal, políbil Vandu přátelsky na obě tváře, pomohl jí z kabátu a dvorně jí odsunul židli.

„Ahoj,“ usmívala se.

„Ahoj. Co si dáš? Já piju zatím střik. Mimochodem, vypadáš skvěle,“ řekl jí jako obvykle, ačkoliv si to ani tentokrát tak docela nemyslel.

To, že se Vanda Oskarovi nelíbila, vůbec neznamenalo, že by byla ošklivá; celkem snadno si dokázal představit, že mnoha jiným mužům může naopak připadat pohledná. Nyní pracovala jako módní návrhářka, ale za sebou měla dlouholetou úspěšnou kariéru modelky známé tuzemské oděvní firmy a ještě dnes na přehlídkách zaskakovala za podstatně mladší manekýnky. Oskar Vandě samozřejmě nikdy nedal ani v nejmenším najevo, že by se mu snad nelíbila; choval se k ní mile a galantně – nebo si to alespoň myslel. Říkal jí pravidelně věty jako Sluší ti to – už ti to dneska někdo řekl? nebo Teda ne že by ti to jindy neslušelo, ale dneska vypadáš fakt skvěle a jen málokdy se stalo, že by jí opomněl pochválit nový kostým či svetr.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekl jí dokonce jednou (poté co společně vypili dvě láhve Rulandského šedého) a dlouze se jí podíval do očí. „Proč my dva jsme se vlastně spolu nikdy nevyspali? Já to dneska nějak nechápu…“

Když se toho večera loučili (samozřejmě že nakonec odcházeli opět každý zvlášť), zajel jí dlaní pod tvídovou sukni, jejíž střih si sama navrhla, a stiskl jí studenou půlku toho jejího plochého zadku. Nebylo mu to nijak nepříjemné, a navíc si říkal, že Vandu tahle důvěrnost spíš potěší, než urazí.

2/

Vandu to tenkrát skutečně spíše potěšilo. Samozřejmě už od samého počátku jejich ryze přátelského vztahu dobře věděla, že Oskarovi do oka příliš nepadla, ale období, kdy se tím trápila, už měla víceméně za sebou. Oskarova předstíraná fyzická náklonnost a zejména ona jeho okázalá, jakoby komusi na odiv se stavící ušlechtilost (Hle, jak pěkně se k té ženě chovám, ačkoliv se mi nelíbí…) ji zprvu pochopitelně zraňovaly a ponižovaly, ale nakonec si řekla, že lepší trochu usilovná náklonnost než vůbec žádná. To, že Oskar ve vztahu k ní poněkud přehrává, ji sice dodnes tu a tam zabolelo, ale na druhé straně to bylo pořád snesitelnější, než kdyby ji jak se říká přehlížel jako krajinu. Měla ho docela ráda. Byl to koneckonců spolehlivý, milý a vtipný kamarád, navíc známý spisovatel – a tu trochu neupřímnosti mu dokázala odpustit. Což to ostatně nedělal jen z ohleduplnosti? Nejenže se postupně smířila s nevděčnou rolí Oskarovy platonické přítelkyně, jež musí několikrát měsíčně naslouchat jeho vyprávění o té či oné nové dívce (a ještě se přitom tvářit příslušně pobaveně), ale dnes se mu dokonce chystala jednu takovou dívku sama předhodit.

„Měla bych pro tebe fakt krásnou holku – teda pokud máš zájem,“ prohodila jakoby mimochodem, ale uvnitř se přitom opájela vlastní velkorysostí. „Jmenuje se Renáta, je jí třiadvacet a strašně tě touží poznat.“

Renáta patřila do skupiny manekýnek, se kterou nyní Vanda pravidelně spolupracovala; neoznačila by ji sice přímo za svou kamarádku, ale vycházely spolu celkem dobře – občas společně zašly na oběd nebo si někde daly kávu. Když se jí asi před týdnem víceméně náhodou zmínila, že se s Oskarem přátelí, Renáta projevila přání ho poznat.

„To se myslím dá zařídit,“ odpověděla Vanda po krátkém zaváhání.

Samotnou by ji to sice asi nenapadlo, ale když už se stalo, mohla by to před Oskarem prezentovat jako důkaz svého nezištného přátelství.

„Skutečně?“ řekl Oskar se zájmem. „A kdy tu krásnou dívku uvidím?“

Vanda pohlédla na hodinky.

„Za půl hodiny.“

Těšilo ji, že Oskar vypadá opravdu překvapeně.

„Kolik měří?“ začal se opatrně vyptávat.

Dívky, s nimiž Vandu občas potkával, bývaly vyšší než on.

„Jenom sto sedmdesát osm, neboj,“ řekla Vanda. „Máš ceňták k dobru.“

„Tři cenťáky!“ hájil Oskar dotčeně svou výšku.

„Radši s tím počítáním počkej, dokud neuvidíš ty její kramfleky!“ škádlila ho Vanda.

3/

Nebyla to však zdaleka jen výše Renátiných podpatků, co v kavárně při jejím příchodu vzbudilo takový rozruch, ale i ty černé elastické kalhoty, jež jí těsně obepínaly klín i boky, a především ono kratičké bílé tílko bez ramínek, šokující měrou obnažující do sněda opálené břicho, ňadra a ramena. Výstředně hezká, připomněl si Oskar Grahama Greena. Vypadala jako dívka z titulní strany letního katalogu nějaké cestovní kanceláře, specializující se na cesty za exotikou – tam by se hodila, ne sem. V městské kavárně uprostřed ledna bylo v jejím zjevu cosi nepatřičného, téměř nelidského.

„Prokrista!“ zvolala Vanda, když ji uviděla. „Okamžitě se vrať pro kabát!“

Se smíchem se políbily na tváře. Oskara napadlo, nakolik je Vandin smích upřímný.

„No,“ pravila Vanda a vzdychla. „Tak tohle je Renáta. Tykejte si, děti. Tak co jí říkáš?“

Přestože se Oskar za poslední dva porozvodové roky mohl pochlubit překvapivě početným seznamem milostných úspěchů, kdesi uvnitř v něm stále přebýval onen brýlatý, neprůbojný chlapec z malého města, kterým tolik let byl; onen chlapec v něm nyní znovu ožil a automaticky zařadil Renátu do kategorie dívek pro něho zcela nedostupných – ale paradoxně právě to dodalo současnému Oskarovi klid a sebejistotu. Jestliže tedy na tuhle dívku nemá, pak tu přece není nic, co by mohl ztratit.

Dlouze si Renátu prohlédl.

„Že je zcela nepřiměřeně, zcela nevhodně… krásná,“ řekl.

Podali si ruce. Renáta pravila, že ji opravdu velice těší, že Oskara poznává. Samozřejmě četla jeho knihy – má je přečtené skoro všechny – a už dlouho jej chtěla poznat.

Zde tedy před ní stojí, řekl vesele Oskar, se všemi svými kosmetickými i lidskými chybami.

Vanda ho se zájmem pozorovala.

„Už to mám. Víš, jak tvoje kamarádka vypadá?“ řekl jí Oskar, ale nespouštěl přitom oči z Renáty. „Jako jahoda v zimě.“

Lehce se sklonil k Renátiným nahým ramenům a nasál nosem vzduch.

„Jako omamně vonící, zářivě rudá jahoda, rostoucí jakýmsi zázrakem – nebo kvůli nějaké biologické nehodě – v mrazu a sněhu. Zkrátka jako něco, co u nás smrtelníků zároveň vzbuzuje úžas i nesouhlas, obdiv i odpor.“

„Aha,“ usmívala se Renáta. „Takže jsem ti vlastně odporná, ne?“

„Ano, jsi odporně opálená,“ pravil Oskar znechuceně a přiložil své dávno vybledlé pihovaté předloktí vedle Renátiny ruky. Renáta k němu ruku pevně přitiskla.

„Kde ses tak hnusně opálila?“

„V Karibiku. Byla jsem týden v Karibiku.“

„Ano? Já taky.“

Před třemi lety na ostrově St. Martin. Říká se mu Honeymoon Island, Líbánkový ostrov. Brzy prý pochopil proč: bylo tam asi deset tisíc nesnesitelně šťastných novomanželských párů a jinak už nikdo. On, Oskar, tam byl s jedním mladým redaktorem z Reflexu; byli tam vysláni, aby o ostrově napsali reportáž – což ovšem přítomní just married Američané nevěděli. Vzbuzovali tudíž jistou zvědavost. Nechtěli ty lidi zklamat, a tak si nakonec s redaktorem vetkli do vlasů ibiškové květy a na pláži se drželi za ruce…

Zatímco Oskar vyprávěl, nepřestával si Renátu prohlížet. Líbilo se mu na ní snad úplně všechno: její jakoby trochu orientální obličej, bezchybná pleť, bohaté tmavé vlasy, ňadra, břicho i způsob, jakým si přehazovala nohu přes nohu a jak zakláněla hlavu, když se smála jeho historkám. Všiml si, že nemá snad ani jedinou zubní plombu. Dosud – domníval se alespoň – nedal své okouzlení nijak přehnaně najevo, i když ve skutečnosti by byl klidně schopen padnout na kolena a prosit tu dívku, zda by se jí směl dotknout (přičemž právě takto hysterická reakce by nejpřesněji odpovídala jeho momentálním pocitům); věděl však, že chce-li si uchovat alespoň jakous takous naději, má-li vůbec nějakou, musí se naopak držet zpátky. Neprodávat se pod cenou. Ona přece chce poznat jeho. Soustředil se, zapíraný chtíč přesublimoval do svého vypravěčství a jako vždy, když měl před sebou dostatečně pohlednou posluchačku, se i dnes předvedl ve skvělé formě: všechny ty staré, otřepané historky z jeho zahraničních cest byly náhle znovu svěží, zábavné, dokonale vystavěné a zároveň dostatečně sebeironické, ba co víc, pokaždé obsahovaly i jednu či dvě zdánlivě podružné informace, které, jak Oskar dobře věděl, nutně musely dívce imponovat – například s kterým ministrem večeřel na knižním veletrhu ve Frankfurtu, v kterém slavném hotelu bydlel ve Vídni a podobně. Častěji než kdy jindy ho také napadaly různé originální asociace, přišel na několik vtipných slovní hříček a nebál se být občas i trochu dětinský, protože správně tušil, že se tím třiadvacetileté Renátě spíše přiblíží, než vzdálí. V pravý čas ovšem roli baviče opustil a změnil se v pozorného posluchače, jen tu a tam položivšího Renátě věcnou, tichou otázku, jež s pozoruhodnou přesností mířila přímo ke kořenům toho či onoho jejího problému (s volným časem, se sobeckým manažerem nebo se závistivými a někdy prý i bezcharakterními kolegyněmi). Jeho zájem a účast Renátu upřímně udivily; pravila, že doslova žasne, jak jí Oskar rozumí, přestože se ještě před hodinou vůbec neznali… Každou chvíli se svými pěstěnými prsty dotýkala jeho ruky, a v jednom okamžiku, kdy hloubka Oskarova porozumění patrně přesáhla veškeré její představy, ho ze samé vděčnosti spontánně políbila (ještě předtím však požádala Vandu o svolení).

„Kytičku jahod na rty přitiskla mi, voněla červnem, hřála pasekami,“ zarecitoval Oskar ironicky, ale v jeho těle ještě dlouhé minuty doznívalo dávno nepoznané vzrušení.

4/

„Tvé velkorysé gesto je důkazem, že přátelství mezi mužem a ženou skutečně může existovat,“ řekl Oskar Vandě, když byla Renáta na toaletě, a krátce jí pohladil nehezké kostnaté předloktí (narážel tím na jejich prastarou debatu na toto téma, během níž mu Vanda citovala Andreho Mauroise: Přátelství mezi mužem a ženou neexistuje; buďto totiž jeden z partnerů považuje toho druhého za sexuálně málo přitažlivého, což je pro onoho druhého nešťastníka, ať už si to přizná nebo ne, natolik ponižující a urážlivé, že se to se skutečným přátelstvím víceméně vylučuje – anebo se oba naopak sexuálně přitahují, takže jejich „přátelství“ dříve či později nevyhnutelně přepadne přes pelest postele, měníc se tak v cosi zcela jiného…). Vanda sice naoko polichoceně přikývla, ale ve skutečnosti si to nemyslela. Jak tak během uplynulé hodiny sledovala Oskarovo plíživé dvoření i onu nebývalou energii, s níž Renátě vyprávěl všechny ty staré historky (pokaždé se sice Vandě omlouval, že danou historku už slyšela, a alibisticky se dožadoval jejího svolení, jestli ji může ještě jednou znudit, ale Vanda správně tušila, že ve skutečnosti mu na její odpovědi ani za mák nezáleží), spíše si znovu potvrzovala, že André Maurois měl pravdu. Uvědomila si, že v takové formě, v jaké je Oskar dnes, ho snad ještě nikdy neviděla – což bohužel nemohlo znamenat nic jiného, než že s ní jede Oskar vždycky jen na půl plynu. Usilovně předstírala, že i ona se skvěle baví, že i ona si připadá krásná a žádoucí a že nevidí, jak nespravedlivě rozděluje Oskar svou přízeň a své pohledy, ale kdesi v okolí žaludku jí znovu začal rašit známý pocit hořkosti a urážky. Co ji však bolelo vůbec nejvíc, bylo vědomí, že Oskar o všech těchto jejích pocitech samozřejmě dobře ví – a přesto se i nadále pokrytecky spokojuje s čím dál formálnějšími projevy svého takzvaného přátelství.

5/

Když společně vypili dvě láhve vína, Renáta projevila přání jít si někam pořádně zatancovat. Když to říkala, dívala se Oskarovi přímo do očí.

„Skvělý nápad!“ pravil Oskar.

„Odkdy ty rád tancuješ?“ ozvala se Vanda.

Udržovat ten hravě škádlivý tón jí dávalo čím dál větší práci.

„Odjakživa,“ řekl Oskar. „Tanec je nezbytnou alternativou pro mé sebevyjádření. Opakovanými rytmickými pohyby, které při tanci provádím, dokážu často vyjádřit i ty nejjemnější pocity, které jsou slovem v podstatě nezachytitelné.“

„Ach tak,“ řekla Vanda a vesele na Renátu mrkla. „A který tanec je pro tvé sebevyjádření nejvhodnější?“

Věděla, co řekne: Mazurka.

„Mazurka, samozřejmě,“ řekl Oskar a Renáta se zvonivě rozesmála.

Účet zaplatil Oskar (s Vandou si účet většinou dělili napůl) a vyrazili. Na ulici se do něho Renáta zcela samozřejmě zavěsila, takže Oskarovi nezbylo, než nabídnout druhé rámě Vandě. Měl přímo báječnou náladu. Těšil se z mrazivého nočního vzduchu, z obdivných pohledů turistů a v neposlední řadě z toho, jak Renátino ňadro pružně tlačí na jeho paži. Když za zvuků písně YMCA a s těmi krásnými dívkami po boku vstupoval do baru, který Renáta vybrala (o její kráse nebylo pochyb a Vandu tentokrát hodnotil spíše očima výše zmíněných turistů), cítil se bez nadsázky jako nějaký král. Zaplatil vstup a se starosvětskou dvorností pomohl dívkám z kabátů.

6/

Všechny stoly byly obsazené, takže se posadili přímo k baru. Mladý barman s dlouhými světlými vlasy staženými do culíku Renátu políbil na tvář a Vandě s Oskarem popřál dobrý večer. Co si dají?

„Suchý sekt?“ otázala se Renáta Oskara.

„Rozhodně,“ řekl bez váhání Oskar.

Teprve když barman ponořil láhev do nerezového kbelíku s ledem, Oskar si opožděně uvědomil, že se zapomněl zeptat Vandy.

„Vyhovuje? Šampus?“ zeptal se.

Vanda se usmívala, ale neodpověděla, a Oskar jí chlácholivě přejel rukou po zádech. Barovou stoličku si postavil doprostřed mezi obě dívky, ale co nejdál od dřevěného ostění baru, aby na sebe viděly – a aby mohl nerušeně pozorovat, jak korálky Renátiných obratlů mizí za krajkovým lemem jejích bílých kalhotek. Victoria’s Secret, přečetl si na něm.

Barman vytřel sklenice utěrkou a na okraj každé naaranžoval čerstvou jahodu – Oskar ucítil jejich nezaměnitelnou vůni.

„Víte, co bych si dala?“ řekla Vanda. „Suchý sekt a k tomu čerstvé jahody… Ňam. To by bylo fakt něco.“

Oskar se zasmál, ale potom se naklonil k Renátě.

„I know your secret, Victoria,“ pošeptal jí.

Rty se přitom dotkl jejího ucha.

Renáta se znovu rozesmála. Vanda tázavě zdvihla obočí a potom se podívala stranou. Renáta jí Oskarův vtip vysvětlila, ale Vanda pouze přikývla.

„To je ale jenom polovina tajemství,“ pravila Renáta významně.

Zamrkala a zasunula si oba palce za horní okraj tílka. Oskar zatajil dech.

„Chcete znát i tu druhou?“ usmívala se Renáta a zakmitala ukazováčky.

„Ne, nechceme,“ řekla Vanda, ale Renáta si přesto tílko popotáhla dolů. Pod průhlednou látkou bílé podprsenky (stejné značky jako kalhotky) se zřetelně rýsovala temná kolečka jejích bradavek.

„Ovládej se, miláčku,“ řekla Vanda.

„Nebo se neovládneme my,“ dodal Oskar.

Vanda sklouzla z barové stoličky.

„Kam jdeš?“ chtěla vědět Renáta.

„Zvracet. Nedá se nic dělat, chvíli to budete muset beze mě vydržet.“

Sotva odešla, Oskar se dotkl Renátiných nahých zad a dvěma prsty jí zlehka obkresloval jednotlivé obratle. Přivřela oči a tělem mu vyšla vstříc. Nedokázal už odolat a prostředníčkem jí na pár vteřin zajel pod okraj kalhotek; trochu se obával její reakce, ale ona pouze zvrátila hlavu vzad a tiše zavrněla.

7/

Když ji o půl hodiny později vyzval k tanci, postřehnutelně zaváhala – ale nakonec šla.

Dělalo jí dobře, že ji s Oskarem vidí její známí, kterých tu měla dost (už několik lidí se jí ptalo, jestli je to opravdu ten spisovatel). Vůbec to byl docela zábavný večer. Oskar jí byl celkem sympatický, i když jako chlap se jí upřímně řečeno nelíbil. Netancoval špatně a měl docela hezký úsměv, ale na její vkus byl přece jen o pár centimetrů menší, než má pořádný chlap být, a měl příliš malé ruce. Navíc se přímo neuvěřitelně potil. Taky by se měl dát líp ostříhat a vystříhat si chloupky v nose. A vyčistit si pleť a nechat si udělat bílé plomby. Rovněž jí vadilo, že se mu občas, když sklonil hlavu, dělala druhá brada – tohle u chlapů naprosto nesnášela.

„Dancing cheek to cheek in New Orleans,“ zpíval jí právě přímo do ucha.

A určitě by neměl nahlas zpívat, pomyslela si. A už vůbec ne anglicky.

Řekla mu, že je trochu unavená, a požádala ho, zda by si mohli jít sednout.

„Sure, honey!“ zakřičel Oskar trochu popuzeně, neboť hlučná hudba mu zcela znemožňovala uplatnit jeho tradiční zbraně, to jest vtip a výřečnost.

„Waw!“ řekla Renáta s perfektním přízvukem. „Your English is really good!“

Znělo to posměšně. Uvědomil si, že byla osudová chyba, když předtím přistoupil na to, že opustí důvěrně známé a pro něho naprosto ideální prostředí kavárny. Tady si připadal starý a poněkud konzervativně oblečený. Ztrácel jistotu a s ní i svůj předchozí šarm. Uvědomoval si, že moc pije, moc mluví a že jeho vtipy jsou dost křečovité. Cítil, že ztrácí body. Přestože výslovně řekla, že by si chtěla jít sednout, cestou ke stolu, který mezitím Vanda sehnala, ho s urážlivě neurčitou omluvou opustila a zamířila k baru, kde se vstoje dala do hovoru se dvěma elegantně oblečenými muži. Oskarovi neušlo, že ji oba políbili na tvář.

„Tak jak to jde?“ pravila Vanda.

Její otázka ho podráždila, a tak raději vůbec neodpověděl. Chtělo se mu na záchod, ale místo aby ho šel hledat, díval se, jak jeden z mužů staví před Renátu jakýsi zelený koktejl.

Znovu si dolil šampaňské. Vanda mu cosi říkala, ale on jí v tom příšerném rámusu nerozuměl. Zopakovala to, ale neslyšel ji ani napodruhé.

„Co říkáš? Musíš křičet!“ zahulákal, vyhýbaje se pohledu na její vlhké rudé dásně.

Snažil se usmívat, ale v obličeji měl zlostný stín.

Vanda mlčky zavrtěla hlavou. Už se neusmívala.

Oskar cítil podivnou agresivitu – vůči tomuhle podniku, vůči Vandě, a dokonce i vůči Renátě.

„Omluv mě,“ řekl Vandě, aniž se na ni podíval, a šel na záchod.

8/

Když si myl ruce a nespokojeně si prohlížel v zrcadle zpocenou tvář a zarudlé oči, do sněda opálený muž u sousedního umývadla na něho náhle přátelsky kývl. Oskar pochopil, že je to jeden z oněch dvou mužů, které před chvílí sledoval u baru. Byl starší než Oskar, ale ne o mnoho; na sobě měl ležérně volný tmavý oblek a bílou košili s širokou rozhalenkou.

„Chtěl bych vám poradit,“ promluvil nečekaně. „Ale nemůžu, protože mi do toho – jak se obvykle říká – nic není, že?“

Oskar do zrcadla zapředstíral, že vůbec nic nechápe – ale bylo to nanejvýš nepřesvědčivé.

„Vzdejte to,“ řekl muž dobrácky. „Uvidíte, jaká to bude hned úleva.“

Oskar se v několika vteřinách rozhodoval, jaký postoj má k onomu člověku zaujmout. V jedné chvíli ho zatoužil udeřit do obličeje – představa krve na té bělostné košili ho svým způsobem zaujala.

„Člověk se jenom zbytečně trápí,“ pokračoval muž. „A ona za to nestojí.“

„Osobní zkušenost?“ řekl chladně Oskar.

S výslovností už měl trochu potíže.

„Ano,“ řekl muž. „Přesně tak.“

„Vyprávějte a přehánějte,“ řekl Oskar arogantně, ale muž na jeho konfrontační tón nepřistoupil.

„Víte, ona už vás zná,“ řekl klidně. „Už si s vámi tyká, takže až vás příště někde v baru potká, může vás přede všemi důvěrně políbit. Ona to, co chtěla, už dostala. Dovolí vám zaplatit všechny koktejly nebo drahou večeři – ale nic víc. Mně to můžete věřit.“

Oskar se pochybovačně ušklíbl.

„Nebo drahou dovolenou,“ řekl muž.

Poprvé k němu Oskar vzhlédl s jistou zvědavostí.

„Dovolenou?“ řekl. „Nechápu.“

Muž vytáhl ze zásobníku na zdi čtyři papírové ručníky; dva oddělil a podal je Oskarovi.

„Díky,“ řekl Oskar.

„Byl jsem s ní před čtrnácti dny na dovolené v Karibském moři,“ vysvětlil muž a suše se zasmál. „Pozval jsem ji. Řekl jsem jí, že to celé zaplatím – a ona mé pozvání přijala. Považoval jsem to za své vítězství.“

„Moment,“ řekl Oskar. „Takže –“

„Věřil jsem, že tím se to konečně musí prolomit… Exotika, chápete? V Praze pět pod nulou, a tam kolibříci, západy slunce, fosforeskující moře… Ještě při odletu na letišti – dovedete si představit, co si asi tak oblékla na sebe – jsem z ní byl úplně… Cítil jsem se vedle ní jako…“

Nyní to byl on, kdo nemohl najít správné slovo.

„Jako král,“ řekl Oskar.

Muž na něho zkoumavě pohlédl.

„Ano,“ souhlasil. „Jako král.“

Zahodil použitý ručník do koše a zamířil ke dveřím.

„Podobného omylu jsem vás chtěl ušetřit.“

„Moment,“ řekl Oskar. „Takže chcete říct, že –“

„Že to prostě nebylo all inclusive, jestli mi rozumíte. Měli jsme takový bungalov, tedy pětihvězdičkový bungalov, v palmovém háji přímo na pláži…“

Muž se hořce zasmál.

„No zkrátka, celých osm dní spala v druhém pokoji.“

Otevřel dveře a podržel je, aby Oskar mohl projít, ale ten zavrávoral a opřel se zády o pastelově zelené kachlíčky. Muž vzal Oskara kolem pasu a pomohl mu vyjít na chodbu.

„Políbila mě!“ zvolal náhle Oskar. „Dotýká se mě, líbá mě a ukazuje mi spodní prádlo!“

„U ní to bohužel vůbec nic neznamená. Má to nulovou výpovědní hodnotu. Pojďte.“

Vraceli se dlouhou chodbou nazpět do baru; muž Oskara stále zlehka podpíral.

U šatny narazili na Renátu (odcházela společně s oním mladým mužem, který jí předtím objednal koktejl); když je spatřila, ve tváři se jí objevil ironický úšklebek.

„Koukám, že jste se dali dohromady,“ pravila.

„Počkám na vás v baru,“ řekl Oskarovi muž, aniž to komentoval.

Renáta se zatvářila vyčítavě a obvinila Oskara, že se Vandě vůbec nevěnoval – před chvílí prý odešla s pláčem.

Oskar si Vandu představil, jak svými dlouhými přehlídkovými kroky pospíchá mrazivou nocí po nábřeží, a pocítil vinu a lítost.

„Ale jinak to byl moc hezký večer,“ řekla Renáta a políbila Oskara na tvář. „Nebo ne?“

Oskar na ni hleděl s upřímným úžasem. Potom se beze slova otočil a zamířil směrem k baru. Vandino místo bylo opravdu prázdné, přes křeslo byl přehozený jeho kabát. Opálený muž na něho čekal u baru.

„Dovedete si to představit?“ řekl po chvíli. „Osm dní?“

„Ne.“

„Osm dní být objektem všeobecné závisti, muset hrát tu roli – a přitom vědět své?“

„Proč tohle kurva děláme?“ vybuchl náhle Oskar. „Proč tohle pořád děláme – to mi řekněte. Proč se pořád takhle shazujem?“

„Tišeji,“ požádal ho barman, ale vypadal lhostejně.

Muž pokrčil rameny.

„To nevím, ale můžu vám říct, co nás možná zachrání.“

„Co?“ opáčil kysele Oskar. „To mě fakticky zajímá.“

„Stáří,“ pravil muž. „Spása se blíží.“