Psychologie jeřábníka

1/

Oskar chodil cvičit dvakrát týdně, pokud možno kolem poledne, protože v té době býval v posilovně téměř pokaždé sám, což mu nanejvýš vyhovovalo. Měl rád, když se mohl v klidu převléknout v prázdné šatně, rozsvítit si v sále, počkat, až všechny zářivky postupně naskočí, a založit si do magnetofonu oblíbenou kazetu. Především však měl celou posilovnu jenom pro sebe, a nemusel tudíž čekat, až se místo na jednotlivých nářadích uvolní, nebo shánět hadr a s potlačovaným odporem utírat z černé koženky čísi pot; navíc měl záruku, že k němu právě ve chvíli, kdy se pokouší dostat nad hlavu osmdesátikilovou činku, nepřistoupí některý z přítomných mladých svalovců, který ho nešťastnou náhodou poznal, a nebude se ho ptát, zda jsou jeho romány hodně autobigrafické.

Když ale vstoupil do šatny dnes, na jednom z věšáků už viselo dámské oblečení: semišová bunda, džínsy, krátké černé tričko a černá podprsenka. V tělocvičně se svítilo a hudba, kterou bylo odtud slyšet, se Oskarovi nelíbila. Nepatrně ho to rozladilo. Pomaleji než jindy se převlékl do volných tepláků a bílého trička s nápisem NEW YORK RANGERS (které nenosil nikam jinam než právě sem) a zapnul si bederní pás. Krátce pohlédl na černou podprsenku, natáhl si kožené rukavice bez prstů, vzal plastikovou láhev s minerálkou a vstoupil do sálu. Na bližší ze dvou krátkých sklopných laviček seděla přibližně dvacetiletá světlovlasá dívka a v poněkud bezradně svěšených bledých rukách držela dvoukilové jednoručky; na sobě měla přiléhavý černobílý úbor, hodící se spíše na aerobic než do posilovny a odhalující její ne úplně štíhlé břicho; čelenka v jejích vlasech byla rovněž černobílá. Oskarův příchod pozorovala v protilehlém zrcadle.

„Ahoj,“ řekl přátelsky a kývl hlavou.

Otočila se na něho tak, jako by to byl on, kdo je tu nežádoucím vetřelcem; její pohled vzbudil v Oskarovi na okamžik dojem, že nevstoupil do posilovny, nýbrž – jakýmsi nevysvětlitelným omylem – do čekárny gynekologické ordinace.

„Ahoj?“ řekla s tázavě zdviženým obočím. „Ne dobrý den?“

Oskar se na ni překvapeně podíval.

„Tady si všichni tykaj,“ řekl. „Ale jestli vám to vadí, tak teda dobrý den.“

Lhostejně ji minul a přešel do druhého sálu. Přesvědčil se, že na něho dívka v žádném zrcadle nevidí, a začal se navyklým způsobem rozcvičovat, ale nějak to nebylo ono. Věděl proč. Nevadilo mu potit se a hekat vedle ostatních stejně zpocených a stejně hekajících kluků (těchto obvyklých začátečnických zábran se zbavil ještě téhož dne, kdy ho sem před třemi lety poprvé přivedl bratranec), ale před dívkami nikdy necvičil příliš rád. Měl v jejich přítomnosti pocit narušené intimity – stejně jako například v kadeřnictví, když musel sedět mezi tolika ženami s mokrou, potupně zplihlou hlavou, a ke všemu bez brýlí. V posilovně to bylo podobné. Nechtěl, aby dívky viděly jeho obličej zrudlý námahou nebo dokonce stažený křečí, a tak si na činky nasazoval lehčí závaží než obvykle, námahu spíše předstíral a po každém cviku ve svém obličeji pečlivě obnovoval onen posměšně sebeironický výraz à la Co tu proboha vlastně dělám?, který sice možná působil sympaticky, nicméně byl zcela neupřímný, neboť pravidelné cvičení se pro Oskara už dávno stalo přinejmenším pevným zvykem, ne-li přímo potřebou.

Pozměnil v duchu zamýšlenou sestavu cviků tak, aby co nejdéle vystačil s nářadím v místnosti, kde se právě nalézal, znovu si pohledem zkontroloval, že se nachází mimo dívčin zorný úhel, a začal. Cvičil poctivě a po dvou sériích bench-pressů na existenci dívky v sousední místnosti zapomněl. S dobře naloženou činkou nad hlavou dokázal dočasně zapomenout téměř na všechno: na občasné porozvodové pocity stesku a osamocenosti, na problémy s dospívajícím synem (kterého miloval tím víc, čím míň ho poslední dobou viděl), na smutné starosti s rychle stárnoucími prarodiči, na nejrůznější potíže s psaním i na nepochopitelnou zášť, kterou u některých lidí jako by vyvolávala už pouhá skutečnost, že to, co píše, také vydává. Na život, který občas vede. Na únavu ze sebe sama. I proto sem chodil. Vyčistit hlavu, říkával přátelům, když se ho – většinou trochu škodolibě – ptali. Vyplavit z těla jedy.

2/

„Takže všichni kulturisté si tykají?“ uslyšel za sebou dívku. „To je nějaký stavovský rituál?“

Přestože mu k osmi opakováním cviku v třetí sérii chyběla ještě čtyři, zavěsil činku do stojanu. Snažil se nefunět.

„To nevím,“ řekl zadýchaně, stále ještě vleže, „ale tady si co pamatuju všichni tykaj.“

Vědoucně pokývala bradou. Potom se posadila na rotoped stojící přímo za Oskarovými zády a začala rychle, ale neobratně šlapat. Oskar se posadil a napil se minerálky. Nohy dívce neustále sklouzávaly z pedálů. Všiml si také, že má na svůj věk dost velký a povolený zadek. Cvičit by rozhodně měla, pomyslel si – ale ne způsobem, jakým to zatím dělá.

„Takže vy jste tedy kulturista,“ řekla dívka.

S pobaveným zájmem si Oskara prohlížela.

„Musím se přiznat, že jsem se ještě nikdy s žádným kulturistou nesetkala.“

„Myslím, že nejsem kulturista,“ řekl Oskar. „Chodím si jenom dvakrát tejdně zacvičit.“

„Ach tak,“ usmála se dívka. „A prozradíte mi, co to pijete?“

„Minerálku.“

„Přirozeně. Co by to mohlo být jiného, že?“ ušklíbla se.

„Je to opravdu minerálka. Napijte se, jestli chcete.“

Začínala mu jít na nervy. Otřel si ručníkem zpocený obličej a beze slova zamířil do předního sálu. Přisunul si šikmou lavičku blíže k zrcadlu, sklopil ji do potřebné polohy a po stranách položil pryžové podložky. Několikrát se prošel podél stěny, aby se vydýchal, a potom si na podložky připravil činky. Dívka za ním mezitím znovu přešla.

„Mimochodem,“ řekla, „položil jste si někdy otázku, proč je tu všude tolik zrcadel?“

Vzala ze stojanu nejmenší činku a začala s ní parodicky vzpažovat.

Do jisté míry ji chápal. Když tenkrát před třemi lety poprvé spatřil všechna ta obrovská, zdánlivě předimenzovaná zrcadla a ty supící svalnaté mládence před nimi, připadal si stejně nepatřičně jako nyní ona – na rozdíl od ní to však nemaskoval posměchem, ale sebeironií.

„Ta zrcadla jsou tady proto, abyste si mohla sama zkontrolovat, jestli cvik, kterej děláte, děláte správně,“ řekl klidně.

„Dělám to teď správně?“

„Ne.“

Položila činku zpátky, napřímila se, ofoukla si obličej a ukázala na Oskarův bederní pás.

„A tohle je proboha co? Stavovský pás?“

Oskar předstíral, že cvičí.

„Stavovský znak?“

Slovo stavovský očividně patřilo k jejím oblíbeným.

„Ne. To je na zpevnění zad. Šetří to záda, když zvedáte vyšší váhy,“ vysvětlil jí trpělivě, když – opět předčasně – skončil. Pochopil, že dnešní cvičení nebude stát za nic.

„Ach tak…“

Přešla k veslařskému trenažeru, zastrčila závlačku do desetikilového závaží a začala prudce přitahovat kladku k sobě; neseděla ovšem zpříma, nýbrž se všemožně předkláněla a zakláněla, takže namísto posilování paží a zad si pouze nevhodně namáhala páteř – ale Oskar se rozhodl, že ji opravovat nebude. Využil toho, že je k němu otočená zády, a pustil se do druhé série cviků.

„Můžu se zeptat, co děláte?“ zavolala na něj dívka. „Nemyslím samozřejmě ten absurdní pohyb, který právě provádíte – myslím v životě.“

Podle toho, jak závaží třesklo o podstavec, poznal, že už ji veslování omrzelo.

„Neodpověděl jste mi.“

Oskar spustil činky na podložky z větší výšky než kdykoli předtím, takže podlaha mohutně zaduněla. Zatímco vleže oddychoval, odolával pokušení prozradit jí své povolání (a vysmát se tak té její primitivní hypotéze o hloupých a narcistních kulturistech), ale představa nekonečného řetězce otázek, které by v takovém případě bezpochyby následovaly, ho už předem ochromovala. Na tohle neměl sílu.

„Ptala jsem se vás, jaké je vaše povolání? Rozumíte česky?“

Začínala ho opravdu štvát.

„Dělám na jeřábu. Jsem jeřábník,“ plácl nazdařbůh.

Pohotovost, s níž si povolání v jediné vteřině vymyslel, jakož i jistá originalita onoho nápadu Oskara nicméně v duchu potěšily.

„Jeřábník?“ řekla pochybovačně.

„Jeřábník,“ odsekl Oskar.

Musel čelit jejímu dlouhému pohledu, ale zdálo se, že mu to nakonec uvěřila.

„A proč tedy chodíte posilovat?“ řekla. „Nemají jeřábníci na zdvihání těžkých břemen náhodou jeřáb?“

Byl to hloupý vtípek, ale Oskara díky němu napadlo, jestli s ním dívka vlastně neflirtuje.

„Jasně že maj,“ řekl. „Ale nesmí se jim jako teď nám rozbít hydraulika. Už měsíc všecky ty těžký panely zvedám sám.“

Shovívavě se pousmála. Byl to první úsměv bez onoho věčného jízlivého úšklebku.

„Vezmu prostě panel pěkně do teplejch a je to,“ zasmál se Oskar, náhle pobaven celou tou situací.

„Ne, vážně. Proč posilujete?“

„A co děláte vy? Študujete něco, že jo?“

„Bojíte se odpovědět? Ptala jsem se já vás. Proč posilujete?“

„Řeknu vám to, až mi řeknete, co študujete.“

„Psychologii,“ řekla ledabyle, vzdorně i významně zároveň. „Na univerzitě.“

„Pane jo,“ řekl Oskar.

Patrně uvěřila, že Oskar své uznání myslí vážně, neboť pod jejím přezíravým výrazem na vteřinu probleskla spokojenost.

„Kterej ročník?“ řekl Oskar. „První?“

„Záleží na tom?“

Do hlasu se jí opět vrátila nadřazenost.

„Takže první,“ řekl Oskar. „Nejste z Prahy, že ne?“

„Ještě jste mi pořád neřekl, proč posilujete!“

Oskar předvedl strečingové protažení a několikrát stylizovaně hekl.

„Protože mi to prostě dělá dobře. Celý dny sedim v těsný kabině na jeřábu a nemůžu se ani pořádně pohnout, takže si občas potřebuju protáhnout tělo. To se dá pochopit, ne? A taky mi to pomáhá psychologicky.“

„Psychicky,“ opravila ho dívka. „Ale odpovězte si upřímně: neděláte to především kvůli muskulatuře? Myslím kvůli efektně vypracovaným svalům?“

„Jasně že to dělám taky kvůli svalům,“ zasmál se Oskar. „Holkám se přece líbí, když je kluk nabouchanej – myslím jako když má široký ramena, pořádný bicepsy a tyhle věci.“

„Opravdu nerada vás připravuji o iluze,“ řekla, „ale některým holkám ne. Věřil byste tomu?“

„Ani ne. Podle mě se většině holek líbí, když má kluk dobrou postavu – jenom si to třeba nechtěj přiznat.“

„Lituji, ale mně ne.“

„A kdo se vám teda líbí? Takoví ti vychrtlí intelektuálové, ne?“

Dívka se shovívavě pousmála.

„Řekněme, že se mi líbí štíhlí intelektuálové.“

Oskar jí pohlédl do očí.

„Takže se mnou byste nešla na kafe? Když nejsem štíhlej intelektuál?“

Zaskočil ji, ale snažila se to nedat najevo.

„To bych tedy nešla,“ usmívala se, ale tentokrát to byl rozpačitý úsměv.

„Ani na oběd?“ řekl Oskar, aniž sám dost dobře věděl, proč to říká. „Pojďte se mnou na oběd.“

„Ne, děkuji.“

„Zvu vás.“

„No to už vůbec ne!“

„Škoda,“ řekl Oskar. „A víte, proč říkám, že je to škoda?“

Připadalo mu, že jako jeřábník se může vyjadřovat neskonale svobodněji. Jako relativně známý spisovatel se musel chovat pokud možno mile a skromně, ale jako anonymní jeřábník si mohl dělat cokoliv. Jeřábník byl někdo jiný, někdo, za koho Oskar nenesl žádnou odpovědnost. Bylo to příjemné a zábavné.

„Proč?“

Předstírala nezájem, ale v očích měla zvědavost. Oskar si na okamžik představil, jak z telefonní budky před fakultou telefonuje rodičům kamsi do malého města, že udělala první zkoušku: má obrovskou radost, ale kvůli studentům, kteří procházejí kolem, mluví velmi tiše a ostražitě si hlídá výraz v obličeji; v kapse té hnědé semišové bundy má kapesní plán Prahy, průkaz čtenáře Městské knihovny a Přehled kulturních pořadů na příští měsíc.

„Protože se mi líbíte,“ řekl klidně. „Potřebujete akorát trochu zpevnit břicho a zadek, ale jinak jste docela hezká. Až se zbavíte tý vaší nafoukanosti, mohla by z vás bejt skvělá ženská.“

„Prosím?!“ vyjekla ohromeně. „Co si to dovolujete?!“

S úsměvem se otočil a znovu přešel do druhé místnosti, nechávaje ji napospas šoku a rozhořčení.

„Kdo si myslíte, že jste?“ volala za ním, ale Oskar neodpověděl.

Tentokrát už nepřišla. Chvíli jen tak přecházel od nářadí k nářadí, nenápadně po dívce pokukoval v zrcadlech (s trucovitým výrazem v obličeji se právě pokoušela pochopit princip stroje na posilování břišního svalstva) a v duchu si pobaveně přehrával jejich předchozí dialog – jako by ho už piloval pro nějakou novou povídku. Potom se konečně vzpamatoval a začal cvičit – s maximálním nasazením, aby si vynahradil ten více než vlažný začátek. Asi po čtvrthodině uslyšel, jak dívka ve sprchách pustila vodu. Zkusil si ji představit nahou – nebylo to ostatně poprvé, co měl během posilování erotické představy. Byl také zvědavý, jestli mu alespoň přijde říct příslušně naštvané na shledanou, ale neudělala ani to. Pocítil určité zklamání.

Když se ale po cvičení unaveně přivlekl do šatny, seděla dívka stále ještě na lavičce, už oblečená a nalíčená, a s okázalým odporem hleděla na jeho propocené tričko – dokonce trochu nakrčila nos.

„Doufám, že to nebyl jenom nějaký hloupý vtip – s tím obědem,“ řekla útočně.

3/

Vzal ji do nedaleké hospody, kde obědval poměrně často a kde mimo jiné před dvěma lety oslavoval vydání svého předposledního románu; obě přítomné servírky ho tudíž znaly, což Oskar využil, a v duchu se na chvíli pokochal představou, jak by se dívka zatvářila, kdyby si některá ze servírek právě dnes přinesla k podpisu jeho novou knihu. Byla to nedobrovolná, vynucená ješitnost: Oskar nebyl nijak nadprůměrně ješitný (někdy naopak míval sklon se podceňovat, což by mu jeho přátelé patrně dosvědčili), ale ona arogantní povýšenost, k níž se dívka znovu a znovu vracela, stejně jako její podivná potřeba mít neustále navrch ho do ješitnosti doslova zaháněly. Odolal nicméně nutkání prozradit svou totožnost, neboť se jednak chtěl přesvědčit, že stále ještě dokáže sbalit dívku, aniž by si vypomáhal berličkami mediálního věhlasu, a jednak ho ona hra na jeřábníka začínala čím dál víc bavit. Bylo to zábavné svůdnicko-stylistické cvičení, jež v sobě spojovalo dva neobvyklé úkoly: coby jeřábník musel být natolik zajímavý, aby dívku zaujal – a zároveň nesměl být coby spisovatel přespříliš rafinovaný, aby se neprozradil. Když během oběda mluvil o samotářské povaze jeřábnického povolání, o tom, jak tráví celé dny izolován od lidí (v tomto ohledu vlastně ani příliš nelhal), musel samozřejmě použít originálnější postřehy, než že – například – být jeřábníkem je někdy pěkná nuda, ale zároveň se musel důsledně vyhnout všem příliš knižním, příliš obratným výrazům, které ho tu a tam napadaly. Když mluvil o podivuhodných tvarech mraků, o proměnách oblohy během dne nebo o tom, jak vítr žene cáry mlhy proti prosklené kabině jeřábu, nebál se být trochu poetický, ale zároveň použil přiměřeně těžkopádný jazyk, s občasnými „bezradnými“ pauzami typu Jak to říct?, které pak za něho vyplňovala dívka.

Zdálo se, že to vcelku úspěšně zvládl.

„Vezmete mě někdy nahoru?“ zatoužila.

„To je bohužel zakázaný.“

„Ach tak,“ řekla zase tak jízlivě. „Takže vy děláte v životě jenom věci, které nejsou zakázané, že?“

„Přesně tak. Pravidla jsou vod toho, abysme je dodržovali.“

Teatrálně, nepřiměřeně se rozhořčila. Oskar měl pocit, že je po oněch dvou pivech, které k obědu vypili, už trochu opilá.

„Tohle je podle mě nuda! Ne život na jeřábu, ale právě tenhle ustrašený konzervatismus nám dělá ze života tu obrovskou všeprostupující nudu!“

Oskar to raději ponechal bez komentáře.

„Chodíte s někým?“ usmál se.

Nepřestávalo ho okouzlovat, jak snadno se komunikuje jeřábníkům.

„Co je vám do toho?“ vyjela na něho. „Obávám se, že to není právě zdvořilá otázka…“

„Nevim, jestli je zdvořilá,“ řekl Oskar. „Ale zato je upřímná.“

„Není zdvořilá, to mi můžete věřit. Je velmi netaktní se takhle někoho ptát, copak to necítíte?“

„Ne. Když mě něco zajímá, tak se zeptám, ne? To je takovej stavovskej zvyk…“

Dívka si hlasitě povzdychla.

„Dáme si ještě pivo?“ řekl Oskar.

„Vážně na mě hodláte zkoušet tenhle ubohý trik?“ zavrtěla hlavou. „Proč proboha všichni pořád předpokládáte, že každou holku je nutno nejdřív opít? Copak necítíte, o čem to ve skutečnosti vypovídá?“

„O čem?“

„O vaší nulové sebedůvěře,“ řekla chladně. „Promiňte.“

„To je dobrý,“ řekl Oskar. „Já jsem v pohodě. Víte, z tý vejšky, co v práci sedim, to člověk vidí všecko trochu jinak – nemyslím jenom lidi a auta, ale třeba i tu zmíněnou sebedůvěru,“ zafilozofoval si.

„Ach tak,“ pravila dívka.

Požádal servírku o jedno pivo.

„A fernet s tonikem, prosím,“ řekla dívka. Počkala, až servírka odejde. „A co teda vy? Vy s někým chodíte? Nebo jste ženatý?“

„Rozvedenej,“ řekl Oskar po pravdě. „Tři roky.“

„Máte děti?“

„Jedno. Kluka, bylo mu čtrnáct.“

„Toho jste taky nevzal na jeřáb?“

Oskar zapřemýšlel.

„Vzal, přiznávám. Jeho jsem tam vzal.“

Dívka se dotkla jeho předloktí.

„To je… hezké, vážně.“

Oskar se zatvářil skromně.

„Ani nevíte, jakou jste mi tím přiznáním udělal radost. Když si představím, jak lezete nahoru do té výšky… Táta se synem… Musíte být skvělý táta!“

„Snad,“ řekl Oskar a zdvihl sklenici. „Nebudem si tykat?“

„To přece nemůžete navrhovat vy!“ vrtěla hlavou dívka. „Nevíte, že to musí navrhnout dáma?“

„Tak to udělej,“ řekl Oskar. „Dámo.“

Zkoumavě ho pozorovala.

„Takže já jsem Dana,“ řekla konečně. „Tak ahoj.“

4/

Ještě téhož odpoledne si ji odvedl domů. Byla opilá, ale ne tolik, aby v Oskarově pracovně nepochopila, že se nenalézá v bytě jeřábníka. Když Oskar co nejšetrněji uvedl věci na pravou míru, zhroutila se mu na rameno. Oskarovi jí bylo celkem líto – ale pouze do té doby, než začala vykřikovat cosi o teorii haló efektu a efektu prvního dojmu.

„Přestaň,“ nařídil jí a přetáhl jí přes hlavu černé tričko (trochu zklamaně si uvědomil, že její podprsenku vlastně už zná). „Upozorňuju tě, že všecky psychický kecy jsou vod týhle chvíle naprostý tabu.“

V roli jeřábníka se mu líbilo čím dál tím víc – a rozhodně ji nehodlal hned tak opustit.