Štafeta lidství

1/

Nyní se už ona hnědovlasá štíhlá dívka na Oskara zeširoka usmívala jako na svého dobrého známého, ale Oskar si před chvílí při svém příchodu dobře všiml, jak se v její hezké tvářičce nejprve objevilo jakési bezmála smrtelné leknutí a jak hned vzápětí cosi pošeptala své kolegyni. Líbila se mu, a tak její úsměv opětoval. I on sám měl neodbytný pocit, že ji odkudsi zná, jenomže ve stavu, v jakém se nacházel, si ji při nejlepší vůli nedokázal nikam zařadit. Nevadí, říkal si opile, všechno se v pohodě vyřeší.

Pozdravil postarší barmanku, která právě ukládala kartony s krabicovým džusem do velké vestavěné lednice, a poněkud rozverně se vyhoupl na jednu z vysokých barových stoliček; zapotácel se, ale nakonec rovnováhu udržel. Dívku prozatím ignoroval, neboť ze zkušenosti věděl, že za ním stejně přijde sama – tohle bylo v bordelu jednoduché. V sále panovalo obvyklé přítmí a ostré světlo z otevřené lednice Oskara nyní trochu bodalo do očí. Otočil se na opačnou stranu: v protějším rohu popíjel jediný další zákazník, asi šedesátiletý, německy mluvící muž s prořídlými rezavými vlasy. Byl v tmavém obleku, ale košili měl rozepnutou až na břicho a jeho kravata visela přes opěradlo křesla (její vzorek, všiml si Oskar, vůbec neladil s potahovou látkou); kolem něj seděly další čtyři dívky, z nichž přinejmenším dvě byly mladé a vcelku pohledné. Na tak malé město to tu vypadalo nečekaně dobře. Oskar se spokojeně otočil nazpět k barmance.

„Všechno se vždycky v pohodě vyřeší, že jo?“ řekl.

„Bodejť! To je správnej přístup. To se mi líbí,“ odpověděla rychle a zároveň mu věnovala krátký zkoumavý pohled.

Takhle to bylo vždycky: i když byl opilý, mnoha věcí si všímal až překvapivě pozorně. V něčem to byla výhoda, v něčem spíš problém.

„Dal bych si jamesona na led a mattonku,“ řekl.

„Ale samozřejmě!“ řekla barmanka přeochotně.

Teprve nyní se Oskar vrátil očima k dívce, která se dosud nepřestala významně usmívat.

„Kde je Mattoni, tam to žije, že jo?“ řekla barmanka.

„Jasně,“ řekl Oskar, ale sledoval dívku.

Ta mezitím vstala a trochu strojeně přešla přes prázdný taneční parket k baru – bohaté vlnité vlasy jí v rytmu chůze poletovaly kolem hlavy. Na sobě měla kratičké bílé šaty, které pěkně kontrastovaly s jejím opálením, bezpochyby z nějakého místního solária.

„Dobrý večer, to je ale překvapení, že?“ řekla.

Její hlas nebyl nijak ordinérní, naopak. Přední zuby měla hezké, ale od řezáků byly všechny další maličko našedlé. Zblízka vypadala vůbec o něco starší, než se Oskar původně domníval – nyní ji odhadoval tak na třiadvacet, čtyřiadvacet. Posadila se na stoličku vedle něho, nespouštějíc z něj oči.

„No ahoj! Jak se pořád máš?“ zahlaholil. „Stará známá,“ informoval barmanku.

„Já dobře,“ usmívala se dívka. „Ale vy mě podle všeho nepoznáváte, že ne?“

„Ale samozřejmě že ano,“ řekl Oskar ukřivděně.

Studoval její obličej.

„Vypadáš pořád nádherně – vůbec ses od tý doby nezměnila. Jenom máš kratší vlasy, že jo?“

Překvapeně na něho pohlédla a on se sebevědomě zasmál.

„A světlejší odstín, ne?“ zkusil znovu své hráčské štěstí.

„Vy si to vážně pamatujete?“ zapochybovala.

„Samozřejmě, že si to pamatuju!“ řekl ještě ukřivděněji, a dokonce se obrátil k barmance, jako by se chtěl dovolat jejího souhlasu. „Copak se vůbec dá na tak nádherný vlasy zapomenout?“

Příliš pozdě si uvědomil, že barmanka je na tom s vlasy naopak dost bídně – ale čert to vzal.

„To máte teda pravdu,“ řekla barmanka. „Simonka je má vopravdu krásný. Hustý!“

„Vážně si pamatujete, že jsem mívala jinou barvu?“ chtěla vědět dívka, ale potom si sama odpověděla. „Nepamatujete. Jenom jste to zkoušel, že jo?“

„Pamatuju,“ řekl Oskar a vydržel dívčin upřený pohled.

Věděl tedy, jak se jmenuje, ale nijak zvlášť mu to nepomohlo. Simona? Odkud ji mohl znát? Nejmenovala se tak náhodou ta knihkupkyně, která za ním po jakési besedě přijela na kole (s namontovanou dětskou sedačkou) v noci do hotelu? Kde tohle proboha bylo? Nedokázal si vzpomenout ani na jméno onoho města. Jména vířící hlavou v příboji rozpadlých obličejů a slabik. Na citáty si vzpomenout dokázal.

„A tykej mi, Simono, prosím tě. Jmenuju se Oskar,“ řekl. „Přece mi po tom všem, co jsme spolu prožili, nebudeš teď vykat…“

„No zase tolik jsme toho neprožili…,“ zasmála se. „Párkrát jste mě, jsi mě, akorát poslal za dveře, když jsme s Ivanou Zábřenskou v hodině moc kecaly – ale na nějaký velký zážitky si teda nevzpomínám.“

Náhlé poznání projelo Oskarovým tělem jako elektrický výboj.

„Jo takže pan učitel?!“ zvolala barmanka. „Tvůj pan učitel?!“

To odhalení ji očividně potěšilo – zdálo se, jako by tím nad Oskarem okamžitě získala jakousi nepojmenovatelnou převahu.

„Bejvalej,“ řekl Oskar s nechutí. „Bejvalej.“

„A i kdyby současnej,“ řekla poněkud nelogicky barmanka. „Co je na tom? Klídek, tady jste v pohodě.“

„Já jsem úplně klidnej,“ řekl Oskar. „Bez obav.“

Zaklonil se, aby si svou bývalou žačku mohl prohlédnout z odstupu – jako návštěvník galerie, stojící příliš blízko před rozměrným obrazem. Nyní už ji samozřejmě poznával. Když na školu nastoupil, byla už v deváté třídě. Měl ji na češtinu a (ta ironie!) na občanskou výchovu. To se teda povedlo. Přesně si vybavoval, kde seděla: v druhé lavici v prostřední řadě, ano, vedle Ivy Zábřenské. Náhle měl ty dva věčně rozjívené obličeje docela živě před očima – a vzápětí si vzpomněl i na její příjmení. Novotná. Novotná–Zábřenská. Občas nesnesitelně otravovaly, ale z češtiny mívaly obě dvojku a také v ostatních předmětech prospívaly docela slušně.

„Co piješ, Simono?“ řekl. „Dej si něco na mě.“

„Dala bych si koktejlek – můžu?“ řekla koketně.

„Cokoliv,“ řekl Oskar a rozhodil rukama na znamení své štědrosti.

„Pořádnej, Blani, prosím tě. Na to velký shledání…,“ požádala barmanku.

Barmanka přikývla.

„A co si dá pan učitel?“ otázala se.

Znělo to zlomyslně.

„Nic. Ještě mám,“ řekl Oskar.

Ta ženská mu začínala jít na nervy, ale tím se teď zabývat nemohl. Musel se soustředit na onen nenucený, samozřejmý výraz, s nímž se obracel k Simoně, neboť se bál, že kdyby ve své koncentraci třeba jen na okamžik povolil, nemuselo by to dopadnout dobře.

„Kde se tu bereš?“ vyzvala ho. „Povídej…“

„A nesednem si támhle do těch útulných křesílek?“ navrhl jí.

Sám slyšel, že jeho výslovnost nebyla zcela bezchybná.

„Jasně,“ řekla dívka a zamrkala na barmanku. „Skvělej nápad.“

„Jen běžte, přinesu ti to,“ řekla barmanka. Zasmála se: „Určitě si máte s panem učitelem co vyprávět…“

2/

Oskar si sedl zády ke zdi, aby viděl na bar a neztratil přehled, co se v sále děje. Simona okamžik vyčkala, zda ji Oskar vybídne, aby si sedla vedle něho, ale když se tak nestalo, sedla si naproti němu a s naučenou elegancí si přehodila nohu přes nohu – Oskar zahlédl okraj punčoch a bílé podvazky. Vždycky se domníval, že mu tyhle krajkové výmysly nic neříkají, ale nyní si překvapeně uvědomil, že ho to docela zaujalo.

„Tak kde ses tu vzal?“ zopakovala Simona svou otázku.

„To víš,“ řekl Oskar a s úsměvem pokrčil rameny. „Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý…“

Simona odvrátila pohled stranou, a Oskar proto s recitací skončil. Vzpomněl si, jak kdysi recitovala ona: tak jako většina dětí se natáčela bokem ke třídě, aby ji nerušily posměšky, které školní přednes nutně provázejí (Nemyslete na to, před kým recitujete a jak při tom vypadáte; soustřeďte se pouze na to, co těmi verši říkáte, radil jim občas). Nosila téměř výlučně džíny a k nim nejrůznější vytahané svetry nebo bavlněné mikiny. Ruce držela spojené za zády, hleděla ven na jakýsi bod za oknem a ze samé trémy bez přestání kroutila prsty v hnědých manšestrových pantoflích. Ty její bačkory měl nyní Oskar před očima tak jasně, až se musel usmát.

„Myslela jsem, kde ses vzal v tomhle městě?“ řekla.

„Měl jsem tu besedu se čtenáři,“ řekl po pravdě Oskar. „V Domě umění…“

Simonu to upřímně pobavilo.

„A z Domu umění jsi šel rovnou sem?“

„Ne,“ řekl Oskar. „Ještě předtím mě ředitelka zdejší knihovny společně s pěti dalšími knihovnicemi pozvaly na večeři do restaurace Stará pošta…“

„Neříkej!“ smála se. „Jaké to bylo?“

„Myslím, že to od nich bylo moc milé,“ vyprávěl Oskar. „Seděl jsem samozřejmě v čele stolu. Kromě nás v restauraci nikdo jiný nebyl, takže jsme měli naprosté soukromí. Celý večer jsme si mohli povídat o rozpočtu knihovny a o příspěvkových organizacích a nikdo nás přitom nerušil.“

Barmanka přinesla koktejl. Oskar si skleničku s nedopitou whiskou pro jistotu přidržel rukou.

„Bacha, Simčo,“ řekla. „Je to síla.“

Simona jí poděkovala.

„Kdybys chtěl, můžeme v debatě o příspěvkovejch organizacích klidně pokračovat,“ řekla hlasitě. „My jsme totiž taky příspěvková organizace – že jo, Blani?“

Oskar si už předtím všiml, že v přítomnosti barmanky mluví Simona o poznání jinak než s ním.

„Bodejť,“ řekla barmanka. „Vsadím se, že tady pan učitel nám za chvíli bude chtít taky přispět…“

„Uvidíme,“ řekl Oskar odměřeně.

Když se barmanka s úšklebkem vzdálila, Simona se trochu předklonila, natáhla ruku a konečky prstů pohladila Oskarovi hřbet dlaně.

„A jak to dopadlo?“ řekla tiše. „S těma knihovnicema?“

Zamyšleně pokyvoval hlavou.

„Vyprávěj,“ řekla Simona. „Prosím tě.“

Oskar se nadechl.

„No,“ pokračoval, „ještě jsem ti neřek, jak to začalo: před besedou jsem seděl u nich v knihovně – kafe, chlebíčky a tak. Všechno bylo v pohodě, ale když jsem je požádal, jestli si můžu odskočit, najednou všechny zrozpačitěly. Na záchodě jsem pochopil proč: na zdi tam visel takovej látkovej kapsář s šesti kapsama, na kterejch byly ručně vyšitý jména – Zdenička, Jiřinka, Pavlínka a tak dále. Samý zdrobněliny.“

Udělal krátkou pauzu.

„Z každý kapsy koukaly jedny vložky.“

„To je hezký!“ zvolala Simona. „To se mi líbí!“

„Že jo,“ řekl Oskar. „Taky byste si tady mohly něco podobnýho pořídit… Třeba na kondomy.“

Simona na to nic neřekla, a tak nějakou dobu seděli mlčky. Oskarovi jeho paměť přinesla další školní výjev: Simona ve světlých letních šatech sedí s několika dalšími spolužačkami kdesi na trávě. Dívky i ona jsou zabrané do důvěrného hovoru a zcela ignorují kluky, kteří se je pokoušejí pošťuchovat. Kde to bylo? Za teplých slunečných dnů brával občas děti ven; vyučovací hodiny se pak odehrávaly v městském parku, v třešňové aleji na kopci za školou nebo naopak dole u řeky – muselo to tedy být někde tam.

„A jak to dopadlo – v tý hospodě?“ zeptala se.

„Jak by to mohlo dopadnout? Asi po půldruhý hodině si ředitelka Zdenička všimla mojí prázdné skleničky a zeptala se, jestli bych si nechtěl dát ještě dvě deci vína. Ony si prý už nedají, aby je ráno nebolela hlava, ale já si prý – samozřejmě jestli chci – ještě jednu skleničku dát můžu.“

„A dal sis?“ smála se.

„Ne. Nechtěl jsem trhat partu. Rozloučil jsem se, šel jsem do hotelu a v tamním baru vypil asi půl láhve Jamesona.“

„Není to na tobě poznat.“

„Je,“ řekl Oskar. „Nelži.“

„Ale zvládáš to perfektně,“ řekla Simona.

„Simono?“ řekl Oskar. „Dohodněme se na jedný věci: nebudeme si lhát, dobře?“

Simona ho přemítavě pozorovala.

„Záleží mi na tom,“ řekl Oskar.

„Dobře.“

„Prima,“ řekl Oskar a odhodlaně začal. „Takže: Kde ses tady vzala ty? V tomhle podniku?“

Simona se beze slova napila a už podruhé odvrátila hlavu. Musel připustit, že se mu na jednu stranu docela líbí, jak jeho otázku ignoruje. Tohle dělávala i ve škole. Když ji jednou vyhodil ze třídy za dveře a na chodbě se jí pak na cosi podrážděně ptal, rovněž mu vůbec neodpověděla. Stejně jako teď mlčela a dívala se stranou (a když se na ni nakonec ze samé bezmoci rozkřikl, rozbrečela se).

„Anebo nejdřív jinak,“ řekl Oskar. „Kam jsi šla po základce?“

„Na zdrávku.“

„A tu jsi nedodělala.“

„Dodělala.“

„Takže to ale musíš mít maturitu?“ řekl Oskar.

Přikývla a znovu uchopila skleničku.

„Hlásila ses někam na vysokou?“

„Ze zdrávky?“ zavrtěla hlavou.

Skleničku už měla prázdnou.

„Takže hned po maturitě jsi nastoupila sem,“ řekl Oskar.

„Ne. Nejdřív jsem šla na večeři do restaurace Stará pošta…“

Věděla, že zabodovala, a spokojeně se usmívala.

„Dobře,“ řekl Oskar. „Nemusíme o tom mluvit.“

„Můžu si dát ještě koktejl?“

„Samozřejmě,“ řekl Oskar.

„Abych ti řekla pravdu,“ pronesla s prchavým úsměvem, který vzápětí zmizel, „koktejly jsou tu hodně drahý. Tvořej totiž součást našich nezaslouženejch příjmů.“

„I tak si klidně dej další,“ řekl Oskar. „A objednej mi mattonku, prosím tě.“

„Uděláš mi ještě jeden, Blani? Stejnej, prosím tě,“ zavolala na barmanku. „A jednu mattonku.“

„Spolehni se, zlato. Už se to dělá.“

„Děkuju!“

Otočila se nazpět a vyčkávavě se pozorovali.

„Jakej jsem byl – jako učitel?“ zeptal se po chvíli Oskar.

Simonin pohled jako by se vrátil o oněch osm či kolik let nazpět. Nyní se usmívala o poznání zářivěji než kdykoli předtím.

„Ale pravdu,“ žádal Oskar.

„Chápeš, že se ptáš na názor patnáctiletý holky?“ namítla. „Co se chceš dozvědět?“

„Pravdivej pocit patnáctiletý holky.“

Jak hledala potřebná slova, svraštila trochu čelo, a rázem vypadala starší.

„Na můj vkus – ale uvědom si, že mi bylo těch patnáct,“ dodala ihned, „ses bral moc vážně. Nosils takový ty příšerný kravaty a košile – vzpomínáš? Nikdo z učitelů v kravatě nechodil. Taky jsi všechno hrozně dramatizoval – nebo mně to tak aspoň tenkrát připadalo.“

Oskar očekával podstatně příznivější hodnocení – toto se ho nepříjemně dotklo.

„Co jsem dramatizoval?“ řekl naoko lhostejně.

„Já nevím… Literaturu, zkoušení, známky, naše chování – prostě všechno.“

Oskar se neupřímně usmíval.

„Byl jsi takovej zapálenej!“ pokračovala. „Vzpomínáš si, cos nám říkal o tý štafetě lidství?“

„Samozřejmě. Podstatou učitelova poslání není naučit žáky předložky nebo kysličníky, ale předat jim cosi jako štafetu lidství. Je to jenom metafora.“

Se zadostiučiněním přikývla.

„Připouštím, že je to poněkud patetický, ale jinak si to v podstatě myslím pořád,“ řekl Oskar upjatě.

Simona se k němu předklonila. V koutcích úst jí cukalo.

„Takys nám říkal, že učitel stojí na opačným břehu řeky než žáci – na břehu dospělosti – a že vyučovací hodiny nejsou nic jinýho než učitelovo volání, aby za ním žáci už konečně připluli.“

Ke konci věty už to nevydržela a rozesmála se; současně ovšem natáhla ruku a pohladila Oskara po předloktí, aby ho ujistila, že jde o ryze přátelské škádlení.

„To víš – učil jsem první rok…,“ řekl jakoby omluvně.

Nespokojeně si povzdychl.

„Nový koště. Znáš to.“

„U spousty holek jsi byl ale oblíbenej,“ uklidňovala ho. „Byl jsi mladej… Jenomže já jsem měla vždycky radši starý učitele. Učitele – ne učitelky. Třeba Malát, ten už měl takovej příjemnej vodstup. Kolik mu mohlo bejt? Pětašedesát?“

„Tak nějak.“

„Jasně, taky mívali různý nálady… Pamatuješ, jak Vrbenský rozmlátil o tabuli ve fyzice tu bakelitovou stolní lampu?“

Její smích ho nakazil, takže se přece jen trochu uvolnil.

„Občas chytnul fakt slušnýho nerva!“

Od samého smíchu jí zvlhly oči. Držela se za prsa a přerývaně oddechovala.

„Uf. Ale stejně jsem ho měla ráda. Starý učitelé bejvaj větší pohodáři.“

Dostavila se barmanka s koktejlem a minerálkou.

„A stará stodola nejlíp hoří,“ řekla bodře. „Že jo, Simčo?“

Simona se zasmála, ale byl to jiný smích než ten, který provázel vzpomínku na učitele Vrbenského. Úkosem se ujistila, že se barmanka opět vzdálila, pozdvihla skleničku a zadívala se Oskarovi do očí.

„Tak na to naše nevyžádaný setkání…,“ řekla. „Hrajeme pořád na pravdu, že jo?“ ujistila se.

Oskar přisvědčil a ona si přiťukla s jeho sklenicí. Zdálo se, že o čemsi přemítá. Oskar se otočil: Němec už odešel s jednou ze čtyř dívek na pokoj; zbylé tři zůstaly na stejných místech, kde seděly předtím. Všechny měly ruce položené na opěradlech křesel. Jedna si tiše pozpěvovala společně s rádiem, ostatní dvě mlčely; blondýna měla zavřené oči, ale tmavovláska se na Oskara usmála. Oskar jí úsměv vrátil – a potom se podíval na hodinky.

„Mám ji zavolat?“ řekla Simona beze stopy výčitky. „Je to Ukrajinka, ale je dobrá.“

„Ne.“

„Opravdu ne? Nemáš ke mně žádný závazky…“

Posadila se na samý kraj pohovky, a dokonce se už vzepřela na rukou, aby mi ukázala, že je skutečně připravena odejít; rozevřela při tom ovšem kolena, a Oskarovi se tak znovu naskytl pohled na její bílé krajky. Byl by se vsadil, že to udělala vědomě.

„Ne.“

„Nebudeš z toho mít se mnou nějaký trauma?“ ptala se škádlivě. „S žačkou?“

„Pojď sem, Novotná,“ řekl s hranou přísností. „Přestaň žvanit a sedni si vedle mě.“

„Ano prosím.“

S úsměvem vstala, uchopila sklenici, volnou rukou si upravila šaty a přešla k Oskarovi; když si sedala, parodicky zavrtěla zadečkem a on ji přes něj plácl.

3/

Vyprávěli si různé školní historky; Oskarovi, který pil už jen minerálku a pomalu střízlivěl, přitom neušlo, že čím hlasitější byly výbuchy Simonina smíchu a čím těsněji se k němu tiskla, tím zachmuřenější byla barmanka. Další koktejl postavila na stůl bez jediného slova, a dokonce ani nepřikývla, když jí Simona poděkovala.

„Co je jí?“ zeptal se Oskar, ale Simona mu rychle položila prst na ústa, a tak se dál nevyptával; podivuhodné proměny nálad postarších dam koneckonců nepatřily k záhadám, které by musel řešit. Na žádnou další historku si už ale nevzpomínal. Simona si opřela hlavu o jeho rameno a on ji objal kolem ramen.

„Po maturitě jsem půldruhýho roku dělala v okresní nemocnici,“ řekla.

„Ano?“

„Asi čekáš, že ti budu vyprávět, jak jsem musela starejm babkám odnášet plný mísy a jak jsem pořád viděla někoho umírat…“

„A neodnášelas mísy?“

„Odnášela. A viděla jsem pacienty umírat. Jenomže výpověď jsem dávala v době, kdy už jsem si na to víceméně zvykla.“

Oskar to nekomentoval a Simona se napila. Začínala být opilá.

„Pravda je, pane učiteli, že jsem sem šla především kvůli prachům.“

Pouze přikývl.

„Škola mi zřejmě nedokázala nabídnout jiné, ušlechtilejší hodnoty,“ zasmála se. „Takže je to vlastně tvoje vina.“

Oskar ji pozoroval s neomluvitelnými sympatiemi.

„Někdy se to zase tolik neliší – myslím tady a ve špitále. Dělám v noci, ale to jsem dělala i tam. Nějaký rozdíly tu samozřejmě jsou. Tam jsem odnášela dědkům jejich čůránky – a tady dědkové pro změnu chtěj, abych čůrala já na ně… Nešokuju vás náhodou, pane učiteli?“

Pohladil ji po vlasech, ale zároveň si ji představil, jak stojí rozkročená nad nahým, ochablým tělem nějakého starého chlapa. Byla to zneklidňující představa.

„Ne, pokračuj.“

„Taky jsem zjistila – ne, kecám – věděla jsem, už když jsem sem šla, že se mi ta práce bude docela líbit. Někdy je to sice trochu hnus, ale někdy se mi to docela líbí. Já to totiž, pane učiteli, ráda dělám.“

„No tak to je skvělý,“ řekl Oskar co možná lehkovážně. „Není nad to, když se práce stane koníčkem.“

„Přesně tak,“ řekla a nespouštěla z něj oči. „Půjdeme nahoru?“

Ještě to nečekal – připadal si náhle příliš střízlivý.

„Určitě,“ řekl a snažil se, aby to znělo co možná sebejistě. „Ale nejdřív mi objednej ještě jednoho jamesona.“

4/

Pokoj byl rohový, překvapivě velký; v narudlém přítmí se vznášela příjemná, byť samozřejmě umělá květinová vůně. Levé polovině dominovalo obrovské kruhové dvojlůžko, na stěně za ním bylo obvyklé zrcadlo. Luxusní rohová vana s vířivkami a velké bílé osušky na chromovaných věšácích v protější části pokoje alespoň trochu vysvětlovaly částku, kterou musel Oskar před chvílí barmance zaplatit.

„Vyhovuje?“ zeptala se Simona.

Snažila se to říct ledabyle, ale přesto v jejím hlase zazněla jakási vzdorná pýcha.

„Máš to tu útulné,“ řekl Oskar.

Ušklíbla se, energicky zamkla dveře, ale potom zůstala nerozhodně stát. Vyzula si bílé lodičky a odkopla je stranou – bez nich byla o hlavu menší než on.

„Takže,“ řekla. „Pravidla určitě znáš. Budeme se muset vykoupat.“

„Kdo to kontroluje? Ta milá barmanka? Budu jí taky muset dát pusu na dobrou noc?“

Zasmála se, ale přesto se zdálo, že je nervóznější než on. Podíval se jí do očí.

„Byl by to hřích –,“ řekl vážně a udělal pauzu.

Tázavě na něho hleděla.

„– se v takovýhle vaně nevykoupat.“

„Napustíš ji?“ usmála se snaživě.

Přešla k nočnímu stolku, shýbla se a vyndala z něj složené prostěradlo, které zručně natáhla na postel. Zatímco se skláněla nad lůžkem, Oskar seděl na okraji vany, ruku držel pod mohutným proudem horké vody a pozoroval její hladkou kůži nad bílým okrajem punčoch a malý pevný zadek ve vysoko vykrojených kalhotkách. Věděla, že se dívá – poznal to podle jejích pohybů. Otočil se čelem k narůžovělým kachlíčkům, několikrát stiskl dávkovač na plastové láhvi s koupelovou pěnou a rozevřenou dlaní začal vodu zamyšleně míchat. Simona se postavila na dva kroky před něj, vyčkala, až se k ní jeho pohled znovu vrátí, a potom si jediným pohybem přetáhla šaty přes hlavu; měla krásně klenutá ňadra a pevné, štíhlé břicho, ale Oskarovy oči po něm sklouzly až úplně dolů – až k jejím drobným prstům, které se pod bílými punčochami bez přestání pohybovaly.