IKEA v naději

1/

Víkendy neměl Oskar nikdy příliš v lásce; dokonce i v době, kdy jeho manželství fungovalo ještě dobře, se v sobotu ráno občas probouzel s nepřekonatelnou nechutí být tím báječným manželem, který u snídaně vtipkuje s manželkou a se synem a potom pro ně vymyslí nějaký fantastický výlet… A už vůbec neměl rád krásné, teplé a slunné víkendy (jak s povinným úsměvem říkávala moderátorka televizní relace o počasí), kdy se v pražských ulicích náhle vyrojily páry a rodiny oblečené tak, jako kdyby nebyly v Holešovicích nebo na Smíchově, ale na plážovém korzu někde v Bibione; barevná tílka s hlubokými průramky a krátké trenky nemilosrdně odhalovaly bledé, po zimě neopálené nohy, pihovaté paže a další kosmetické chyby. Celou tu bídu lidstva. Na jaře a v létě většina Pražáků už v pátek odjížděla na chaty a chalupy a Oskar se ženou a synem tu museli zůstat, společně s dalšími podobnými životními ztroskotanci, kteří se na chatu, natož pak chalupu, nikdy nezmohli. Nahlas to samozřejmě nikdo nevyslovil (vznikla by tak s velkou pravděpodobností hádka a na hádky si na počátku víkendu bylo třeba dávat zatraceně velký pozor), ale všichni to věděli. Předstírali sice, že je všechno v pořádku, že se docela dobře baví i v Praze, ale v duchu záviděli těm, kteří se toho času opalovali na voňavém, čerstvě posekaném trávníku někde před chatou v Brdech. Pozoroval ty rodinky, bezcílně se potulující vylidněnou Prahou, už dlouhá léta: tu jejich přehnanou vděčnost za sebemenší náznak zábavy, za každého okostýmovaného tatrmana na Karlově mostě, před kterým mohli zabít deset minut zoufale se vlekoucího sobotního času, za každou opelichanou veverku ve Stromovce, kterou bylo možno v neděli ukázat znuděným dětem… Jako by to sám neznal. Někdy se jeho oči střetly s pohledem jiných osamocených rodin či párů: Jak proboha všechny ty strašlivé víkendy snášíte vy? ptával se jich očima Oskar. – O čem to mluví? Co má na mysli? předstírali nechápavost, ale stejně ho neoklamali.

Po rozvodu měl každý sudý víkend syna (na něhož se po oněch dlouhých čtrnácti dnech pokaždé těšíval natolik, že mu pak vůbec nevadilo prodírat se s ním mezi turisty po Karlově mostě nebo špacírovat po Stromovce), ale liché víkendy byly tradičně mizerné – obzvlášť za pěkných jarních či letních víkendů, na které si z nějakého důvodu nedohodl žádný program, se mu ona stará averze připomínala s nečekanou intenzitou. Za okny jeho pracovny zářilo blankytně modré nebe, slunce propalovalo závěsy a v parku voněly kvetoucí magnólie – a on aby hnil doma? S pocitem porážky si oblékl krátké tílko a trenky a šel se zahanbeně připojit k rodinkám, procházejícím se v parku na Vyšehradě.

2/

Také na nadcházející víkend Oskar žádný program neměl, ale definitivní rozhodnutí, co bude dělat, stále odkládal; koneckonců byl počátek prosince a podle předpovědi mělo pršet, takže mohl klidně zůstat doma, aniž se musel obávat, že by ho slunné počasí lákalo k toulkám v přírodě. V pátek dopoledne si četl a odpoledne odjel do centra nakupovat vánoční dárky – odjakživa měl docela rád onu zvláštní atmosféru prosincových odpolední, kdy se už po čtvrté hodině začne snášet na město tma, přecpané tramvaje se posouvají potemnělými studenými ulicemi jako nějaká obrovská akvária a davy lidí, vracející se teprve z práce, pokukují skrze vánočně vyzdobené výlohy hluboko dovnitř ostře osvětlených obchodů… Koupil pár drahých hloupostí, nechal si je elegantně zabalit, vrátil se domů, udělal si vcelku ucházející večeři a potom si více než dvě hodiny četl; ke spánku se pak ukládal s uspokojivým pocitem, že tenhle víkend nezačal tak úplně špatně.

V sobotu už od rána padal z šedivého nebe sníh s deštěm a Oskar se navíc neprobudil právě v nejlepší náladě. Došel si jako každou sobotu pro noviny, ale když se na zpáteční cestě prodíral zástupem svatebčanů před radnicí (za jejímž rohem bydlel), tvářil se nasupeně a nepřátelsky. Domů se vrátil celý mokrý. Nasnídal se, přečetl jedny noviny, uvařil si kávu, přečetl druhé noviny, ale potom začal pociťovat známou víkendovou nerozhodnost. Rukopis měl dopsaný a odevzdaný a nemělo smysl začínat teď cokoli jiného. Samozřejmě si může hodinku či dvě dělat poznámky k příští knize nebo si číst – ale co s těmi dalšími osmi či deseti prázdnými hodinami, které zbývaly do chvíle, než si bude moci jít zase lehnout? Několikrát se prošel po bytě a potom se posadil ke kuchyňskému stolu. Pod okny začala zběsile troubit auta svatebčanů.

„Shut the fuck up!“ mumlal Oskar.

Řekl si, že by mohl odjet do IKEY a konečně dokoupit chybějící nábytek do dosud nezařízeného obývacího pokoje: především rozkládací pohovku, nějaké pohodlné křeslo na čtení, možná i malý odkládací stolek a případně i stojací lampu. A nějaký menší vlněný koberec. Ten nápad ho zaujal. Vezme to jedním vrzem, předsevzal si. A může se tam vlastně i naobědvat. Představa, že by mohl velkou část soboty strávit takto smysluplně, ho nakonec vyburcovala z letargie. Svižně se oblékl, přinesl si staré plánky pokoje, rozkreslené na čtverečkovaném papíře, v krabici mezi nářadím vyhrabal skládací dvoumetr, strčil ho do aktovky a vyrazil.

Skutečnost, že za více než pět měsíců, které uplynuly od nastěhování do jinak vcelku pečlivě zrekonstruovaného a zařízeného bytu, nebyl Oskar schopen zařídit obývací pokoj ani tím nejnutnějším nábytkem (takže veškeré návštěvy musely přespávat mezi čtyřmi holými stěnami na nevzhledné molitanové matraci), vcelku výmluvně ilustrovala jeho vztah k novému bytu (a koneckonců i ke všem ostatním životním projektům, které se přímo netýkaly psaní): po pár měsících místy až komické euforie a pedanterie, během nichž Oskar sháněl všechny dostupné časopisy o bydlení, obcházel galerie moderního nábytku a radil se s bytovými architekty o barvě závěsů, následovala náhlá a překvapivě prudká ztráta zájmu. To, co bylo ještě včera vzrušující zábavou, se prakticky přes noc stalo obtížnou povinností. Najednou to byla nuda. Po pěti týdnech složitých úvah nad velikostí, tvarem a barvou předsíňové sestavy koupil Oskar první jakž takž slušný věšák, který mu přišel pod ruku. Lhostejně míjel trafiky s novými čísly časopisů Bydlení a Moderní byt. Nebydlel snad už? Bydlel, tak co… Měl koneckonců vážnější starosti než donekonečna řešit, zda koupit židle celodřevěné, nebo kombinaci dřevo–kůže, popřípadě dřevo–kov. Chtěl to mít konečně z krku. Nechtěl se už zařizovat – chtěl žít.

3/

Když ale na Zličíně vystupoval z metra, poprvé o svém nápadu zapochyboval; ze všech vagónů se hrnuly celé zástupy lidí, kteří očividně hodlali strávit pošmournou sobotu na stejném místě jako on. Parkoviště před obchodním domem bylo do posledního místa zaplněné a před otáčivými vstupními dveřmi stála dokonce fronta. Takhle si to Oskar nepředstavoval.

Více než půl hodiny se prodíral davem a prohlížel si vystavené pohovky; líbily se mu dva nebo tři typy, ale nedokázal říct, který nejvíc, a navíc se neuměl rozhodnout pro barvu potahové látky. Se stolky a křesly to bylo podobné, a kromě toho přece nemohl koupit nějaké křeslo, aniž by předtím s konečnou platností vybral pohovku; pro koberec ostatně platilo totéž. Chtěl se s někým poradit, ale všichni prodavači se věnovali někomu jinému. Prokličkoval mezi lidmi do oddělení svítidel, ale žádná stojací lampa se mu nelíbila. Podíval se na hodinky: strávil tu už téměř hodinu, začínal mít hlad a bolely ho nohy – a neměl přitom za sebou jediný konkrétní výsledek. Rozhodl se, že si nejdříve dojde na oběd, a potom to všechno naráz rozhodne.

4/

Fronta v samoobslužné restauraci byla ještě delší než předtím fronta u vchodu. Oskar chvíli odolával pokušení všechno vzdát a okamžitě odtud zmizet, ale potom se trudnomyslně zařadil na konec; když se konečně dostal na řadu, dal si lososa se švédskou omáčkou, brokolicí a bramborem a dvě sotva dvoudecové lahvičky bílého vína. Jídlo vypadalo dobře, což mu trochu zlepšilo náladu. Nikde ovšem nebyl ani jediný volný stůl, a tak po krátké úvaze zamířil s tácem k mladé dvojici, brýlatému chlapci a dívce v žlutohnědých kostkovaných šatech, kteří na rozdíl od ostatních dvojic seděli nikoli naproti sobě, nýbrž vedle sebe, takže dvě protější místa zůstala volná. Popíjeli kávu a skláněli přitom hlavy nad Oskarovi důvěrně známým čtverečkovaným papírem, po kterém mladík soustředěně posouval malé žluté obdélníčky představující jednotlivé kusy nábytku; když se jich Oskar formálně otázal, zda si může přisednout, vzhlédli k němu nejprve trochu překvapeně, ale potom oba ochotně přikývli a udělali mu na stole místo pro tác.

„Dobrou chuť,“ popřála dokonce Oskarovi dívka.

Řekla to téměř rozverně, ale zároveň postřehnutelně zčervenala, jako by tím, že na Oskara promluvila, zaskočila především samu sebe. Byla to drobná, baculatá, ale sympatická hnědovláska s veselýma očima.

„Dobrou chuť,“ přidal se mladík.

Snažil se to říct co možná samozřejmě, jenže to, co bylo v jeho hlase nakonec slyšet nejvíc, byla paradoxně právě snaha.

„Děkuji,“ usmál se Oskar.

Krátkým pohledem zjistil, že na jejich plánku je zakreslena malá garsoniéra.

„Jak to jde?“ prohodil přátelsky a kývl bradou směrem k papíru.

„Nemůžem se vejít,“ usmála se dívka. „Znáte to.“

„Znám,“ řekl Oskar.

Byla to pravda, ale patnáct let stará: první byt, který s manželkou a synem dostali, tvořila rovněž jedna jediná místnost. Dnes bydlel sám ve velkém třípokojovém bytě – což jim samozřejmě říct nemohl.

„Ale můžem,“ namítl mladík dotčeně a posunul jeden žlutý obdélníček o několik dílků stranou. Potom se na Oskara usmál, jako by se za dívku omlouval.

„Nemůžem,“ vzdychla dívka, ale neznělo to ani trochu zklamaně; naopak se zdálo, že má z jakéhosi důvodu výbornou náladu.

Zatímco se Oskar věnoval jídlu, dvojice pokračovala v konverzaci nad plánkem. Oba sice ztlumili hlas, ale ze způsobu, jak mluvili, jak volili slova a jak se vzájemně škádlili, bylo patrné, že nezapomínají na Oskarovu přítomnost. Bylo mu to příjemné. Dojedl a dopil i druhé víno, ale ještě se mu nechtělo mladý pár opustit.

„Promiňte,“ řekl. „Budete tu ještě chvíli? Došel bych si taky pro kafe.“

„Jistě,“ řekla dívka vstřícně. „Podržíme vám místo.“

Fronta byla už o něco kratší, takže se dostal na řadu poměrně brzy, ale i tak se přistihl, že bůhvíproč pociťuje netrpělivost. V jedné chvíli ve frontě postoupil na místo přímo proti chladicímu boxu s vínem – a v náhlém popudu naložil na tác tři malé láhve sektu a tři skleničky. Uvědomoval si samozřejmě jistou vlezlost svého nápadu, ale protože něco takového nedělal ani zdaleka poprvé, příliš ho to neznepokojovalo. Okamžik, kdy víno přinese ke stolu, bude sice trochu trapný, ale zároveň ze zkušenosti věděl i to, že když bude v následující konverzaci dostatečně nevtíravý a zábavný, na úvodní rozpaky se rychle zapomene a ona mladá dvojice si z jejich setkání nakonec odnese v podstatě příznivý dojem. Copak neprožil hned několik relativně dlouhých a celkem šťastných vztahů, které začaly podobně křečovitě? Neposlal snad kdysi Kamile po otráveně se tvářícím číšníkovi skleničku cinzana? Nezačal snad jeho vztah s Ivetou smutně proslulou větou Slečno, nevíte náhodou, kolik je hodin? (Skutečnost, že si před vyslovením inkriminované věty hodinky sundal a položil je na bar přímo před Ivetu, stupidnost tohoto způsobu seznámení příliš neumenšovala.) Přikoupil ještě kávu a malý moučník a zadoufal, že nevinný vzhled jablečného koláče se trochu přenese i na skleničky a láhve.

5/

Když bez jediného slova postavil tác na stůl, dívka s chlapcem – jak Oskar předpokládal – na něho hleděli poněkud užasle.

„Dovolil jsem si přinést sekt,“ oznámil jim nenuceně. „Bude se nám lépe přemýšlet.“

Krátce se na mladíka usmál, beze spěchu otevřel aktovku a rozložil na stůl svůj vlastní arch čtverečkovaného papíru s obdélníčky vystříhanými z šedivého kartonu. Udělal to zcela intuitivně, ale okamžitě pochopil, že to byl nanejvýš dobrý tah. Jednak jím částečně odvedl pozornost od své neomalenosti s vínem, a především průkazně doložil důvod svého pobytu v obchodním domě: teď vidí, že je tu opravdu kvůli nábytku, a ne kvůli tomu, aby se s někým seznamoval (na druhé straně bude muset zřejmě přiznat své tři pokoje, ale tohoto pěšce byl Oskar ochoten obětovat). S trochu parodickým soustředěním začal obdélníčky rozkládat po papíru; maličko přitom vyplázl jazyk, což dívku rozesmálo. Využil příznivé chvíle a rozlil sekt do skleniček, přičemž s hraným pohrdáním krátce zkontroloval etiketu láhve. Pohledem, který nepřipouštěl žádné námitky, potom dvojici vyzval k přípitku.

„Na úspěšné nákupy. A na zdraví Tommelilly a Aivaku,“ plácl nazdařbůh, zdvíhaje skleničku, a počkal, až se dívka a chlapec napijí. „To jsou gauče,“ dodal.

„To my víme!“ smála se dívka. „Jsme tu tenhle měsíc snad počtvrtý!“

„Podruhý,“ řekl chlapec a usmál se. „Nelži.“

„Jenže každej den doma studujeme katalog…“

Sekt byl dobrý, suchý, ale Oskar skleničku ihned odložil a vrátil se k papírkům na svém plánku.

„Tak děkujem,“ řekla dívka. „To bylo od vás moc milé.“

„Děkujem,“ řekl chlapec.

Oskar se na vteřinu či dvě zatvářil nechápavě, jako by si nemohl vzpomenout, čím si vysloužil takový vděk – a potom jen mávl rukou. To nestojí vůbec za řeč, znamenalo jeho gesto.

Se zájmem se naklonil nad plánek mladé dvojice.

„Tak šestnáct metrů?“ tipl si a podíval se na chlapce.

Bylo to stejné, jako hádat někomu věk: ve skutečnosti odhadoval jejich pokoj na víc, ale chtěl dát chlapci příležitost, aby se pochlubil.

„Devatenáct,“ řekl chlapec. „Jednadvacet s tím výklenkem.“

Objal dívku kolem ramen a ona se k němu přitulila.

„Ale ten je skoro nepoužitelnej,“ řekla.

„Ani třeba na kytky?“ řekl Oskar.

Vzhlédl k nim jen krátce a vrátil se očima k plánku.

„Tohle je okno?“

„Ano,“ řekl chlapec.

„Ještě nevíme,“ řekla dívka. „Na kytky je tam tma. V tom výklenku.“

„Tma…,“ opakoval nesouhlasně chlapec a na okamžik se od dívky trochu odtáhl. „Hlavně furt nepřeháněj.“

Oskar ukázal na jeden z obdélníčků.

„Tohle je asi knihovna?“

„Ano,“ řekl chlapec.

„A tohle?“ chtěl vědět Oskar.

„To je takový to dřevěný patro na spaní,“ vysvětloval chlapec. „Tady tohle jsou schody.“

Dívka se napila.

„Na tom spíme,“ řekla.

Sama se tomu zasmála.

„Tohle je kuchyňská linka?“ usmíval se Oskar.

„Ne,“ řekla dívka. „To je jeho pokus o kuchyňskou linku. Celý je to jenom pokus, jak se vejít.“

Chlapec na ní ze strany vyčítavě spočinul pohledem.

„Proč?“ namítl Oskar.

Občas samozřejmě musel nesouhlasit – a tohle byla dobrá příležitost.

„Všechno tam máte,“ řekl. „A vypadá to dobře, dokonce docela prostorně. Je to účelně uspořádaný. Z toho minima jste myslím dostali maximum.“

Chlapec nedokázal skrýt, že ho Oskarovo hodnocení potěšilo.

„Jenže!“ usmívala se významně dívka. „Jenže!“

Ten tajuplný výraz jí slušel. Chlapec musel mít stejný dojem, neboť jeho tvář, až dosud většinou přemýšlivě stažená, najednou jako by roztála.

Dívka se předklonila a zakroužila nad plánkem sevřenou pěstí.

„Čárymáryfuk!“ zvolala.

Otevřela dlaň a na plánek se snesl další žlutý obdélník. Oskar se zatvářil napůl ironicky, napůl zvědavě.

„Tohle se tam nevejde?“ zeptal se Oskar. „A co je to – pokud to není tajný?“

Chlapec s dívkou si vyměnili významný pohled.

„Dětská postýlka,“ řekla dívka a začervenala se.

„Ale!“ zvolal Oskar co možná radostně, přestože se ho ta informace proti vší logice bolestně dotkla. Uchopil žlutý papírek mezi palec a ukazováček, položil si ho na dlaň druhé ruky a zkoumavě ho potěžkal.

„Čtyři kila dvacet,“ řekl. „Kluk.“

Dívka se vděčně usmála a potom svého chlapce s mlasknutím políbila pod nožičku brýlí.

„Dětská postýlka Gög,“ řekla. „Dva tisíce dvě stě čtyřicet pět korun.“

Její pokus o vyslovení přehlasovaného ö zněl roztomile a Oskar se na ni zahleděl s jistým zalíbením. Ňadra měla poměrně velká, ale břicho bylo skryto pod hranou stolu.

„Takže vám už nedoleju,“ oznámil jí přísně a dolil jen chlapci a sobě.

„Správně,“ řekl chlapec. „Děkuju.“

„To je nespravedlivý!“ protestovala dívka. „Život ženy je samá křivda!“

„My zase musíme na vojnu,“ řekl chlapec.

Oskara napadlo, zda tenhle mladíček už má po vojně; nezajímalo ho to ale natolik, aby se zeptal.

„Takže kupujete postýlku?“ řekl.

„Zatím asi jen křeslo,“ informoval ho chlapec.

„Ne. Kupujeme postýlku Gög a křeslo Öland,“ řekla dívka.

Její švédština byla téměř sexy.

„Ne,“ řekl důrazně chlapec. „V první řadě nekupujeme křeslo Öland, ale křeslo Poäng, protože to má podnožku a tobě otékají nohy.“

Jeho švédština připadalo Oskarovi mnohem méně zvukomalebná.

„Jenže když koupíme křeslo Poäng, nezbyde nám na postýlku Gög,“ přela se dívka.

Podobala se malému dítěti, které do omrzení opakuje týž úspěšný kousek – ale byla přitom natolik půvabná, že jí to Oskar rád odpustil.

„Na postýlku Gög jsou víc než tři měsíce času,“ řekl chlapec. „Nohy ti otejkaj už teď.“

„Ale pod oteklý nohy si snad můžu dát něco levnějšího než podnožku Poäng za dva tisíce tři sta čtyřicet korun.“

„Jo?“ řekl chlapec. „A co třeba? Co konkrétně?“

„Konkrétně třeba nějakou starou matraci z postele! Nebo dvě!“

„A kde ty matrace budeme asi skladovat?“

„Ve výklenku?“ řekl Oskar a všichni tři se tomu zasmáli.

Když dopili, navrhl chlapec, jestli si nedají s Oskarem ještě sekt; rezolutně ovšem trval na tom, že tentokrát jej dojde koupit on. Mrkl na dívku, která horlivě přikývla.

„To by od vás bylo mimořádně milé,“ pravil Oskar.

6/

„Nepleteme se, že ne?“ řekla Oskarovi dívka, když dočasně osaměli. „Jste ten spisovatel, nebo se pletu?“

„Nepletete,“ řekl Oskar, ale žádnou radost z toho neměl.

„Věděla jsem to hned od začátku,“ řekla spokojeně dívka. „Petr vás nepoznal, ale já jo.“

Oskar pokýval hlavou.

„To je… prostě skvělý,“ řekla dívka. „Že tu s váma takhle sedíme.“

„No jo,“ řekl Oskar rozpačitě a rozhlédl se. „Moc útulný to tu ale není.“

„No to ne,“ řekla dívka, ale Oskar měl pocit, že to byl poněkud vynucený souhlas.

Náhle dostal nápad – a ve stejné vteřině věděl jistě, že ho nejen vysloví, ale i uskuteční.

„A co kdybychom se přesunuli jinam?“ navrhl. „Někam, kde je to trochu útulnější?“

Dívka nechápala, co má na mysli, a dokonce zalétla očima ke svému chlapci – už stál u pokladny a platil. Oskar ho sledoval, a ve chvíli, kdy přicházel s tácem ke stolu, rázně vstal.

„Pojďte oba za mnou,“ zašeptal spiklenecky. „Následujte mě.“

Dívka na chlapce tázavě pohlédla, ale potom ztěžka vstala – těhotenství už na ní bylo opravdu znát.

7/

Odvedl je do jednoho z několika uměle vytvořených obývacích pokojů na patře; ten, který vybral, tvořily v podstatě jen dvě červeně natřené stěny ve tvaru písmene L: podél delšího ramene stála poloprázdná bílá knihovna, osvětlená několika bodovými reflektory; po policích bylo naaranžováno několik švédsky psaných knih a na pojízdném televizním stolku stála maketa televizoru. Na kratší stěně visela reprodukce obrazu Paula Kleea; pod ním byla sytě žlutá pohovka (jedna z těch, o které Oskar předtím uvažoval) a naproti ní stál malý konferenční stolek s vázou plnou umělých růží a dvě stejná červená křesla. Jediné volné místo v rohu zabírala prosklená černá vitrína s několika sadami skleniček; ošlapanou dřevěnou podlahu částečně zakrýval černý koberec s moderním vzorem.

„Pojďte dál a posaďte se,“ řekl Oskar. „Omluvte ten nepořádek.“

Přistrčil dívce jedno z křesel a pomohl jí usednout; potom k ní přitáhl i druhé křeslo, s kamenným výrazem v obličeji vyčkal, až se dívka se smíchem vyzuje, a podsunul jí je pod nohy coby podnožku. Vzal od chlapce tác, postavil jej na konferenční stolek, otevřel obě láhve a rozlil je do skleniček. Zástupy lidí procházející uličkou ho pozorovaly – někteří s pobavenými sympatiemi, jiní nechápavě nebo i pohoršeně – ale teď už nebylo možné přestat. Sedl si vedle chlapce na pohovku, přiťukl si s ním, napil se a spokojeně se rozhlédl.

Občas – zejména když pil – takovéhle věci dělal. Téměř vždycky ho to později mrzelo, ale to nyní nebylo důležité. Nyní měl skvělou náladu. Připadal si vtipný a šarmantní.

„Máte to tu opravdu hezké,“ řekla vesele dívka.

Cítila ale, že ji lidé pozorují, a celá zrudla.

„Děkuji,“ řekl Oskar. „Ještě musím koupit nějaké obrazy.“

„Líbí se mi váš nábytek,“ řekl chlapec. „Můžu se zeptat: není náhodou z IKEY?“

Zdálo se, že i on se dobře baví. Oskarovi byl čím dál sympatičtější. Dívka se svých rozpaků dosud nezbavila, ale jinak vypadala rovněž šťastně.

8/

Oskar právě otvíral nové dvě láhve, které před okamžikem při­nesl, když se dostavil jakýsi postarší prodavač v modrém firemním plášti; s úšklebkem pohlédl na stolek plný sklenic a láhví a oznámil jim, že tohle je zakázáno a že budou muset odejít. Oskara to ovšem ani v nejmenším nevyvedlo z míry.

„Mýlíte se,“ pravil s přátelským úsměvem, sklenici v ruce. „Vyzkoušet si vystavený nábytek je samozřejmě zákazníkům dovoleno. Nechcete si mimochodem s námi připít?“

Prodavač poněkud znechuceně odmítl a potom už docela příkře řekl, že na vystavené exponáty je sice možné si zkusmo sednout, ale to prý neznamená, že na nich může někdo sedět celé hodiny, a navíc v nich popíjet alkohol přinesený z restaurace; čili je prý všechny znovu žádá, aby laskavě odešli a hlavně nezapomněli odnést ty flašky a vrátit to sklo.

Jeho tón dívku polekal, takže sundala nohy z křesla a chystala se vstát, ale Oskar ji gestem ruky zarazil.

„Hodlám tuto pokojovou sestavu tady synovi a snaše koupit,“ oznámil prodavači a vzal přitom chlapce kolem ramen.

Prodavač zavrtěl odmítavě hlavou; Oskar si všiml, že má kulatá záda. Kolem se už začínal utvářet hlouček lidí, kteří vznikající konflikt se zaujetím sledovali. Dívka očima směřovala kamsi na černý koberec.

„Nestačí jim proto vyzkoušet si, jak se v tomto pokoji sedí,“ pokračoval Oskar. „Je snad přirozené, že si chtějí zároveň vyzkoušet, jestli se v něm dá i žít.“

Několik lidí se hlasitě zasmálo a Oskar směrem k nim pozdvihl svou skleničku.

„Jasně,“ řekl prodavači chlapec. „To snad chápete, ne?“

Prodavač si je měřil už vysloveně nepřátelsky.

„Můžete mi teda říct, co konkrétně hodláte koupit?“ zeptal se podezíravě.

„Zcela konkrétně tuto pohovku, jmenuje se tuším –“

Oskar udělal pauzu a obrátil se očima o pomoc k dívce.

„Karlshamn,“ zasmála se.

„Správně. Karlshamn,“ řekl Oskar a ukázal prstem na potah. „V této příjemné žluté barvě. Dále pak tento praktický konferenční stolek a určitě také dvě křesla, konkrétně –“

„Moment,“ přerušil ho prodavač. „Budete platit kartou – nebo hotově?“

Výhružně Oskara pozoroval.

„Kartou, prosím,“ řekl Oskar co možná mile.

Prodavač se beze slova otočil a pomalu, důstojně zamířil k nejbližší přepážce.

„Neunáhleme se v úsudku,“ řekl Oskar chlapci. „Je to bezesporu milý člověk – možná má jen za sebou těžký den.“

„Asi není zvyklej –,“ řekl chlapec a vyprskl smíchy; chvíli trvalo, než se ovládl. Nevypadal přitom zrovna půvabně, ale dívka ho pozorovala očima naplněnýma láskou.

„– na moderní formy nákupu,“ dokončil chlapec.

„Taky mám ten dojem,“ souhlasil Oskar. „V tomto ohledu mu očividně ujel vlak.“

Prodavač se vrátil s jakýmsi poznámkovým blokem; prodavačka sedící za přepážkou Oskara zachmuřeně sledovala.

„Takže jste říkal pohovku Karlshamn. Dvoumístnou? Troj­místnou? Rozkládací? Nerozkládací? Jakou?“

Oskar se musel soustředit, ale na jeho obličeji nebyla tato duševní námaha vůbec znát.

„Dvoumístnou, rozkládací,“ řekl. „V této barvě.“

Prodavač nahlédl kamsi do bloku.

„Třicet čtyři tisíc šest set devadesát,“ řekl triumfálně.

„Tak vysoká kvalita za tak nízkou cenu?“ opáčil Oskar udiveně.

„Chcete ji, nebo ne?“

Oskar se zatvářil nechápavě.

„Samozřejmě, že ji chci. Myslíte, že si dělám legraci?“

Zatímco si prodavač dělal jakési poznámky, dívka Oskara s obavou pozorovala.

„Potom jste říkal tenhle konferenční stolek?“

„Ano,“ řekl Oskar a podíval se tázavě na dívku, ale ta provinile pokrčila rameny.

„Tento konferenční stolek Olaf,“ zkusil to Oskar. „Říkám to správ­ně? Nebo snad Malström?“

„Jussi,“ řekl prodavač chladně a znovu si udělal poznámku. „A pak to byly tyhle dvě křesla, že jo?“

„Nikoli,“ pravil Oskar. „Jedno tohle křeslo, v této červené barvě – a potom jedno křeslo Poäng s podnožkou. Bavlněný potah. Barva?“ otázal se chlapce.

„Bílá,“ řekl chlapec rozhodně a pohlédl na dívku.

„Bílá,“ řekl Oskar prodavači.

„Ale to nám nezbyde na postýlku Gög!“ protestovala chabě dívka.

„Myslím, že zbyde,“ pravil Oskar. „Křeslo Poäng s podnožkou s dovolením platím já.“

Chlapec s dívkou se na sebe podívali.

„Ale to přece nejde,“ řekla dívka.

„Obávám se, že už jsem se rozhodl,“ řekl Oskar.

„To nejde,“ řekl chlapec. „Vážně.“

„Trvám na tom,“ řekl Oskar rezolutně a obrátil se k prodavači. „Mohl byste mi to prosím všechno sepsat?“

„Následujte mě,“ řekl otráveně prodavač.

Pochopil už, že to Oskar s koupí nábytku myslí vážně, a jeho bojové odhodlání se vytratilo; nyní vypadal už jen unaveně. Oskarovi ho začalo být líto.

„Ty sklenice a láhve samozřejmě odneseme,“ ujišťoval ho. „Slibuju.“

9/

U pokladen nábytek zaplatil a u vedlejší přepážky si pak všichni sjednali odvoz. Dívka, která si zřejmě v nestřežené chvíli vyžádala chlapcovu peněženku, se Oskarovi pokusila příslušný obnos vnutit.

„Ale no tak,“ napomenul ji Oskar. „Nezlobte mě.“

Poprosil ji, ať jeho úmysl koupit jim křeslo nedramatizuje – ujišťuje ji, že pro něj ona malá částka rozhodně nepředstavuje žádnou finanční oběť, zatímco jim snad trochu pomůže odlehčit rodinný rozpočet; sám to moc dobře zná. Měl by k ní ale jinou prosbu.

„Jakou?“ řekla dívka dychtivě; vypadalo to, že mu je ochotna splnit jakékoli myslitelné přání.

„Myslíte, že bych si mohl sáhnout?“ řekl Oskar a ukázal na její vyklenuté břicho, napínající kostkovanou látku šatů.

„Jasně!“ řekla bez váhání dívka, ale poněkolikáté zčervenala.

„Můžu?“ řekl Oskar chlapci, který s přehnanou ochotou přikývl.

Oskar natáhl ruku před sebe a vyčkával; dívka ho vzala za zápěstí, položila mu ruku na břicho a přikryla ji svou nepatrně zpocenou dlaní.

I přes látku šatů cítil Oskar tělesné teplo, sálající z napnuté kůže. Zavřel oči. V duchu si připomněl, kolik je synovi – takže tohle zažil naposledy před čtrnácti lety.

„Kope?“ zeptal se chlapec, ale Oskar neodpověděl, pouze otevřel oči.

Dívka s úsměvem zavrtěla hlavou.

„Děkuji,“ řekl Oskar. „Bylo to moc krásné.“

Dívka se nesměle dotkla prsty jeho tváře.

„My děkujem,“ řekl chlapec.

Oskar jim dal vizitku, ale sám nejlíp věděl, že je to jen bezobsažné gesto; odpoledne, které s nimi strávil, bylo příliš jedinečné, aby se mohlo ještě někdy zopakovat. Teď budou mít jiné starosti, a i kdyby se nakrásně ozvali, zastihnou ho bezpochyby už v docela jiné náladě než dnes, a ona si s ním navíc bude chtít povídat o literatuře…

„Bylo to prima odpoledne,“ řekl a oběma podal ruku. „Mějte se hezky. A klidně se někdy ozvěte.“

„Ozveme se,“ řekla dívka.

Ve tváři měla podivně starostlivý výraz.

Když vyšel otáčivými dveřmi ven do tmy a zamířil k zastávce autobusu, potěšeně si uvědomil, že nábytek přivezou již zítra – byla zde tudíž naděje, že jeho vybalování a rozmísťování mu snad aspoň částečně zaplní onu obvyklou nedělní prázdnotu, která už na něho doma číhala.