Otázka

Přišlo léto, ale Oskar už byl ženatý. Kočárek tlačil jednou rukou, jako by chtěl světu naznačit, že se to všechno stalo příliš brzy.

Před přejezdem se zastavil, neboť už z dálky slyšel vlak. Byl bos a jemný, teplý prach polní cesty mu protékal mezi prsty. Obilí bylo nízké, většinou ještě zelené; za tratí pole přecházelo v louku svažující se dolů k řece. Dříve tam často chodíval – ke starému rozbitému jezu. Sedával uprostřed betonové průrvy na velkém žulovém balvanu a voda se mu tříštila o opálená záda. Slyšel jen hukot vody, jinak nic; občas ucítil, jak mu do zad narazila proudem unášená větévka. V hlubokém vratném proudu pod balvanem se s oblibou točívaly dvě pražské dívky, jejichž rodiče měli nad jezem chaty. Oskar si někdy v polospánku připomínal jejich jakoby měkké, líné pohyby.

Lomoz náprav se přiblížil. Vzal malého na ruku.

„Hú hú,“ řekl.

Měl na mysli tmavě červený masiv lokomotivy, vzduch chvějící se nad rozpáleným plechem, zpocená podpaží strojvůdce, dunění kol, otevřená okna zelených vagónů, vlající vlasy cestujících. Potom se to přihodilo: jedné z vyklánějících se dívek se zachytil výstřih tílka za kovové madlo staženého okna – objevila se ňadra, bledá jako rozhrnuté maliní. Byla to výjimečná, fotografická vteřina; Oskar ještě stačil zachytit veselý úlek v jejích očích i ryze dívčí pohyb, kterým nehodu okamžitě napravila.

Večer v ložnici se to marně pokoušel převyprávět Zuzaně, ale ať dělal co dělal, byla to pořád jen banální příhoda, v níž on sám vystupoval jako sexem posedlý puberťák.

Nespokojeně vzdychl.

Žena se k němu otočila zády.

Ráno ho probudil pocit chladu. Ložnice byla prázdná. Na košili od pyžama mu chyběly všechny knoflíky; nitě vypadaly jako uřezané.

Kuchyň byla plná slunce; Zuzana právě krmila malého. Mlčky jí ukázal košili.

„Patrně ti je trochu těsná…,“ usmívala se potutelně.

Je skvělá, uvědomil si Oskar, když se k ní skláněl, aby ji políbil. Znovu si připomněl onu dívku z vlaku.

Jenom jestli to stačí? napadlo ho.