Maruška

1/

Oskar Petrovi svou účast slavnostně slíbil (se známým patosem, který tak často provází pokročilou opilost) asi před třemi týdny hodinu po půlnoci ve svém oblíbeném baru Casablanca, kam dávného kamaráda z vojny při jeho pražské návštěvě na závěr zatáhl, aby si před svatbou ještě trochu užil. Teď však bylo půl sedmé ráno, Oskar byl zcela střízlivý a samozřejmě se mu nikam nechtělo. Ztratí kvůli té svatbě celé dva dny, říkal si rozespale, a další tři dny se pak bude v Praze léčit ze všech těch narychlo ohřátých párků, těžkých máslových dortů a vepřových řízků smažených na kachním sádle. Nevyspí se (znáte snad někoho, kdo se dokáže dobře vyspat pod půlmetrákovou duchnou nad sebou a ovčími kůžemi místo prostěradla pod sebou?), v koupelně nebudou čisté ručníky a na záchod bude muset chodit na dvůr do té strašlivé dřevěné budky, a to i v noci. Navíc tam kromě Petra a jeho rodičů nebude nikoho dalšího znát, takže většinu času prosedí v zajetí nějakého bodrého sedmdesátiletého nevěstina strýce, který mu bude několik hodin vyprávět, jak se nad údolím točí vítr a jakou by vnukovi koupil obracečku na seno, kdyby na ni měl. Jako by neznal vesnické svatby! Když mu před pár minutami zazvonil budík (o půldruhé hodiny dříve, než byl zvyklý vstávat), Oskar se za svůj neuvážený slib upřímně proklel a nějakou dobu vážně uvažoval, že bude ještě dvě hodiny spát a potom Petrovi zatelefonuje a nějak se vymluví – ale nakonec s hekáním přece jen vstal.

Tak jo, mumlal odevzdaně. Tak jo.

Ve vlaku se ale s cestou na venkov postupně smířil. Koupil si první třídu, aby se alespoň trochu odškodnil (jak si to v duchu zdůvodnil), a ke své radosti byl v útulném kupé úplně sám. Četl si zakoupené noviny a časopisy a chvílemi se díval z okna. Vlak překvapivě tiše uháněl prosluněným ránem podél Labe, jehož břehy zářily sytou jarní zelení. Oskar už více než tři měsíce neopustil Prahu a nyní musel chtě nechtě připustit, že začíná pociťovat cosi ne nepodobného dětské radosti ze školního výletu – a když pak na sluncem zalitém parkovišti před maloměstským nádražíčkem uviděl vůz s koňmi a Petra sedícího na kozlíku, byl už docela rád, že přijel. Přestože dávno odrostl studentskému věku, připadal si (i v džínách a ve sportovním saku) tak trochu jako jeden z těch Buninových studentů, kteří – plni neurčitého očekávání a bezděčného hejskovství – přijíždějí z Moskvy na venkovský statek k příbuzným na prázdniny. Elegantní cestovní vak se svým nejlepším tmavým oblekem přehodil přes dřevěné postranice vozu a vyhoupl se k Petrovi na kozlík.

„Panstvo si cestuje první třídou…,“ usmíval se Petr.

Potřásli si rukama.

„Díky žes přijel,“ řekl Petr. „Budeš hlavní hvězda.“

„Hyjéé!“ zakřičel spokojeně Oskar, Petr pohnul opratěmi a koně se dali do pohybu.

Po příjezdu do vsi se šel Oskar pozdravit s Petrovou rodinou: s jeho obézními, mile plachými rodiči, které si pamatoval ze své první a zároveň poslední návštěvy před osmi lety; s dědkem a bábou, kteří už byli v důchodu a nyní si přivydělávali domácími pracemi pro nejrůznější obskurní firmy (jejich jediný pokoj v malém přístavku za domem – s velkým obrazem Panny Marie nad vzorně ustlanou manželskou postelí – byl právě zavalený stovkami neuvěřitelně ošklivých zelených plastových žabiček, kterým staroušci do vylisovaných důlků obratně vlepovali zrůdně vypouklé pohyblivé oči). Potom byl představen dvěma vesele povykujícím tetám, které u obrovského stolu v kuchyni připravovaly nádivku do kuřat (čí to jsou tety, Oskar nepochopil), dále kvůli čemusi uražené čísi snaše, Petrovu kamarádovi, který zrovna přivezl jakési tlakové hadice, kulhavému, brunátnému strýci, jemuž nebylo slova rozumět, a konečně rozdováděné sedmičlenné skupince dětí a mládeže, v níž Oskara okamžitě zaujala jakási Maruška z tetiny přízně, poměrně drobná dívka v nevkusných letních šatech, se silnými boky a lýtky, ale s nápadně hezkým obličejem. Stejně jako zbylé tři dívky byla špatně, přehnaně nalíčená, ale přesto si nemohl nevšimnout, že má výrazné, hluboké oči, čistou pleť a krásně tvarovaná ústa. K Oskarovu překvapení se náhle od skupinky oddělila, přistoupila k němu a rozpačitě mu podala malý dárek na přivítanou (hlas měla o něco hlubší, než by byl Oskar čekal): žluté papírové desky, obsahující – odhadl zkušeně – asi šedesát čistých kancelářských papírů. Na čelní straně desek bylo nalepeno několik hvězdiček vystřižených z modrého, červeného a zlatého staniolu.

Měla prý ty papíry doma, ale ona je na nic nepotřebuje, pravila a začervenala se. Jemu jako spisovateli se možná budou hodit – nebo ne?

Oskar nehnul brvou a vážně dívce poděkoval. Je to od ní velice milé. Papíry spisovatel samozřejmě potřebuje pořád, souhlasil, a jemu navíc zrovna docházejí, připojil malou lež. Opravdu jí děkuje.

Maruška už nic nedodala, ale bylo vidět, že ji to potěšilo.

2/

Během oběda (byly vepřové řízky smažené na kachním sádle) Oskar nejprve s chápavým zájmem vyslechl všechny problémy se vzrůstající nezaměstnaností v kraji a s nedávno zrušenými autobusovými spoji, o nichž mu poněkud strojeně – jako by byl příslušný ministr nebo přinejmenším novinář, který k nim přijel dělat reportáž – střídavě vyprávěli Petrovi rodiče. Když téma vyčerpali, Oskar zakontroval rafinovaně protipražským vystoupením, v němž uctivě naslouchajícímu venkovskému publiku postupně vypočítal jednotlivé, údajně už téměř nesnesitelné obtíže života v hlavním městě (nebyla to samozřejmě pravda; všechny jmenované problémy sice v Praze v různé míře skutečně existovaly, ale nesnesitelné Oskarovi ani zdaleka nepřipadaly): smog, dopravní kolaps, neprostupné zástupy zahraničních turistů, skandální ceny v obchodech a restauracích, vykrádání bytů, pouliční kriminalita, války balkánských a jiných mafií odehrávající se za denního světla přímo na ulicích… Nakonec, aby stísněnou atmosféru trochu uvolnil (a částečně i kvůli přítomné Marušce), dal k lepšímu několik zábavných, byť rovněž ne vždy zcela pravdivých historek ze života pražské kulturní smetánky; všiml si přitom, že kdykoli vyslovil jméno některého známého herce nebo herečky, obě tety si pokaždé vyměnily krátký pohled a jedno obzvlášť slavné jméno po Oskarovi dokonce nahlas opakovaly.

S pocitem, že odvedl víc než jen povinné konverzační penzum, se pak Petrových rodičů otázal, zda by se mohl na hodinku někam zavřít a přece jen chvíli pracovat.

„Ale samozřejmě!“ zvolala Petrova matka a provinile vyskočila – neboť to byla ona, kdo trestuhodně zapomněl na onen notoricky známý fakt, že všichni velcí spisovatelé po obědě pracují – a běžela uprázdnit konferenční stolek v obývacím pokoji. Petr na Oskara významně mrkl.

Přesunul se tedy do pokoje a veselé tety mu na prosklenou desku konferenčního stolku přinesly (na červeném plastikovém podnosu s obrázkem Drážďan) čtvrtlitrový hrnek s kávou, konvičku se smetanou a polovinu velké mramorové bábovky; dveře za sebou zavřely tak tiše, jako by byl vážně nemocný člověk, jenž po nekonečných hodinách bolestného bdění k radosti všech přítomných konečně upadl do krátkého osvobodivého spánku. Oskar se musel usmívat. Pokoj byl vymalován světle růžovou barvou, podlahu pokrýval vínový koberec s orientálními vzory a velký fialový gauč, na němž nyní seděl, byl poházen bezpočtem různorodých, barevně vyšívaných polštářků. Přímo před sebou měl vysokou knihovnu z leštěného ořechu se zlatými lištami a zlatým kováním, jejíž police obsahovaly nesrovnatelně víc porcelánových a skleněných figurek, prázdných flakonů od parfémů, obřích číší z barevného skla, mušlí, stolních zapalovačů a fotografií dětí v ošklivých rámečcích než samotných knih. Ze zdi vedle knihovny shlížel ukřižovaný Kristus a vlevo od něj byl zavěšen oranžový chemlonový „gobelín“ s motivem bílých oveček. Z laciné imitace křištálového lustru visely dvě mucholapky plné mrtvého hmyzu, které se téměř dotýkaly červenobílého popelníku Marlboro na stolku; na jeho dně leželo zlomené, na obou koncích zkrvavené párátko.

Četl si necelou hodinu, ale potom ho kniha začala nudit. Chvíli bloumal očima po pokoji a díval se z okna na záhony zeleniny za domem – uvědomil si, že některé druhy neumí vůbec pojmenovat. Po chvíli se za prosklenou výplní dveří objevila silueta Petra, který komusi, patrně matce, polohlasem sděloval, že jede s Maruš a s děckama pro trávu.

„Já taky jedu s Maruš a s děckama pro trávu!“ zvolal hlasitě Oskar.

Ozval se smích a Petr nakoukl do pokoje.

„Ty chceš jet vážně na trávu?“

„Samozřejmě!“

Petrova matka mu zapůjčila silné tmavomodré tepláky a černobíle kostkované, údajně řeznické sáčko a otec z půdy snesl zaprášené gumové holínky. Děti už seděly na podlaze valníku a pobaveně vyčkávaly; Maruška, stále v oněch žlutých šatech, ale nyní už i v červených špičatých holínkách a s dřevěnými hráběmi v rukou, stála zatím opodál a ostýchavě se usmívala. Oskar si přede všemi vysvlékl džíny (pod nimi měl moderní černé slipy s krátkými nohavičkami), a tepláky, které mu byly už na pohled velké, si schválně vytáhl až někam k prsním bradavkám. Děti se svíjely smíchy. S odporem, který samozřejmě nedal nijak najevo, vklouzl do studeného a zatuchlého vnitřku holinek a opatrně zahýbal prsty. Petrův otec mu rozpačitě podal hrábě.

„K čemu to je?“ šaškoval před dětmi Oskar. „Aha, to je na tu trávu!“

„A ty si ty šaty nepřevlíkneš, Maruš?“ uvědomila si Petrova matka.

Maruška se zapýřila.

„To jsou ty staré, teto.“

Její odpověď všechny přítomné velmi pobavila.

„Dívejte, v čem jede Maruš na trávu!“ volaly tety jedna přes druhou.

3/

Velkoryse přenechal dětem místo na kozlíku vedle Petra a přisedl si k Marušce na zadní okraj valníku. Po jejím vzoru spustil nohy dolů a s poněkud infantilní radostí pak pozoroval, jak se při přejezdu každé nerovnosti na cestě okamžitě rozkývají. Potom se začal Marušky vyptávat na věci kolem koní (všiml si už předtím, s jakou zručností upínala koňům všechny ty složité kožené popruhy), ale přestože i tentokrát snaživě předstíral zájem a dával si pozor, aby se v jeho hlase neobjevil ani náznak čehokoliv, co by si Maruška mohla vyložit jako přezíravost, odpovídala mu velmi zdráhavě – jako by se navzdory jeho snažení skutečně bála, že se jí svými otázkami posmívá. Změnil tedy téma a zeptal se jí, do jaké chodí školy. – Na obchodní akademii, dostalo se mu stručné odpovědi. – Skutečně? A kde? – Tady. Ve městě. – Do kterého ročníku, jestli se může zeptat? – Do čtvrtého.

Ani teď nebyly Maruščiny odpovědi o mnoho vřelejší. Oskar tomu nerozuměl: přece mu přinesla ty papíry, pořád po něm kouká a ještě před chvílí se kvůli němu odmítla převléknout do tepláků… Co chce dělat po škole? zkusil to ještě jednou, ale Maruška tentokrát neodpověděla vůbec, neboť v příští chvíli došlo k onomu malému incidentu, který je – alespoň Oskarovi to tak připadalo – nečekaně sblížil. Koně se náhle začali poplašeně cukat a snažili se obejít hlubokou kaluž posetou ovády, která jim stála v cestě – ale rozdírali si přitom nohy o ostnatý drát v ohradě pro dobytek, jež cestu po obou stranách ohraničovala. Petr se je marně snažil udržet. Otočil se k Marušce a popuzeně na ni houkl, aby laskavě zvedla prdel a tu zasranou ohradu rozebrala. Oskar pochopitelně seskočil z vozu spolu s ní – a společným úsilím se jim skutečně podařilo vytáhnout dva kůly ze země a ohradu vyvrátit tak, že koně získali potřebný prostor. Když povalenou ohradu zvedali, aby ji usadili zpět na místo, Oskar na okamžik zahlédl Maruščina pevná, jakoby trochu kuželovitá ňadra s velmi světlými bradavkami.

„Někdy bych se chtěla odstěhovat odsud pryč!“ pronesla ještě zadýchaně, ale zároveň nečekaně vášnivě Maruška, když vyskočili zpátky na vůz. „Opustit to tady!“

Oskar ji chápavě pohladil po zádech.

„Možná do Prahy,“ přemítala Maruška nahlas. „Žije se v Praze hezky?“

Takhle roztomile Oskarovi onu otázku ještě nikdo nepoložil.

Naklonil se k Marušce a rty se lehce dotkl jejího ucha.

„V Praze je blaze,“ zašeptal dramaticky.

Maruška zčervenala.

4/

Večer se Petr loučil v místním hostinci se svobodou. Oskar se snažil mezi všechny ty opilé povykující mládence zapadnout, ale příliš se mu to nedařilo. Uměl být veselý společník a zábavný vypravěč, ale k tomu potřeboval publikum, v němž byly alespoň nějaké ženy – a právě ty tu nyní zcela scházely. Usrkával pivo a později i becherovku, usmíval se na Petra, který jej střídavě oslovoval soudruhu četaři! a Mistře!, převyprávěl několik drsných anekdot, smál se společně s ostatními, ale v duchu se nudil.

Ožil jen jednou – ve chvíli, kdy Petr kamarády informoval o tom, že po Oskarovi prý těžce vyjela Maruš. Oskar se hájil udiveným úsměvem a rozevřenými dlaněmi (co kdyby byl některý z těch ožralých pořezů její momentální šamstr? říkal si), ale kdesi uvnitř mu to nařčení udělalo dobře. V příští chvíli mu ovšem na rameno dopadla čísi těžká ruka a ve tváři ucítil pivem páchnoucí dech.

„Varuju tě, kámo. Ta ti nedá!“

Oskar si dotyčného mladíka prohlédl a s ulehčením zjistil, že jde o varování ryze přátelské.

„Ale já snad ani…,“ řekl bezelstně.

„V týhle vsi ti dá úplně každá, ale Maruš ne!“ řekl mladík.

Oskar vážně pokýval hlavou na znamení, že si tuto informaci vezme k srdci.

„Maruš ne!“ vykřikl mladík a uhodil pěstí do stolu.

„Ale dá,“ prohlásil Petr posměšně. „Že nedala tobě, neznamená, že nedá tuhle Mistrovi.“

„Ale hovno. Maruš nedá nikomu!“

„Jemu dá,“ prohlásil autoritativně kdosi na protější straně stolu.

Oskar se ihned otočil, aby se přesvědčil, že dotyčný má na mysli opravdu jeho: ano, prst s černou špínou za nehtem ukazoval přímo na něj.

„Jemu jo!“

O něco později u stolu vypukl spor o to, zda je či není Maruš ještě panna. Žádný z přítomných mladíků ovšem nebyl schopen přijít s klíčovým důkazem, což Oskar samozřejmě viděl velice rád. Chtěl si být ale jistý.

„Neřikejte mi, pánové, že tu holku ještě nikdo z vás nedostal…,“ ponoukal je pokrytecky k větší otevřenosti.

„Tu nedostane než pánbůh! Jako Helenu!“ zvolal mladík, který si před chvílí sedl vedle Oskara.

Kdo je Helena, Oskar nevěděl, ale i tak ho ta věta potěšila. Vysvětlili mu, že Helena je Maruščina starší sestra, která loni, ve svých osmnácti letech, vstoupila v Kroměříži do řádu. Z Petrova pohledu vycítil, že by k tomu měl něco říct.

„Pánaboha se jako konkurence nebojim,“ pravil a udělal pauzu.

Obvykle se nevysmíval tomu, co ho nějakým způsobem přesahovalo, a proto i o bohu většinou mluvil, ač sám bezvěrec, s jistým základním respektem – ale to neměl v sobě čtyři piva a dvě becherovky.

„Jak to?“ řekl Petr, pomrkávaje na ostatní.

Oskar povystrčil jazyk a zakmital jeho špičkou.

„Já totiž pracuju líp s jazykem…“

5/

Přestože v celém domě vládl už od časného rána zmatek a hluk, Oskar se probudil teprve v půl deváté. Potěšeně si uvědomil, že ho kupodivu nebolí hlava.

„Dobré ráno! Jakpak jsme se vyspali?“ zahalekala na něho jedna ze dvou veselých tet, sotva otevřel dveře do chodby. Byla jen v tenké noční košili a na hlavě měla natáčky, ale zdálo se, že ji Oskarova přítomnost nikterak neznepokojuje. Nahřívala si na kuchyňské plotně žehličku a navlhčeným prstem zkoušela její teplotu.

„Skvěle, skvěle,“ usmíval se Oskar, uhýbaje očima.

Už včera zjistil, že s oblékáním a převlékáním se tu nedělají žádné velké ciráty, ale to, co se v domě dělo teď, ještě nezažil. Všichni, bez ohledu na pohlaví i věk, tu pobíhali buďto ještě v rozepnutých pyžamech a nočních košilích, nebo dokonce jen ve spodním prádle. Pokřikovali na sebe, ohřívali si párky, které pak v běhu jedli, čistili skvrny na oblecích, leštili lakýrky, natáčeli si vlasy kulmou a narychlo přišívali roztržené závojíčky a utržené knoflíky. Vše se podřizovalo svatbě, ta byla důležitá – a jestli strejcovi zrovna visí šulín z podvlíkaček nebo jestli jsou tetě vidět chlupy v podbřišku, na tom pendrek záleželo. Za chvíli je tu nevěsta s celou svou slavnou rodinou, tak žádný zdržování. Pohyb, pohyb. Už Oskar snídal? Ne?! A proč už se nejde hodit do gala? chtěl vědět Petr. Na co čeká? – Na volnou koupelnu, soudruhu vojíne, nechal se slyšet Oskar, ale Petr jen mávl rukou, rozrazil dveře do koupelny, kde se právě sprchovala jakási Oskarovi dosud neznámá, ne už tak úplně malá sestřenice-družička, a postrčil protestujícího Oskara dovnitř: ať se rychle oholí a on mu zatím ohřeje dva párky. A Hanička ať kouká hejbnout kostrou!

Hanička družička ani nepípla – natož aby běžela telefonovat na Linku bezpečí. Začala se sice utírat, ale očividně nijak nespěchala. Zrcadlo bylo zčásti zamlžené, ale Oskar si i tak všiml, že si Hanička prohlíží jeho džínsy.

„Ty levisky, to jsou pět set jedničky?“ chtěla vědět. „Přesně takový bych chtěla! Jé, a můžu si pak čuchnout k tý tvý voňavce?“

6/

Prostřená svatební tabule ve vyklizené a příslušně vyzdobené stodole měla tvar písmene U. Na čestná čelní místa byli usazeni nejen nevěsta s ženichem a jejich rodiče, ale překvapivě i Oskar s Maruškou. Početné příbuzenstvo obou rodin sedělo po stranách dlouhých stolů; Oskar odhadoval, že je tu tak osmdesát devadesát hostů. Poznával několik Petrových příbuzných, s nimiž se dnes ráno srazil v domě, a také mládence ze včerejšího večera, ale naprostou většinu lidí podle očekávání neznal.

Maruška (jak si Oskar všiml už dopoledne, když před domem Petrových rodičů nasedali do aut, která je odvážela do kostela a na radnici) si vyčesala vlasy nahoru a zapletla si je do vzorného uzlu, čímž dala, ať už vědomě či ne, ještě více vyniknout nejen dokonalým rysům svého obličeje, ale i své krásné dívčí šíji. Na sobě měla bílé úpletové šaty s vetkanou červenou nitkou (která se na několika místech trochu trhala), jejichž poměrně hluboký výstřih byl po stranách lemován drobnou, ale bohužel nepřehlédnutelnou červenozelenou výšivkou s motivy hroznového vína a vinných sklenek. Na nohách měla patrně zbrusu nové, bílé páskové střevíce, které však působily trochu příliš „plážově“ (Oskarovi rovněž neuniklo, že pod perleťovými punčochami má Maruška snad všechny prsty olepené polštářkovými náplastmi, což byl detail, který ho bůhvíproč téměř rozteskňoval). On sám měl na sobě již zmíněný tmavomodrý oblek, přesně o odstín světlejší košili, zlatohnědou hedvábnou kravatu s nápadným vzorem (kravaty už několik let zásadně nenosil – dával přednost kvalitním tenkým pulovrům s límečkem nebo hedvábné košili s rozhalenkou – ale kvůli Petrovým rodičům tentokrát udělal výjimku) a italské polobotky z hnědé kůže.

Dostavila se jedna ze servírek z hotelu ve městě, které Petr najal na svatební hostinu; na kulatém hliníkovém platu však neměla natočené pivo, nýbrž vysoký štos ozdobných blanketů s blahopřejnými telegramy. Petr ukázal rukou a servírka postavila tác před Oskara.

„Až vám řeknu, tak ty telegramy s Maruš přečtete, kapišto?“

„Neblázni!“ zděsil se Oskar.

„O rozkazu se nediskutuje. Čtěte to, Maruš, na střídačku, ať to má trochu úroveň. A ty si z toho nedělej prdel!“

Oskar tedy rezignovaně přikývl. Přesvědčil se, že není pozorován, a opatrně rozložil první blanket. Natočil jej tak, aby spolu s ním mohla číst i Maruška. Hodně zdraví, štěstí a lásky na dlouhá léta a hlavně hodně dětí – to vše a ještě mnohem víc mladým novomanželům z celého srdce přejí manželé Červenkovi z Bystrce.

Oskar blanket beze slova odložil a přitáhl si druhý. Tady byl text podstatně delší. Oskar jej přelétl očima – a s hrůzou si uvědomil, že jde o jakousi notně neumělou epickou báseň, oslavující průběh svatební noci.

Když pak nevěsta obnaží svoje vnady / hned má krtka u zahrady, zněl jeden z rýmů.

Maruška zčervenala.

7/

Ze svatební hostiny začínající v pravé poledne obědem a končící hluboko v noci druhou večeří měl Oskar původně obavy. Při nejlepší vůli si nedokázal představit, jakým způsobem přežije těch deset či dokonce dvanáct hodin, které bude muset v oné monstrózní stodole strávit, aby svým předčasným odchodem někoho smrtelně neurazil – ale nakonec to bylo snazší, než čekal. Než skončil oběd o několika chodech, byly už skoro tři, a zbytkem odpoledne se pak doslova protancoval. Tančil postupně s nevěstou, s její matkou, s matkou Petra a s oběma veselými tetami, došel pro několik žen z „nevěstina“ křídla tabule,provedl všechny družičky od dvou let výše (Haničku se marně pokoušel naučit tango) a opatrnou taneční variaci předvedl dokonce i s Petrovou babičkou. Samozřejmě tančil i s Maruškou: poprvé ještě trochu toporně, ale potom jí jednou pro vždy vnutil svou verzi valčíku a polky a následně to několikrát roztočili tak, že sklidili obdivný potlesk.

Tma přišla kolem osmé. Oskar odhadoval, že tou dobou měl vypito něco přes půldruhého litru kupodivu velmi dobrého červeného vína, které sice po svém zvyku zapíjel hojně minerálkou (a navíc prakticky neustále tancoval), ale i tak už začínal pociťovat opilost. Nalézal se v onom důvěrně známém počátečním stadiu, kdy ještě sám rozpoznával všechny obvyklé příznaky: viděl své ruce nekontrolovaně vylétat vzhůru, slyšel se, jak falešně zpívá, jak vyťukává do stolu rytmus a jak přes celý sál pokřikuje na mládence na opačném konci tabule. Především si však uvědomoval svou narůstající touhu po Marušce. Stále častěji se jí dotýkal: hladil ji po předloktí, bral ji kolem pasu a jednou se k ní dokonce sklonil a políbil ji do výstřihu šatů. Maruška před ním sice většinou uprchla a běžela cosi důležitého říci kamarádce, doprovodit tu či onu malou družičku na záchod nebo namazat jakési staré tetě bolavá záda kafrovou mastí, ale ať se právě nalézala kdekoliv, její pohled se znovu a znovu vracel k místu, kde seděl Oskar. Přes jeho naléhání téměř nepila, ale i tak doslova zářila. Z každého jejího gesta, z každého pohybu bylo zřejmé, že prožívá svůj velký den.

Na záchod odcházel Oskar tak jako ostatní do stáje za stodolou, kde pak s rozpustilým nadšením močil přes zrezivělou ohradu funícím krávám přímo pod nohy; když se vracel zpátky, nejednou v čerstvě vybílené, čpavkem ostře páchnoucí úzké chodbě popadl do náruče nějakou tu chichotající se nevěstinu příbuznou, která si v běhu vyhrnovala šaty nebo sukni. Čím dál víc podléhal jakési erotické euforii, která tu vládla. Jako by tu pro nikoho neexistovalo téměř žádné tabu – a obzvlášť on osobně se těšil výsadám, na jiném místě zcela nepředstavitelným. Každá drobná chlípnost, jíž se dopustil, mu byla nejen dovolena, ale dokonce jakoby přičítána k dobru: když položil dlaň na koleno nevěsty, když troufale políbil mladou servírku přímo na ústa nebo když si vysadil na kolena Haničku, aby se potěšil z její pevné kulaté zadničky, ve tvářích ostatních svatebčanů nejenže nebyl ani stín pohoršení, ale ještě na něho povzbudivě mrkali. Čím bezostyšněji se choval, čím nepokrytěji se při tanci dotýkal Maruščiných ňader a boků, tím větší sklízel sympatie. Ať udělal cokoliv, všichni se na něho přátelsky usmívali. Bylo to neuvěřitelné. Připadalo mu, že kdyby nyní vstal, přehrnul nevěstě všechny ty strašlivé bílé krajky přes hlavu a zabořil jí jazyk do klína, kapela by mu k tomu ještě zahrála tuš a Petr s rodiči by mu vstoje zatleskali.

Po desáté hodině řady svatebních hostí přece jen prořídly. Oskar byl opilý. Košili měl propocenou, přestože kapela dělala stále delší přestávky. Maruška se tvářila trochu zaraženě, ale na tom, jak se tváří či netváří, už mu nezáleželo. S omluvou vstala a šla na záchod a on se vrávoravě vydal za ní. Venku na ni zavolal, popadl ji za zápěstí a beze slova ji odtáhl z dosahu světel stodoly do tmy; přitiskl ji k hrubé omítce stájové zdi, začal ji líbat a potom si z jejího výstřihu vyndal jeden ten krásný kuželovitý prs a přisál se k němu ústy. Tiše zasténala, odstrčila ho, až se zapotácel, upravila se a rozběhla se zpátky.

Oskara zavalila vlna upřímného vzteku. Motal se po mokrém trávníku a polohlasně Marušce nadával. Nakonec se vymočil, když už byl jednou venku, a otráveně se dovlekl nazpět ke stolu. Maruška mezitím odjela – Říhovi měli v autě místo, a tak ji prý vzali, vysvětlil mu Petr jakoby trochu omluvně. Ať se na ni Oskar vysere, asi to fakt nemá cenu, řekl. Asi fakt bude svatá.

8/

Zhruba o týden později našel Oskar ve schránce poněkud tuctovou pohlednici s několika fotografiemi přírody Českomoravské vysočiny:

Hezký pozdrav z Vysočiny Ti posílá Maruška. Prosím, nezlob se na mě. Ještě jednou Tě z celého srdce zdraví Maruška, dočetl se na druhé straně.

Oskar se ušklíbl, ale zdráhal se pohled jen tak zahodit, a tak ho připíchl vedle ostatních prázdninových pozdravů na korkovou nástěnku v kuchyni, kde pak visel do nejbližšího velkého úklidu.

V následujících měsících na Marušku zapomněl. Jednoho říjnového večera se ale vrátil z města domů (večeřel se svou přítelkyní v nově otevřené italské pizzerii), a když si pustil blikající telefonní záznamník, uslyšel náhle Maruščin hlas, s komickou pečlivostí odříkávající a vzápětí opakující jakési telefonní číslo. První část vzkazu chyběla – zřejmě ještě nikdy netelefonovala na záznamník a z neznalosti začala hovořit ještě před zazněním signálního tónu. Oskar si torzo vzkazu znovu přehrál a číslo si zapsal; zatímco Maruška vzorně odříkávala jednotlivé číslice, uvědomil si, že si ji dosud dokáže vybavit velmi živě. Podíval se na hodinky a bez otálení číslo vytočil. Přestože ještě nebylo ani devět, hlas jakéhosi Říhy na druhém konci linky zněl rozespale. Oskar se představil, popřál mu dobrý večer a zdvořile se otázal, zda zastihne slečnu Marušku.

„Já tam dojdu,“ řekl Říha nakvašeně a třískl sluchátkem o stůl.

Teprve nyní Oskarovi došlo, že Říha bude onen Maruščin soused, který ji odvážel ze svatby domů. Bydlela zřejmě opravdu blízko, protože hned vzápětí uslyšel její spěšné kroky – připomnělo mu to, jak na svatbě poletovala mezi těmi svými tetami. Představila se celým jménem a otázala se, kdo volá?

Oskar napodobil hlas číšníka, který jej toho večera obsluhoval.

„Pronto? Tady pizzeria Grosetto, buon giorno! Vy objednala pizzu funghi, signora?“

Příliš pozdě si uvědomil, že i tak průhledný vtip může dívky, jako je Maruška, nepříjemně dezorientovat.

„Já? Já ne,“ pravila v zoufalých rozpacích. „To bude asi určitě omyl.“

„To měl být vtip, Maruško. Tady je Oskar. Omlouvám se. Omlouvám se ostatně za všechno.“

Maruščina radost jako by neznala mezí. Děkovala mu, že zavolal. Takže dostal její vzkaz? tázala se poněkud nesmyslně.

„Ne celý. Asi třicet procent. Začalas mluvit moc brzo.“

Maruška nechápala: jak to Oskar myslí? Nadechl se a trpělivě jí vysvětlil, v čem udělala při telefonování chybu. Nyní se začala omlouvat ona, ale Oskar ji po chvíli zarazil.

„To nevadí, Maruško. Spíš mi řekni, cos mi chtěla.“

Maruška upadla do ještě větších rozpaků než před chvílí. Jak to říct? Je prý z toho už několik týdnů opravdu nesvá. Nechtěla by ale, aby si Oskar myslel, že… Přece ví, jaká je u nich v kraji nezaměstnanost a jak obtížné je sehnat slušnou práci. Po maturitě nějaký čas pracovala v kravíně, ale byla to velmi namáhavá fyzická práce a ona na ni neměla dost síly a přivodila si zánět šlach. Teď je nezaměstnaná. Jezdí sice každý týden na pracovní úřad, ale zatím pro ni nic nenašli, vyprávěla mu překotně. Oskar ji musel znovu přerušit: Ona mu na tom záznamníku vyprávěla o nezaměstnanosti?

„Ne,“ hlesla Maruška.

Tak proč mu tedy volala? tázal se Oskar.

„Chtěla bych si najít nějakou práci v Praze!“ vyhrkla náhle.

Oskar slyšel její vzrušený dech.

Opravdu? řekl opatrně. A může jí v tom snad nějak pomoct?

Záměrně zachovával jistý odstup.

Nevadilo by mu – jestli ano, ať jí to klidně řekne, ona už si nějak poradí – tedy nevadilo by mu, kdyby u něj ona, Maruška – samozřejmě jenom den nebo dva, než si sežene nějakou dobrou práci, kde dávají i ubytovnu – bydlela?

9/

Když Oskar Marušku spatřil, jak se k němu s úsměvem proplétá mezi lidmi v hale na Hlavním nádraží (ve světle modrém baloňáku, jaké se nosily někdy počátkem osmdesátých let, a s ošklivým koženkovým kufrem v ruce), překvapila ho její veselá bezstarostnost. Po jejím telefonátu podvědomě očekával, že spatří jakousi hromádku neštěstí s obvázanými šlachami na zápěstích, ale místo toho tu byla sice špatně oblečená, ale jinak krásná dívka se zářícíma očima plnýma elánu.

„Maruška v Praze!“ smála se a rozhlížela se zvědavě kolem. „To je nadělení!“

Skutečné nadělení, jak si Oskar mohl ověřit z bezprostřední blízkosti, byl především ten její kabát – ale nedal na sobě nic znát. Políbil Marušku na obě tváře, odebral jí kufr a rovnou zamířil k nejbližšímu vstupu do metra. Zakoupil Marušce čtyřiadvacetihodinovou časovou jízdenku a vysvětlil jí, jakým způsobem si ji v turniketu označí. Maruška mu naslouchala jako pozorná žačka. Když sešli na nástupiště, chtěla vědět, kolikrát za hodinu jezdí metro. Oskar se domníval, že se přeslechl, ale ona svou otázku očividně myslela vážně: Jednou za hodinu? Dvakrát za hodinu?

Oskar ji přemítavě pozoroval.

Kdy byla naposledy v Praze? zeptal se po chvíli. – To už je dávno, smála se Maruška. Ve třetí nebo ve čtvrté třídě se školou. Byli na Pražském hradě a v obchodním domě Máj.

Oskar pokýval hlavou. To musel být prima výlet, poznamenal. – Ano, souhlasila Maruška, bylo to moc hezké. Koupila tenkrát tetě nástěnné hodiny do kuchyně.

„A taky jste jeli metrem? Nebo se paní učitelce nechtělo hodinu čekat?“

„Nejeli. Já jsem ještě nikdy nejela!“

10/

Oskarův staromládenecký, nedávno kompletně zrekonstruovaný byt se Marušce údajně docela líbil – pouze jí připadal maličko chudý. Oskar sice tušil, co Maruška v jeho bytě postrádá – všechny ty chem­lonové gobelínky, vitríny plné obřích číší a zlaceného porcelánu, malované nástěnné hodiny a další interiérové okrasy – ale v souvislosti s cenou rekonstrukce, kterou se před ní ani neodvažoval vyslovit, ho adjektivum chudý upřímně pobavilo.

Maruška už ale otevírala kufr, aby mu mohla předat dárek: velký keramický hrnek s růžovou glazurou, znetvořený na přední straně dvěma naturalisticky vytvarovanými ňadry.

Myslela prý, že Oskarovi by se takový hrneček mohl líbit, pravila propadajíc se studem.

Oskar si uvědomil, jak velký ústupek z Maruščiných zásad takový dárek představuje, a jak obrovskou odvahu v sobě musela najít, aby si o něj řekla v obchodě prodavačce. Poděkoval, pronesl na adresu toho strašlivého kýče několik milosrdných lží a políbil Marušku do vlasů (což mu zároveň umožnilo skrýt před ní na okamžik obličej). Potom jí ukázal pokoj, kde bude spát, vyklidil pro ni část skříně, vysvětlil jí, jak se v koupelně zapíná podlahové topení a jak se pouští sprcha a přinesl jí čistou osušku a ručník. Nakonec ji odvedl do kuchyně, na její přání jí uvařil ovocný čaj, sobě udělal silnou kávu a pyšně ji začal seznamovat s připravenýn plánem: Nezahálel a trochu se už po volných místech poptával. Místo sekretářky, které pro ni jakožto absolventku obchodní akademie přichází logicky do úvahy jako první, se sice občas v inzerátech vyskytuje – jenže posty s takovým platem, z něhož by si mohla platit v Praze podnájem, jsou prakticky pouze u zahraničních firem, a jsou tudíž podmíněny dobrou znalostí minimálně jednoho cizího jazyka (Maruška se zatvářila provinile). Jako sekretářce, vysvětloval Oskar, jí totiž žádná firma ubytování neposkytne. Prakticky okamžitě by mohla začít pracovat jako prodavačka nebo řekněme i servírka, tahle místa jsou, ale s možností ubytování je to totéž v bleděmodrém. Lacinou ubytovnu by sehnala pouze v případě, že by byla ochotna pracovat někde ve výrobě. V továrně.

K jeho údivu se Maruška zatvářila nadšeně.

„Ano? V továrně bych dostala ubytovnu?“

Dostala, ale Oskar se domníval, že v továrně snad Maruška dělat nechce. Copak necítí, že má na víc?

Maruška vypadala, že necítí.

Oskar se k ní předklonil a podíval se jí do očí.

Každý, kdo Marušku uvidí, řekl, si okamžitě všimne jedné věci – jak nápadně krásný má obličej.

Maruška zrudla a sklopila oči.

Oskar jí dvěma prsty zdvihl bradu. Takový obličej, pokračoval, to je dar od pánaboha, a když už se člověku takového daru dostane, má snad přímo povinnost ho dobře využít. Copak si Maruška opravdu věří tak málo, že si ani tak krásnou tvář nedokáže představit třeba v nějaké vkusné reklamě na kvalitní kosmetiku?

V očích Marušky byla jakási zásadní pochybnost.

Samozřejmě jí nemůže slíbit, že to vyjde, navázal Oskar, ale určitě by to měli alespoň zkusit. Zná hned několik dobrých fotografů, kteří by dokázali udělat opravdu pěkné fotky. Jejich kolekci – říká se tomu portfolio – by pak nabídli nejrůznějším zavedeným a samozřejmě naprosto seriózním agenturám, které –

„Já a fotografovat se? Kdepak, to nejde,“ rozesmála se Maruška.

Pobaveně vrtěla hlavou.

Oskar měl pocit, že v jejím smíchu slyší jakousi převahu, která jako by naznačovala, že jeho bezesporu dobrý nápad je úplně dětinský. Popudilo ho to, ale ovládl se a ještě jednou Marušce vysvětlil, že se opravdu nemá čeho bát. Není to žádná nemravná práce, jak si možná Maruška představuje. Nepředváděla by přece žádné spodní prádlo, nic takového. Fotografovali by jen a jen její obličej – jsou fotomodelky a stejně tak agentury, které se na obličej speciálně zaměřují.

„Jéje, to bych nemohla,“ smála se Maruška. „Já ne, nezlob se.“

„Ale proč ne?! Co je na tom špatnýho? Ukradne ti snad ten fotograf tvou indiánskou duši?“

Indiánskou duši? nechápala Maruška. Proč si Oskar myslí, že má indiánskou duši?

Oskar jen zavrtěl hlavou.

Maruška poznala, že se zlobí, a plaše se dotkla jeho předloktí. Ať se na ni Oskar nezlobí, ví, že to myslel dobře, ale ona by prostě nedokázala dělat nějakou ponižující práci.

„Ponižující práci?!“ vybuchl Oskar, kterému se hroutil celý jeho plán. „Co je na fotografování obličeje proboha ponižujícího? V tom vašem kravíně jsi ještě nedávno kydala hnůj – to snad nebylo ponižující?!“

Maruška se na Oskara podívala svýma hlubokýma bezelstnýma očima. Proč by kydání hnoje bylo ponižující? Bylo to jenom velice namáhavé, takže si, jak už Oskarovi říkala, přivodila na obou zápěstích zánět šlach.

11/

Oskar chtěl původně Marušku ještě týž večer představit jednomu ze zmíněných fotografů, takže nyní musel domluvenou schůzku zrušit. Použil telefon v pracovně, aby ho Maruška neslyšela.

„Sorry, Davide, ale nic z toho nebude,“ řekl Oskar zcela jiným hlasem než tím, kterým ještě před okamžikem mluvil s Maruškou. „Ta dívenka mi totiž právě sdělila, že považuje pózování před objektivem za ponižující práci.“

„Co blbne? Řekls jí, že by ji nikdo nesvlíkal? Že je to celý jenom vo ksichtě?“

„Řekl jsem jí to několikrát.“

Fotograf se krátce odmlčel.

„No tak nic, no… A hele, pochopil jsem to správně? Ty tam tuhle pionýrku máš dneska přes noc, že jo?“

„No už jo,“ řekl Oskar světácky. „Znáš to: V nevinnosti je něco, na co člověk nedokáže nikdy úplně rezignovat…“

„Tak to ti fakt závidim, vážně,“ řekl po chvíli fotograf. „Já už poslední roky píchám akorát samý ctižádostivý kurvy.“

12/

Oskar se rozhodl, že na večeři půjdou do oné nové pizzerie, kde večeřel před třemi dny. Rozhodně nechtěl, aby ho s Maruškou přistihl někdo z jeho známých, a spoléhal na to, že podnik ještě dostatečně nevešel ve známost (on sám jej koneckonců objevil víceméně náhodně), takže riziko nějakého nežádoucího setkání zde bude přece jen o něco nižší než jinde.

Když však s Maruškou za zády vstoupil dovnitř, první, koho si všiml, byla jeho kamarádka Vanda – seděla s jakousi Oskarovi dosud neznámou atraktivní černovláskou.

Oskar okamžitě roztáhl ústa do ironického úsměvu. Se záměrně přehnanou obřadností pomohl Marušce z kabátu a stejně parodicky jí odsunul židli od stolu. Cestou k věšáku se potom zastavil u stolu dívek a políbil Vandu na tvář. Vanda ho představila kamarádce Lucii, která studovala fakultu sociálních věd a byla ráda, že Oskara poznává. – Oskar byl víc než rád, že Lucii poznává. Je prý skandální a neomluvitelné, že mu Vanda existenci dívky, jako je Lucie, dodnes tajila.

Vanda se ušklíbla

„A co ta dívka z lidu?“ otázala se posměšně. „To je zase nějakej novej objev?“

Oskar k Marušce zalétl očima: seděla komicky zpříma, lokty u těla, ruce položené na stole, oči sklopené. Jídelních lístků, natožpak pečiva s česnekovým máslem, které na stůl mezitím přinesl číšník, se samozřejmě ani nedotkla. Krásné tváře jí jenom hořely. V Oskarově lepší polovině ten jediný pohled vzbudil tolik soucitu a něhy, až ho na vteřinu napadlo, jestli by takový objem emocí nestačil, aby se (kdo ví?) po dlouhých letech konečně doopravdy zamiloval – ale jeho horší část způsobila, že se k Marušce zase otočil zády.

„Nikoliv. To, co zde právě vidíte, je ušlechtilá humanitární akce s názvem Město pomáhá venkovu,“ pravil směrem k Lucii, která jeho vtip ocenila krásným úsměvem.

„No, hlavně aby to město s tou pomocí dneska večer nepřehnalo…,“ poznamenala Vanda a tázavě Oskara pozorovala.

„Bez obav,“ pravil Oskar. „Organizátoři mají akci pevně v rukou a rozhodně nepřipustí, aby byla zneužita.“

Tentokrát se zasmály obě dívky.

Oskar se sklonil k Lucii a ztišil hlas.

„Připouštím ovšem, že bleděmodré baloňáčky s nárameníky pro mne mají značnou erotickou přitažlivost…“

Po večeři vzal Oskar Marušku na procházku nočním městem.

„Panebože, to je krása!“ vydechla Maruška upřímně, když přecházeli Karlův most. „To je ale opravdu krása!“

Oskar si ji přitáhl k sobě a – částečně i proto, aby ji umlčel – dlouze ji políbil.

Maruška mu polibek vrátila s nečekanou vášní.

13/

Doma si ubalil jointa. Maruška přirozeně se smíchem odmítla, ale zaujatě Oskarovo počínání pozorovala. Pobavilo ji, že se marihuaně říká tráva.

„A ta tráva, marihujána,“ chtěla vědět, „ta se tu dá koupit v obchodech?“

Oskar vtáhl kouř. Kdyby to neviděl na vlastní oči a neslyšel na vlastní uši, tak by tomu nevěřil.

„Ano, Maruško. Ve vybrané síti prodejen OBI. Vše pro kutily a zahrádkáře.“

Maruška se tvářila užasle.

„Tedy vy v té vaší Praze…,“ vrtěla hlavou. „To snad není možné!“

„Je, Maruško. A víš, kde ještě se dá tráva v Praze koupit? Prozradím ti to: v Mountfieldu. Všichni si myslí, že v Mountfieldu zbohatli na sekačkách, křovinořezech a podobnejch krámech, ale ve skutečnosti zbohatli na trávě. Až na ně vlítne protidrogová, tak je do jednoho pozavíraj – Podlahu, Bohdalovou, všechny. Jsou to totiž všichni dealeři. Proč myslíš, že Podlahovi našli na zahradě toho zabetonovanýho Ukrajince? Protože je chtěl prásknout… Samozřejmě všichni taky sami hulej. Vidělas teď někdy v něčem hrát Bohdalku? Ta je pokaždý od prvního do posledního záběru sjetá. A víš, kdo, Maruško, hulí trávu vůbec ze všech nejvíc?“

Maruška nevěděla.

„Béda Trávníček,“ řekl Oskar.

14/

O něco později ji požádal, aby se před ním svlékla.

„Ale proč?“ rozesmála se.

Protože se mu líbí a protože ji svým způsobem opravdu miluje.

Maruška zvážněla.

Líbí se mu její tělo a strašně moc by si přál se ho dotýkat, řekl Oskar. Nepřestával se jí dívat do očí. Chtěl by rozevřenými dlaněmi hladit hroty jejích prsou, strčit jí jazyk do pupíku, ochutnat její kůži, prsty se probírat jejími chloupky, zubama jí lehce skousnout klíční kost. A stovky, tisíce dalších věcí. Neví, jak ona, ale jemu to připadá naprosto přirozené. Cítí, že by to tak mělo být. Mluvil pomalu a pohyboval se pomalu. Klekl si před ní a oběma rukama jí sevřel kyčle.

„Ne,“ hlesla. „Prosím tě ne.“

Pomalu, bez sebemenšího spěchu jí vyhrnul sukni a stáhl jí punčocháče ke kolenům.

Maruška slabě sténala.

Oddělil jí kolena od sebe a začal sunout obličej do jejího klína. Současně se jí dotkl dvěma prsty – známky její touhy byly překvapivě výrazné. Zdvihl hlavu, aby se s Maruškou očima podělil o radost z toho objevu – ale ona mu ji náhle, v jakési smrtelné hrůze sevřela stehny tak pevně, že se celé dlouhé vteřiny nemohl vůbec pohnout.

„Maruško!“ syčel popuzeně, ale ona ho svírala čím dál silněji.

Konečně se jí několika vzteklými, prudkými škubnutími vymanil.

Přikryla si rukama odhalený klín a rozplakala se.

„Nezlob se, prosím tě, nezlob se na mě!“

Oskar vzal její dlaně a sevřel je ve svých.

„Obelháváš sama sebe, Maruško,“ řekl mírně. „Tvoje tělo si to taky přeje, to se přece pozná.“

„Ale není to… správné!“ vykřikla Maruška plačky.

„Není to správné?!“ zvýšil hlas Oskar. „A co je tedy správné? Nemilovat? Nežít?“

Neodpověděla.

„Není to správné?!“ opakoval Oskar. „Kdo to doprdele říká!?“

Hněvivě vstal a odešel do ložnice. Práskl za sebou dveřmi, svlékl si kalhoty a ponožky, zhasl a svalil se na postel. Pokusil se uspokojit sám, ale neustále ho přitom rušily Maruščiny zadržované vzlyky, a tak vzdal i to. Vzápětí usnul.

15/

Ráno ho probudily zvuky, které zprvu nedokázal identifikovat. Nadzvihl se na polštáři a zaposlouchal se pozorněji: Maruška myla nádobí. Kuchyňská linka obsahovala vestavěnou myčku, ale i kdyby ji bývala objevila, uvědomil si Oskar, stejně by ji neuměla zapnout. Vzdychl a zabořil hlavu nazpět do polštáře.

Usnout už se mu nepodařilo, a tak asi po půlhodině vstal a odešel do koupelny. Nerezové umývadlo i zrcadlo nad ním byly vzorně vyleštěné, toaletní potřeby vyrovnané na poličkách. Osprchoval se, vyčistil si zuby a oholil se. S osuškou kolem pasu pak přešel do kuchyně. Pořádek, jaký tu vládl, Oskar nepamatoval.

„Dobré ráno,“ hlesla Maruška a sklopila zrak.

Seděla jako obvykle velmi vzpřímeně, ruce složené v klíně. Byla výrazně nalíčená a na sobě měla ošklivý zelený kostým, v němž se očividně hodlala ucházet o nějakou dobrou, neponižující práci.

Oskar si připomněl, že je nezaměstnaná a že nemá kde bydlet. Sklonil se k ní, políbil ji na čelo a pohladil po vlasech.

„Dobré ráno, Maruško. Krásně jsi tu uklidila. Takový pořádek jsem tu nikdy v životě neměl.“

Maruška k němu vděčně vzhlédla.

„Udělala jsem ti také snídani.“

V hrnci, který odklopil, byly opečené brambory a vajíčka na slanině. Dával přednost sladkým snídaním, ale neměl srdce jí to sdělit.

„Maruško,“ řekl, „ty jsi naprosto úžasná.“

„Nejsem,“ řekla. „Já dobře vím, že nejsem.“

16/

Po snídani došel Oskar koupit několikery noviny a poslední výtisk Annonce a pustili se s Maruškou do pročítání inzerátů. Jejich představy se ovšem rozcházely i tentokrát: pracovní místa, která Oskarovi připadala alespoň jakž takž zajímavá, Maruška se smíchem odmítala, a sama si naopak zatrhávala či vystřihovala většinou takové inzeráty, které předtím Oskar bez zájmu přešel.

Rezignoval a začal obvolávat všechny nabídky, které mu označila. Nebyl ale vůbec úspěšný: jednou se nemohl dovolat, jindy nezastihl příslušného kompetentního pracovníka, a velice často už místo nebylo volné. Buďto musejí zájemci o místa telefonovat velmi časně ráno, pochopil Oskar, anebo bývají místa obsazena ještě před zveřejněním inzerátu. Včerejší elán ho dávno opustil. Strávil telefonováním téměř dvě hodiny, ucho už měl celé otlačené – a výsledek žádný.

Marušku to kupodivu nijak neznepokojovalo. No co, alespoň to zkusí, švitořila, a když nic neseženou, pojede k bratranci do Mostu a může shánět práci tam.

„Do Mostu,“ řekl kysele Oskar.

No a proč ne? pravila Maruška. Kdo ví, třeba by se jí tam žilo hezky. Anebo by mohla jet za Helenou do Kroměříže!

17/

Potom ale objevila zajímavý inzerát.

Česká kosmetická firma, hledající ženy k poloautomatizované lince na plnění krémů, nabízí mimopražským zájemkyním levné ubytování. Pracovní doba 6.00–14.30. Nástupní plat 5200 Kč, možnost odměn. Několik volných míst.

Není divu, říkal si v duchu Oskar, ale Maruška vypadala vzrušeně: Ať tam, pěkně prosí, Oskar hned zavolá.

„To myslíš vážně?“ řekl. „Vstávat pětkrát tejdně v půl pátý?“

Nevadí jí vstávat brzy, smála se Maruška. Je zvyklá.

Místa byla skutečně ještě volná. Slečna může nastoupit třeba hned zítra.

Maruška se – jak jinak – tvářila nadšeně. Tak přece sehnala v Praze dobrou práci! Říkala mu, že to dokážou!

No jak myslí.

Zavolal na ubytovnu a automaticky žádal jednolůžkový pokoj, ale Maruška nesouhlasně gestikulovala. Zakryl mluvítko telefonu. Ať požádá o dvoulůžkový, šeptala prosebně Maruška. Je to levnější a alespoň jí tam nebude smutno, když tam bude s nějakou paní. Budou si moci popovídat.

Oskar kývl, ale rostlo v něm jakési divné podráždění.

Už to všechno chtěl mít z krku.

18/

Na oběd šli do nejbližší restaurace. Během jídla Oskar většinou mlčel; aby to aspoň částečně napravil, koupil pak Marušce v nedalekém knihkupectví plán Prahy. Maruška mu upřímně děkovala. Vrátili se domů, Maruška si sbalila věci a Oskar mezitím objednal taxík. V taxíku jí potom podrobně vysvětlil, jak se zítra ráno dostane do nového zaměstnání, a požádal ji, aby mu odpoledne určitě zavolala, jak všechno šlo. Někdy v příštím týdnu by spolu mohli jít třeba do kina, navrhoval.

Před ubytovnou požádal Oskar taxíkáře, aby na něho počkal. Pomohl Marušce zapsat se na vrátnici a vynesl jí kufr do bezútěšně vyhlížejícího pokoje plného šatů a krámů jakési cizí ženské.

„Není to tak hrozné, jak jsem se obával,“ zalhal.

Maruška přikývla, ale poprvé toho dne byla v jejích očích nejistota a možná i strach.

Oskar postavil kufr na zem; uvědomil si, že úleva, kterou cítí, neodpovídá tak úplně odložené váze.

„Určitě mi zítra zavolej,“ zopakoval alibisticky, ale duchem už byl jinde. Napadlo ho, že by mohl zavolat té Lucii – tedy pokud se mu podaří vymámit z Vandy číslo. Prohodil s Maruškou ještě pár vět, políbil ji na tvář a odešel. Věděl, že se za ním dívá, ale neotočil se.

„Konečně sami,“ řekl taxíkářovi.

Požádal ho, zda by mohl pustit nějakou hudbu – ale potom ho náhle napadlo, zda to naopak není on, kdo byl právě zanechán napospas vlastnímu truchlivému osudu.