Aspoň medaili

Stmívalo se. Když Oskar vyšel z domu, stála už na zastávce. Ani dnes neměla lyže; volné ruce ukrývala v kapsách světlého kožíšku. Podupávala v krémových kozačkách. Pocítil cosi jako spravedlivou převahu, ale jak přicházel blíž, začal si proti své vůli připadat špinavě; věděl, že má na šponovkách několik skvrn a že řídkou tkaninou jeho staré sportovní bundy hned na několika místech vyhřezají bílé chomáče vatelínu. Vzdorně překročil bariéru zahnědlého sněhu na okraji chodníku a přešel přes ulici k ní.

Bydleli se Zuzanou ve stejné ulici, chodili do stejného gymnázia (na jaře je oba čekala maturita) a ještě donedávna i do stejného lyžařského oddílu. Od dětství se po celou zimu scházeli na téhle zastávce a autobusem vyjížděli nahoru nad město na trénink. Dlouhá léta si sedal co nejdále od ní, protože se nemohl dívat na to, jak jí oddílová kombinéza visí podél hubeňoučkých boků a jak jí z masivního skeletu přezkáčů trčí hůlkovité nožičky; bylo mu nepříjemné, že musel s touhle holkou vystupovat z autobusu před očima ostatních kluků.

Někdy před třemi lety se to změnilo. Jednoho dne si před ním sundala větrovku – a od té doby jí začal zachmuřeně pomáhat s lyžemi. Později na jednom z tréninků naoko útrpně vyhověl její prosbě a vysvětlil jí techniku oblouku s předkopnutím; to poskytlo jejich hovoru dostatečně pevnou osnovu, takže se rychle sblížili, aniž si toho vlastně všimli. Během jediného týdne se stali kamarády. Začali si vzájemně svěřovat své sportovní plány, na závodech sledovali své jízdy (s jakousi zjitřenou pozorností) a na oslavu občasných drobných úspěchů si v bufetu pod vlekem připíjeli kofolou s plátkem citrónu. Dvakrát se ostýchavě políbili.

„Ahoj,“ pozdravil ji stroze.

„Ahoj,“ řekla opatrně.

Mlčel, protože věřil, že jeho mlčení je sdostatek výmluvné. Mluvit by měla ona. Omlouvat se – nebo alespoň vysvětlovat. Shodil lyže s ramenou, navyklým pohybem se opřel o hůlky a začal si pohrávat s vázáním. Každá součástka jeho lyžařské výzbroje ji usvědčuje, ujišťoval se v duchu. Usvědčuje ze zrady. Jeho lyže, hůlky, jeho krosnu, kombinézu – všechny ty věci důvěrně znala; cítí tu němou výčitku, která je v nich obsažena? Když k ní krátce vzhlédl, nebyl si tím příliš jistý.

„Převlíkni si tu maškarádu a přijeď za mnou,“ řekl co možná pohrdavě, ale už ve chvíli, kdy větu vyslovil, uslyšel její falešný tón. V onom světlém kožíšku totiž nejenže vypadala velmi dobře, ale dokonce i zcela přirozeně, dokonce tak přirozeně, až se zdálo, že právě tohle je její pravá, skutečná podoba a že všechny ty předchozí lyžařské bundy a kombinézy byly jen jakési dočasné převleky pro dětskou hru zvanou sjezdové lyžování… Její sice milý, ale jakoby shovívavý úsměv Oskarovy pochybnosti pouze potvrdil a zároveň ho vyprovokoval k poslednímu zoufalému pokusu, jak získat převahu na svou stranu: s křečovitým úsměvem a také příliš rázně odtáhl límec jejího kožichu, odhodlán jediným posměšným pohledem odsoudit její pozlátkové oblečení – odkryl ale výstřih Zuzaniných šatů, v jehož špičce zasvítila bílá krajka podprsenky. Zaváhání Oskara prozradilo a ze zamýšleného gesta nezůstalo nic; bůhvíproč však kožich nedokázal pustit. Na hřbetu dlaně cítil její teplou pleť.

„Je mi zima.“

Řekla to koketně, uvědomil si. Stáhl ruku nazpět a ona si přitáhla límec těsně ke krku; vlahý vzduch, který tím vytěsnila ven, příjemně zavoněl.

„Převlíkni si tu maškarádu a přijeď za mnou,“ řekla s úsměvem.

Loni začal její vztah k lyžím prodělávat značné změny. Nešlo si toho nevšimnout. Hovory o tréninkovém plánu ji nudily; očividně naopak ožívala, kdykoli se řeč stočila na trenérovy milostné pletky. Na tréninky přicházela často pozdě a ihned po nich se převlékala. Odmítala nosit kulicha, takže i v mrazech jezdila prostovlasá; do kofoly si někdy přidávala rum.

Oskar tomu zprvu nepřikládal žádnou zvláštní pozornost; pokud věděl, prošla tímhle stadiem většina holek v oddíle. Netušil ale, že začne přicházet na zastávku bez lyží.

Autobus byl poloprázdný. Těch pár lidí, co tu bylo, mířilo stejně jako Zuzana do nové vinárny pod lyžařskými vleky a na Oskara pohlíželi s onou blazeovanou chápavostí, s jakou lidé v kravatách obvykle pohlížejí na zpoceného večerního běžce. Rozčilovalo ho, že sjezdovky v jejich očích zjevně představují jen jakýsi nedůležitý doplněk k vinárně.

Seděli vedle sebe jako už tolikrát, a přece to tentokrát bylo jiné. Sevřel lyže mezi koleny. Když je předloni fasovali, zářivě nové, ze samého nadšení si je vzal na noc do pokoje; položil je vedle postele a ve tmě se pak dotýkal jejich hladkých skluznic a nabroušených hran. Zuzana to dělávala taky.

Začala se ho vyptávat na blížící se republikové přebory; slyšela prý od trenéra, že Oskar má reálnou šanci na medaili.

„Uvidíme,“ řekl Oskar odměřeně, ale v duchu ho to potěšilo.

Hovořila dál, a přestože mluvila zasvěceně, přestože používala správná slangová slova, Oskarovi to znělo cize – jako by ta slova kradla. Připadalo mu, že odpovídá pouze jakési dobře informované redaktorce okresních novin. V půli příští věty podrážděně zmlkl a po zbytek cesty už nepromluvili.

Vystoupili a sníh jim zaskřípal pod nohama; bylo ho tu o poznání víc než dole ve městě. Tma už obsáhla celý obzor; temnými plochami lesa slabě prosvítaly reflektory osvětlující sjezdovku. Vinárna zářila fialovými neony.

„Jdu tam sama,“ řekla, když stanuli před vchodem.

Zevnitř vycházela hudba. V průhledu mezi budovami bylo vidět žlutý, místy téměř oranžový sníh a pohybující se kotvy vleku; oddílový dorost právě končil trénink.

„Já taky.“

Kolem prošly dvě dvojice, kterých si všiml už v autobusu; jeden z mužů otevřel dveře a hudba na okamžik zesílila.

S úsměvem pokrčila rameny a zdvihla obočí.

„No tak asi ahoj?“

Nechápal, kde se v ní ta převaha bere.

„Ahoj,“ řekl chladně.

Přehodil si lyže na druhé rameno, ačkoliv jejich váhu téměř necítil, a po betonovém ochozu zamířil k vleku. Už se neotočil, ale když procházel pod okny vestibulu vinárny, spatřil Zuzanu ještě jednou: stála před zrcadlem, už bez kožichu; nahé paže právě zdvihala k vlasům v zátylku. Namalované rty, v nichž svírala vlásenku, měla pevně semknuté, ale přesto se její ústa mírně usmívala.

Oskar obvykle během první jízdy prováděl na vleku různé protahovací cviky, ale nyní se jen ochable nechával unášet kotvou; hole navléknuté na zápěstích táhl za sebou jako nepohodlnou přítěž. Ocelové lano spěchalo k příštímu stožáru. Lyže tiše klouzaly vyjetou stopou, na níž větve smrků, lemujících osvětlenou sjezdovku, vytvářely pokroucené bizarní stíny. Mistrovství se blížilo a on chtěl medaili. Ještě nikdy nezískal velkou medaili: vyhrál sice pár oblastních závodů, takže měl několik takových těch lehounkých hliníkových medailí (a samozřejmě i pár diplomů a taky dvě ošklivé broušené vázy), ale opravdovou těžkou medaili, jaké se dávají na republikových přeborech, takovou nezískal nikdy. Sevřel pěst, jako kdyby už ten tvrdý, těžký kov držel v dlani.

Nahoře studeně foukalo. Trenér Oskarovi předal pokyny pro dnešní trénink, podíval se na jeho první tři jízdy, pochválil ho a potom ho předčasně opustil, neboť spěchal kamsi na ples. Poslední žáčci už také skončili, takže Oskar zůstal na sjezdovce téměř sám – pouze se dvěma kolegy z odddílu a několika rekreačními lyžaři. Bůhvíproč si tu v pátek večer otlouká ruce o dřevěné klacky, když většina lidí někde tančí a popíjí… Jezdilo se mu dobře, ale cítil jen stín obvyklé radosti – zůstala mu pouze jakási podivná zarputilost, ale nebyl si jistý, zda mu vystačí na oněch trenérem předepsaných třicet jízd.

Když přijel popáté dolů, čekala na něho u vleku. Dříve spolu po pěti jízdách chodívali na čaj – a také teď palcem a ukazováčkem objímala kouřící skleničku.

„Vypij to,“ usmívala se.

Přičichl si a nesouhlasně zavrtěl hlavou: byl to grog. Připadalo mu to dětinské. Chce ho snad opít? Grog už nebyl nijak vřelý, a tak ho mohl vypít naráz. Mlčky jí vrátil skleničku, elegantně se odrazil od zábradlí a jediným pohybem si přitáhl nejbližší kotvu; v duchu ho ta dokonalá souhra potěšila. Tentokrát během jízdy nahoru cvičil a ihned z dojezdu se s vervou vrhl mezi červené a modré branky. Medaili medaili medaili medaili medaili medaili, skandoval nahlas v rytmu jednotlivých oblouků.

Po desáté jízdě stála Zuzana znovu dole se sklenicí v ruce. Chtěl odmítnout, ale potom se rozhodl na její hru přistoupit: bez jediného slova grog vypil, nasedl na kotvu a odjel. V útrobách cítil příjemné teplo. Co tím sleduje? Chce ho snad takto naivně ve svém sportovním pádu strhnout s sebou? Žárlí na jeho případný úspěch na republikových přeborech? Nebo je to jen hra, projev jejího sportovního ducha, jakési soutěživé přetahování mezi vinárnou a sjezdovkou? Také ho napadlo, zda si na něm pouze netestuje svou přitažlivost? Tah kotvy náhle povolil; byl nahoře a neměl čas na nějaké podobně nesmyslné úvahy.

Po dvacáté jízdě a čtvrtém grogu si stoupla na jeho přezkáče a dlouze ho políbila. Oskar jí polibek vrátil a potom odhodil rukavice a hůlky do sněhu a s obratností, která ho samotného překvapila, vklouzl rukou do košíčku její podprsenky; vzápětí se své odvahy polekal, ale když k ní vzhlédl, s úlevou zjistil, že se i nadále tváří velmi mile. V té chvíli už považoval sjezdové lyžování za nanejvýš absurdní sportovní disciplínu – nedokázal například pochopit, proč by měl nyní uchopit onu podivnou kovovou tyč a pojedenadvacáté se jí nechat vláčet až na vrchol toho zcela nezajímavého, skrz naskrz promrzlého kopce.

Ochotně následoval Zuzanu do vinárny a musel uznat, že její osazenstvo tvoří samí milí lidé; přítomné dívky se uznale vyjadřovaly o jeho horském opálení, a když s nimi později (v ponožkách) tančil, obdivně mu mačkaly svalnaté ruce.

„Lásko,“ řekla mu Zuzana na zpáteční cestě domů, „byla jsem na tebe pyšná.“

O necelý rok později přišla Zuzana do jiného stavu a krátce nato se vzali.

Kdykoli Oskar tento příběh vyprávěl, snažil se zdůraznit spíše jeho komickou stránku a většinou se mu skutečně dostávalo pobaveného ohlasu.

„Láska zvítězila,“ smáli se posluchači a Oskar s nimi, přestože takový výklad pokládal za poněkud zjednodušující.

Jednoho večera, zatímco roztíral po jejím již značně vystouplém břichu laciné tělové mléko, obvinil Oskar žertem Zuzanu, že mu možná překazila to jediné, co mohl v životě dokázat.

„Snad nemyslíš lyže?“ opáčila škádlivě, což Oskara trochu popudilo.

„A co jinýho?“ nechápal. „Měl jsem tenkrát formu, všichni to říkali, byl jsem dobrej…“

V Zuzaniných očích bůhvíproč zlomyslně zajiskřilo.

„Dobrej?“ řekla. „Tak mi ukaž aspoň jednu pořádnou medaili…“