Jeden z posledních hezkých dní

Léto prakticky skončilo. Oskar se Zuzanou byli na jezu úplně sami. Zuzana ležela na zádech; oči měla zavřené. Jez hučel.

Oskar se obrátil na břicho, ruce si založil pod bradou a čekal, kdy se v ohybu řeky objeví některá z posledních letošních lodí. Hladina se stříbřitě leskla, takže musel mhouřit oči. Slunce už ale ztrácelo sílu, i když vůni pryskyřice z Oskarova kajaku ještě pořád uvolnit dokázalo.

„Namažeš mě?“ řekla Zuzana, aniž otevřela oči.

Vstal a spustil kajak na vodu. Rukama se vzepřel o borty a obratně vklouzl dovnitř. Kajak se pod jeho váhou zavrtěl a pár malých vlnek zapleskalo o betonovou hranu jezu. Zatímco si natahoval šprycdeku, proud loď stočil a začal ji unášet do hučící průrvy. Počkal, a když ucítil, že se záď zhoupla na první dlouhé vlně, předklonil se a několika mohutnými záběry vyvedl loď do klidné vody nad jez. Udělal v rychlém sledu několik eskymáků a potom jen tak otálel u břehu a zajížděl do řídkého rákosí; líbilo se mu jeho suché šustění. Z mokrých vlasů mu stále ještě stékala na obličej voda. Všiml si, že Zuzana se posadila a že ho pozoruje, ale vyhýbal se jejímu pohledu. Měl pocit, že by jej nesnesl.

Za pět let jejich manželství to bylo poprvé, co ho podvedla. On měl za sebou několik víceméně bezvýznamných nevěr, ale Zuzana mu nikdy na žádnou nepřišla – spokojila se s každou jen trochu rafinovanější výmluvou. Oskar nikoliv – ten to chtěl vědět s naprostou jistotou. Zuzaně očividně chyběla Oskarova trpělivá, cílevědomá metodičnost, díky které ji včera večer přivedl ke kajícnému doznání. Nyní to tedy věděl jistě, jenže to neustupující svírání kolem žaludku, které pociťoval, kdykoli si vybavil některé konkrétní detaily její zrady, bylo překvapivě mnohem silnější než onen příjemný pocit ublíženosti a morální převahy, kvůli kterému celý ten hodinový výslech vedl. Kdyby však nyní někdo položil pár podobně důsledných otázek jemu, Oskar by patrně záhy přiznal, že to, co ještě včera s takovou naléhavostí toužil zjistit, by dnes raději vůbec nevěděl.

Vrátil se na jez a vytáhl kajak z vody; Zuzana mu chtěla pomoct, ale prudkým pohybem ji předešel. Dno kajaku bylo polepené mokrým listím; řeka už ho byla plná. Za chvíli začne podzim, uvědomil si Oskar. Všechno se zdálo být v prdeli.

V ohybu řeky se objevil člun. Přešel betonový ostrůvek, na kterém leželi, a sedl si až na samý okraj průrvy, zády k Zuzaně. Jez se už léta rozpadal a voda dávno podemlela a rozšířila bývalou propust. Černozelený proud se tudy valil v několika dlouhých, jen mírně zpěněných vlnách, z nichž zhruba uprostřed čněl velký balvan či spíše kamenný blok; voda se o něj tříštila do dvou směrů: doleva podél skály a doprava mezi dva menší kameny.

Člun se přiblížil. Byl to vojenský gumový člun barvy khaki; vypadal jakoby tlustě, mastně. Seděly v něm dvě dvojice středního věku; všichni čtyři měli na sobě bílá trička se stejným potiskem.

„Ahoj!“ zvolal po vodácku jeden z mužů, vousatý, opálený, s červeným šátkem kolem hlavy.

Oskar neodpověděl.

„Ahoj!“ zavolala Zuzana trochu stydlivě.

Oskar si představil Zuzanu souložící s oním mužem. Člun chvíli nerozhodně křižoval nad jezem a potom těžkopádně přirazil k jeho hraně. Muž s šátkem vystoupil do mělké vody a vylezl na mokrý beton, aby si propust prohlédl zblízka. Zuzana na okamžik otevřela oči a muž se na ni usmál. Potom přešel k Oskarovi a naklonil se nad průrvou.

„Vy to tu asi znáte,“ prohodil a kývl bradou směrem k Oskarovu kajaku. „Kudy tak nejlíp?“

Oskar si odkašlal, jako by nemohl najít hlas.

„Vpravo. Kolem toho velkýho balvanu vpravo,“ řekl.

„Mezi ty dva šutry?“ řekl muž trochu pochybovačně.

„Musíte se mezi ně trefit. Vlevo vás to hodí na tu skálu.“

„Tak dík.“

Levým bokem trochu škrtli, ale jinak projeli v pořádku. Muž se šátkem jim na rozloučenou zamával a Zuzana jeho pozdrav opětovala.

„Dala by sis říct, co?“ poznamenal Oskar.

Okamžitě odvrátil hlavu, ale přesto cítil její pohled. Zamrzelo ho, že jí tou hloupou poznámkou zbytečně poskytl převahu.

„Jdu domů,“ oznámila mu suše.

„Jdi si, kam chceš, ty děvko,“ řekl.

Naházela své věci do proutěné tašky a nahněvaně odběhla.

Asi o půl hodiny později přirazila k jezu modrá kánoe; dívka sedící na háčku neměla podprsenku. Vystoupila z lodi a protahovala se. Zadák, sotva dvacetiletý hubený blonďák, vytáhl loď z vody a šel se podívat na hučící peřej. Dívka si mezitím roztírala po hezkých nohách opalovací krém.

„Přenášíme,“ přišel jí oznámit kluk.

„To nemyslíš vážně, Bobe!“

Obrátila oči v sloup a krátce se podívala na Oskara, sedícího stále u okraje průrvy. Odložila krém, a vědoma si své nahoty, postavila se těsně vedle něj.

„Dá se to sjet, že jo?“ otázala se.

Prsty si masírovala otlačené červené proužky na stehnech.

„Určitě,“ řekl Oskar.

Měl o poznání lepší postavu než bledý a vyzáblý Bob.

„Tak vidíš,“ řekla Bobovi dívka.

„Jo? A kudy, prosím tě?“ řekl podrážděně Bob. „Říkám ti, že tu loď nesmíme rozmlátit, protože jaksi není naše.“

To, co říkal, bylo bezpochyby určeno především Oskarovi, ale přesto se na něho nepodíval.

„Máte na noze nerozetřený krém,“ oznámil Oskar dívce.

Dívka se zatvářila pochybovačně a vyzývavě zároveň.

„Jo?… A kde?“ zkoumala své nohy.

„Tady,“ řekl Oskar a dvěma prsty dívku pomalu pohladil po zadní straně lýtka. „Už je to v pořádku.“

Měla horkou kůži.

„Tak co bude?“ řekl nervózně Bob. „Přenášíme, nebo co bude?“

Oskar jím pohrdal – a zároveň mu ho bylo svým způsobem líto.

„Ne. Jedeme to,“ řekla dívka s úsměvem a obrátila se na Oskara. „Kudy to máme jet?“

Nohou se téměř dotýkala jeho ramene.

„Máte na prsou nerozetřený krém,“ řekl Oskar vážně.

Dívka se smíchem uskočila.

„Řekněte nám radši, kudy to máme jet…“

Oskar jí hleděl do očí, dokud neuhnula pohledem.

„Vlevo,“ řekl už jakoby bez zájmu. „Kolem toho balvanu vlevo.“

Vstal, vzal kajak a spustil ho na vodu – svaly na pažích přitom napnul víc, než bylo nutné.

„Vlevo?“ řekl Bob. „A nehodí nás to na tu skálu?“

„Ne,“ řekl Oskar. „Když pojedete vpravo, rozbijete to o ty dva šutry.“

„Slyšels,“ řekla Bobovi dívka. „Tak jedem.“

Když nasedala do kánoe, znovu se na Oskara podívala a s úsměvem pokrčila rameny. Bob odstrčil loď od břehu a zbytečně velkým obloukem ji navedl na levou stranu propusti. Ještě předtím, než je proud strhl na skálu, se dívka otočila, aby Oskarovi naposledy zamávala, ale Oskar ani tentokrát pozdrav neopětoval. Odrazil se pádlem od kamenitého dna a pomalými záběry se vydal proti proudu domů.

Byl to jeden z posledních hezkých dní.