Běž si klidně sám!

Jednoho sobotního květnového večera někdy v polovině osmdesátých let navrhla Zuzana Oskarovi, že by se snad alespoň dneska nemuseli dívat jako obvykle celý večer na televizi; řekla to s podivně naléhavým důrazem, a navíc právě ve chvíli, kdy televizní hlasatelka Marie Tomsová seznamovala diváky s přehledem večerních pořadů.

„A co chceš dělat ?“ otázal se Oskar celkem logicky – v místním kině promítali jen ve středu a v neděli, na vinárnu neměli peníze (Oskar ještě studoval, takže museli vystačit se Zuzaniným malým platem) a žádné jiné možnosti zábavy v jejich rodném městečku neexistovaly.

„Co já vím?“ řekla Zuzana a s jakousi neurčitou nespokojeností rozhodila rukama. „Co kdybychom se šli třeba jenom tak projít? Venku je krásně…“

Syn byl u jedné z babiček, takže teoreticky jim v uskutečnění jejího nápadu nic nebránilo, ale o to tu teď nešlo, říkal si Oskar. Byla to přece Zuzana, kdo se už celá léta dívá večer co večer v televizi na kdejakou blbost, zatímco on v kuchyni s vatou v uších čte nebo píše – a ona z něho teď dělá div ne televizního maniaka. Pravda ovšem byla, že o víkendech, kdy mohl psát přes den, se na večerní sledování televize k Zuzaně téměř vždy připojoval; už si ani nevzpomínal, kdy naposledy dělali v sobotu večer něco jiného.

„Dobře,“ řekl uvážlivě, „pojďme se projít.“

„Ty bys vážně šel?“ řekla Zuzana překvapeně, jako by předtím ani příliš nedoufala, že by Oskar mohl souhlasit.

Její radost způsobila, že jí odpověděl bezmála vroucně.

„Šel. Proč ne?“ řekl. „Ale vypni to teda hned!“ dodal důrazně.

Zuzana na kratičký okamžik zaváhala, ale potom skutečně stiskla vypínač (dálkový ovládač ještě neměli). Oskar svou ženu samozřejmě viděl vypínat televizor už mnohokrát, ale tentokrát mu ten důvěrně známý pohyb připadal trochu jiný – jakoby méně automatický, více uvědomělý, ba přímo okázale rozšafný.

„A je to!“ řekla Zuzana.

Při pohledu na náhle potemnělou obrazovku ale jak ona, tak i Oskar o svém rozhodnutí na pár vteřin v duchu zapochybovali, byť každý z trochu jiného důvodu – Zuzana si připomněla, že jde o sobotní, a tudíž relativně atraktivní program, zahrnující mimo jiné i další díl italského kriminálního seriálu Chobotnice, který s Oskarem až dosud pokaždé sledovali, zatímco Oskar uvažoval spíše o tom, jaký postoj zaujmout k oněm několika úplně volným hodinám, které se před nimi tak nečekaně objevily; nebyl si úplně jistý, zda se jimi cítí být mile překvapen, nebo spíše nepříjemně zaskočen.

„Nebo se chceš koukat?“ řekla Zuzana. „Mně je to jedno.“

Oskar si uvědomil, že tohle je patrně poslední okamžik, kdy je ještě možné couvnout a tak jako už tolikrát s provinilým úsměvem společně spočinout v sladké náruči bezmocné rezignace – ale tentokrát bylo jeho odhodlání větší než kdykoli předtím.

„Ne,“ řekl důrazně, zaháněje tak vlastní pochyby. „Řeklo se, že se jde ven, ne?“

S hranou, skoro chlapeckou dychtivostí sešlapal domácí kalhoty na koberec (dobře věděl, že za daných okolností mu to bude prominuto) a šel do ložnice, odkud se po pár minutách vrátil v čistých džínsách a bílé letní košili.

Zuzana během oblékání přistoupila k otevřenému oknu.

„Je tam fakt nádherně,“ poznamenala.

Nelze říct, že by nějak příliš přeháněla: zapadající slunce obarvilo omítky protějších paneláků do oranžova a mírný vlahý vítr přinášel do okna početné vůně májového podvečera.

„Tak si pospěš,“ popoháněl ji s úsměvem Oskar. „Hrdliččin zve ku lásce hlas.“

Jakmile se začali oblékat, bylo už jisté, že se ven skutečně půjde – a oba proto dostávali dobrou náladu, snad jako odměnu za muka předchozí volby. Trochu jim sice stále dělalo starost, zda jim procházka bez konkrétního cíle, procházka jaksi jen tak skutečně vystačí jako plnohodnotný celovečerní program, ale když pak vyšli do teplého karmínového soumraku, jejich nepřiznané obavy se samy rychle rozptýlily. Všechno to, co za bezpočetných večerů před televizní obrazovkou zůstalo nevysloveno, se jim nyní dralo na jazyk s takovou intenzitou, až si každou chvíli vzájemně skákali do řeči: probrali postupně Zuzaniny problémy v zaměstnání, bytovou perpektivu (sháněli bydlení v Praze) i synovu nadcházející školní docházku, a přestože se i dnes jejich názory v mnohém lišily, volili oba laskavý, smířlivý tón, nepřestávajíce se držet za ruce. Šli podél řeky po liduprázdném nábřeží, přešli po mostě a stoupali vzhůru k zámeckému parku, kde pak usedli na jednu z laviček a pozorovali městečko pod sebou. Proti večernímu nebi se rýsoval celý les televizních antén a satelitních přijímačů.

„Nikdy jsem si vlastně nevšimla, kolik jich tu je,“ řekla Zuzana.

„Čím dál víc,“ řekl Oskar.

Představil si na okamžik, že elekromagnetické vlny televizních signálů padají na městečko jako neviditelný déšť.

Strávili na lavičce více než půl hodiny a potom se zvolna vydali nazpět. Jak přibývalo tmy, množily se i zámlky v jejich rozhovoru, ale na atmosféře poklidné pohody, která jejich neplánovanou vycházku od počátku provázela, se tím nic nezměnilo.

Když ale došli na okraj sídliště, vemlouvavá úvodní melodie již zmíněného italského seriálu, kterou bylo slyšet z desítek otevřených oken, je zastihla nepřipravené; kdyby v té chvíli měli odpovědět zcela po pravdě, oba by si museli přiznat, že onen kriminální film by vidět chtěli.

„Hrdliččin zve ku lásce hlas,“ řekl nicméně Oskar posměšně a Zuzana se krátce zasmála.

Melodie se rozlila do širokého líbezného refrénu.

Zuzana se zatvářila koketně.

„A nestavíme se třeba u Pavly?“ nadhodila a mávla rukou k příslušnému oknu, za jehož záclonami rovněž blikotalo světlo obrazovky.

„Ne,“ řekl Oskar. „V žádném případě.“

„Opravdu ne?“

„Opravdu ne.“

Řekl to s tak přehnaným důrazem, že rázem vypadal trochu směšně, ale Zuzana se k němu přesto mazlivě přitiskla.

„Oskárku,“ šeptala mu, „pojďme k Pavle…“

„Ne!“

„Proč ne?“ řekla možná podvědomě, automaticky, ale Oskara to i tak velmi popudilo. Jak může být tak pokrytecká?!

„Protože bychom akorát zas čuměli do tý zasraný bedny!“ řekl. „Proto.“

Sám dost dobře nechápal, kde se v něm všechna ta zlost najednou bere. Zuzana se na rozdíl od něj stále tak škádlivě usmívala.

„Oskárku…“

Její objetí se pro Oskara náhle stalo nesnesitelné, a proto se jí poněkud hrubě vytrhl. O krok ustoupil a zhluboka se nadechl.

Zuzana nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Poslouchej,“ řekl jí s nuceným klidem, „já na žádnou televizi k nikomu nejdu. Říkám to dostatečně jasně?“

Začínalo to být vážné, ale nedokázal si pomoct. Z jakéhosi důvodu, který zatím neuměl přesněji pojmenovat, mu připadalo velmi důležité tuhle vycházku dokončit.

„Ty seš někdy tak protivnej!“ řekla Zuzana a znovu zavrtěla hlavou.

Oskar nevěřil svým uším.

„Já jsem protivnej?“ vybuchl. „Já?!“

Zuzanin pohled vyhasl a ztvrdl. V koutcích úst se jí objevil úšklebek, který Oskar odjakživa nenáviděl.

„Proč musíš vždycky všechno zkazit?“ řekla smutně. „Vždycky všechno zkazíš.“

Oskarovi hučelo v hlavě a v uších. Na prsou pocítil známý tlak. Kdyby se nestyděl, řval by na celé sídliště.

„Já to kazím?! To se mi snad zdá! Já to kazím?!“ syčel vztekle.

Zuzana ho pohrdavě pozorovala.

„Víš co? Běž si klidně sám,“ řekla nakonec. „Já jdu k Pavle. Běž si sám.“

Naposledy nechápavě zavrtěla hlavou a uraženě ho opustila.

„To udělám!“ křičel za ní Oskar už zcela nepříčetně. „O to se neboj! Přesně tohle udělám!“